Text.php — GiveWP – Donation Plugin and Fundraising Platform 2.24.0

give / vendor / fakerphp / faker / src / Faker / Provider / cs_CZ / Text.php

give / vendor / fakerphp / faker / src / Faker / Provider / cs_CZ Last commit date

Address.php 5 years ago Company.php 5 years ago DateTime.php 5 years ago Internet.php 5 years ago Payment.php 5 years ago Person.php 5 years ago PhoneNumber.php 5 years ago Text.php 5 years ago

Text.php

7186 lines

1	<?php
2
3	namespace Faker\Provider\cs_CZ;
4
5	class Text extends \Faker\Provider\Text
6	{
7	public function realText($maxNbChars = 200, $indexSize = 2)
8	{
9	$text = parent::realText($maxNbChars, $indexSize);
10	$text = str_replace('„', '', $text);
11
12	return str_replace('“', '', $text);
13	}
14
15	/**
16	* License: PD old 70
17	*
18	* Title: Krakatit
19	* Author: Karel Čapek
20	* Release Date: 25. 12. 1923 – 15. 4. 1924
21	* Language: Czech
22	*
23	* @see https://cs.wikisource.org/wiki/Krakatit
24	* @var string
25	*
26	* Karel Čapek
27	* KRAKATIT
28	* Znění tohoto textu vychází z díla Krakatit tak, jak bylo vydáno v Československém spisovateli v roce 1982
29	* (ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno ; Krakatit. 12. vyd. Továrny na absolutno, 16. vyd. Krakatitu. Praha :
30	* Československý spisovatel, 1982. 476 s. Spisy, sv. 3.).
31	* Další díla Karla Čapka naleznete online na www stránkách Městské knihovny v Praze: www.mlp.cz/karelcapek.
32	* Elektronické publikování díla Karla Čapka je společným projektem Městské knihovny v Praze,
33	* Společnosti bratří Čapků, Památníku Karla Čapka a Českého národního korpusu.
34	*/
35	protected static $baseText = <<<'EOT'
36	I.
37	S večerem zhoustla mlha sychravého dne. Je ti, jako by ses protlačoval řídkou
38	vlhkou hmotou, jež se za tebou neodvratně zavírá. Chtěl bys být doma. Doma, u
39	své lampy, v krabici čtyř stěn. Nikdy ses necítil tak opuštěn.
40	Prokop si razí cestu po nábřeží. Mrazí ho a čelo má zvlhlé potem slabosti;
41	chtěl by si sednout tady na té mokré lavičce, ale bojí se strážníků. Zdá se
42	mu, že se motá; ano, u Staroměstských mlýnů se mu někdo vyhnul obloukem jako
43	opilému. Nyní tedy vynakládá veškeru sílu, aby šel rovně. Teď, teď jde proti
44	němu člověk, má klobouk do očí a vyhrnutý límec. Prokop zatíná zuby, vraští
45	čelo, napíná všechny svaly, aby bezvadně přešel. Ale zrovna na krok před
46	chodcem se mu udělá v hlavě tma a celý svět se s ním pojednou zatočí; náhle
47	vidí zblízka, zblizoučka pár pronikavých očí, jak se do něho vpíchly, naráží
48	na něčí rameno, vypraví ze sebe cosi jako „promiňte“ a vzdaluje se s
49	křečovitou důstojností. Po několika krocích se zastaví a ohlédne; ten člověk
50	stojí a dívá se upřeně za ním. Prokop se sebere a odchází trochu rychleji; ale
51	nedá mu to, musí se znovu ohlédnout; a vida, ten člověk ještě pořád stojí a
52	dívá se za ním, dokonce samou pozorností vysunul z límce hlavu jako želva. „Ať
53	kouká,“ myslí si Prokop znepokojen, „teď už se ani neohlédnu.“ A jde, jak
54	nejlépe umí; náhle slyší za sebou kroky. Člověk s vyhrnutým límcem jde za ním.
55	Zdá se, že běží. A Prokop se v nesnesitelné hrůze dal na útěk.
56	Svět se s ním opět zatočil. Těžce oddychuje, jektaje zuby opřel se o strom a
57	zavřel oči. Bylo mu strašně špatně, bál se, že padne, že mu praskne srdce a
58	krev vyšplíchne ústy. Když otevřel oči, viděl těsně před sebou člověka s
59	vyhrnutým límcem.
60	„Nejste vy inženýr Prokop?“ ptal se člověk, patrně už poněkolikáté.
61	„Já… já tam nebyl,“ pokoušel se Prokop cosi zalhávat.
62	„Kde?“ ptal se muž.
63	„Tam,“ řekl Prokop a ukazoval hlavou kamsi k Strahovu. „Co na mně chcete?“
64	„Copak mne neznáš? Já jsem Tomeš. Tomeš z techniky, nevíš už?“
65	„Tomeš,“ opakoval Prokop, a bylo mu k smrti jedno, jaké to je jméno. „Ano,
66	Tomeš, to se rozumí. A co – co mi chcete?“
67	Muž s vyhrnutým límcem uchopil Prokopa pod paží. „Počkej, teď si sedneš,
68	rozumíš?“
69	„Ano,“ řekl Prokop a nechal se dovést k lavičce. „Já totiž… mně není dobře,
70	víte?“ Náhle vyprostil z kapsy ruku zavázanou jakýmsi špinavým cárem.
71	„Poraněn, víte? Zatracená věc.“
72	„A hlava tě nebolí?“ řekl člověk.
73	„Bolí.“
74	„Tak poslouchej, Prokope,“ řekl člověk. „Teď máš horečku nebo co. Musíš do
75	špitálu, víš? Je ti zle, to je vidět. Ale aspoň se hleď upamatovat, že se
76	známe. Já jsem Tomeš. Chodili jsme spolu do chemie. Člověče, rozpomeň se!“
77	„Já vím, Tomeš,“ ozval se Prokop chabě. „Ten holomek. Co s ním je?“
78	„Nic,“ řekl Tomeš. „Mluví s tebou. Musíš do postele, rozumíš? Kde bydlíš?“
79	„Tam,“ namáhal se mluvit Prokop a ukazoval někam hlavou. „U… u Hybšmonky.“
80	Náhle se pokoušel vstát. „Já tam nechci! Nechoďte tam! Tam je – tam je –“
81	„Co?“
82	„Krakatit,“ zašeptal Prokop.
83	„Co je to?“
84	„Nic. Neřeknu. Tam nikdo nesmí. Nebo – nebo –“
85	„Co?“
86	„Ffft, bum!“ udělal Prokop a hodil rukou do výše.
87	„Co je to?“
88	„Krakatoe. Kra-ka-tau. Sopka. Vul-vulkán, víte? Mně to… natrhlo palec. Já
89	nevím, co…“ Prokop se zarazil a pomalu dodal: „To ti je strašná věc, člověče.“
90	Tomeš se pozorně díval, jako by něco očekával. „Tak tedy,“ začal po chvilce,
91	„ty ještě pořád děláš do třaskavin?“
92	„Pořád.“
93	„S úspěchem?“
94	Prokop vydal ze sebe cosi na způsob smíchu. „Chtěl bys vědět, že? Holenku, to
95	není jen tak. Není – není jen tak,“ opakoval klátě opile hlavou. „Člověče, ono
96	to samo od sebe samo od sebe –“
97	„Co?“
98	„Kra-ka-tit. Krakatit. Krrrakatit. A ono to samo od sebe – Já nechal jen
99	prášek na stole, víš? Ostatní jsem smetl dododo-do takové piksly. Zu-zůstal
100	jen poprašek na stole, – a najednou –“
101	„– to vybuchlo.“
102	„Vybuchlo. Jen takový nálet, jen prášek, co jsem utrousil. Ani to vidět
103	nebylo. Tuhle – žárovka – kilometr dál. Ta to nebyla. A já – v lenošce, jako
104	kus dřeva. Víš, unaven. Příliš práce. A najednou… prásk! Já letěl na zem. Okna
105	to vyrazilo a – žárovka pryč. Detonace jako – jako když bouchne lydditová
106	patrona. Stra-strašná brizance. Já – já nejdřív myslel, že praskla ta por-
107	porcená – ponce – por-ce-lánová, polcelánová, porcenálová, poncelár, jak se to
108	honem, to bílé, víte, izolátor, jak se to jmenuje? Kře-mi-čitan hlinitý.“
109	„Porcelán.“
110	„Piksla. Já myslel, že praskla ta piksla, se vším všudy. Tak rozškrtnu sirku,
111	a ona tam je celá, ona je celá, ona je celá. A já – jako sloup – až mně sirka
112	spálila prsty. A pryč – přes pole – potmě – na Břevnov nebo do Střešovic – Aa
113	někde mě napadlo to slovo. Krakatoe. Krakatit. Kra-ka-tit. Nene, tak to
114	nenenebylo. Jak to bouchlo, letím na zem a křičím Krakatit. Krakatit. Pak jsem
115	na to zapomněl. Kdo je tu? Kdo – kdo jste?“
116	„Kolega Tomeš.“
117	„Tomeš, aha. Ten všivák! Přednášky si vypůjčoval. Nevrátil mně jeden sešit
118	chemie. Tomeš, jak se jmenoval?“
119	„Jiří.“
120	„Já už vím, Jirka. Ty jsi Jirka, já vím. Jirka Tomeš. Kde máš ten sešit?
121	Počkej, já ti něco řeknu. Až vyletí to ostatní, je zle. Člověče, to rozmlátí
122	celou Prahu. Smete. Odfoukne, ft! Až vyletí ta por-ce-lánová dóze, víš?“
123	„Jaká dóze?“
124	„Ty jsi Jirka Tomeš, já vím. Jdi do Karlína. Do Karlína nebo do Vysočan, a
125	dívej se, až to vyletí. Běž, běž honem!“
126	„Proč?“
127	„Já toho nadělal cent. Cent Krakatitu. Ne, asi – asi patnáct deka. Tam nahoře,
128	v té por-ce-lánové dózi. Člověče, až ta vyletí – Ale počkej, to není možné, to
129	je nesmysl,“ mumlal Prokop chytaje se za hlavu.
130	„Nu?“
131	„Proč – proč – proč to nevybuchlo také v té dózi? Když ten prášek – sám od
132	sebe – Počkej, na stole je zin-zinkový plech – plech – Od čeho to na stole
133	vybuchlo? Poč-kej, buď tiše, buď tiše,“ drtil Prokop a vrávoravě se zvedl.
134	„Co je ti?“
135	„Krakatit,“ zabručel Prokop, udělal celým tělem jakýsi otáčivý pohyb a svalil
136	se na zem v mrákotách.
137
138
139	II.
140
141	První, co si Prokop uvědomil, bylo, že se s ním všechno otřásá v drnčivém
142	rachotu a že ho někdo pevně drží kolem pasu. Hrozně se bál otevřít oči;
143	myslel, že se to na něj řítí. Ale když to neustávalo, otevřel oči a viděl před
144	sebou matný čtyřúhelník, kterým se sunou mlhavé světelné koule a pruhy. Neuměl
145	si to vysvětlit; díval se zmateně na uplývající a poskakující mátohy, trpně
146	odevzdán ve vše, co se s ním bude dít. Pak pochopil, že ten horlivý rachot
147	jsou kola vozu a venku že míjejí jenom svítilny v mlze; a unaven tolikerým
148	pozorováním zavřel opět oči a nechal se unášet.
149	„Teď si lehneš,“ řekl tiše hlas nad jeho hlavou; „spolkneš aspirin a bude ti
150	líp. Ráno ti přivedu doktora, ano?“
151	„Kdo je to,“ ptal se Prokop ospale.
152	„Tomeš. Lehneš si u mne, Prokope. Máš horečku. Kde tě co bolí?“
153	„Všude. Hlava se mi točí. Tak, víš –“
154	„Jen tiše lež. Uvařím ti čaj a vyspíš se. Máš to z rozčilení, víš. To je
155	taková nervová horečka. Do rána to přejde.“
156	Prokop svraštil čelo v námaze vzpomínání. „Já vím,“ řekl po chvíli
157	starostlivě. „Poslyš, ale někdo by měl tu pikslu hodit do vody. Aby
158	nevybuchla.“
159	„Bez starosti. Teď nemluv.“
160	„A… já bych snad mohl sedět. Nejsem ti těžký?“
161	„Ne, jen lež.“
162	„– – A ty máš ten můj sešit chemie,“ vzpomněl si Prokop najednou.
163	„Ano, dostaneš jej. Ale teď klid, slyšíš?“
164	„Já ti mám tak těžkou hlavu –“
165	Zatím drkotala drožka nahoru Ječnou ulicí. Tomeš slabounce hvízdal nějakou
166	melodii a díval se oknem. Prokop sípavě dýchal s tichým sténáním. Mlha smáčela
167	chodníky a vnikala až pod kabát svým sychravým slizem; bylo pusto a pozdě.
168	„Už tam budeme,“ řekl Tomeš nahlas. Drožka se čerstvěji rozhrčela na náměstí a
169	zahnula vpravo. „Počkej, Prokope, můžeš udělat pár kroků? Já ti pomohu.“
170	S námahou vlekl Tomeš svého hosta do druhého patra, Prokop si připadal jaksi
171	lehký a bez váhy, a nechal se skoro vynést po schodech nahoru; ale Tomeš silně
172	oddechoval a utíral si pot.
173	„Viď, jsem jako nitě,“ divil se Prokop.
174	„Nu ovšem,“ mručel udýchaný Tomeš odemykaje svůj byt.
175	Prokopovi bylo jako malému dítěti, když jej Tomeš svlékal. „Má maminka,“ začal
176	něco povídat, „když má maminka, to už je, to už je dávno, tatínek seděl u
177	stolu, a maminka mne nosila do postele, rozumíš?“
178	Pak už byl v posteli, přikryt po bradu, jektal zuby a díval se, jak se Tomeš
179	točí u kamen a rychle zatápí. Bylo mu do pláče dojetím, lítostí a slabostí, a
180	pořád brebentil; uklidnil se, až dostal na čelo studený obkladek. Tu se tiše
181	díval po pokoji; bylo tu cítit tabák a ženu.
182	„Ty jsi kujón, Tomši,“ ozval se vážně. „Pořád máš holky.“
183	Tomeš se k němu obrátil. „Nu, a co?“
184	„Nic. Co vlastně děláš?“
185	Tomeš mávl rukou. „Mizerně, kamaráde. Peníze nejsou.“
186	„Flámuješ.“
187	Tomeš jen potřásl hlavou.
188	„A je tě škoda, víš?“ začal Prokop starostlivě. „Ty bys mohl – Koukej, já
189	dělám už dvanáct let.“
190	„A co z toho máš?“ namítl Tomeš příkře.
191	„No, sem tam něco. Prodal jsem letos třaskavý dextrin.“
192	„Zač?“
193	„Za deset tisíc. Víš, nic to není, hloupost. Taková pitomá bouchačka, pro
194	doly. Ale kdybych chtěl –“
195	„Je ti už líp?“
196	„Krásně mi je. Já jsem ti našel metody! Člověče, jeden nitrát ceru, to ti je
197	vášnivá potvora; a chlor, chlor, tetrastupeň chlordusíku se zapálí světlem.
198	Rozsvítíš žárovku, a prásk! Ale to nic není. Koukej,“ prohlásil náhle
199	vystrkuje zpod pokrývky hubenou, děsně zkomolenou ruku. „Když něco vezmu do
200	ruky, tak… v tom cítím šumět atomy. Zrovna to mravenčí. Každá hmota mravenčí
201	jinak, rozumíš?“
202	„Ne.“
203	„To je síla, víš? Síla v hmotě. Hmota je strašně silná. Já… já hmatám, jak se
204	to v ní hemží. Drží to dohromady… s hroznou námahou. Jak to uvnitř rozvikláš,
205	rozpadne se, bum! Všechno je exploze. Když se rozevře květina, je to exploze.
206	Každá myšlenka, to je takové prasknutí v mozku. Když mně podáš ruku, cítím,
207	jak v tobě něco exploduje. Já mám takový hmat, člověče. A sluch. Všechno šumí,
208	jako šumivý prášek. To jsou samé malinkaté výbuchy. Mně ti tak hučí v hlavě…
209	Ratatata, jako strojní puška.“
210	„Tak,“ řekl Tomeš, „a teď spolkni tuhleten aspirin.“
211	„Ano. Třa-třaskavý aspirin. Perchlorovaný acetylsalicylazid. To nic není.
212	Člověče, já jsem našel exotermické třaskaviny. Každá látka je vlastně
213	třaskavina. Voda… voda je třaskavina. Hlína… a vzduch jsou třaskaviny. Peří,
214	peří v peřině je taky třaskavina. Víš, zatím to má jen teoretický význam. A já
215	jsem našel atomové výbuchy. Já – já – já jsem udělal alfaexploze. Roz-pad-ne
216	se to na plus plus částice. Žádná termochemie. De-struk-ce. Destruktivní
217	chemie, člověče. To ti je ohromná věc, Tomši, čistě vědecky. Já ti mám doma
218	tabulky… Lidi, kdybych já měl aparáty! Ale já mám jen oči… a ruce… Počkej, až
219	to napíšu!“
220	„Nechce se ti spát?“
221	„Chce. Jsem – dnes – unaven. A co tys pořád dělal?“
222	„Nu, nic. Život.“
223	„Život je třaskavina, víš? Prásk, člověk se narodí a rozpadne se, bum! A nám
224	se zdá, že to trvá bůhvíkolik let, viď? Počkej, já jsem teď něco spletl, že?“
225	„Docela v pořádku, Prokope. Možná že zítra udělám bum. Nebudu-li mít totiž
226	peníze. Ale to je jedno, starouši, jen spi.“
227	„Já bych ti půjčil, nechceš?“
228	„Nech. Na to bys nestačil. Snad ještě můj tatík –“ Tomeš mávl rukou.
229	„Tak vidíš, ty máš ještě tatínka,“ ozval se Prokop po chvíli s náhlou
230	měkkostí.
231	„Nu ano. Doktor v Týnici.“ Tomeš vstal a přecházel po pokoji. „Je to mizérie,
232	člověče, mizérie. Mám to nahnuté, nu! A nestarej se o mne. Já už – něco
233	udělám. Spi!“
234	Prokop se utišil. Polozavřenýma očima viděl, jak Tomeš sedá ke stolku a hrabe
235	se v nějakých papírech. Bylo mu jaksi sladko naslouchat šustění papíru a
236	tichému hukotu ohně v kamnech. Člověk skloněný u stolku opřel hlavu o dlaně a
237	snad ani nedýchal; a Prokopovi bylo, že leží doma a vidí svého staršího
238	bratra, svého bratra Josefa; učí se z knížek elektrotechnice a bude zítra
239	dělat zkoušku; a Prokop usnul horečným spánkem.
240
241
242	III.
243
244	Zdálo se mu, že slyší hukot jakoby nesčetných kol. „To je nějaká továrna,“
245	myslel si a běžel po schodech nahoru. Zničehonic se ocitl před velikými
246	dveřmi, kde stálo na skleněné tabulce: Plinius. Zaradoval se nesmírně a vešel
247	dovnitř. „Je tu pan Plinius?“ ptal se nějaké slečinky u psacího stroje. „Hned
248	přijde,“ řekla slečinka, a tu k němu přistoupil vysoký oholený muž v cutawayi
249	a s ohromnými kruhovými skly na očích. „Co si přejete?“ řekl.
250	Prokop se zvědavě díval do jeho neobyčejně výrazné tváře. Mělo to britskou
251	hubu a vypouklé rozježděné čelo, na skráni bradavici zvící šestáku a bradu
252	jako filmový herec. „Vy – vy – račte být – Plinius?“
253	„Prosím,“ řekl vysoký muž a krátkým gestem mu ukázal do své pracovny.
254	„Jsem velmi… je mi… ohromnou ctí,“ koktal Prokop usedaje.
255	„Co si přejete?“ přerušil ho vysoký muž.
256	„Já jsem rozbil hmotu,“ prohlásil Prokop. Plinius nic; hrál si jen s ocelovým
257	klíčkem a zavíral těžká víčka pod skly.
258	„To je totiž tak,“ začal Prokop překotně. „V-v-všecko se rozpadá, že? Hmota je
259	křehká. Ale já udělám, že se to rozpadne najednou, bum! Výbuch, rozumíte? Na
260	padrť. Na molekuly. Na atomy. Ale já jsem rozbil také atomy.“
261	„Škoda,“ řekl Plinius povážlivě.
262	„Proč – jaká škoda?“
263	„Škoda něco rozbít. I atomu je škoda. Nu tak dál.“
264	„Já… rozbiju atom. Já vím, že už Rutherford… Ale to byla jen taková páračka se
265	zářením, víte? To nic není. To se musí en masse. Jestli chcete, já vám
266	rozbourám tunu bismutu; rozštípne to ce-celý svět, ale to je jedno. Chcete?“
267	„Proč byste to dělal?“
268	„Je to… vědecky zajímavé,“ zmátl se Prokop. „Počkejte, jakpak bych vám to… To
269	je – to je vám ne-smír-ně zajímavé.“ Chytil se za hlavu. „Počkejte, mně
270	praskne hla-va; to bude – vědecky – ohromně zajímavé, že? Aha, aha,“ vyhrkl s
271	úlevou, „já vám to vyložím. Dynamit – dynamit trhá hmotu na kusy, na balvany,
272	ale benzoltrioxozonid ji roztrhá na prášek; udělá jen malou díru, ale
273	rrrozdrtí hmotu nana-na submikroskopickou padrť, rozumíte? To dělá detonační
274	rychlost. Hmota nemá čas ustoupit; nemůže se už ani roz-rozhrnout, roztrhnout,
275	víte? A já… jjjá jsem stupňoval detonační rychlost. Argonozonid.
276	Chlorargonoxozonid. Tetrargon. A pořád dál. Pak už ani vzduch nemůže ustoupit;
277	je stejně tuhý jako… jako ocelová deska. Roztrhá se na molekuly. A pořád dál.
278	A najednou vám… od jisté rychlosti… začne brizance děsně stoupat. Roste…
279	kvadraticky. Já koukám jako blázen. Odkud se to bere? Kde kde kde se najednou
280	vzala ta energie?“ naléhal Prokop zimničně. „Tak řekněte.“
281	„Nu, třeba v atomu,“ mínil Plinius.
282	„Aha,“ prohlásil Prokop vítězně a utřel si pot. „Tady je ten vtip. Jednoduše v
283	atomu. Ono to… vrazí atomy do sebe… a… sss… serve betaplášť… a jádro se musí
284	rozpadnout. To je alfaexploze. Víte, kdo jsem? Já jsem první člověk, který
285	překročil koeficient stlačitelnosti, pane. Já jsem našel atomové výbuchy. Já…
286	já jsem vyrazil z bismutu tantal. Poslyšte, víte vy, kolik je vy-výkonu v
287	jednom gramu rtuti? Čtyři sta dvaašedesát miliónů kilogramometrů. Hmota je
288	děsně silná. Hmota je regiment, který přešlapuje na místě: ráz dva, ráz dva;
289	ale dejte ten pravý povel, a regiment vyrazí v útok, en evant! To je výbuch,
290	rozumíte? Hurá!“
291	Prokop se zarazil vlastním křikem; v hlavě mu bušilo tak, že přestal cokoli
292	vnímat. „Promiňte,“ řekl, aby zamluvil rozpaky, a hledal třesoucí se rukou své
293	pouzdro na cigára. „Kouříte?“
294	„Ne.“
295	„Již staří Římané kouřili,“ ujišťoval Prokop a otevřel pouzdro; byly tam samé
296	těžké patrony. „Zapalte si,“ nutil, „to je lehoučký Nobel Extra.“ Sám ukousl
297	špičku tetrylové patrony a hledal sirky. „To nic není,“ začal, „ale znáte
298	třaskavé sklo? Škoda. Poslyšte, já vám mohu udělat výbušný papír. Napíšete
299	psaní, někdo to hodí do ohně a prásk! celý barák se sesype. Chcete?“
300	„K čemu?“ ptal se Plinius zvedaje obočí.
301	„Jen tak. Síla musí ven. Já vám něco povím. Kdybyste chodil po stropě, tak co
302	vám z toho vznikne? Já především kašlu na valenční teorie. Všecko se dá dělat.
303	Slyšíte, jak to venku rachotí? To slyšíte růst trávu: samé výbuchy. Každé
304	semínko je třaskavá kapsle, která vyletí. Puf, jako raketa. A ti hlupáci si
305	myslí, že není žádná tautomerie. Já jim ukážu takovou merotropii, že budou z
306	toho blázni. Samá laboratorní zkušenost, pane.“
307	Prokop cítil s hrůzou, že žvaní nesmysly; chtěl tomu uniknout a mlel tím
308	rychleji, pleta páté přes deváté. Plinius vážně kýval hlavou; dokonce komihal
309	celým tělem hlouběji a pořád hlouběji, jako by se klaněl. Prokop drmolil
310	zmatené formule a nemohl se zastavit, poule oči na Plinia, který se komihal s
311	rostoucí rychlostí jako stroj. Podlaha pod ním se začala houpat a zvedat.
312	„Ale tak přestaňte, člověče,“ zařval Prokop zděšen a probudil se. Místo Plinia
313	viděl Tomše, který neobraceje se od stolku bručel: „Nekřič, prosím tě.“
314	„Já nekřičím,“ řekl Prokop a zavřel oči. V hlavě mu hučelo rychlými a
315	bolestnými tepy.
316	Zdálo se mu, že letí přinejmenším rychlostí světla; nějak se mu svíralo srdce,
317	ale to dělá jen Fitzgerald-Lorentzovo zploštění, řekl si; musím být placatý
318	jako lívanec. A najednou se proti němu vyježí nesmírné skleněné hranoly; ne,
319	jsou to jenom nekonečné hladce vybroušené roviny, jež se protínají a
320	prostupují v břitkých úhlech jako krystalografické modely; a proti jedné
321	takové hraně je hnán úžasnou rychlostí. „Pozor,“ zařval sám na sebe, neboť v
322	tisícině vteřiny se musí roztříštit; ale tu již bleskově odletěl zpět a rovnou
323	proti hrotu obrovského jehlanu; odrazil se jako paprsek a byl vržen na
324	skleněně hladkou stěnu, smeká se podle ní, sviští do ostrého úhlu, kmitá
325	šíleně mezi jeho stěnami, je hozen pozpátku nevěda proti čemu, zas odmrštěn
326	dopadá bradou na ostrou hranu, ale v poslední chvíli ho to odhodí vzhůru; nyní
327	si roztřískne hlavu o euklidovskou rovinu nekonečna, ale již se řítí střemhlav
328	dolů, dolů do tmy; prudký náraz, bolestné cuknutí v celém těle, ale hned zas
329	se zvedl a dal se na útěk. Uhání labyrintickou chodbou a za sebou slyší dupot
330	pronásledovatelů; chodba se úží, svírá se, její stěny se přirážejí k sobě
331	děsným a neodvratným pohybem; i dělá se tenký jako šídlo, zatajuje dech a
332	upaluje v bláznivé hrůze, aby tudy proběhl, než ho ty stěny rozdrtí. Zavřelo
333	se to za ním s kamenným nárazem, zatímco sám svistí do propasti podle ledově
334	čišící zdi. Strašný úder, a ztrácí vědomí; když procitl, vidí, že je v černé
335	tmě; hmatá po slizkých kamenných stěnách a křičí o pomoc, ale z jeho úst
336	nevychází zvuku; taková je tu tma. Jektaje hrůzou klopýtá po dně propasti;
337	nahmatá postranní chodbu, i vrhá se do ní; jsou to vlastně. schody, a nahoře,
338	nekonečně daleko svítá malinký otvor jako v šachtě; běží tedy nahoru po
339	nesčíslných a strašně příkrých stupních; ale nahoře není než plošinka,
340	lehoučká plechová platforma drnčící a chvějící se nad závratnou hlubinou, a
341	dolů se šroubem točí jen nekonečné schůdky ze železných plátů. A tu již za
342	sebou slyšel supění pronásledovatelů. Bez sebe hrůzou se řítil a točil po
343	schůdkách dolů, a za ním železně řinčí a rachotí dupající zástup nepřátel. A
344	najednou vinuté schody se končí ostře v prázdnu. Prokop zavyl, rozpřáhl ruce a
345	pořád ještě víře padal do bezdna. Hlava se mu zatočila, neviděl už a neslyšel;
346	váznoucíma nohama běžel nevěda kam, drcen strašným a slepým puzením, že musí
347	kamsi dorazit, než bude pozdě. Rychleji a rychleji ubíhal nekonečným
348	koridorem; čas od času míjel semafor, na kterém pokaždé vyskočila vyšší
349	číslice: 17, 18, 19. Najednou pochopil, že běhá v kruhu a ta čísla že udávají
350	počet jeho oběhů. 40, 41. Popadla ho nesnesitelná hrůza, že přijde pozdě a že
351	se odtud nedostane; svištěl zběsilou rychlostí, takže se semafor jenom mihal
352	jako telegrafní tyče z rychlíku; a ještě rychleji! nyní už semafor ani
353	neubíhá, nýbrž stojí na jednom místě a odpočítává bleskovou rychlostí tisíce a
354	desettisíce oběhů, a nikde není východ z té chodby, a chodba je na pohled
355	rovná a lesklá jako hamburský tunel, a přece se vrací kruhem; Prokop vzlyká
356	děsem: to je Einsteinův vesmír, a já musím dojít, než bude pozdě! Náhle zazněl
357	strašný výkřik, a Prokop ustrnul: je to hlas tatínkův, někdo ho vraždí; i jal
358	se obíhat ještě rychleji, semafor zmizel, udělala se tma; Prokop tápal po
359	stěnách a nahmatal zamčené dveře, a za nimi je slyšet to zoufalé bědování a
360	rány pokáceného nábytku. Řva hrůzou zarývá Prokop nehty do dveří, štípe je a
361	rozškrabává; vytrhal je po třískách a našel za nimi staré známé schody, jež ho
362	denně vedly domů, když byl maličký; a nahoře dusí se tatínek, někdo ho škrtí a
363	smýká jím po zemi. Křiče vyletí Prokop nahoru, je doma na chodbě, vidí konve a
364	chlebovou skříň maminčinu a pootevřené dveře do kuchyně, a tam uvnitř chroptí
365	a prosí tatínek, aby ho nezabíjeli; někdo mu tluče hlavou o zem; chce mu jít
366	na pomoc, ale nějaká slepá, bláznivá moc ho nutí, aby tady na chodbě běhal
367	dokola, pořád rychleji dokolečka a chechtal se jíkavě, zatímco uvnitř skomírá
368	a dusí se tatínkovo sténání. A neschopen vykročit ze závratného bludného
369	kruhu, řítě se stále rychleji ryčel Prokop šíleným smíchem hrůzy.
370	Tu se probudil zalit potem a jektaje zuby. Tomeš mu stál u hlav a dával mu na
371	rozžhavené čelo nový chladivý obklad.
372	„To je dobře, to je dobře,“ mumlal Prokop, „já už nebudu spát.“ I ležel tiše a
373	díval se na Tomše, jak sedí u lampy. Jirka Tomeš, říkal si, a počkejme, pak
374	kolega Duras, a Honza Buchta, Sudík, Sudík, Sudík, a kdo ještě? Sudík, Trlica,
375	Trlica, Pešek, Jovanovič, Mádr, Holoubek, co nosil brejle, to je náš ročník na
376	chemii. Bože, a který je tamhleten? Aha, to je Vedral, ten padl v roce
377	šestnáct, a za ním sedí Holoubek, Pacovský, Trlica, Šeba, celý ročník. A tu
378	slyšel najednou: „Pan Prokop bude kolokvovat.“
379	Lekl se nesmírně. U katedry sedí profesor Wald a tahá se suchou ručičkou za
380	vousy, jako vždy. „Povězte,“ praví profesor Wald, „co víte o třaskavinách.“
381	„Třaskaviny třaskaviny,“ začíná Prokop nervózně, „jejich výbušnost záleží na
382	tom, že že že se náhle vyvine veliký objem plynu, který který se vyvine z
383	mnohem menšího objemu výbušné masy… Prosím, to není správné.“
384	„Jak to?“ táže se Wald přísně.
385	„Já já já jsem našel alfavýbuchy. Výbuch totiž nastane rozpadem atomu.
386	Částečky atomu se rozletí – rozletí –“
387	„Nesmysl,“ přeruší ho profesor. „Není žádných atomů.“
388	„Jsou jsou jsou,“ drtil Prokop. „Prosím, já já já to dokážu –“
389	„Překonaná teorie,“ bručí profesor. „Nejsou vůbec žádné atomy, jsou jenom
390	gumetály. Víte, co je to gumetál?“
391	Prokop se zapotil úlekem. Toho slova nikdy v životě neslyšel. Gumetál? „To
392	neznám,“ vydechl stísněně.
393	„Tak vidíte,“ řekl suše Wald. „A pak si troufáte dělat kolokvium. Co víte o
394	Krakatitu?“
395	Prokop se nesmírně zarazil. „Krakatit,“ šeptal, „to je… to je úplně nová
396	třaskavina, která… která dosud…“
397	„Čím se zanítí? Čím? Čím exploduje?“
398	„Hertzovými vlnami,“ vyhrkl Prokop s úlevou.
399	„Jak to víte?“
400	„Protože mně zničehonic vybuchla. Protože… protože nebyl žádný jiný impuls. A
401	protože –“
402	„Nu?“
403	„… její syn-syntéza… se mně povedla za-za-za… vysokofrekvenční oscilace. Není
404	to dosud vyvyvysvětleno; ale já myslím, že – – že to byly nějaké
405	elektromagnetické vlny.“
406	„Byly. Já to vím. Teď napište na tabuli chemicky vzorec Krakatitu.“
407	Prokop vzal kus křídy a načmáral na tabuli svůj vzorec.
408	„Přečtěte.“
409	Prokop odříkal vzorec nahlas. Tu vstal profesor Wald a řekl najednou jakýmsi
410	docela jiným hlasem: „Jak? Jak je to?“
411	Prokop opakoval formuli.
412	„Tetrargon?“ ptal se profesor rychle. „Pb kolik?“
413	„Dvě.“
414	„Jak se to dělá?“ tázal se hlas podivně blízce. „Postup! Jak se to dělá? Jak?…
415	Jak se dělá Krakatit?“
416	Prokop otevřel oči. Nad ním se skláněl Tomeš s tužkou a zápisníkem v ruce a
417	bez dechu se díval na jeho rty.
418	„Co?“ mumlal Prokop neklidně. „Co chceš? Jak… jak se to dělá?“
419	„Něco se ti zdálo,“ řekl Tomeš a schoval zápisník za zády. „Spi, člověče,
420	spi.“
421
422
423	IV.
424
425	Teď jsem něco vyžvanil, uvědomoval si Prokop jasnějším cípem mozku; ale jinak
426	mu to bylo svrchovaně lhostejno; chtělo se mu jen spát, nesmírně spát. Viděl
427	jakýsi turecký koberec, jehož vzor se bez konce přesunoval, prostupoval a
428	měnil. Nebylo to nic, a přece ho to jaksi rozčilovalo; i ve spaní zatoužil
429	vidět znovu Plinia. Snažil se vybavit si jeho podobu; místo toho měl před
430	sebou ohavnou zešklebenou tvář, jež skřípala žlutými vyžranými zuby, až se
431	drtily, a pak je po kouskách vyplivovala. Chtěl tomu uniknout; napadlo ho
432	slovo „rybář“, a hle, zjevil se mu rybář nad šedivou vodou i s rybami v
433	čeřenu; řekl si „lešení“, a viděl skutečné lešení do poslední skoby a vazby.
434	Dlouho se bavil tím, že vymýšlel slova a pozoroval obrázky jimi promítnuté;
435	ale pak, pak už si živou mocí nemohl na žádné slovo vzpomenout. Namáhal se
436	usilovně, aby našel aspoň jedno jediné slovo nebo věc, ale marně; tu ho zalila
437	hrůza bezmoci studeným potem. Musím postupovat metodicky, umínil si; začnu zas
438	od začátku, nebo jsem ztracen. Šťastně si vzpomněl na slovo „rybář“, ale
439	zjevil se mu hliněný prázdný galon od petroleje; bylo to děsné. Řekl si
440	„židle“, a ukázal se mu s podivnou podrobností dehtovaný tovární plot s
441	trochou smutné zaprášené trávy a rezavými obručemi. To je šílenství, řekl si s
442	mrazivou jasností; to je, pánové, typická pomatenost, hyperofabula ugongi
443	dugongi Darwin. Tu se mu tento odborný název zazdál neznámo proč ukrutně
444	směšný, a dal se do hlasitého, zrovna zalykavého smíchu, jímž se probudil.
445	Byl úplně zpocen a odkopán. Díval se horečnýma očima na Tomše, který chvatně
446	přecházel po pokoji a házel nějaké věci do kufříku; ale nepoznával ho.
447	„Poslyšte, poslyšte,“ začal, „to je k smíchu, poslyšte, tak počkejte, to
448	musíte, poslyšte –“ Chtěl říci jako vtip ten podivuhodný odborný název, a sám
449	se smál předem; ale živou mocí si nemohl vzpomenout, jak to vlastně bylo, i
450	rozmrzel se a umkl.
451	Tomeš si oblékl ulstr a narazil čepici; a když už bral kufřík, zaváhal a sedl
452	si na pelest k Prokopovi. „Poslyš, starouši,“ řekl starostlivě, „já teď musím
453	odejet. K tátovi, do Týnice. Nedá-li mně peníze, tak – se už nevrátím, víš?
454	Ale nic si z toho nedělej. Ráno sem přijde domovnice a přivede ti doktora,
455	ano?“
456	„Kolik je hodin?“ ptal se Prokop netečně.
457	„Čtyři… Čtyři a pět minut. Snad… ti tu nic neschází?“
458	Prokop zavřel oči, odhodlán nezajímat se už o nic na světě. Tomeš ho pečlivě
459	přikryl, a bylo ticho.
460	Náhle otevřel oči dokořán. Viděl nad sebou neznámý strop a po jeho kraji běží
461	neznámý ornament. Sáhl rukou po svém nočním stolku, a hmátl do prázdna.
462	Obrátil se polekán, a místo svého širokého laboratorního pultu vidí nějaký
463	cizí stolek s lampičkou. Tam, kde bývalo okno, je skříň; kde stávalo umyvadlo,
464	jsou jakési dveře. Zmátl se tím vším nesmírně; nedovedl pochopit, co se s ním
465	děje, kde se octl, a přemáhaje závrať usedl na posteli. Pomalu si uvědomil, že
466	není doma, ale nemohl si vzpomenout, jak se sem dostal. „Kdo je to,“ zeptal se
467	hlasitě nazdařbůh, stěží hýbaje jazykem. „Pít,“ ozval se po chvíli, „pít!“
468	Bylo trýznivé ticho. Vstal z postele a trochu vrávoravě šel hledat vodu. Na
469	umyvadle našel karafu a pil z ní dychtivě; a když se vracel do postele,
470	podlomily se mu nohy a usedl na židli, nemoha dále. Seděl snad hodně dlouho;
471	pak ho roztřásla zima, neboť se celý polil vodou z karafy, a přišlo mu líto
472	sebe sama, že je kdesi a neví sám kde, že ani do postele nedojde a že je tak
473	bezradně a bezmocně sám; tu propukl v dětský vzlykavý pláč.
474	Když se trochu vyplakal, bylo mu v hlavě jasněji. Dokonce mohl dojít až k
475	posteli a ulehl jektaje zuby; a sotva se zahřál, usnul mrákotným spánkem beze
476	snu.
477	Když se probudil, byla roleta vytažena do šedivého dne a v pokoji trochu
478	pouklizeno; nedovedl pochopit, kdo to udělal, ale jinak se pamatoval na vše,
479	na včerejší explozi, na Tomše i na jeho odjezd. Zato ho třeštivě bolela hlava,
480	bylo mu těžko na prsou a drásavě ho mučil kašel. Je to špatné, říkal si, je to
481	docela špatné; měl bych jít domů a lehnout si. Vstal tedy a začal se pomalu
482	strojit chvílemi odpočívaje. Bylo mu, jako by mu něco drtilo hrozným tlakem
483	prsa. Usedl pak netečný ke všemu a těžce dýchal.
484	Tu krátce, jemně zazněl zvonek. Vzchopil se s námahou a šel otevřít. Na prahu
485	v chodbě stála mladá dívka s tváří zastřenou závojem.
486	„Bydlí tady… pan Tomeš?“ ptala se spěšně a stísněně.
487	„Prosím,“ řekl Prokop a ustoupil jí z cesty; a když, trochu váhajíc, těsně
488	podle něho vcházela dovnitř, zavála na něj slabounká a spanilá vůně, že
489	rozkoší vzdychl.
490	Posadil ji vedle okna a usedl proti ní, drže se zpříma, jak nejlépe dovedl.
491	Cítil, že samým úsilím vypadá přísně a strnule, což uvádělo do nesmírných
492	rozpaků jeho i dívku. Hryzala si pod závojem rty a klopila oči; ach, líbezná
493	hladkost tváře, ach, ruce malé a hrozně rozčilené! Náhle zvedla oči, a Prokop
494	zatajil dech omámen úžasem; tak krásná se mu zdála.
495	„Pan Tomeš není doma?“ ptala se dívka.
496	„Tomeš odejel,“ řekl Prokop váhavě. „Dnes v noci, slečno.“
497	„Kam?“
498	„Do Týnice, k svému otci.“
499	„A vrátí se?“
500	Prokop pokrčil rameny.
501	Dívka sklopila hlavu a její ruce s něčím zápasily. „A řekl vám, proč – proč –“
502	„Řekl.“
503	„A myslíte, že – že to udělá?“
504	„Co, slečno?“
505	„Že se zastřelí.“
506	Prokop si bleskem vzpomněl, že viděl Tomše ukládat revolver do kufříku. ,Možná
507	že zítra udělám bum,‘ slyšel jej znovu drtit mezi zuby. Nechtěl nic říci, ale
508	vypadal asi velmi povážlivě.
509	„Ó bože, ó bože,“ vypravila ze sebe dívka, „ale to je strašné! Řekněte,
510	řekněte –“
511	„Co, slečno?“
512	„Kdyby – kdyby někdo mohl za ním jet! Kdyby mu někdo řekl – kdyby mu dal –
513	Vždyť by to nemusel udělat, chápete? Kdyby někdo za ním ještě dnes jel –“
514	Prokop se díval na její zoufalé ruce, jež se zatínaly a spínaly.
515	„Já tam tedy pojedu, slečno,“ řekl tiše. „Náhodou… mám snad v tu stranu
516	nějakou cestu. Kdybyste chtěla – já –“
517	Dívka zvedla hlavu. „Skutečně,“ vyhrkla radostně, „vy byste mohl –?“
518	„Já jsem jeho… starý kamarád, víte?“ vysvětloval Prokop. „Chcete-li mu něco
519	vzkázat… nebo poslat… já ochotně…“
520	„Bože, vy jste hodný,“ vydechla dívka.
521	Prokop se slabě začervenal. „To je maličkost, slečno,“ bránil se. „Náhodou…
522	mám zrovna volný čas… stejně chci někam jet, a vůbec –“ Mávl v rozpacích
523	rukou. „To nestojí za řeč. Udělám všecko, co chcete.“
524	Dívka se zarděla a honem se dívala jinam. „Ani nevím, jak bych… vám měla
525	děkovat,“ řekla zmateně. „Mně je tak líto, že… že vy… Ale je to tak důležité –
526	A pak, vy jste jeho přítel – Nemyslete si, že já sama –“ Tu se přemohla a
527	upřela na Prokopa čiré oči. „Já mu něco musím poslat. Od někoho jiného. Já vám
528	nemohu říci –“
529	„Není třeba,“ řekl Prokop rychle. „Já mu to dám, a je to. Já jsem tak rád, že
530	mohu vám… že mohu jemu… Prší snad?“ ptal se náhle dívaje se na její zrosenou
531	kožišinku.
532	„Prší.“
533	„To je dobře,“ mínil Prokop; myslel totiž na to, jak příjemně by chladilo,
534	kdyby na tu kožišinku směl položit čelo.
535	„Já to tu nemám,“ řekla vstávajíc. „Bude to jen malý balíček. Kdybyste mohl
536	počkat… Já vám to přinesu za dvě hodiny.“
537	Prokop se velmi strnule uklonil; bál se totiž, že ztratí rovnováhu. Ve dveřích
538	se obrátila a pohlédla na něj upřenýma očima. „Na shledanou.“ A byla ta tam.
539	Prokop usedl a zavřel oči. Krupičky deště na kožišince, hustý a orosený závoj;
540	zastřený hlas, vůně, neklidné ruce v těsných, maličkých rukavičkách; chladná
541	vůně, pohled jasný a matoucí pod sličným, pevným obočím. Ruce na klíně, měkké
542	řasení sukně na silných kolenou, ach, maličké ruce v těsných rukavicích! Vůně,
543	temný a chvějící se hlas, líčko hladké a pobledlé. Prokop zatínal zuby do
544	chvějících se rtů. Smutná, zmatená a statečná. Modrošedé oči, oči čisté a
545	světelné. Ó bože, ó bože, jak se tiskl závoj k jejím rtům!
546	Prokop zasténal a otevřel oči. Je to Tomšova holka, řekl si se slepým vztekem.
547	Věděla kudy jít, není tu poprvé. Snad tady… zrovna tady v tom pokoji – –
548	Prokop si v nesnesitelné trýzni vrýval nehty do dlaní. A já hlupák se nabízím,
549	že pojedu za ním! Já hlupák, já mu ponesu psaníčko! Co – co – co mi je vůbec
550	po ní?
551	Tu ho napadla spásná myšlenka. Uteku domů, do svého laboratorního baráku tam
552	nahoře. A ona, ať si sem přijde! ať si pak dělá, co chce! Ať – ať – ať si jede
553	za ním sama, když… když jí na tom záleží –
554	Rozhlédl se po pokoji; viděl zválenou postel, zastyděl se a ustlal ji, jak byl
555	zvyklý doma. Pak se mu nezdála dost slušně ustlaná, přestlal ji, rovnal a
556	hladil, a pak už rovnal všechno všudy, uklízel, pokoušel se pěkně zřasit i
557	záclony, načež usedl s hlavou zmotanou a hrudí drcenou bolestným tlakem a
558	čekal.
559
560
561	V.
562
563	Zdálo se mu, že jde ohromnou zelinářskou zahradou; kolem dokola nic než samé
564	zelné hlávky, ale nejsou to hlávky, nýbrž zešklebené a olezlé, krhavé a
565	blekotající, nestvůrné, vodnaté, trudovité a vyboulené hlavy lidské; vyrůstají
566	z hubených košťálů a lezou po nich odporné zelené housenky. A hle, přes pole k
567	němu běží dívka se závojem na tváři; zvedá trochu sukni a přeskakuje lidské
568	hlávky. Tu vyrůstají zpod každé z nich nahé, úžasně tenké a chlupaté ruce a
569	sahají jí po nohou a po sukních. Dívka křičí v šílené hrůze a zvedá sukni
570	výše, až nad silná kolena, obnažuje bílé nohy a snaží se přeskočit ty
571	chňapající ruce. Prokop zavírá oči; nesnese pohled na její bílé silné nohy, a
572	šílí úzkostí, že ji ty zelné hlávky zhanobí. Tu vrhá se na zem a uřezává
573	kapesním nožem první hlávku; ta zvířecky ječí a cvaká mu vyžranými zuby po
574	rukou. Nyní druhá, třetí hlávka; Kriste Ježíši, kdy skosí to ohromné pole, než
575	se dostane k dívce zápasící tam na druhé straně nekonečné zahrady? Zběsile
576	vyskakuje a šlape po těch příšerných hlavách, rozdupává je, kope do nich;
577	zaplete se nohama do jejich tenkých, přísavných pracek, padá, je uchopen,
578	rván, dušen, a vše mizí.
579	Vše mizí v závratném víření. A náhle se ozve zblízka zastřený hlas: „Nesu vám
580	ten balíček.“ Tu vyskočil a otevřel oči, a před ním stojí děvečka z Hybšmonky,
581	šilhavá a těhotná, se zmáčeným břichem, a podává mu cosi zabaleného v mokrém
582	hadru. To není ona, trne bolestně Prokop, a rázem vidí vytáhlou smutnou
583	prodavačku, která mu dřevěnými tyčinkami roztahuje rukavice. To není ona,
584	brání se Prokop, a vidí naduřelé dítě na křivičných nožkách, jež – jež – jež
585	se mu nestoudně nabízí! „Jdi pryč,“ křičí Prokop, a tu se mu zjeví pohozená
586	konev uprostřed záhonu povadlé a slimáky prolezlé kapusty a nemizí přes
587	všechno jeho úsilí.
588	Vtom tiše zazněl zvonek jako tiknutí ptáčka. Prokop se vrhl ke dveřím a
589	otevřel; na prahu stála dívka se závojem, tiskla k ňadrům balíček a
590	oddychovala. „To jste vy,“ řekl Prokop tiše a (neznámo proč) nesmírně dojat.
591	Dívka vešla, dotkla se ho ramenem; její vůně dechla na Prokopa trýznivým
592	opojením.
593	Zůstala stát uprostřed pokoje. „Prosím vás, nehněvejte se,“ mluvila tiše a
594	jakoby spěchajíc, „že jsem vám dala takové poslání. Vždyť ani nevíte, proč –
595	proč já – Kdyby vám to dělalo nějaké potíže –“
596	„Pojedu,“ vypravil ze sebe Prokop chraptivě.
597	Dívka upřela na něj zblízka své vážné, čisté oči. „Nemyslete si o mně nic
598	zlého. Já mám jenom strach, aby pan… aby váš přítel neudělal něco, co by
599	někoho… někoho jiného do smrti trápilo. Já mám k vám tolik důvěry… Vy ho
600	zachráníte, že?“
601	„Nesmírně rád,“ vydechl Prokop nějakým nesvým a rozechvěným hlasem; tak ho
602	opojovalo nadšení. „Slečno, já… co budete chtít…“ Odvracel oči; bál se, že
603	něco vybleptne, že je snad slyšet, jak mu bouchá srdce, a styděl se za svou
604	těžkopádnost.
605	I dívku zachvátil jeho zmatek; hrozně se zarděla a nevěděla kam s očima.
606	„Děkuju, děkuju vám,“ pokoušela se také jaksi nejistým hlasem, a silně mačkala
607	v rukou zapečetěný balíček. Nastalo ticho, jež působilo Prokopovi sladkou a
608	mučivou závrať. Cítil s mrazením, že dívka letmo zkoumá jeho tvář; a když k ní
609	náhle obrátil oči, viděl, že se dívá k zemi a čeká, připravena, aby snesla
610	jeho pohled. Prokop cítil, že by měl něco říci, aby zachránil situaci; místo
611	toho jen hýbal rty a chvěl se na celém těle.
612	Konečně pohnula dívka rukou a zašeptala: „Ten balíček –“ Tu zapomněl Prokop,
613	proč schovává pravou ruku za zády, a sáhl po tlusté obálce. Dívka zbledla a
614	couvla. „Vy jste poraněn,“ vyhrkla. „Ukažte!“ Prokop honem schovával ruku. „To
615	nic není,“ ujišťoval rychle, „to… to se mi jen trochu zanítila… zanítila
616	taková ranka, víte?“
617	Dívka, docela bledá, zasykla, jako by sama cítila tu bolest. „Proč nejdete k
618	lékaři?“ řekla prudce. „Vy nemůžete nikam jet! Já… já pošlu někoho jiného!“
619	„Vždyť už se to hojí,“ bránil se Prokop, jako by mu brali něco drahého.
620	„Jistě, to už je… skoro v pořádku, jen škrábnutí, a vůbec, to je nesmysl; proč
621	bych nejel? A pak, slečno, v takové věci… nemůžete poslat cizího člověka,
622	víte? Vždyť to už ani nebolí, hleďte,“ a zatřepal pravou rukou.
623	Dívka stáhla obočí přísnou soustrastí. „Vy nesmíte jet! Proč jste mi to
624	neřekl? Já – já – já to nedovolím! Já nechci –“
625	Prokop byl docela nešťasten. „Hleďte, slečno,“ spustil horlivě, „to jistě nic
626	není; já jsem na to zvyklý. Podívejte se, tady,“ a ukázal jí levou ruku, kde
627	mu scházel skoro celý malík a kloub ukazováčku naduřel uzlovitou jizvou. „To
628	už je takové řemeslo, víte?“ Ani nepozoroval, že dívka couvá s blednoucími rty
629	a dívá se na pořádný šrám jeho čela od oka k vlasům. „Udělá to prásk, a je to.
630	Jako voják. Zvednu se a běžím útokem dál, rozumíte? Nic se mně nemůže stát.
631	Nu, dejte sem!“ Vzal jí z ruky balíček, vyhodil do výše a chytil. „Žádná
632	starost, pane. Pojedu jako pán. Víte, já, já už jsem dávno nikde nebyl. Znáte
633	Ameriku?“
634	Dívka mlčela a hleděla na něho se zachmuřeným obočím.
635	„Ať si říkají, že mají nové teorie,“ drmolil Prokop horečně; „počkejte, já jim
636	to dokážu, až vyjdou mé výpočty. Škoda že tomu nerozumíte; já bych vám to
637	vyložil, vám věřím, vám věřím, ale jemu ne. Nevěřte mu,“ mluvil naléhavě,
638	„mějte se na pozoru. Vy jste tak krásná,“ vydechl nadšeně. „Tam nahoře já
639	nikdy s nikým nemluvím. Je to jen taková bouda z prken, víte? Haha, vy jste se
640	tak bála těch hlávek! Ale já vás nedám, o to nic; nebojte se ničeho. Já vás
641	nedám.“
642	Pohlížela na něho s očima rozšířenýma hrůzou. „Vy přece nemůžete odejet!“
643	Prokop zesmutněl a zmalátněl. „Ne, na to nesmíte dát, co mluvím. Povídal jsem
644	nesmysly, že? Já jsem jenom chtěl, abyste nemyslela na tu ruku. Abyste se
645	nebála. To už přešlo.“ – Přemohl své vzrušení, byl tuhý a zakaboněný samým
646	soustředěním. „Pojedu do Týnice a najdu Tomše. Dám mu ten balíček a řeknu, že
647	to posílá slečna, kterou zná. Je to tak správně?“
648	„Ano,“ řekla dívka váhavě, „ale vy přece nemůžete –“
649	Prokop se pokusil o prosebný úsměv; jeho těžká, rozjizvená tvář náhle docela
650	zkrásněla. „Nechte mne,“ řekl tiše, „vždyť je to – je to – pro vás.“
651	Dívka zamžikala očima; bylo jí skoro do pláče prudkým pohnutím. Mlčky kývla a
652	podávala mu ruku. Zvedl svou beztvarou levici; pohlédla na ni zvědavě a silně
653	ji stiskla. „Já vám tolik děkuju,“ řekla rychle, „sbohem!“
654	Ve dveřích se zastavila a chtěla něco říci; mačkala v ruce kliku a čekala –
655	„Mám mu… vyřídit… pozdrav?“ optal se Prokop s křivým úsměvem.
656	„Ne,“ vydechla a rychle na něj pohlédla. „Na shledanou.“
657	Dveře za ní zapadly. Prokop se na ně díval, bylo mu najednou na smrt těžko a
658	chabě, hlava se mu točila, a stálo ho nesmírné usilí, aby učinil jediný krok.
659
660
661	VI.
662
663	Na nádraží bylo mu čekati půldruhé hodiny. Sedl si na chodbě a chvěl se zimou.
664	V poraněné ruce mu pulsovala ukrutná bolest; zavíral oči, a tu se mu zdálo, že
665	ta bolavá ruka roste, že je veliká jako hlava, jako tykev, jako hrnec na
666	vyváření prádla, a že v celém jejím rozsahu palčivě cuká živé maso. Přitom mu
667	bylo mdlo k dávení a na čele mu ustavičně vyrážel studený pot úzkosti. Nesměl
668	se podívat na špinavé, poplivané, zablácené dlážky chodby, aby se mu nezvedal
669	žaludek. Vyhrnul si límec a polo snil, pomalu přemáhán nekonečnou
670	lhostejností. Zdálo se mu, že zas je vojákem a leží poraněn v širém poli; kde
671	– kde to pořád bojují? Tu zazněl mu do uší prudký zvon a někdo volal: „Týnice,
672	Duchcov, Moldava, nastupovat!“
673	Nyní už tedy sedí ve vagóně u okna a je mu nezřízeně veselo, jako by někoho
674	přelstil nebo někomu utekl; teď, holenku, už jedu do Týnice a nic mne nemůže
675	zadržet. Skoro se chechtal radostí, uvelebil se ve svém koutě a s náramnou
676	čilostí pozoroval své spolucestující. Naproti němu sedí nějaký krejčík s
677	tenkým krkem, hubená černá paní, pak člověk s divně bezvýraznou tváří; vedle
678	Prokopa strašně tlustý pán, kterému se nemůže nějak břicho vejít mezi nohy, a
679	snad ještě někdo, to už je jedno. Prokop se nesmí dívat z okna, protože mu to
680	dělá závrať. Ratata ratata ratata vybuchuje vlak, vše drnčí, bouchá, otřásá se
681	samou horlivostí spěchu. Krejčíkovi se klátí hlava napravo nalevo, napravo
682	nalevo; černá paní jaksi podivně a ztuhle hopkuje na místě, bezvýrazná tvář se
683	třese a kmitá jako špatný snímek ve filmu. A tlustý soused, to je kupa rosolu,
684	jež se houpe, otřásá, poskakuje nesmírně směšným způsobem. Týnice, Týnice,
685	Týnice, skanduje Prokop s údery kol; rychleji! rychleji! Vlak se ohřál samým
686	chvatem, je tu horko, Prokop se potí žárem; krejčík má nyní dvě hlavy na dvou
687	tenkých krcích, obě hlavy se třesou a narážejí na sebe, až to drnčí. Černá
688	paní výsměšně a urážlivě hopkuje na svém sedadle; tváří se naschvál jako
689	dřevěná loutka. Bezvýrazná tvář zmizela; sedí tam trup s rukama mrtvě
690	složenýma na klíně, ruce neživě poskakují, ale trup je bezhlavý.
691	Prokop sbírá všechny své síly, aby se na to pořádně podíval; štípe se do nohy,
692	ale nic platno, trup je dál bezhlavý a mrtvě se poddává otřesům vlaku.
693	Prokopovi je z toho děsně úzko; šťouchá loktem tlustého souseda, ale ten se
694	jen rosolovitě chvěje, a Prokopovi se zdá, že se mu to tlusté tělo bezhlase
695	chechtá. Nemůže se už na to dívat; obrací se k oknu, ale tam zničehonic vidí
696	lidskou tvář. Neví zprvu, co je na ní tak zarážejícího; pozoruje ji
697	vytřeštěnýma očima a poznává, že to je jiný Prokop, který na něho upírá oči s
698	děsivou pozorností. Co chce? zhrozil se Prokop. Proboha, nezapomněl jsem ten
699	balíček v Tomšově bytě? Hmatá honem po kapsách a najde obálku v náprsní kapse.
700	Tu se tvář v okně usmála a Prokopovi se ulevilo. Odvážil se dokonce pohlédnout
701	na bezhlavý trup; a vida, on si ten člověk jen přetáhl pověšený svrchník přes
702	hlavu a spí pod ním. Prokop by to udělal také, ale bojí se, aby mu někdo
703	nevytáhl z kapsy tu zapečetěnou obálku. A přece jde na něho spaní, je
704	nesnesitelně unaven; nikdy by si nedovedl představit, že je možno být tak
705	unaven. Usíná, vyrve se z toho vytřeštěně a opět usíná. Černá paní má jednu
706	hopkující hlavu na ramenou a druhou drží na klíně oběma rukama; a co se
707	krejčíka týče, sedí místo něho jen prázdné, beztělé šaty, z nichž čouhá
708	porcelánová palička. Prokop usíná, ale pojednou se z toho vytrhne v horlivé
709	jistotě, že je v Týnici; snad to někdo venku volal, neboť vlak stojí.
710	Vyběhl tedy ven a viděl, že už je večer; dva tři lidé vystupují na malinkém
711	blikajícím nádraží, za nímž je neznámá a mlhavá tma. Řekli Prokopovi, že do
712	Týnice musí jet poštou, je-li na ní ještě místo. Poštovní vůz, to byl jen
713	kozlík a za ním truhlík na zásilky; a na kozlíku už seděl pošťák a nějaký
714	pasažér.
715	„Prosím vás, vemte mne do Týnice,“ řekl Prokop.
716	Pošťák potřásl hlavou v nekonečném smutku. „Nejde,“ odpověděl po chvíli.
717	„Proč… jak to?“
718	„Není už místo,“ řekl pošťák zrale.
719	Prokopovi vstoupily do očí slzy samou lítostí. „Jak je tam daleko… pěšky?“
720	Pošťák účastně přemýšlel. „No, hodinu,“ řekl.
721	„Ale já… nemohu jít pěšky! Já musím k doktoru Tomšovi!“ protestoval Prokop
722	zdrcen.
723	Pošťák uvažoval. „Vy jste… jako… pacient?“
724	„Mně je zle,“ zamumlal Prokop; skutečně se chvěl slabostí a zimou.
725	Pošťák přemýšlel a potřásal hlavou. „Když to nejde,“ ozval se konečně.
726	„Já se vejdu, já… kdyby byl jen kousek místa, já…“
727	Na kozlíku ticho; jen pošťák se drbal ve vousech, až to chrastělo; pak neřekl
728	slova a slezl, dělal něco na postraňku a mlčky odešel do nádraží. Pasažér na
729	kozlíku se ani nepohnul.
730	Prokop byl tak vyčerpán, že si musel sednout na patník. Nedojdu, cítil
731	zoufale; zůstanu tady, až… až…
732	Pošťák se vracel z nádraží a nesl prázdnou bedničku. Nějak ji vpravil na
733	plošinu kozlíku a rozvážně ji pozoroval. „Tak si tam sedněte,“ řekl posléze.
734	„Kam?“ ptal se Prokop.
735	„No… na kozlík.“
736	Prokop se dostal na kozlík tak nadpřirozeně, jako by ho vynesly nebeské síly.
737	Pošťák zas dělal cosi na řemení, a teď sedí na bedničce s nohama visícíma dolů
738	a bere opratě. „Hý,“ povídá.
739	Kůň nic. Jenom se zachvěl.
740	Pošťák nasadil jakési tenké, hrdelní „rrr“. Kůň pohodil ocasem a pustil
741	hlasitý pšouk.
742	„Rrrrr.“
743	Pošta se rozjela. Prokop se křečovitě chytil nízkého zábradlíčka; cítil, že je
744	nad jeho síly udržet se na kozlíku.
745	„Rrrrr.“ Zdálo se, že ten vysoký hrčivý zpěv nějak galvanizuje starého koně.
746	Běžel kulhavě, pohazoval ocasem a při každém kroku pouštěl slyšitelné větry.
747	„Rrrrrrrr.“ Šlo to alejí holých stromů; byla černočerná tma, jen kmitavý
748	proužek světla z lucerny se smýkal po blátě. Prokop ztuhlými prsty svíral
749	zábradlíčko; cítil, že už vůbec nevládne svému tělu, že nesmí spadnout, že
750	bezmezně slábne. Nějaké osvětlené okno, alej, černá pole. „Rrrr.“ Kůň vytrvale
751	pšukal a klusal pleta nohama toporně a nepřirozeně, jako by byl už dávno
752	mrtev.
753	Prokop se úkosem podíval na svého spolucestujícího. Byl to děda s krkem
754	ovázaným šálou; pořád něco žvýkal, překusoval, žmoulal a zase vyplivoval. A tu
755	si Prokop vzpomněl, že tu podobu už viděl. Byla to ta ohavná tvář ze sna, jež
756	skřípala vyžranými zuby, až se drtily, a pak je po kouskách vyplivovala. Bylo
757	to divné a strašné.
758	„Rrrrr.“ Silnice se obrací, motá se do kopce a zase dolů. Nějaký statek, je
759	slyšet psa, člověk jde po silnici a povídá „dobrý večer“. Domků přibývá, jde
760	to do kopce. Pošta zatáčí, vysoké „rrrr“ náhle ustane a kůň se zastaví.
761	„Tak tady bydlí doktor Tomeš,“ povídá pošťák.
762	Prokop chtěl něco říci, ale nemohl; chtěl se pustit zábradlí, ale nešlo to,
763	protože mu prsty křečovitě ztuhly.
764	„No, už jsme tady,“ povídá pošťák znovu. Ponenáhlu křeče povolí a Prokop slézá
765	z kozlíku, chvěje se na celém těle. Jakoby popaměti otvírá vrátka a zvoní u
766	dveří. Uvnitř zuřivý štěkot, a mladý hlas volá: „Honzíku, ticho!“ Dveře se
767	otevrou, a stěží hýbaje jazykem ptá se Prokop: „Je pan doktor doma?“
768	Chvilku ticho; pak řekl mladý hlas: „Pojďte dál.“
769	Prokop stojí v teplé světnici; na stole je lampa a večeře, voní to bukovým
770	dřívím. Starý pán s brejličkami na čele vstává od svého talíře, jde k
771	Prokopovi a povídá: „Tak copak vám schází?“
772	Prokop se mračně upomínal, co tu vlastně chce. „Já… totiž…,“ začal, „je váš
773	syn doma?“
774	Starý pán se pozorně díval na Prokopa. „Není. Co vám je?“
775	„Jirka… Jiří,“ m ručel Prokop, „já jsem… jeho přítel a nesu mu… mám mu dát…“
776	Lovil v kapse zapečetěnou obálku. „Je to… důležitá věc a… a…“
777	„Jirka je v Praze,“ přerušil ho starý pán. „Člověče, sedněte si aspoň!“
778	Prokop se nesmírně podivil. „Vždyť říkal… říkal, že jede sem. Já mu musím
779	dát…“ Podlaha se pod ním zakymácela a počala se naklánět.
780	„Aničko, židli,“ křikl starý pán podivným hlasem.
781	Tu ještě zaslechl Prokop tlumený výkřik a poroučel se na zem. Zalila ho
782	nesmírná temnota, a pak již nebylo nic.
783
784
785	VII.
786
787	Nebylo nic; jen jako kdyby se časem protrhly mlhy, zjevil se vzorek malované
788	stěny, řezaná římsa skříně, cíp záclony či frýzek stropu; nebo se naklonila
789	nějaká tvář jakoby nad otvorem studně, ale nebylo vidět jejích rysů. Něco se
790	dělo, někdo časem svlažil horké rty nebo pozvedal bezvládné tělo, ale vše
791	mizelo v plynoucích útržcích snění. Byly to krajiny, kobercové vzory,
792	diferenciální počty, ohnivé koule, chemické formule; jen časem něco vyplulo
793	navrch a stalo se na okamžik jasnějším snem, aby se to vzápětí zas rozplynulo
794	v širokotokém bezvědomí.
795	Konečně přišla chvíle, kdy procitl; viděl nad sebou teplý a bezpečný strop se
796	štukovým frýzkem; našel očima své vlastní hubené, mrtvě bílé ruce na květované
797	přikrývce; za nimi objevil pelest postele, skříň a bílé dveře: vše nějak milé,
798	tiché a už známé. Neměl ponětí, kde je; chtěl o tom uvažovat, ale měl nemožně
799	slabou hlavu, vše se mu opět počalo mást, i zavřel oči a odpočíval v odevzdané
800	chabosti.
801	Dveře tichounce zavrzly. Prokop otevřel oči a posadil se na posteli, jako by
802	ho něco zvedlo. A ono u dveří stojí děvče, vytáhlé nějak a světlé, má
803	jasňoučké oči náramně udivené, ústa pootevřená překvapením a tiskne k prsoum
804	bílé pláténko. Nehýbe se rozpačitá, mrká dlouhými řasami a její růžový čumáček
805	se počíná nejistě, plaše usmívat.
806	Prokop se zachmuřil; usilovně hleděl něco říci, ale měl v hlavě docela
807	prázdno; hýbal nehlasně rty a pozoroval dívku jaksi přísnýma a vzpomínavýma
808	očima.
809	„Gúnúmai se, anassa,“ splynulo mu náhle a bezděčně se rtů, „theos ny tis é
810	brotos essi? Ei men tis theos essi, toi úranon euryn echúsin, Artemidi se egó
811	ge, Dios kúré megaloio, eidos te megethos te fyén t’anchista eďskó.“ A dále,
812	verš za veršem, řinulo se božské pozdravení, jímž Odysseus oslovil Nausikau.
813	„Proboha prosím tě, paní! Jsi božstvo či smrtelný člověk? Jestližes některá z
814	bohyň, co sídlí na nebi širém, s Artemidou bych já, jež velkého Dia je dcera,
815	krásou a vzrůstem těla i velkostí nejspíš tě srovnal. Jsi-li však některá z
816	lidí, co mají na zemi sídlo, třikrát blaženi jsou tvůj otec i velebná matka,
817	třikrát blaženi bratři, neb jistě jim nadmíru srdce pokaždé rozkoší blahou se
818	pro tebe rozhřívá v hrudi, kdykoli zří, jak takový květ jde do kola k tanci.“
819	Dívka bez hnutí, jako zkamenělá, naslouchala tomuto po. zdravu v neznámé řeči;
820	a na jejím hladkém čele bylo tolik zmatku, její oči tak dětsky a polekaně
821	mžikaly, že Prokop zdvojnásobil horlivost Odyssea na břeh vyvrženého, sám jer
822	nejasně chápaje smysl slov.
823	„Keinos ďau peri kéri makartatos,“ odříkával rychle. „Avšak nad jiné ten se
824	pocítí blaženým v srdci, který zvítězí dary a tebe si odvede domů, neboť dosud
825	nikdy jsem takého člověka nezřel ze všech mužů ni žen; já s úžasem na tebe
826	hledím.“
827	Sebas m’echei eisoroónta. Děvče se silně zardělo, jako by rozumělo pozdravu
828	řeckého hrdiny; neobratný a líbezný zmatek jí vázal údy, a Prokop, spínaje
829	ruce na pokrývce, mluvil, jako by se modlil.
830	„Déló dé pote,“ pokračoval spěšně, „jenom na Délu jednou, blíž oltáře jasného
831	Foiba, palmový mladý strůmek jsem viděl ze země růsti, – neboť i tam jsem
832	přišel a množství lidu šlo se mnou na cestě té, z níž trampoty zlé mi vzejíti
833	měly. Tam jsem právě tak stál, pln úžasu, když jsem jej viděl, dlouho, vždyť
834	takový kmen se nezrodil ze země dosud. Tak teď tobě se divím a žasnu a bojím
835	se hrozně dotknout se kolenou tvých, ač velký smutek mě tísní.“
836	Deidia ďainós: ano, bál se hrozně, ale i dívka se bála a tiskla k prsoum bílé
837	prádlo a neodvracela očí z Prokopa, jenž chvátal vypovědět svou trýzeň:
838	„Včera, až v dvacátý den, jsem ušel třpytnému moři, do doby té jsem vlnou byl
839	hnán a prudkými větry od výspy Ógygie, teď sem mě zas uvrhlo božstvo, abych tu
840	též snad zakusil strast, vždyť sotva se, tuším, skončí, a množství běd mi
841	bohové přisoudí ještě.“
842	Prokop těžce vzdychl a pozvedl úděsně vyhublé ruce. „Alla, anass‘, eleaire!
843	Avšak slituj se, paní, vždyť vytrpěv útrapy mnohé, nejdřív přišel jsem k tobě
844	– z těch druhých nikoho neznám lidí, co v krajině té a v městě své obydlí
845	mají. Do města cestu mi ukaž, dej roucho, bych tělo si zakryl, jestližes
846	vzala, sem jdouc, snad nějaký na prádlo obal.“
847	Nyní se dívčí tvář poněkud vyjasnila, vlahé rty se pootevřely; snad Nausikaá
848	promluví, ale Prokop chtěl jí ještě požehnati za ten obláček líbezného
849	soucitu, kterým růžovělo její líčko. „Soi de theoi tosa doien, hosa fresi sési
850	menoinás: bozi pak račte ti dát, čeho ve své mysli si žádáš, muže i dům, a
851	přidejtež vám i svorného ducha, vzácný to dar, – vždyť lepšího nic ni krasšího
852	není, než když smýšlením svorni svou domácnost společně vedou žena i muž, jak
853	odpůrcům v žal, tak na radost velkou všechněm příznivcům svým, a nejvíc to
854	pocítí sami.“ [* Překlad O. Vaňorného (1921)]
855	Poslední slova Prokop už skoro jen dýchal; sám stěží rozuměl tomu, co
856	odříkává, vytékalo to plynně a bez vůle z nějakého neznámého kouta paměti;
857	bylo tomu skoro dvacet let, co se jakžtakž probíral sladkou melodií šestého
858	zpěvu. Působilo mu až fyzickou úlevu nechávat to volně odtékat; dělalo se mu v
859	hlavě lehčeji a jasněji, bylo mu skoro blaženě v té plihé a libé slabosti, a
860	tu se mu zachvěl na rtech rozpačitý úsměv.
861	Dívka se usmála, pohnula sebou a řekla: „Nu tak?“ Udělala krůček blíž a dala
862	se do smíchu. „Co jste to povídal?“
863	„Já nevím,“ děl Prokop nejistě.
864	Tu se rozlétly nedovřené dveře a do pokoje vrazilo něco malého a chundelatého,
865	kviklo radostí a skočilo Prokopovi na postel.
866	„Honzíku,“ křikla dívka polekaně, „jdeš dolů!“ Ale psisko už olízlo Prokopovu
867	tvář a v náruživé radosti se zachumlávalo do přikrývek. Prokop si sáhl na
868	tvář, aby se otřel, a s úžasem pocítil pod rukou plnovous. „Co-copak,“ koktal
869	a umlkl údivem. Psisko bláznilo; kousalo s překypující něhou Prokopovy ruce,
870	pištělo, funělo, a tumáš! mokrou mordou se mu dostalo až na prsa.
871	„Honzíku,“ křičela dívka, „ty jsi blázen! Necháš pána!“ Přiběhla k posteli a
872	vzala psíka do náruče. „Bože, Honzíku, ty jsi hlupák!“
873	„Nechte ho,“ žádal Prokop.
874	„Vždyť máte bolavou ruku,“ namítalo děvče s velikou vážností, tisknouc k
875	prsoum zápasícího psa.
876	Prokop se podíval nechápavě na svou pravici. Od palce přes dlaň táhla se
877	široká jizva, pokrytá novou, tenoučkou, červenou kožkou příjemně svědící.
878	„Kde… kde to jsem?“ podivil se.
879	„U nás,“ řekla s náramnou samozřejmostí, jež Prokopa ihned uspokojila. „U
880	vás,“ opakoval s úlevou, ač neměl ponětí, kde to je. „A jak dlouho?“
881	„Dvacátý den. A pořád –,“ chtěla něco říci, ale spolkla to. „Honzík spával s
882	vámi,“ dodala spěšně a zarděla se neznámo proč, chovajíc psa jako malé dítě.
883	„Víte o tom?“
884	„Nevím,“ vzpomínal Prokop. „Copak jsem spal?“
885	„Pořád,“ vyhrkla. „Už jste se mohl vyspat.“ Tu postavila psa na zem a
886	přiblížila se k posteli. „Je vám líp?… Chtěl byste něco?“
887	Prokop zakroutil hlavou; nevěděl o ničem, co by chtěl. „Kolik je hodin?“ ptal
888	se nejistě.
889	„Deset. Já nevím, co smíte jíst; až přijde tati… Tati bude tak rád… Chtěl
890	byste něco?“
891	„Zrcadlo,“ řekl Prokop váhavě.
892	Dívka se zasmála a vyběhla. Prokopovi hučelo v hlavě; pořád se hleděl
893	rozpomenout a pořád mu vše unikalo. A už je tu děvče, něco povídá a podává mu
894	zrcátko. Prokop chce zvednout ruku, ale bůhsámví proč to nejde; děvče mu
895	vkládá držadlo mezi prsty, ale zrcátko padá na pokrývku. Tu zbledlo děvče,
896	nějak se znepokojilo a samo mu nastavilo zrcadlo k očím. Prokop se dívá, vidí
897	docela zarostlé tváře a obličej skoro neznámý; hledí a nemůže pochopit, a tu
898	se mu roztřásly rty.
899	„Lehněte si, hned si zas lehněte,“ káže mu drobounký hlásek skoro plačící, a
900	rychlé ruce mu nastavují podušku. Prokop se sváží naznak a zavírá oči; jen
901	chvilinku si zdřímnu, myslí si, a udělalo se libé, hluboké ticho.
902
903
904	VIII.
905
906	Někdo ho zatahal za rukáv. „Nu, nu,“ povídá ten někdo, „už bychom nemuseli
907	spát, co?“ Prokop otevřel oči a viděl starého pána, má růžovou pleš a bílou
908	bradu, zlaté brejličky na čele a náramně čilý koukej. „Už nespěte, velectěný,“
909	povídá, „už toho je dost; nebo se probudíte na onom světě.“
910	Prokop si chmurně prohlížel starého pána; chtělo se mu totiž dřímat. „Co
911	chcete?“ ozval se vzdorovitě. „A… s kým mám tu čest?“
912	Starý pán se dal do smíchu. „Prosím, doktor Tomeš. Vy jste mne neráčil dosud
913	vzít na vědomí, co? Ale nic si z toho nedělejte. Tak co, jak se máme?“
914	„Prokop,“ ozval se nemocný nevlídně.
915	„Tak, tak,“ povídal doktor spokojeně. „A já jsem si myslel, že jste Šípková
916	Růženka. A teď, pane inženýre,“ řekl čile, „se na vás musíme podívat. No,
917	neškareďte se.“ Vyeskamotoval mu z podpaží teploměr a libě zachrochtal.
918	„Třicet pět osm. Človíčku, vy jste jako moucha. Musíme vás nakrmit, co?
919	Nehýbejte se.“
920	Prokop cítil na prsou hladkou pleš a studené ucho, jak mu jezdí od ramene k
921	rameni, od břicha k hrdlu za povzbuzujícího broukání.
922	„No, sláva,“ řekl konečně doktor a nasadil si brejle na oči. „Napravo vám to
923	drobátko rachotí, a srdce – no, to se urovná, že?“ Naklonil se k Prokopovi,
924	drbal ho prsty ve vlasech a přitom mu palcem zvedal a zase zatlačoval oční
925	víčka. „Nespat už, víme?“ mluvil a přitom mu něco zkoumal na zorničkách.
926	„Dostaneme knížky a budeme číst. Sníme něco, vypijeme skleničku vína a –
927	nehýbejte se! Já vás neukousnu.“
928	„Co mně je?“ ptal se Prokop nesměle.
929	Doktor se vztyčil. „No, nic už. Poslechněte, kde jste se tady vzal?“
930	„Kde tady?“
931	„Tady, v Týnici. Sebrali jsme vás na podlaze a… Odkud jste, člověče, přišel?“
932	„Já nevím. Z Prahy, ne?“ vzpomínal Prokop.
933	Doktor potřásl hlavou. „Vlakem z Prahy! Se zápalem mozkových blan! Měl jste
934	rozum? Víte, co to vůbec je?“
935	„Co?“
936	„Meningitis. Spací forma. A k tomu zápal plic. Čtyřicet celých, he? Kamaráde,
937	s něčím takovým se nejezdí na výlety. A víte, že – nu, ukažte honem pravou
938	ruku!“
939	„To… to bylo jen škrábnutí,“ hájil se Prokop.
940	„Pěkné škrábnutí. Otrava krve, rozumíte? Až budete zdráv, řeknu vám, že jste
941	byl… že jste byl osel. Odpusťte,“ řekl s důstojným rozhořčením, „málem bych
942	byl řekl něco horšího. Vzdělaný člověk, a neví, že toho má v sobě na trojí
943	exitus! Jak jste se vůbec mohl držet na nohou?“
944	„Já nevím,“ šeptal Prokop zahanbeně.
945	Doktor chtěl hubovat dál, ale zavrčel jen a mávl rukou. „A jak se cítíte?“
946	začal přísně. „Trochu pitomý, ne? Žádná paměť, co? A tady, tady nějak,“ ťukal
947	si na čelo, „nějaký slabý, že?“
948	Prokop mlčel.
949	„Tak tedy, pane inženýre,“ spustil doktor. „Z toho si nic nedělat. Nějaký
950	čásek to potrvá, co? Rozumíte mi? Nesmíte si namáhat hlavu. Nemyslet. To se
951	vrátí… po kouskách. Jen přechodná porucha, slabá amence, rozumíte mi? To
952	přejde samo od sebe, co? Rozumíte mi?“
953	Doktor křičel, potil se a rozčiloval se, jako by se hádal s hluchoněmým.
954	Prokop se na něj pozorně díval, a ozval se klidně: „Já tedy zůstanu
955	slabomyslný?“
956	„Ale ne, ne,“ rozčiloval se doktor. „Naprosto vyloučeno. Ale prostě… po
957	nějakou dobu… porucha paměti, roztržitost, únava a takové ty příznaky,
958	rozumíte mi? Poruchy v koordinaci, chápete? Odpočívat. Klid. Nic nedělat.
959	Velectěný, děkujte pánubohu, že jste to vůbec přečkal.“
960	„Přečkal,“ ozval se po chvíli a radostně zatroubil do kapesníku. „Poslechněte,
961	takový případ jsem ještě neměl. Vy jste sem přišel pěkně v deliriu, praštil
962	jste sebou na zem, a finis, poroučím se vám. Co jsem měl s vámi dělat? Do
963	nemocnice je daleko, a holka nad vámi tento, brečela… a vůbec, přišel jste
964	jako host k… Jirkovi, k synovi, no ne? Tak jsme si vás tu nechali, rozumíte
965	mi? Nu, nám to nevadí. Ale takového zábavného hosta jsem ještě neviděl. Dvacet
966	dní prospat, pěkně děkuju! Když vám kolega primář řezal ruku, ani jste se
967	neráčil probudit, co? Tichý pacient, namouduši. No, to už je jedno. Jen když
968	jste z toho venku, člověče.“ Doktor se plácl hlučně do stehna. „U čerta,
969	nespěte už! Pane, hej, pane, mohl byste usnout nadobro, slyšíte? U všech
970	všudy, hleďte se trochu přemáhat! Nechte toho, slyšíte?“
971	Prokop chabě kývl; cítil, že se nějaké závoje přetahují mezi ním a
972	skutečností, že se vše obestírá, kalí a tichne.
973	„Andulo,“ slyšel zdáli rozčilený hlas, „víno! dones víno!“ Nějaké rychlé
974	kroky, hovor jakoby pod vodou, a chladivá chuť vína mu stékala do hrdla.
975	Otevřel oči a viděl nad sebou skloněné děvče. „Nesmíte spát,“ povídá děvče
976	rozechvěně, a její předlouhé řasy mžikají, jako když srdce tluče.
977	„Já už nebudu,“ omlouvá se Prokop pokorně.
978	„To bych si vyprosil, velectěný,“ lomozil doktor u pelestě. „Přijede sem z
979	města primář extra na konzultaci; ať vidí, že my felčaři venku taky něco
980	umíme, no ne? Musíte se pěkně držet.“ S neobyčejnou obratností zvedl Prokopa a
981	shrnul mu za záda polštáře. „Tak, teď bude pán sedět; a spaní si nechá až po
982	obědě, že? Já musím do ordinace. A ty, Ando, si tady sedni a něco žvaň; jindy
983	ti huba jede jako trakař, co? A kdyby chtěl spát, zavolej mne; já už si to s
984	ním vyřídím.“ Ve dveřích se obrátil a zavrčel: „Ale… mám radost, rozumíte? Co?
985	Tak pozor!“
986	Prokopovy oči se svezly na dívku. Seděla opodál, ruce v klíně, a při bohu
987	nevěděla, o čem mluvit. Tak, teď zvedla hlavu a pootevřela ústa; slyšme, co z
988	ní vyletí; ale zatím se jenom zastyděla, spolkla to a sklopila hlavu ještě
989	níž; je vidět jen dlouhé řasy, jak se chvějí nad líčkem.
990	„Tati je tak prudký,“ ozvala se konečně. „On je tak zvyklý křičet… vadit se… s
991	pacienty…“ Látka jí bohužel došla; zato – jako na zavolanou – ocitla se jí v
992	prstech zástěra a nechala se dlouho a všelijak zajímavě skládat, za pozorného
993	mžikání ohnutých řas.
994	„Co to řinčí?“ optal se Prokop po delší době.
995	Obrátila hlavu k oknu; má pěkné světlé vlasy, jež jí ozařují čelo, a šťavnaté
996	světélko na vlhké puse. „To jsou krávy,“ povídá s úlevou. „Tam je panský dvůr,
997	víte? Tenhle dům taky patří k panství. Tati má koně a kočárek… Jmenuje se
998	Fricek.“
999	„Kdo?“
1000	„Ten kůň. Vy jste nebyl nikdy v Týnici, že? Tady nic není. Jen aleje a pole…
1001	Dokud byla živa maminka, tak tu bylo veseleji; to sem jezdil náš Jirka… Už tu
1002	nebyl přes rok; pohádal se s tatim a… ani nepíše. Ani se o něm u nás nesmí
1003	mluvit – Vídáte ho často?“
1004	Prokop rozhodně zavrtěl hlavou.
1005	Děvče vzdychlo a zamyslilo se. „On je… já nevím. Takový divný. Jen tu chodil s
1006	rukama v kapsách a zíval… Já vím, že tu nic není; ale přec… Tati je taky rád,
1007	že jste zůstal u nás,“ zakončila rychle a trochu nesouvisle.
1008	Někde venku se chraptivě a směšně rozkřikl mladý kohoutek. Najednou se tam
1009	dole strhlo jakési slepičí rozčilení, bylo slyšet divoké „ko-ko-ko-“ a vítězně
1010	kvikající štěkot psiska. Děvče vyskočilo. „Honzík honí slepice!“ Ale hned si
1011	zase sedla, odhodlána ponechat slípky jejich osudu. Bylo příjemné a jasné
1012	ticho.
1013	„Já nevím, o čem povídat,“ řekla po chvíli s nejkrásnější prostotou. „Já vám
1014	přečtu noviny, chcete?“
1015	Prokop se usmál. A už tu byla s novinami a pustila se odvážně do úvodníku.
1016	Finanční rovnováha, státní rozpočet, nekrytý úvěr… Líbezný a nejistý hlásek
1017	odříkával klidně ty nesmírně vážné věci, a Prokopovi, jenž naprosto
1018	neposlouchal, bylo lépe, než kdyby hluboce spal.
1019
1020
1021	IX.
1022
1023	Nyní už smí Prokop na nějakou hodinku denně vylézt z postele; dosud táhne nohy
1024	všelijak a bohužel není s ním mnoho řeči; říkejte si mu co chcete, většinou
1025	odpoví nějak skoupě a přitom se omlouvá plachým úsměvem.
1026	Dejme tomu v poledne – je teprve začátek dubna – sedává v zahrádce na lavičce;
1027	vedle něho ježatý teriér Honzík se směje na celé kolo pod svými mokrými
1028	fořtovskými vousy, neboť je zřejmě pyšný na svou funkci společníka, a samou
1029	radostí se oblízne a mhouří oči, když ho zjizvená Prokopova levička pohladí po
1030	teplé huňaté hlavě. V tu hodinu obyčejně doktor vyběhne z ordinace, čepička mu
1031	sem tam jezdí po hladké pleši, sedne na bobek a sází zeleninu; tlustými
1032	krátkými prsty rozmílá hrudky prsti a pozorně vystýlá lůžko mladých klíčků. Co
1033	chvíli se začne rozčilovat a bručí; zapíchl někde do záhonku svou lulku a
1034	nemůže ji najít. Tu se Prokop zvedne a s divinací detektiva (neboť čte v
1035	posteli detektivky) zamíří rovnou k ztracené faječce. Čehož Honzík užije k
1036	tomu, aby se hlučně otřepal.
1037	V tu hodinu chodívá Anči (neboť tak a nikoliv Andula si přeje být jmenována)
1038	zalévat tatínkovy záhony. V pravé ruce nese konev, levá plave ve vzduchu;
1039	stříbrná prška šumí do mladé hlíny, a naskytne-li se nablízku Honzík, dostane
1040	ji na zadek nebo na pitomou veselou hlavu; tu zoufale kvikne a hledá ochranu u
1041	Prokopa.
1042	Celé ráno se trousí do ordinace pacienti. Chrchlají v čekárně a mlčí, každý
1043	mysle jen na své utrpení. Někdy se ozve z ordinace strašný křik, když doktor
1044	tahá zub nějakému kloučeti. Tu se zase Anči v panice zachrání k Prokopovi,
1045	bledá a zrovna bez sebe, úzkostně mžiká krásnými řasami a čeká, až strašná
1046	událost přejde. Konečně kluk ubíhá ven s táhlým vytím, a Anči nějak nešikovně
1047	zamlouvá svou útlocitnou zbabělost.
1048	Ovšem něco jiného je, když před doktorovým domem zastaví vůz vystlaný slámou a
1049	dva strejci opatrně vynášejí po schodech těžce raněného člověka. Má rozdrcenou
1050	ruku nebo zlomenou nohu nebo hlavu roztříštěnou kopytem; studený pot se mu
1051	řine po hrozně bledém čele, a tiše, s hrdinným sebepřemáháním sténá. Na celý
1052	dům lehne tragické ticho; v ordinaci se bez hluku odehrává něco těžkého,
1053	tlustá veselá služka chodí po špičkách, Anči má oči plné slz a prsty se jí
1054	třesou. Doktor vrazí do kuchyně, s křikem žádá rum, víno nebo vodu, a
1055	dvojnásobnou hrubostí zakrývá mučivý soucit. A ještě celý den potom nemluví a
1056	vzteká se a bouchá dveřmi.
1057	Ale je také veliký svátek, slavný výroční trh venkovské doktořiny: očkování
1058	dětí. Sta maminek houpá své bečící, řvoucí, spící uzlíčky, je toho plná
1059	ordinace, chodba, kuchyně i zahrádka; Anči je jako blázen, chtěla by chovat,
1060	houpat a převíjet všechny ty bezzubé, uřvané, ochmýřené děti v nadšeném
1061	záchvatu kybelického mateřství. I starému doktorovi se nějak okázaleji svítí
1062	pleš, od rána chodí bez brejlí, aby nepolekal ty haranty, a oči mu plavou
1063	únavou a radostí.
1064	Jindy uprostřed noci rozčileně zařinčí zvonek. Pak bručí ve dveřích nějaké
1065	hlasy, doktor hubuje a kočí Jozef musí zapřahat. Někde ve vsi za svítícím
1066	okénkem přichází na svět nový člověk. Až ráno se doktor vrací, unavený, ale
1067	spokojený, a na deset kroků smrdí karbolem; ale takhle ho má Anči nejraději.
1068	Pak jsou tu ještě jiné osobnosti: tlustá řehtavá Nanda v kuchyni, která po
1069	celý den zpívá a řinčí a ohýbá se smíchem. Dále vážný kočí Jozef s visutými
1070	kníry, historik; čte pořád dějepisné knížky a rád vykládá dejme tomu o
1071	husitských válkách nebo o historických tajemnostech kraje. Dále panský
1072	zahradník, náramný holkář, který denně zaskočí do doktorovy zahrady, očkuje mu
1073	růže, stříhá keře a uvádí Nandu do nebezpečných záchvatů smíchu. Dále zmíněný
1074	chlupatý a rozjařený Honzík, jenž provází Prokopa, honí blechy a slepice a
1075	zmíry rád jezdí na kozlíku doktorova kočárku. Fric, to je starý rap trochu
1076	šedivějící, přítel králíků, rozšafný a dobrosrdečný kůň; pohladit jeho teplé a
1077	citlivé nozdry, to je prostě vrchol příjemnosti. Dále brunátný adjunkt ze
1078	dvora, zamilovaný do Anči, která si z něho ve spojení s Nandou ukrutně střílí.
1079	Ředitel ze dvora, starý lišák a zloděj, jenž chodí s doktorem hrát v šachy;
1080	doktor se rozčiluje, zuří a prohrává. A jiné místní osobnosti, mezi nimiž
1081	neobyčejně nudný a politicky interesovaný civilní geometr otravuje Prokopa
1082	právem kolegiality.
1083	Prokop mnoho čte nebo se tváří, jako by četl. Jeho zjizvená, těžká tvář mnoho
1084	nepovídá, zejména ne o zoufalém a tajném zápasu s porouchanou pamětí. Zvláště
1085	poslední pracovní léta mnoho utrpěla; nejjednodušší vzorce a procesy jsou ty
1086	tam, a na okraji knížek si píše Prokop kusé formule, které se mu vynořují v
1087	hlavě, když na ně nejméně myslí. Pak se sebere a jde hrát s Anči kulečník;
1088	neboť je to hra, při které se mnoho nemluví. I na Anči padá jeho kožená a
1089	neproniknutelná vážnost; hraje soustředěně, míří s přísně staženým obočím, ale
1090	když koule zamíří naschvál jinam, otevře údivem ústa a mokrým jazejčkem jí
1091	ukazuje správnou cestu.
1092	Večery u lampy. Nejvíc toho napovídá doktor, nadšený přírodovědec bez
1093	jakýchkoliv znalostí. Zejména jej okouzlují poslední záhady světa:
1094	radioaktivita, nekonečnost prostoru, elektřina, relativita, původ hmoty a
1095	stáří lidstva. Je zapřisáhlý materialista, a právě proto cítí tajemnou a
1096	sladkou hrůzu neřešitelných věcí. Někdy se Prokop nezdrží a opravuje
1097	büchnerovskou naivitu jeho názorů. Tu starý pán naslouchá přímo pobožně a
1098	počíná si Prokopa nesmírně vážit, zejména tam, kde mu přestává rozumět,
1099	řekněme takhle o rezonančním potenciálu nebo teorii kvant. Anči, ta prostě
1100	sedí opírajíc se bradou o stůl; je sice na tuto pozici už trochu veliká, ale
1101	patrně od maminčiny smrti zapomněla dospívat. Ani nemrká a dívá se velkýma
1102	očima z táty na Prokopa a vice versa.
1103	A noci, noci jsou pokojné a širé jako všude venku. Chvílemi zařinčí z kravína
1104	řetězy, chvílemi se blízko nebo daleko rozštěkají psi; po nebi se mihne
1105	padající hvězda, jarní déšť zašumí v zahradě nebo stříbrným zvukem odkapává
1106	osamělá studna. Čirý, hlubinný chlad vane otevřeným oknem, a člověk usíná
1107	požehnaným spánkem bez vidin.
1108
1109
1110	X.
1111
1112	Nuže, bylo lépe; den za dnem se Prokopovi vracel život drobnými krůčky. Cítil
1113	jen malátnost hlavy, bylo mu stále trochu jako ve snách. Nezbývalo než
1114	poděkovat doktorovi a jeti po svém. Chtěl to ohlásit jednou po večeři, ale
1115	zrovna všichni mlčeli jako zařezaní. A pak vzal starý doktor Prokopa pod paží
1116	a dovedl si ho do ordinace; po nějakém okolkování vyhrkl s rozpačitou
1117	hrubostí, že jako Prokop nemusí odjíždět, ať raději odpočívá, že nemá ještě
1118	vyhráno, a vůbec ať si tu zůstane a dost. Prokop se matně bránil; faktum ovšem
1119	bylo, že se ještě necítil v sedle a že se poněkud rozmazlil. Zkrátka o odjezdu
1120	nebylo zatím řeči.
1121	Vždy odpoledne se doktor zavíral v ordinaci. „Přijďte si někdy ke mně sednout,
1122	co?“ řekl Prokopovi mimochodem. Tak tedy ho Prokop zastihl u všelijakých
1123	lahviček a kelímků a prášků. „Víte, tady v místě není hapatyka,“ vysvětloval
1124	doktor, „já musím sám dělat léky.“ A třesoucími se tlustými prsty dozoval
1125	nějaký prášek na ručních vážkách. Měl nejistou ruku, váhy se mu houpaly a
1126	točily; starý pán se rozčiloval, funěl a potil se na nose drobnými krůpějkami.
1127	„Když na to pořádně nevidím,“ zamlouval stáří svých prstů. Prokop se chvíli
1128	díval, pak neřekl nic a vzal mu vážky z ruky. Klep, klep, a prášek byl na
1129	miligram odvážen. A druhý, třetí prášek. Citlivé vážky jen tančily v
1130	Prokopových prstech. „Ale koukejme, koukejme,“ divil se doktor a s úžasem
1131	sledoval Prokopovy ruce, rozbité, uzlovité, s netvornými klouby, ulámanými
1132	nehty a krátkými pahýly místo několika prstů. „Človíčku, vy máte šikovnost v
1133	těch rukou!“ Za chvíli už Prokop roztíral nějakou masť, odměřoval kapky a
1134	nahříval zkumavky. Doktor zářil a nalepoval viněty. Za půl hodiny byl hotov s
1135	celou lékárnou, a ještě tu byla hromada prášků do zásoby. A po několika dnech
1136	Prokop už zběžně četl doktorovy recepty a bez řečí mu dělal magistra. Bon.
1137	Kdysi kvečeru se dloubal doktor na zahradě v kyprém záhonku. Najednou strašná
1138	rána v domě, a hned nato se s řinkotem sypalo sklo. Doktor se vrhl do domu a
1139	na chodbě se srazil s uděšenou Anči. „Co se stalo?“ volal. „Já nevím,“
1140	vypravilo ze sebe děvče. „To v ordinaci…“ Doktor běžel do ordinace a viděl
1141	Prokopa, jak na všech čtyřech sbírá na podlaze střepy a papíry.
1142	„Co jste tu dělal?“ rozkřikl se doktor.
1143	„Nic,“ řekl Prokop a provinile vstával. „Praskla mně zkumavka.“
1144	„Ale co u všech všudy,“ hromoval doktor a zarazil se: z Prokopovy levice
1145	čurkem stékala krev. „Copak vám to utrhlo prst?“
1146	„Jen škrábnutí,“ protestoval Prokop a schovával levičku za zády.
1147	„Ukažte,“ křikl starý doktor a táhl Prokopa k oknu. Půl prstu viselo jen na
1148	kůži. Doktor se hnal ke skříni pro nůžky, a v otevřených dveřích zahlédl Anči
1149	na smrt bledou. „Co tu chceš?“ spustil. „Marš odtud!“ Anči se nehnula; tiskla
1150	ruce k prsoum a vypadala co nejslibněji na omdlení.
1151	Doktor se vrátil k Prokopovi; nejdřív dělal něco s vatičkou a pak cvakly
1152	nůžky. „Světlo,“ křikl na Anči. Anči se vrhla k vypínači a rozsvítila. „A
1153	nestůj tady,“ hřmotil starý pán a koupal jehlu v benzínu. „Co tu máš co dělat?
1154	Podej sem nitě!“ Anči skočila ke skříni a podala mu ampulku s nitěmi. „A teď
1155	jdi!“
1156	Anči se podívala na Prokopova záda a udělala něco jiného; přistoupila blíž,
1157	chopila oběma dlaněma tu poraněnou ruku a podržela ji. Doktor si zrovna myl
1158	ruce; obrátil se k Anči a chtěl vybuchnout; místo toho zabručel: „Tak, teď drž
1159	pevně! A víc u světla!“
1160	Anči zamhouřila oči a držela. Když nebylo slyšet nic než doktorovo supění,
1161	odvážila se zvednout oči. Dole, kde pracoval otec, to bylo krvavé a ošklivé.
1162	Pohlédla honem na Prokopa; měl odvrácenou tvář, a jeho víčkem cukala bolest.
1163	Anči trnula a polykala slzy a dělalo se jí nanic.
1164	Zatím Prokopova ruka narůstala: spousta vaty, Billrothův batist a snad
1165	kilometr fáče pořád navíjeného; konečně z toho bylo něco ohromného bílého.
1166	Anči držela, kolena se jí třásla, zdálo se jí, že ta strašná operace nikdy
1167	nebude u konce. Najednou se jí zatočila hlava, a pak slyšela, jak otec povídá:
1168	„Na, vypij to honem!“ Otevřela oči a shledala, že sedí v ordinační sesli, že
1169	tati jí podává skleničku s něčím, za ním že stojí Prokop, usmívá se a chová na
1170	prsou zavázanou ruku vypadající jako obrovské poupě. „Tak to vypij,“ naléhal
1171	doktor a jen cenil zuby. Spolkla to tedy a rozkuckala se; byl to vražedný
1172	koňak.
1173	„A teď vy,“ řekl doktor a podal skleničku Prokopovi. Prokop byl trochu bledý a
1174	statečně čekal, že dostane vynadáno. Nakonec se napil doktor, odchrchlal a
1175	spustil: „Tak co jste tu vlastně prováděl?“
1176	„Pokus,“ řekl Prokop s křivým úsměvem provinilce.
1177	„Co? Jaký pokus? S čím pokus?“
1178	„Jen tak. Jen – jen – jde-li něco udělat z chloridu draselnatého.“
1179	„Co udělat?“
1180	„Třaskavina,“ šeptal Prokop v pokoře hříšníka.
1181	Doktor se svezl očima na jeho ofáčovanou ruku. „A to se vám vyplatilo,
1182	člověče! Ruku vám to mohlo utrhnout, co? Bolí? Ale dobře na vás, patří vám
1183	to,“ prohlašoval krvelačně.
1184	„Ale tati,“ ozvala se Anči, „nech ho teď!“
1185	„A co ty tu máš co dělat,“ zavrčel doktor a pohladil ji rukou páchnoucí
1186	karbolem a jodoformem.
1187	Nyní doktor nosil klíč od ordinace v kapse. Prokop si objednal balík učených
1188	svazků, chodil s rukou na pásku a studoval po celé dny. Už kvetou třešně,
1189	lepkavé mladé listí se třpytí ve slunci, zlaté lilie rozvírají těžká poupata.
1190	Po zahrádce chodí Anči s obtloustlou kamarádkou, obě se drží kolem pasu a
1191	smějí se; teď sestrčily k sobě růžové čumáčky, něco si šeptají, zrudnou ve
1192	smíchu a začnou se líbat.
1193	Po létech zase cítí Prokop tělesné blaho. Živočišně se oddává slunci a mhouří
1194	oči, aby naslouchal šumění svého těla. Vzdychne a sedá k práci; ale chce se mu
1195	běhat, toulá se daleko po kraji a věnuje se náruživé radosti dýchat. Někdy
1196	potká Anči v domě či v zahradě a pokouší se něco povídat; Anči se na něj dívá
1197	po očku a neví co mluvit; ale ani Prokop to neví, a proto upadá do bručivého
1198	tónu. Zkrátka je mu lépe nebo se aspoň cítí jistější, je-li sám.
1199	Při studiu pozoroval, že mnoho zanedbal; věda byla už v mnohém dále a jinde,
1200	leckdy se musel nově orientovat; a hlavně se bál vzpomínat na svou vlastní
1201	práci, neboť tam, to cítil, se mu nejvíc potrhala souvislost. Pracoval jako
1202	mezek nebo snil; snil o nových laboratorních metodách, ale zároveň ho lákal
1203	jemný a odvážný kalkul teoretika; a vztekal se sám na sebe, když jeho hrubý
1204	mozek nebyl s to rozštípnout teninký vlas problému. Byl si vědom, že jeho
1205	laboratorní „destruktivní chemie“ otvírá nejpodivnější průhledy do teorie
1206	hmoty; narážel na nečekané souvislosti, ale hned zas je rozšlapal svým příliš
1207	těžkým uvažováním. Rozmrzen praštil vším, aby se ponořil do nějakého hloupého
1208	románu; ale i tam ho pronásledovala laboratorní posedlost: místo slov četl
1209	samé chemické symboly; byly to bláznivé vzorce plné prvků dosud neznámých, jež
1210	ho znepokojovaly i ve snách.
1211
1212
1213	XI.
1214
1215	Té noci se mu zdálo, že studuje veleučený článek v The Chemist. Zarazil se u
1216	vzorce AnCi a nevěděl si s ním rady; hloubal, kousal se do kloubů a najednou
1217	pochopil, že to znamená Anči. A vida, ona je vlastně tady a posmívá se mu s
1218	pažema založenýma za hlavou; přistoupil k ní, chytil ji oběma rukama a začal
1219	ji líbat a kousat do úst. Anči se divoce brání koleny a lokty; drží ji
1220	brutálně a jednou rukou z ní trhá šaty v dlouhých pásech. Už cítí dlaněmi její
1221	mladé maso; Anči sebou zběsile zmítá, vlasy padly jí přes tvář, teď, teď náhle
1222	ochabuje a klesá; Prokop se vrhá k ní, ale nalézá pod rukama jen samé dlouhé
1223	hadříky a fáče; trhá je, rve je, chce se z nich vyprostit, a probouzí se.
1224	Hanbil se nesmírně za svůj sen; i ustrojil se potichu, sedl u okna a čekal na
1225	svítání. Není hranice mezi nocí a dnem; jen nebe maličko pobledne, a vzduchem
1226	proletí signál, jenž není ani světlo ani zvuk, ale poroučí přírodě: vzbuď se!
1227	Tu tedy nastalo ráno ještě prostřed noci. Rozkřičeli se kohouti, zvířata v
1228	stájích se pohnula. Nebe bledne do perleťova, rozzařuje se a lehce růžoví;
1229	první červený pruh vyskočil na východě, „štilip štilip játiti piju piju já,“
1230	štěkají a křičí ptáci, a první člověk jde volným krokem za svým povoláním.
1231	Také učený člověk sedl k dílu. Dlouho kousal násadku, než se odhodlal napsat
1232	první slova; neboť toto bude veliká věc, úhrn experimentování a přemýšlení
1233	dvanácti let, práce opravdu vykoupená krví. Ovšem, to zde bude jen náčrt, či
1234	spíš jistá fyzikální filozofie nebo báseň nebo vyznání víry. Bude to obraz
1235	světa sklenutý z čísel a rovnic; avšak tyto cifry astronomického řádu měří
1236	něco jiného než vznešenost oblohy: kalkulují vratkost a destrukci hmoty. Vše,
1237	co jest, je tupá a vyčkávající třaskavina; ale jakékoliv budiž číslo její
1238	netečnosti, je jenom mizivým zlomkem její brizance. Vše, co se děje, oběhy
1239	hvězd a telurická práce, veškerá entropie, sám pilný a nenasytný život, to vše
1240	jen na povrchu, nepatrně a neměřitelně ohlodává a váže tuto výbušnou sílu, jež
1241	se jmenuje hmota. Vězte tedy, že pouto, jež ji váže, je jenom pavučina na
1242	údech spícího titána; dejte mi sílu, aby jej pobodl, i setřese kůru země a
1243	vrhne Jupitera na Saturna. A ty, lidstvo, jsi jenom vlaštovka, která si pracně
1244	ulepila hnízdo pod krovem kosmické prachárny; cvrlikáš za slunce východu,
1245	zatímco v sudech pod tebou mlčky duní strašlivý potenciál výbuchu…
1246	Ty věci Prokop ovšem nepsal; byly mu jenom ztajenou melodií, jež okřídlovala
1247	těžkopádné věty odborného výkladu. Pro něho bylo více fantazie v holém vzorci
1248	a víc oslnivé krásy v číselném výrazu. A tak psal svou báseň ve značkách,
1249	číslicích a děsné hantýrce učených slov.
1250	K snídani nepřišel. Přišla tedy Anči a nesla mu mlíčko. Děkoval a přitom si
1251	vzpomněl na svůj sen, a jaksi to nesvedl podívat se na ni. Koukal tvrdošíjně
1252	do kouta; bůhví jak je to možno, že přesto viděl každý zlatý vlásek na jejích
1253	holých pažích; nikdy si toho tak nevšiml.
1254	Anči stála blizoučko. „Budete psát?“ ptala se neurčitě.
1255	„Budu,“ bručel a myslel, co by tomu řekla, kdyby jí zničehonic položil hlavu
1256	na prsa.
1257	„Po celý den?“
1258	„Po celý den.“ Asi by ucouvla náramně dotčena; ale má pevná, malá a široká
1259	ňadra, o kterých snad ani neví. Ostatně, co s tím!
1260	„Chtěl byste něco?“
1261	„Ne, nic.“ Je to hloupé; chtěl by ji hryzat do paží či co; ženská nikdy neví,
1262	jak člověka vyrušuje.
1263	Anči pokrčila rameny trochu uraženě. „Taky dobře.“ A byla pryč.
1264	Vstal a přecházel po pokoji; zlobil se na sebe i na ni, a hlavně se mu už
1265	nechtělo psát. Sbíral myšlenky, ale naprosto se mu to nedařilo. Rozmrzel se a
1266	otráven chodil od stěny ke stěně s pravidelností kyvadla. Hodinu, dvě hodiny.
1267	Dole řinčí talíře, prostírá se k obědu. Sedl znovu k svým papírům a položil
1268	hlavu do dlaní. Za chvíli tu byla služka a přinesla mu oběd.
1269	Vrátil jídlo skoro netknuté a vrhl se rozmrzen na postel. Je zřejmo, že už ho
1270	mají dost, že i on má toho všeho až po krk a že je načase odejet. Ano, hned
1271	zítra. Dělal si nějaké plány pro příští práci, bylo mu neznámo proč stydno a
1272	trapno a konečně z toho všeho usnul jako zabitý. Probudil se pozdě odpoledne s
1273	duší zbahnělou a tělem zamořeným shnilou leností. Coural po pokoji, zíval a
1274	bezmyšlenkovitě se mrzel. Setmělo se, a ani nerozsvítil.
1275	Služka mu přinesla večeři. Nechal ji vystydnout a poslouchal, co se děje dole.
1276	Vidličky cinkaly, doktor bručel a náramně brzo po večeři práskl dveřmi u svého
1277	pokoje. Bylo ticho.
1278	Jist, že už nikoho nepotká, sebral se Prokop a šel do zahrady. Byla vlažná a
1279	jasná noc. Už kvetou šeříky a pustoryl, Bootes široce rozpíná na nebi svou
1280	hvězdnou náruč, je ticho prohloubené dalekým psím štěkáním. O kamennou zídku v
1281	zahradě se opírá něco světlého. Je to ovšem Anči.
1282	„Je krásně, že?“ dostal ze sebe, aby vůbec něco řekl, a opřel se o zídku vedle
1283	ní. Anči nic, jenom odvrací tvář a její ramena sebou nezvykle a neklidně
1284	trhají.
1285	„To je Bootes,“ bručel Prokop sdílně. „A nad ním… je Drak, a Cepheus, a tamto
1286	je Kassiopeja, ty čtyři hvězdičky pohromadě. Ale to se musíte dívat výš.“
1287	Anči se odvrací a něco roztírá kolem očí. „Tamta jasná,“ povídá Prokop váhavě,
1288	„je Pollux, beta Geminorum. Nesmíte se na mne zlobit. Snad jsem se vám zdál
1289	hrubý, že? Já jsem… něco mne trápilo, víte? Nesmíte na to dát.“
1290	Anči zhluboka vzdychla. „A která je… tamta?“ ozvala se tichým, kolísavým
1291	hláskem. „Ta nejjasnější dole.“
1292	„To je Sírius, ve Velkém psu. Taky Alhabor mu říkají. A tamhle docela vlevo
1293	Arcturus a Spica. Teď padala hvězda. Viděla jste?“
1294	„Viděla. Proč jste se ráno na mne tak zlobil?“
1295	„Nezlobil. Jsem snad… někdy… trochu hranatý; ale já jsem byl tvrdě živ, víte,
1296	příliš tvrdě; pořád sám a… jako první hlídka. Nedovedu ani pořádně mluvit.
1297	Chtěl jsem dnes… dnes napsat něco krásného… takovou vědeckou modlitbu, aby
1298	tomu každý rozuměl; myslil jsem, že… že vám to přečtu; a vidíte, všechno ve
1299	mně vyschlo, člověk už se stydí… rozehřát se, jako by to byla slabost. Nebo
1300	vůbec něco říci ze sebe. Takový okoralý, víte? Už hodně šedivím.“
1301	„Vždyť vám to sluší,“ vydechla Anči.
1302	Prokopa překvapila tato stránka věci. „Nu víte,“ řekl zmateně, „příjemné to
1303	není. Už by byl čas… už by byl čas svážet svou úrodu domů. Co by jiný udělal z
1304	toho, co já vím! A já nemám nic, nic, nic z toho všeho. Jsem jenom… ,berühmt‘
1305	a ,célčbre‘ a ,highly esteemed‘; ani o tom… u nás… nikdo neví. Já myslím,
1306	víte, že mé teorie jsou dost špatné; já nemám hlavu na teoretika. Ale co jsem
1307	našel, není bez ceny. Mé exotermické třaskaviny… diagramy… a exploze atomů… to
1308	má nějakou cenu. A publikoval jsem sotva desetinu toho, co vím. Co by z toho
1309	jiný udělal! Já už… ani nerozumím jejich teoriím; jsou tak subtilní, tak
1310	duchaplné… a mne to jen mate. Jsem kuchyňský duch. Dejte mně k nosu nějakou
1311	látku, a já zrovna čichám, co se s ní dá dělat. Ale pochopit, co z toho plyne…
1312	teoreticky a filozoficky…, to neumím. Já znám… jen fakta; já je dělám; jsou to
1313	má fakta, rozumíte? A přece… já… já za nimi cítím nějakou pravdu; ohromnou
1314	obecnou pravdu… která všechno převrátí… až vybuchne. Ale ta velká pravda… je
1315	za fakty a ne za slovy. A proto, proto musíš za fakty! až ti to třeba obě ruce
1316	utrhne…“
1317	Anči, opřena o zídku, sotva dýchala. Nikdy dosud se ten zamračený patron tolik
1318	nerozmluvil – a hlavně nikdy nemluvil o sobě. Zápasil těžce se slovem; zmítala
1319	jím ohromná pýcha, ale také plachost a zmučenost; a kdyby mluvil třeba v
1320	integrálách, chápala Anči, že se před ní děje něco naprosto niterného a lidsky
1321	zjitřeného.
1322	„Ale to nejhorší, to nejhorší,“ bručel Prokop. „Někdy… a tady zvlášť… i to, i
1323	to se mně zdá hloupé… a k ničemu. I ta konečná pravda… vůbec všecko. Nikdy
1324	dřív mně to tak nepřišlo. Nač, a k čemu… Snad je rozumnější poddat se… prostě
1325	poddat se tomu, tomu všemu – (Nyní ukázal rukou cosi kolem dokola.) Prostě
1326	životu. Člověk nemá být šťastný; to ho změkčuje, víte? Pak se mu zdá všechno
1327	ostatní zbytečné, malé… a nesmyslné. Nejvíc… nejvíc udělá člověk ze
1328	zoufalství. Ze stesku, ze samoty, z ohlušování. Protože mu nic nestačí. Já
1329	jsem pracoval jako blázen. Ale tady, tady jsem začal být šťastný. Tady jsem
1330	poznal, že je snad… něco lepšího než myslet. Tady člověk jenom žije… a vidí,
1331	že je to něco ohromného… jenom žít. Jako váš Honzík, jako kočka, jako slepice.
1332	Každé zvíře to umí… a mně to připadá tak ohromné, jako bych dosud nežil. A
1333	tak… tak jsem podruhé ztratil dvanáct let.“
1334	Jeho potlučená, bůhvíkolikrát sešívaná pravice se chvěla na zídce. Anči mlčí,
1335	i potmě je vidět její dlouhé řasy; opírá se lokty a hrudí o zděný plot a mžiká
1336	k hvězdičkám. Tu zašelestilo něco v křoví, a Anči se zděsila; až ji to mocí
1337	vrhlo k Prokopovu rameni. „Co je to?“
1338	„Nic, nejspíš kuna; jde asi do dvora, na kuřata.“
1339	Anči znehybněla. Její mladé prsy se nyní pružně, plně opírají o Prokopovu
1340	pravici, – snad, jistě o tom sama neví, ale Prokop to ví víc než cokoliv na
1341	světě; bojí se hrozně pohnout rukou, neboť, předně, by si Anči myslela, že ji
1342	tam položil schválně, a za druhé by vůbec změnila polohu. Zvláštní však je, že
1343	tato okolnost vylučuje, aby dále mluvil o sobě a o ztraceném životě. „Nikdy,“
1344	koktá zmateně, „nikdy jsem nebyl tak rád… tak šťasten jako tady. Váš tatík je
1345	nejlepší člověk na světě, a vy… vy jste tak mladá…“
1346	„Já jsem myslela, že se vám zdám… příliš hloupá,“ povídá Anči tiše a šťastně.
1347	„Nikdy jste se mnou takhle nemluvil.“
1348	„Pravda, nikdy dosud,“ zabručel Prokop. Oba se odmlčeli. Cítil na ruce lehké
1349	oddechování jejích ňader; mrazilo ho a tajil dech, i ona, zdá se, tají dech v
1350	tichém trnutí, ani nemrká a široce hledí nikam. Oh, pohladit a stisknout! Oh,
1351	závrati, prvý dotyku, lichotko bezděčná a horoucí! Zda tě kdy potkalo
1352	dobrodružství opojnější než tato nevědomá a oddaná důvěrnost? Skloněné poupě,
1353	tělo bázlivé a jemné! kdybys tušilo mučivou něhu té tvrdé chlapské ruky, jež
1354	tě bez hnutí hladí a svírá! Kdybys – kdyby – kdybych teď učinil… a stiskl…
1355	Anči se vztyčila nejpřirozenějším pohybem. Ach, děvče, tys tedy opravdu o
1356	ničem nevědělo! „Dobrou noc!“ povídá Anči tiše, a její tvář je bledá a
1357	nejasná. „Dobrou noc,“ praví trochu sevřeně a podává mu ruku; podává ji levě a
1358	chabě, je jako polámaná a dívá se široce nějak jinam. Není-liž pak to, jako by
1359	chtěla ještě prodlít? Ne, jde už, váhá; ne, stojí a trhá na kousíčky nějaký
1360	lístek. Co ještě říci? Dobrou noc, Anči, a spěte lépe než já.
1361	Neboť zajisté nelze teď jít spat. Prokop se vrhá na lavičku a položí hlavu do
1362	dlaní. Nic, nic se neudálo… tak dalece; bylo by hanebné hnedle myslet na
1363	bůhvíco. Anči je čistá a nevědomá jako telátko, a teď už dost o tom; nejsem
1364	přece chlapec. Tu se rozsvítilo v prvním patře okno. Je to Ančina ložnice.
1365	Prokopovi bouchá srdce. Ví, že je to hanebnost, tajně se tam dívat; jistě, to
1366	by jako host dělat neměl. Pokouší se dokonce zakašlat (aby ho slyšela), ale
1367	jaksi to selhalo; i sedí jako socha a nemůže odvrátit očí od zlatého okna.
1368	Anči tam přechází, shýbá se, něco dlouze a široce robí; aha, rozestýlá si
1369	postýlku. Teď stojí u okna, dívá se do tmy a zakládá ruce za hlavou: zrovna
1370	tak ji viděl ve snu. Teď, teď by bylo radno se ozvat; proč to neudělal? Už je
1371	na to pozdě; Anči se odvrací, přechází, je ta tam; ba ne, to sedí zády k oknu
1372	a zřejmě se zouvá hrozně pomalu a zamyšleně; nikdy se nesní líp než se
1373	střevícem v ruce. Aspoň teď by bylo načase zmizet; ale místo toho vylezl na
1374	lavičku, aby líp viděl. Anči se vrací, už nemá na sobě živůtek; zvedá nahé
1375	paže a vyndává si z účesu vlásničky. Nyní hodila hlavou, a celá hříva se jí
1376	rozlévá po ramenou; děvče jí potřese, hurtem si přehodí celou tu úrodu vlasů
1377	přes čelo a teď ji zpracovává kartáčem a hřebenem, až má hlavu jako cibulku;
1378	je to patrně velmi směšné, neboť Prokop, hanebník, přímo září.
1379	Anči, panenka bílá, stojí se skloněnou hlavou a splétá si vlasy ve dva copy;
1380	má víčka sklopena a něco si šeptá, zasměje se, zastydí se, až jí to ramena
1381	zvedá; pásek košile, pozor, sklouzne. Anči hluboce přemýšlí a hladí si bílé
1382	ramínko v nějakém rozkošnictví, zachvěje se chladem, pásek se smeká už
1383	povážlivě, a světlo zhaslo.
1384	Nikdy jsem neviděl nic bělejšího, nic pěknějšího a bělejšího než toto
1385	osvětlené okno.
1386
1387
1388	XII.
1389
1390	Hned ráno ji zastihl, jak drhne mydlinkami Honzíka v neckách; psisko zoufale
1391	vytřepávalo vodu, ale Anči se nedala, držela ho za čupřiny a náruživě mydlila,
1392	postříkaná, zmáčená na břiše a usmátá. „Pozor,“ křičela z dálky, „postříká
1393	vás!“ Vypadala jako mladá nadšená maminka; oj bože, jak je vše prosté a jasné
1394	na tomto slunném světě!
1395	Ani Prokop nevydržel zahálet. Vzpomněl si, že nefunguje zvonek, a jal se
1396	spravovat baterii. Zrovna oškrabával zinek, když se k němu tiše blížila ona;
1397	měla rukávy po loket vyhrnuté a mokré ruce, neboť se pere. „Nevybuchne to?“
1398	ptá se starostlivě. Prokop se musel usmát; i ona se zasmála a stříkla po něm
1399	mydlinkami; ale hned mu šla s vážnou tváří utřít loktem bublinku mýdla na
1400	vlasech. Hle, včera by se toho nebyla odvážila.
1401	K polednímu vleče s Nandou koš prádla na zahradu; bude se bílit. Prokop s
1402	povděkem sklapl knihu; nenechá ji přece tahat se s těžkou kropicí konví.
1403	Zmocnil se konve a kropí prádlo; hustá prška přeradostně a horlivě bubnuje na
1404	řásné ubrusy a na bělostné rozložité povlaky a do široce rozevřených náručí
1405	mužských košil, šumí, crčí a slévá se ve fjordy a jezírka. Prokop se žene
1406	zkropit i bílé zvonky sukének a jiné zajímavé věci, ale Anči mu vyrve konev a
1407	zalévá sama. Zatím si Prokop sedl do trávy, dýchá s rozkoší vůni vlhkosti a
1408	pozoruje Ančiny činné a krásné ruce. Soi de theoi tosa doien, vzpomněl si
1409	zbožně. Sebas m’echei eisoroónta. Já s úžasem na tebe hledím.
1410	Anči usedá k němu do trávy. „Nač jste to myslel?“ Mhouří oči oslněním a
1411	radostí, zardělá a kdovíproč tak šťastná. Rve plnou hrstí svěží trávu a chtěla
1412	by mu ji z bujnosti hodit do vlasů; ale bůhví, i teď ji tísní jakýsi uctivý
1413	ostych před tím ochočeným hrdinou. „Měl jste někdy někoho rád?“ ptá se
1414	zčistajasna a honem se dívá jinam.
1415	Prokop se směje. „Měl. Vždyť i vy jste už měla někoho ráda.“
1416	„To jsem byla ještě hloupá,“ vyhrkne Anči a proti své vůli se červená.
1417	„Študent?“
1418	Anči jen kývne a kouše nějakou travinu. „To nic nebylo,“ povídá pak rychle. „A
1419	vy?“
1420	„Jednou jsem potkal děvče, které mělo takové řasy jako vy. Možná že vám byla
1421	podobná. Prodávala rukavice či co.“
1422	„A co dál?“
1423	„Nic dál. Když jsem tam šel podruhé koupit rukavice, už tam nebyla.“
1424	„A… líbila se vám?“
1425	„Líbila.“
1426	„A… nikdy jste ji…“
1427	„Nikdy. Teď mně dělá rukavice… bandažista.“
1428	Anči soustřeďuje svou pozornost na zem. „Proč… vždycky přede mnou schováváte
1429	ruce?“
1430	„Protože… protože je mám tak rozbité,“ děl Prokop a chudák se začervenal.
1431	„To je zrovna tak krásné,“ šeptá Anči s očima sklopenýma.
1432	„K obědúúú, k obědúúú,“ vyvolává Nanda před domem. „Bože, už,“ vzdychne Anči a
1433	velmi nerada se zvedá.
1434	Po obědě se starý doktor jen tak trochu položil, jen docela málo. „Víte,“
1435	omlouval se, „já jsem se ráno nadřel jako pes.“ A hned začal pravidelně a
1436	pilně chrupat. Zasmáli se na sebe očima a po špičkách vyšli; a i v zahradě
1437	mluvili potichu, jako by ctili jeho sytý spánek.
1438	Prokop musel povídat o svém životě. Kde se narodil a kde rostl, že byl až v
1439	Americe, co bídy poznal, co kdy dělal. Dělalo mu dobře zopakovat si celý ten
1440	život; neboť, kupodivu, byl klikatější a divnější, než by sám myslel; a ještě
1441	o mnohém pomlčel, zejména, nu, zejména o jistých citových záležitostech, neboť
1442	předně to nemá takový význam, a za druhé, jak známo, každý mužský má o čem
1443	mlčet. Anči byla tichá jako pěna; připadalo jí jaksi směšné a zvláštní, že
1444	Prokop byl také dítětem a chlapcem a vůbec něčím jiným než bručivým a divným
1445	člověkem, vedle něhož se cítí taková nesvá a maličká. Nyní by se už nebála na
1446	něho i sáhnout, zavázat mu kravatu, pročísnout vlasy nebo vůbec. A poprvé
1447	viděla teď jeho tlustý nos, jeho drsná ústa a přísné, mračné, krvavě protkané
1448	oči; připadalo jí to vše nesmírně divné.
1449	A nyní byla řada na ní, aby povídala o svém životě. Už otevřela ústa a
1450	nabírala dechu, ale dala se do smíchu. Uznejte, co se může říci o tak
1451	nepopsaném životě, a dokonce někomu, kdo už jednou byl dvanáct hodin zasypán,
1452	kdo byl ve válce, v Americe a kdovíkde ještě? „Já nic nevím,“ řekla upřímně.
1453	Nuže, řekněte, není takové „nic stejně cenné jako mužovy zkušenosti?
1454	Je pozdě odpoledne, když spolu putují vyhřátou polní stezkou. Prokop mlčí a
1455	Anči poslouchá. Anči hladí rukou ostnaté vrcholky klasů. Anči se ho dotýká
1456	ramenem, zpomaluje krok, vázne; pak zase zrychlí chůzi, jde dva kroky před ním
1457	a rve klasy v jakési potřebě ničit. Tato slunečná samota je posléze tíží a
1458	znervózňuje; neměli jsme sem jít, myslí si oba potají, a v tísnivém rozladění
1459	soukají ze sebe plytký, potrhaný hovor. Konečně tady je cíl, kaplička mezi
1460	dvěma starými lípami; je pozdní hodina, kdy pasáci začínají zpívat. Tu je
1461	sedátko poutníků; usedli a jaksi ještě víc potichli. Nějaká žena klečela u
1462	kapličky a modlila se, jistěže za svou rodinu. Sotva odešla, zvedla se Anči a
1463	klekla na její místo. Bylo v tom něco nekonečně a samozřejmě ženského; Prokop
1464	se cítil chlapcem vedle zralé prostoty tohoto pravěkého a posvátného gesta.
1465	Anči konečně vstala, zvážnělá jaksi a vyspělá, o čemsi rozhodnutá, s čímsi
1466	smířená; jako by něco poznala, jako by něco v sobě nesla, přetížená,
1467	zamyšlená, bůhvíčím tak změněná; jen slabikami odpovídala sladkým a potemnělým
1468	hlasem, když se loudali domů cestičkou soumraku.
1469	Nemluvila při večeři a nemluvil ani Prokop; mysleli asi na to, kdy starý pán
1470	si půjde přečíst noviny. Starý pán bručel a zkoumal je přes brejličky;
1471	holenku, něco se mu tady netento, nezdálo jaksi v pořádku. Už se to trapně
1472	táhlo, když se ozval zvonek a člověk odněkud ze Sedmidolí nebo ze Lhoty prosil
1473	doktora k porodu. Starý doktor byl pramálo potěšen, zapomněl dokonce hubovat.
1474	Ještě s porodním tlumokem zaváhal ve dveřích a kázal suše: „Jdi spat, Anči.“
1475	Beze slova se zvedla a sklízela se stolu. Byla dlouho, velmi dlouho někde v
1476	kuchyni. Prokop nervózně kouřil a už chtěl odejít. Tu se vrátila, bledá, jako
1477	by ji mrazilo, a řekla s hrdinným přemáháním: „Nechcete si zahrát biliár?“ To
1478	znamenalo: se zahradou dnes nic nebude.
1479	Nu, byla to prašpatná partie; zejména Anči byla zrovna toporná, šťouchala
1480	naslepo, zapomínala hrát a stěží odpovídala. A když jednou zahodila
1481	nejvyloženějšího sedáka, ukazoval jí Prokop, jak to měla sehrát: pravá faleš,
1482	vzít trochu dole, a je to; při tom – jen aby jí vedl ruku – položil svou ruku
1483	na její. Tu Anči prudce, temně mu vzhlédla do tváře, hodila tágo na zem a
1484	utekla.
1485	Nuže, co dělat? Prokop pobíhal po salóně, kouřil a mrzel se. Eh, divné děvče;
1486	ale proč to tak mate mne sama? Její hloupá pusa, jasné blizoučké oči, líčko
1487	hladké a horoucí, nu, člověk není konečně ze dřeva. Což by bylo takovým
1488	hříchem pohladit líčko, políbit, pohladit, ach, růžové líce, a požehnat vlasy,
1489	vlasy, přejemné vlásky nad mladou šíjí (člověk není ze dřeva); políbit,
1490	pohladit, vzít do rukou, pocelovat zbožně a opatrně? Hlouposti, mrzel se
1491	Prokop; jsem starý osel; což bych se nestyděl – takové dítě, které na to ani
1492	nemyslí, ani nemyslí – Dobrá; toto pokušení vyřídil Prokop sám se sebou, ale
1493	tak rychle to nešlo; mohli byste jej vidět, jak stojí před zrcadlem se rty do
1494	krve rozkousanými a mračně, hořce vyzývá a měří svá léta.
1495	Jdi spat, starý mládenče, jdi; právě sis ušetřil ostudu, až by se ti mladá,
1496	hloupá holčička vysmála; i tenhle výsledek stojí za to. Jakžtakž odhodlán
1497	stoupal Prokop nahoru do své ložnice; jen ho tížilo, že musí tadyhle projít
1498	podle Ančina pokojíčku. Šel po špičkách: snad už spí, dítě. A najednou stanul
1499	se srdcem splašeně tlukoucím. Ty dveře… Ančiny… nejsou dovřeny. Nejsou vůbec
1500	zavřeny a za nimi tma. Co je to? A tu slyšel uvnitř cosi jako zakvílení.
1501	Něco ho chtělo vrhnout tam, do těch dveří; ale něco silnějšího jej tryskem
1502	srazilo se schodů dolů a ven do zahrady. Stál v temném houští a tiskl ruku k
1503	srdci, jež bouchalo jako na poplach. Kristepane, že jsem k ní nešel! Anči
1504	jistě. klečí – polosvlečena – a pláče do peřinky, proč? to nevím; ale kdybych
1505	byl vešel – nuže, co by se stalo? Nic; klekl bych vedle ní a prosil, aby
1506	neplakala; pohladil, pohladil bych lehké vlasy, vlásky už rozpuštěné – Ó bože,
1507	proč nechala otevřeno?
1508	Ejhle, světlý stín vyklouzl z domu a míří do zahrady. Je to Anči, není
1509	svlečena ani nemá vlasy rozpuštěné, ale tiskne ruce k skráním, neboť na
1510	palčivém čele ruce chladí; a štká ještě posledním dozvukem pláče. Jde podle
1511	Prokopa, jako by ho neviděla, ale dělá mu místo po svém pravém boku; neslyší,
1512	nevidí, ale nebrání se, když ji bere pod paží a vede k lavičce. Prokop zrovna
1513	sbírá nějaká slova chlácholení (u všech všudy, o čem vlastně?), když náhle,
1514	bác, má na rameni její hlavu, ještě jednou to křečovitě zapláče, a prostřed
1515	vzlyků a smrkání to odpovídá, že „to nic není“; Prokop ji obejme rukou, jako
1516	by jí byl rodným strýčkem, a nevěda si jinak rady bručí cosi, že je hodná a
1517	strašně milá; načež vzlyky roztály v dlouhé vzdechy (cítil kdesi v podpaží
1518	jejich horoucí vlhkost) a bylo dobře. Ó noci, nebešťanko, ty ulevíš sevřené
1519	hrudi a rozvážeš těžký jazyk; povzneseš, požehnáš, okřídlíš tiše tlukoucí
1520	srdce, srdce teskné a zamlklé; žíznivým dáváš pít ze své nekonečnosti. V
1521	kterémsi mizivém bodě prostoru, někde mezi Polárkou a Jižním křížem, Centaurem
1522	a Lyrou se děje dojatá věc; nějaký muž se zničehonic cítí jediným ochráncem a
1523	tátou tady té mokré tvářičky, hladí ji po temeni a povídá – co vlastně? Že je
1524	tak šťasten, tak šťasten, že má tak rád, hrozně rád to štkající a
1525	posmrkávající na svém rameni, že nikdy odtud neodejde a kdesi cosi.
1526	„Já nevím, co mne to napadlo,“ vzlyká a vzdychá Anči. „Já… já jsem tak chtěla
1527	s vámi ještě… mluvit…“
1528	„A proč jste plakala?“ bručel Prokop.
1529	„Protože jste tak dlouho nešel,“ zní překvapující odpověď.
1530	V Prokopovi něco slábne, vůle či co. „Vy… vy mne… máte ráda?“ vysouká ze sebe,
1531	a hlas mu mutuje jako čtrnáctiletému. Hlava zarytá v jeho podpaží prudce a bez
1532	výhrady kývá.
1533	„Snad jsem… měl za vámi přijít,“ šeptá Prokop zdrcen. Hlava rozhodně vrtí, že
1534	ne. „Tady… je mi líp,“ vydechne Anči po chvíli. „Tady je… tak krásně!“ Nikdo
1535	snad nepochopí, co je tak krásného na drsném mužském kabátě, čpícím tabákem a
1536	tělesností; ale Anči do něho zarývá tvář a za nic na světě by ji neobrátila k
1537	hvězdičkám: tak je šťastna v tomto tmavém a kořenném úkrytu. Její vlasy
1538	šimrají Prokopa pod nosem a voní přepěknou vůničkou. Prokop jí hladí schýlená
1539	ramena, hladí její mladičkou šíji a hruď, a nalézá jenom chvějící se oddanost;
1540	tu zapomínaje na vše, prudký a brutální popadne její hlavu a chce ji políbit
1541	na mokré rty. A hle, Anči se divoce brání, přímo tuhne hrůzou a jektá „ne ne
1542	ne“; a už zas se zavrtala tváří do jeho kabátu a je cítit, jak v ní buchá
1543	poplašené srdce. A Prokop náhle pochopí, že měla být políbena poprvé.
1544	Tu se zastyděl za sebe, zněžněl nesmírně a neodvážil se již ničeho více než ji
1545	hladit po vlasech: to se smí, to se smí; bože, vždyť je to docela ještě dítě a
1546	úplný pitomec! A nyní již ani slova, ani slovíčka, jež by se jen dechem dotklo
1547	neslýchaného dětství této bílé, veliké jalovičky; ani myšlenky, která by
1548	chtěla hrubě vysvětlit zmatené pohnutky tohoto večera! Nevěděl věru, co
1549	povídá; mělo to medvědí melodii a pražádnou syntaxi; týkalo se to střídavě
1550	hvězd, lásky, boha, krásné noci a kterési opery, na jejíž jméno a děj si
1551	Prokop živou mocí nemohl vzpomenout, ale jejíž smyčce a hlasy v něm opojně
1552	zvučely. Chvílemi se mu zdálo, že Anči usnula; i umlkal, až zase pocítil na
1553	rameni blažený dech ospalé pozornosti.
1554	Posléze se Anči vzpřímila, složila ruce v klín a zamyslela se. „Já ani nevím,
1555	já ani nevím,“ povídá sladce, „mně se to ani nezdá možné.“
1556	Po nebi světlou proužkou padá hvězda. Pustoryl voní, tady spí zavřené koule
1557	pivoněk, jakýsi božský dech šelestí v korunách stromů. „Já bych tu tak chtěla
1558	zůstat,“ šeptá Anči.
1559	Ještě jednou bylo Prokopovi svésti němý boj s pokušením. „Dobrou noc, Anči,“
1560	dostal ze sebe. „Kdyby… kdyby se vrátil váš tati…“
1561	Anči poslušně vstala. „Dobrou noc,“ řekla a váhala; tak stáli proti sobě a
1562	nevěděli, co počít nebo skončit. Anči byla bledá, rozčileně mžikala a
1563	vypadala, jako by se chtěla odhodlat k nějakému hrdinství; ale když Prokop –
1564	už nadobro ztráceje hlavu – vztáhl ruku po jejím lokti, uhnula zbaběle a dala
1565	se na ústup. Tak šli zahradní stezičkou dobře na metr od sebe; ale když došli
1566	tam, co je ten nejčernější stín, patrně ztratili směr či co, neboť Prokop
1567	narazil zuby na nějaké čelo, políbil chvatně studený nos a našel svými ústy
1568	rty zoufale semknuté; tu je rozryl hrubou přesilou, lámaje děví šíji vypáčil
1569	jektající zuby a ukrutně líbal horoucí vláhu otevřených, sténajících úst. Pak
1570	už se mu vydrala z rukou, postavila se u zahradních vrátek a vzlykala. Tu ji
1571	běží Prokop těšit, hladí ji, rozsévá hubičky do vlasů a na ucho, na šíj a na
1572	záda, ale nepomáhá to; prosí, obrací k sobě mokré líčko, mokré oči, mokrou a
1573	štkající pusu, má ústa plná slanosti slz, celuje a hladí, a náhle vidí, že ona
1574	se už ničemu nebrání, že se vzdala na milost a nemilost a snad pláče nad svou
1575	hroznou porážkou. Nuže, všechno mužské rytířství rázem procitá v Prokopovi;
1576	pouští z náručí tu hromádku neštěstí a nesmírně dojat líbá jenom zoufalé prsty
1577	smáčené slzami a třesoucí se. Tak, tak je to lépe; a tu zas ona složí tvář na
1578	jeho hrubou pracku a celuje ji vlhkou, palčivou pusou a horkým dechem a
1579	tlukotem zrosených řas, a nedá si ji vzít. A tu i on mžiká očima a tají dech,
1580	aby nevzdychl mukou něhy.
1581	Anči zvedla hlavu. „Dobrou noc,“ povídá tiše a nastaví zcela prostě rty.
1582	Prokop se k nim skloní, vdechne na ně polibek, jak jemný jen umí, a už se ani
1583	neodváží ji doprovodit dál; stojí a trne, a pak se klidí až na druhý konec
1584	zahrady, kam nepronikne ani paprsek z jejího okna: stojí a vypadá, jako by se
1585	modlil. Nikoliv, není to modlitba; je to jen nejkrásnější noc života.
1586
1587
1588	XIII.
1589
1590	Když svítalo, nemohl už vydržet doma: umínil si, že poběží natrhat květin; pak
1591	je položí na práh Ančiny ložnice, a až ona vyskočí… Okřídlen radostí vykradl
1592	se Prokop z domu málem už ve čtyři ráno. Lidi, je to krása; každý květ jiskří
1593	jako oči (ona má mírné, veliké oči kravičky) (ona má tak dlouhé řasy) (teď
1594	spí, má víčka oblá a něžná jako vajíčka holubí) (bože, znát její sny) (má-li
1595	ruce složeny na prsou, zvedají se dechem; ale má-li je pod hlavou, tu jistě se
1596	jí shrnul rukáv a je vidět loket, kolečko drsné a růžové) (onehdy říkala, že
1597	spí dosud v železné dětské postýlce) (říkala, že v říjnu jí bude už
1598	devatenáct) (má na krku mateřské znamínko) (jak jen je možno, že mne má ráda,
1599	to je tak divné), vskutku, nic se nevyrovná kráse letního jitra, ale Prokop se
1600	dívá do země, usmívá se, pokud to vůbec dovede, a putuje samými závorkami až k
1601	řece. Tam objeví – ale u druhého břehu – poupata leknínů; tu zhrdaje vším
1602	nebezpečím se svlékne, vrhne se do hustého slizu zátoky, pořeže si nohy o
1603	nějakou zákeřnou ostřici a vrací se s náručí leknínů. Leknín je květina
1604	poetická, ale pouští ošklivou vodu z tučných stvolů; i běží Prokop s poetickou
1605	kořistí domů a přemýšlí, z čeho by udělal na svou kytku pořádnou manžetu.
1606	Vida, na lavičce před domem zapomněl doktor svou včerejší Političku. Prokop ji
1607	chutě trhá, zhola přehlížeje jakousi balkánskou mobilizaci, i to, že se houpe
1608	nějaké ministerstvo a že někdo v černém rámečku zemřel, oplakáván ovšem celým
1609	národem, a balí do toho mokré řapíky. Když pak se chtěl s pýchou podívat na
1610	své dílo, hrklo v něm hrozně. Na manžetě z novin našel totiž jedno slovo. Bylo
1611	to KRAKATIT.
1612	Chvíli na to strnule koukal nevěře prostě svým očím. Pak rozbalil se zimničným
1613	spěchem noviny, rozsypal celou nádheru leknínů po zemi a našel konečně tento
1614	inzerát: „KRAKATIT! Ing. P. ať udá svou adresu. Carson, hl. p.“ Nic víc.
1615	Prokop si vytíral oči a četl znova: „Ing. P. ať udá svou adresu. Carson.“ Co u
1616	všech všudy… Kdo je to, ten Carson? A jak ví, hrome, jak může vědět…
1617	Popadesáté četl Prokop záhadný inzerát: „KRAKATIT! Ing. P. ať udá svou
1618	adresu.“ A pak ještě „Carson, hl. p.“ Víc už se z toho vyčíst nedalo.
1619	Prokop seděl jako praštěný palicí. Proč, proč jen jsem vzal ty proklaté noviny
1620	do rukou, mihlo se mu zoufale hlavou. Jakže to tam je? „KRAKATIT! Ing. P. ať
1621	udá svou adresu.“ Ing. P., to znamená Prokop; a Krakatit, to je právě to
1622	zatracené místo, to zamžené místo tadyhle v mozku, ten těžký nádor, to, nač si
1623	netroufal myslet, s čím chodil tluka hlavou do zdí, to, co už nemělo jména, –
1624	jakže to tu stojí? „KRAKATIT!“ Prokop vytřeštil oči vnitřním nárazem. Najednou
1625	viděl… tu jistou olovnatou sůl, a rázem se mu rozvinul zmatený film paměti:
1626	předlouhý, zuřivý zápas v laboratoři s tou těžkou, tupou, netečnou látkou;
1627	slepé a sviňské pokusy, když selhávalo vše, žíravý ohmat, když vztekem ji
1628	drobil a drtil v prstech, leptavá chuť na jazyku a čpavý dým, únava, jíž
1629	usínal na židli, stud, zarytost a najednou – snad ve snu či jak – poslední
1630	nápad, pokus paradoxní a zázračně jednoduchý, fyzikální trik, jehož doposud
1631	neužil. Viděl teninké bílé jehličky, jež konečně smetl do porcelánové krabice,
1632	přesvědčen, že to zítra pěkně bouchne, až to zapálí v pískové jámě tam v
1633	polích, kde byla jeho velmi protizákonná pokusná střelnice. Viděl svou
1634	laboratorní lenošku, z níž čouhá koudel a dráty; tam tehdy se stočil jako
1635	unavený pes a patrně usnul, neboť byla úplná tma, když za strašlivé exploze a
1636	řinkotu skla se skácel i s lenoškou na zem. Pak přišla ta prudká bolest na
1637	pravé ruce, neboť něco mu ji rozseklo; a potom – potom –
1638	Prokop vraštil čelo bolestně prudkým rozpomínáním. Pravda, tady je přes ruku
1639	ta jizva. A potom jsem chtěl rozsvítit, ale žárovky byly prasklé. Pak jsem
1640	hmatal potmě, co se to stalo; na stole plno střepů, a tuhle, kde jsem
1641	pracoval, je zinkový plech pultu roztrhán, zkroucen a seškvařen a dubová
1642	tabule rozštípnuta, jako by do ní sjel blesk. A pak jsem nahmátl tu
1643	porcelánovou krabici, a byla celá, a tehdy teprve jsem se zděsil. Tohle, ano,
1644	tohle tedy byl Krakatit. A potom –
1645	Prokop už nevydržel sedět; překročil rozsypané lekníny a běhal po zahradě
1646	hryže si rozčilením prsty. Potom jsem někam běžel, přes pole, přes oranice,
1647	několikrát jsem se svalil, bože, kde to vlastně bylo? Tady byla souvislost
1648	vzpomínek rozhodně porušena; nepochybná je jenom hrozná bolest pod čelními
1649	kostmi a jakási okolnost s policií, potom jsem mluvil s Jirkou Tomšem a šli
1650	jsme k němu, ne, jel jsem tam drožkou; byl jsem nemocen a on mne ošetřoval.
1651	Jirka je hodný. Proboha, jak to bylo dál? Jirka Tomeš řekl, že jede sem, k
1652	tátovi, ale nejel; hleďme, je to divné; zatím já jsem spal či co –
1653	Tu krátce, jemně zazněl zvonek; šel jsem otevřít, a na prahu stála dívka s
1654	tváří zastřenou závojem.
1655	Prokop zasténal a zakryl si obličej rukama. Ani nevěděl, že sedí na lavičce,
1656	kde této noci mu bylo hladit a konejšit někoho jiného. „Bydlí tady pan Tomeš?“
1657	ptala se udýchaně; asi běžela, kožišinku měla zrosenou deštěm, a náhle, náhle
1658	zvedla oči –
1659	Prokop málem zavyl útrapou. Viděl ji, jako by to včera bylo: ruce, maličké
1660	ruce v těsných rukavičkách, rosička dechu na hustém závoji, pohled čistý a
1661	plný hoře; krásná, smutná a statečná. „Vy ho zachráníte, že?“ Dívá se na něho
1662	zblízka vážnýma, matoucíma očima a mačká nějaký balíček, nějakou silnou obálku
1663	s pečetěmi, tiskne ji k prsoum rozčilenýma rukama a přemáhá se všemožně –
1664	Prokopa jako by udeřilo do tváře. Kam jsem dal ten balíček? Ať kdokoliv je ta
1665	dívka: slíbil jsem, že jej odevzdám Tomšovi. Ve své nemoci… jsem na všecko
1666	zapomněl; nebo jsem… spíš… na to nechtěl myslet. Ale teď – Musí se teď nalézt,
1667	toť jasno.
1668	Skokem vyběhl do svého pokoje a rozhazoval zásuvky. Není, není, není tu nikde.
1669	Podvacáté přehazoval svých pět švestek, list po listu a kus po kuse; pak usedl
1670	prostřed toho strašného nepořádku jako nad zříceninami Jeruzaléma a ždímal si
1671	čelo. Buď to vzal doktor nebo Anči nebo řehtavá Nanda; jinak to už není možno.
1672	Když toto nezvratně a detektivně zjistil, pocítil jakousi nevolnost nebo
1673	zmatek a jako ve snu šel ke kamnům, sáhl hluboko dovnitř a vyňal… hledaný
1674	balíček. Přitom se mu nejasně zdálo, že jej tam kdysi uložil sám, kdysi, když
1675	ještě nebyl… docela zdráv; nějak se upomínal, že v onom stavu mrákot a
1676	blouznění jej pořád musel mít v posteli a zuřil, když mu jej brali, a že se ho
1677	přitom hrozně bál, neboť pojil se k němu mučivý neklid a stesk. Patrně jej tam
1678	se lstivostí blázna ukryl sám před sebou, aby měl od něho pokoj. Čert se
1679	ostatně vyznej v tajemstvích podvědomí; teď je to tady, ta silná převázaná
1680	obálka s pěti pečetěmi, a na ní napsáno „Pro pana Jiřího Tomše“. Snažil se
1681	vyčíst něco bližšího z toho zralého a pronikavého písma; ale místo toho viděl
1682	zastřenou dívku, jak ždímá obálku v třesoucích se prstech; teď, teď zase zvedá
1683	oči… Přivoněl žíznivě k balíčku: voněl slabounce a vzdáleně.
1684	Položil jej na stůl a kroužil dokola. Hrozně by chtěl vědět, co je tam uvnitř,
1685	pod pěti pečetěmi; zajisté je to těžké tajemství, nějaký poměr osudný a
1686	palčivý. Říkala sice, že… že to činí pro někoho jiného; ale byla tak rozčilena
1687	– Nicméně že by ona, ona mohla milovat Tomše: toť neuvěřitelno. Tomeš je
1688	darebák, zjišťoval s temným vztekem; vždycky měl u ženských štěstí, ten cynik.
1689	Dobrá, najdu ho a odevzdám mu tu zásilku lásky; a pak ať už je konec –
1690	Najednou se mu rozbřesklo v hlavě: oč že je nějaká souvislost mezi Tomšem a
1691	tím, jakpak se jmenuje, tím zatraceným Carsonem! Nikdo přece nevěděl a neví o
1692	Krakatitu; jen Tomeš Jirka to asi bůhvíjak vytento, vyšpehoval – Nový obrázek
1693	se sám sebou vsunul do zmateného filmu paměti: kterak tehdy on, Prokop, něco
1694	brebentil v horečce (to je asi byt Tomšův), a on, Jirka, se nad ním sklání a
1695	něco si zaznamenává v notesu. Určitě a svatosvatě to byl můj vzorec! vyžvanil
1696	jsem to, vylákal to ze mne, ukradl mi to a prodal to asi tomu Carsonovi!
1697	Prokop ustrnul nad takovou špatností. Ježíši, a tomu člověku padlo to děvče do
1698	rukou! Je-li co na světě jasno, tož je to: že je nutno ji zachránit, stůj co
1699	stůj!
1700	Dobrá, nejprve musím nalézt Tomše, zloděje; dám mu tady ten zapečetěný balíček
1701	a mimoto mu vyrazím zuby. Dále, mám ho jednoduše v hrsti: musí mně říci jméno
1702	a pobyt toho děvčete a zavázat se – ne; žádné sliby od takového ničemy. Ale
1703	půjdu k ní a řeknu jí vše. A potom zmizím navždy z jejích očí.
1704	Uspokojen tímto rytířským řešením stanul Prokop nad nešťastnou obálkou. Ach,
1705	vědět jen to, jen to jediné, zda byla milenkou Tomšovou! Zase ji viděl, jak
1706	stojí, sličná a silná; ani pohledem, ani mžiknutím tehdy nezavadila o hříšné
1707	lože Tomšovo. Což bylo by možno tak lhát očima, tak lhát takovýma očima –
1708	Tu syknuv utrpením zlomil pečetě, přerval provázek a roztrhl obálku. Byly tam
1709	bankovky a dopis.
1710
1711
1712	XIV.
1713
1714	Zatím už doktor Tomeš sedí u snídaně funě a bruče po těžkém porodu; přitom
1715	vrhá na Anči pohledy zkoumavé a nespokojené. Anči sedí jako zařezaná, nejí,
1716	nepije, nevěří prostě svým očím, že se Prokop ještě neukázal; nějak se jí
1717	třesou rty, patrně užuž přijdou slzy. Tu vejde Prokop jaksi zbytečně rázně, je
1718	bledý a nemůže si ani sednout, jak má naspěch; jen taktak že pozdraví,
1719	přeběhne Anči očima, jako by ji ani neznal, a hned se ptá s popudlivou
1720	netrpělivostí: „Kde je teď váš Jirka?“
1721	Doktor se užasle otočil: „Cože?“
1722	„Kde je teď váš syn,“ opakuje Prokop a sžehuje ho umíněnýma očima.
1723	„Copak já vím?“ zavrčí doktor. „Já o něm nechci vědět.“
1724	„Je v Praze?“ naléhá Prokop zatínaje pěstě. Doktor mlčí, ale něco v něm prudce
1725	pracuje.
1726	„Musím s ním mluvit,“ drtí Prokop. „Musím, slyšíte? Musím jet za ním, ještě
1727	teď, hned! Kde je?“
1728	Doktor něco přemílá čelistmi a jde ke dveřím.
1729	„Kde je? Kde bydlí?“
1730	„Nevím,“ rozkřikl se doktor nesvým hlasem a práskl dveřmi.
1731	Prokop se obrátil k Anči. Seděla strnulá a upírala velikánské oči nikam.
1732	„Anči,“ drmolil Prokop zimničně, „musíte mi říci, kde váš Jirka je. Já… já
1733	musím za ním jet, víte? To je totiž… taková věc… Zkrátka jde tu o některé
1734	věci… Já… Přečtěte si to,“ řekl honem a strkal jí před oči sežmolený kus
1735	novin. Anči však viděla jenom jakési kruhy.
1736	„To je můj vynález, rozumíte?“ vysvětloval nervózně. „Hledají mne, nějaký
1737	Hanson – Kde je váš Jiří?“
1738	„Nevíme,“ šeptala Anči. „Už dva… už dva roky nám nepsal –“
1739	„Ach,“ utrhl se Prokop a vztekle zmačkal noviny. Děvče zkamenělo, jen oči jí
1740	rostly a rostly a mezi pootevřenými rty jí dýchalo něco zmateně žalostného.
1741	Prokop by se nejraději propadl. „Anči,“ rozřízl posléze mučivé ticho, „já se
1742	vrátím. Já… za několik dní… Tohle je totiž vážná věc. Člověk… musí konečně
1743	myslet… na své povolání. A má, víte, jisté… jisté povinnosti…“ (Bože, ten to
1744	zkopal!) „Pochopte, že… Já prostě musím,“ křikl najednou. „Raději bych zemřel
1745	než nejel, rozumíte?“
1746	Anči jen maličko kývla hlavou. Ach, kdyby byla pokývla víc, byla by jí, bum,
1747	hlava klesla na stůl v hlasitém pláči; ale takto se jí jen zalily oči a to
1748	ostatní mohla ještě spolknout.
1749	„Anči,“ bručel Prokop v zoufalých rozpacích a zachraňoval se ke dveřím, „ani
1750	se nebudu loučit; hleďte, nestojí to za to; za týden, za měsíc tu budu zas…
1751	Nu, hleďte –“ Ani se na ni nemohl podívat; seděla jako tupá, s plihými rameny,
1752	očima nevidomýma a nosem, jenž nabíhal vnitřním pláčem; žalno ji vidět.
1753	„Anči,“ pokusil se znovu a zas toho nechal. Nekonečná se mu zdála ta poslední
1754	chvilka ve dveřích; cítil, že by měl něco ještě říci nebo něco udělat, ale
1755	místo všeho vysoukal ze sebe jakési „na shledanou“ a trapně se vytratil.
1756	Jako zloděj, po špičkách, opouštěl dům. Zaváhal ještě u dveří, za nimiž nechal
1757	Anči. Bylo tam uvnitř ticho, jež ho sevřelo nevýslovnou trýzní. V domovních
1758	dveřích se zarazil jako ten, kdo na něco zapomněl, a vracel se po špičkách do
1759	kuchyně; bohudík, Nanda tam nebyla, i zamířil k poličce. „… ATIT!… adresu.
1760	Carson, hl. p.“ To stálo na kuse novin, jež veselá Nanda cípatě nastříhala na
1761	poličku. Tu tam pro ni položil plnou hrst peněz za všechnu její službu, a
1762	zmizel.
1763	Prokope, Prokope, tak nejedná člověk, který se chce za týden vrátit!
1764	„To to ’de, to to ’de,“ skanduje vlak; ale lidské netrpělivosti už ani nestačí
1765	jeho lomozný, drkotavý spěch; lidská netrpělivost se zoufale vrtí, pořád
1766	vytahuje hodinky a kope kolem sebe v posunčině nervózy. Jedna, dvě, tři,
1767	čtyři: to jsou telegrafní tyče. Stromy, pole, stromy, strážní domek, stromy,
1768	břeh, břeh, plot a pole. Jedenáct hodin sedmnáct. Řepné pole, ženské v modrých
1769	zástěrách, dům, psisko, jež si vzalo do hlavy předhonit vlak, pole, pole,
1770	pole. Jedenáct hodin sedmnáct. Bože, což ten čas stojí? Raději na to nemyslet;
1771	zavřít oči a počítat do tisíce; říkat si otčenáš nebo chemické vzorce. „To to
1772	’de, to to ’de!“ Jedenáct hodin osmnáct. Bože, co počít?
1773	Prokop se vytrhl. „KRAKATIT,“ padlo mu odněkud do očí, až se lekl. Kde je to?
1774	Aha, to soused naproti čte noviny, a na zadní straně je zas ten inzerát.
1775	„KRAKATIT! Ing. P. ať udá svou adresu. Carson, hl. p.“ Ať mi dá pokoj ten pan
1776	Carson, myslí si Ing. P.; nicméně na nejbližší stanici shání všechny noviny,
1777	co jich plodí požehnaná vlast. Bylo to ve všech, a ve všech stejně: „KRAKATIT!
1778	Ing. P. ať udá…“ U všech rohatých, diví se Ing. P., to je po mně nějaká
1779	sháňka! Nač mne potřebují, když jim to už Tomeš prodal?
1780	Ale místo aby řešil tuto podstatnou záhadu, podíval se, není-li pozorován, a
1781	vytáhl snad už posté onu povědomou roztrženou obálku. S všelijakými okolky,
1782	jež mu působily silnou rozkoš odkladu, po různém potěžkávání a otáčení vyňal z
1783	jejího nitra napěchovaného penězi zas onen dopis, onen drahocenný dopis psaný
1784	písmem zralým a energickým. „Pane Tomši,“ četl znovu dychtivě, „toto nedělám
1785	pro Vás, ale pro svou sestru. Šílí od té chvíle, kdy jste jí poslal svůj
1786	strašlivý dopis. Chtěla prodat všechny své šaty a šperky, aby Vám poslala
1787	peníze; musela jsem ji vší mocí zdržet, aby neprovedla něco, co by pak nemohla
1788	utajit před svým mužem. Co Vám posílám, jsou mé vlastní peníze; vím, že je
1789	přijmete bez zbytečných rozpaků, a prosím, abyste mi neděkoval. L.“ K tomu
1790	chvatně připsáno: „Pro živého boha, nechte už M. na pokoji! Dala vše, co má;
1791	dala vám více, než bylo její; trnu hrůzou, co bude, vyjde-li to najevo. Prosím
1792	Vás pro vše na světě, nezneužívejte svého strašného vlivu na ni! Bylo by
1793	příliš podlé, kdybyste –“ Zbytek věty byl přeškrtán, a následovalo ještě jedno
1794	postskriptum: „Poděkujte za mne svému příteli, který vám toto doručí. Byl ke
1795	mně nezapomenutelně laskav ve chvíli, kdy jsem nejvíc potřebovala lidské
1796	pomoci.“
1797	Prokopa zrovna drtila přemíra těžkého štěstí. Nebyla tedy Tomšova! A nikoho
1798	neměla, o koho by se mohla opřít! Statečné děvče a ženerózní, čtyřicet tisíc
1799	sehnala, aby zachránila svou sestru před… patrně před nějakou ostudou! Těchto
1800	čtyřicet tisíc je z banky; jsou ještě opatřeny páskou, jak je vyzvedla, – u
1801	čerta, proč na té pásce není jméno banky? A dalších deset tisíc vymetla kdoví
1802	kde a jak; neboť jsou mezi nimi drobné bankovky, ubohé špinavé pětikoruny,
1803	zchátralé hadříky z bůhvíjakých rukou, zmuchlané peníze ženských tobolek;
1804	bože, co rozčilující sháňky ji muselo stát, než sehnala tuhle hrst peněz! „Byl
1805	ke mně nezapomenutelně laskav…“ V tu chvíli by Prokop rozmlátil Tomše, bídníka
1806	nesvědomitého a mrzkého; ale zároveň mu vše jaksi odpouštěl… neboť nebyla jeho
1807	milenkou! Nebyla Tomšova: to přece přinejmenším znamená, že je to svatosvatě
1808	anděl nejčistší a nejdokonalejší; a tu mu bylo, jako by se nějaká neznámá rána
1809	zacelovala v jeho srdci prudce a zrovna bolestně.
1810	Ano, nalézt ji; musím jí především… především vrátit tyhle její peníze (ani se
1811	nestyděl za záminku tak průhlednou) a říci jí, že… že zkrátka… že může na mne
1812	počítat, stran Tomše a vůbec… „Byl ke mně nezapomenutelně laskav.“ Prokop až
1813	sepjal ruce: bože, co vše jsem odhodlán učinit, abych si zasloužil tahle slova
1814	–
1815	Ó-ó, jak ten vlak pomalu jede!
1816
1817
1818	XV.
1819
1820	Jakmile přistál v Praze, hnal se do Tomšova bytu. U Muzea se zarazil:
1821	Zatraceně, kde vlastně Tomeš bydlí? Šel jsem, ano, šel jsem tehdy, otřásán
1822	zimnicí, na dráhu podle Muzea; ale odkud? Z které ulice? Zuře a klna bloudil
1823	Prokop kolem Muzea, hledaje pravděpodobný směr; nenašel nic, i pustil se na
1824	policejní ředitelství, oddělení dotazy. Jiří Tomeš, listoval zaprášený oficiál
1825	v knihách, inženýr Tomeš Jiří, to je prosím na Smíchově, ulice ta a ta. Byla
1826	to patrně stará adresa. Nicméně letěl Prokop na Smíchov do ulice té a té.
1827	Domovník kroutil hlavou, když se ho ptal po Jiřím Tomši. Toť že tu ten jistý
1828	bydlel, ale už víc než před rokem; kde bydlí teď, neví nikdo; ostatně nechal
1829	tu po sobě všelijaké dluhy –
1830	Zdrcen zalezl Prokop do nějaké kavárny. „KRAKATIT,“ padlo mu do očí na zadní
1831	stránce novin. „Ing. P. ať udá svou adresu. Carson, hl. p.“ Nuže, jistě ví o
1832	Tomšovi ten jistý Carson: už to tak je, že je mezi nimi jakási souvislost.
1833	Dobře tedy, tady je lístek: „Carson, hlavní pošta. Přijďte zítra v poledne do
1834	kavárny té a té. Ing. Prokop.“ Jen to napsal, a už ho napadla nová myšlenka:
1835	totiž dluhy. Sebral se a utíkal k soudu, oddělení pro pohledávky. A hle, zde
1836	tuze dobře znali adresu pana Tomše: celá hromada nedoručitelných obsílek,
1837	soudních upomínek a tak dále; ale zdá se, že ten jistý Tomeš Jiří zmizel beze
1838	stopy a zejména bez udání nynějšího pobytu. Přesto se vrhl Prokop za novou
1839	adresou. Domovnice, osvěžena slušnou odměnou, hned poznala Prokopa, že tu
1840	jednou přespal; i spustila přeochotně, že pan inženýr Tomeš je šejdíř a
1841	darebák; dále, že zrovna tehdy v noci odejel a nechal tu jeho, pána, jí
1842	domovnici na starost; že ona třikrát přišla nahoru se optat, potřebuje-li
1843	čeho, ale že on, pán, jen pořád spal a mluvil ze spaní, a pak odpoledne
1844	zmizel. A kdeže jářku je pan Tomeš? Inu, tenkrát tedy odejel a nechal tu
1845	všecko stát a ležet a ještě se nevrátil; jen poslal peníze odněkud z ciziny,
1846	ale je už zas dlužen za nový kvartál. Prý mu prodají v soudní dražbě svršky,
1847	nepřihlásí-li se do konce měsíce. Nadělal prý dluhů asi za čtvrt miliónu, nu,
1848	a utekl. Prokop podrobil výtečnou ženu křížovému výslechu: je-li jí co známo o
1849	nějaké paničce, která prý měla s panem Tomšem poměr, kdo sem chodíval a
1850	podobně. Domovnice nevěděla dohromady nic; co se týče ženských, chodilo jich
1851	sem asi dvacet, takové se závojem na hubě, i jinačí, našminkované a všelijaké;
1852	říkám vám, byla to ostuda po celé ulici. Prokop jí tedy zaplatil dlužný
1853	kvartál ze svého, a za to dostal klíč od Tomšova bytu.
1854	Bylo tam cítit jakousi ztuchlinu bytu dlouho neužívaného a skoro odumřelého.
1855	Teprve teď si Prokop všiml divné nádhery místa, kde zápasil s horečkou. Všude
1856	perské koberce a bucharské či jaké polštáře, na stěnách nahoty a gobelíny,
1857	orient a klubovky, toaletní stůl subrety a koupelna prvotřídní prostitutky,
1858	směs přepychu a sprostoty, smilstva a lajdáctví. A zde, uprostřed všech těch
1859	svinstev, stála tehdy ona tisknouc k prsoum balíček; upírá čisté, hořeplné oči
1860	k zemi, a teď, bože můj, je zvedá v statečné a ryzí důvěře… Proboha, co si
1861	musela o mně myslet, když mne potkala v tomhle pelechu! Musím ji nalézt,
1862	aspoň… aspoň proto, abych jí vrátil její peníze; i kdyby nešlo o nic jiného, o
1863	nic většího… Je naprosto nutno ji nalézt!
1864	To se lehko řekne; ale jak? Prokop si hryzl rty v úporném přemýšlení. Kdybych
1865	aspoň věděl, kde hledat Jirku, říkal si; konečně padl na hromadu
1866	korespondence, která tu čekala na Tomše. Většinou to byly, jak zřejmo,
1867	obchodní dopisy, patrně samé účty. Pak několik soukromých listů, jež obracel a
1868	očichával váhaje. Možná, možná že v některém je nějaká stopa, adresa nebo
1869	cokoliv, co by jej vedlo za ním… nebo za ní! Hrdinně odolával pokušení otevřít
1870	aspoň jeden dopis; ale byl tu tak sám za kalnými okny, a všechno tu zrovna
1871	vydechuje nějakou mrzkou a tajnou hanebnost. A tu, rychle polykaje všechny
1872	rozpaky, trhal Prokop obálky a četl list po listu. Účet za perské koberce, za
1873	květiny, za tři psací stroje; velmi důtklivé upomínky, aby vyúčtoval zboží
1874	dané do komise; jakési záhadné transakce týkající se koní, cizích valut a
1875	dvaceti vagónů kulatého dříví kdesi u Kremnice. Prokop nevěřil svým očím;
1876	podle těchto papírů byl Tomeš buď pašerák ve velkém, nebo agent s perskými
1877	koberci, nebo valutní spekulant, nejspíš ale všecko troje; vedle toho
1878	obchodoval s automobily, vývozními certifikáty, kancelářským nábytkem a patrně
1879	vším možným. V jednom dopise je řeč o jakýchsi dvou miliónech, zatímco druhý,
1880	usmolený a psaný tužkou, hrozí žalobou pro vylákanou starožitnost (staro bili
1881	ring podědovi). Úhrnem to vypadalo na celou řadu podvodů, zpronevěru,
1882	falšování vývozních listin a jiné paragrafy, pokud tomu Prokop vůbec rozuměl;
1883	je prostě úžasné, že to dosud neprasklo. Jeden advokát stručně sděloval, že
1884	firma ta a ta podala na pana Tomše trestní oznámení pro zpronevěru čtyřiceti
1885	tisíc korun; ať se pan Tomeš ve vlastním zájmu dostaví do kanceláře atd.
1886	Prokop se zhrozil; až tohle propukne, kam až stříkne hanba těchto nevýslovných
1887	špinavostí? Vzpomněl si na tichý dům v Týnici a na tu, jež tady stála, zoufale
1888	odhodlána zachránit toho člověka. I sebral celou tu obchodní korespondenci
1889	firmy Tomeš a běžel ji spálit v kamnech. Bylo tam plno zuhelnatělých papírů.
1890	Patrně sám Tomeš týmž způsobem zjednodušoval poměry, než ujel.
1891	Dobrá, to byly obchodní papíry; zbývá ještě několik zcela soukromých dopisů
1892	jemných anebo uboze umazaných, a nad nimi Prokop váhá znovu v palčivém studu.
1893	U všech všudy, co jiného mohu udělat? Dusil se sice hanbou, ale trhal chvatně
1894	další obálky. Zde pár lepkavých důvěrností, miláčku, vzpomínám, nová schůzka a
1895	dost. Nějaká Anna Chválová s dojemnými pravopisnými chybami sděluje, že
1896	Jeníček zemřel „na vyrážku“. Tady kdosi upozorňuje, že ví „něco, co by
1897	zajímalo na policii“, ale že by dal se sebou mluvit, a že pan Tomeš „jistě ví,
1898	jakou cenu má taková dikrétnost“; k tomu narážka na „ten dům v Břet. ul., kde
1899	pan Tomeš ví, koho má hledat, aby to zůstalo pod pokličkou“. Zas něco o
1900	jakémsi obchodě, o prodaných dluhopisech, podepsáno „Tvá Růža“. Táž Růža
1901	sděluje, že její muž odejel. Táž ruka jako na čísle 1, dopis z lázní: nic než
1902	kravské sentimentality, rozvalená erotika zralé a tučné blondýny, ocukrovaná
1903	samými ach, výčitkami a krasocity, a k tomu „drahouši“ a „divochu“ a podobné
1904	ohavnosti; Prokopovi se z toho obracel žaludek. Německý dopis, písmeno „G.“,
1905	valutní obchod, prodej ty papíry, erwarte Dich, P. S. Achtung, K. aus Hamburg
1906	eingetroffen. Táž „G“, uražený a chvatný dopis, mrazivé vykání, vraťte těch
1907	deset tisíc, sonst wird K. dahinterkommen, hm. Prokop se k smrti styděl vnikat
1908	do navoněného přítmí těchto spodničkových záležitostí, ale teď už se nelze
1909	zastavit. Konečně čtyři dopisy signované M.: listy slzavé, horečné a trapné, z
1910	nichž dýchala těžká a vášnivá historie nějaké slepé, dusné, otrocké lásky.
1911	Byly tu úpěnlivé prosby, plazení v prachu, zoufalé inkriminace, strašné
1912	sebenabízení a ještě strašnější sebetrýzeň; zmínka o dětech, o muži, nabídka
1913	nové půjčky, nejasné narážky a přespříliš jasná zbědovanost ženy usmýkané
1914	láskou. Tohle tedy je její sestra! Prokopovi bylo, jako by viděl před sebou
1915	výsměšná a krutá ústa, pichlavé oči, panskou a zpupnou, sebevědomou,
1916	sebejistou hlavu Tomšovu: byl by do ní udeřil pěstí. Avšak nic platno: tato
1917	žalostně obnažená láska ženina mu neřekla toho nejmenšího o… o té druhé, jež
1918	dosud nemá pro něho jména a kterou jest mu hledati.
1919	Nezbývá tedy než nalézti Tomše.
1920
1921
1922	XVI.
1923
1924	Nalézti Tomše: lidi, jako by tohle bylo tak lehké! Prokop provedl znovu
1925	generální prohlídku celého bytu; řádil ve všech skříních i zásuvkách,
1926	nenacházeje krom prašiviny starých účtů, milostných dopisů, fotografií a
1927	jiného mládeneckého neřádu nic, co by jakkoliv osvětlilo Tomšovu záležitost.
1928	Nu ovšem, má-li někdo tolik másla na hlavě, dovede už důkladně zmizet!
1929	Znovu vyslechl domovnici; zvěděl sice záplavu všelijakých historek, ale nic,
1930	co by ho uvedlo na stopu. Šel na pana domácího, odkudže poslal Tomeš ty peníze
1931	z ciziny. Bylo mu vyslechnouti celé kázání nevrlého a dosti nepříjemného
1932	staříka, který trpěl všemi možnými katary a nadával na zkaženost dnešních
1933	mladých pánů. Za cenu nadlidské trpělivosti zvěděl konečně jen to, že řečené
1934	peníze neposlal pan Tomeš, nýbrž jakýsi směnárník na konto Drážďanské banky
1935	„auf Befehl des Herrn Tomes“. Rozběhl se k advokátovi, který měl, jak výše
1936	sděleno, jistou rozpracovanou záležitost s pohřešovaným. Advokát se zbytečně
1937	halil v profesionální tajemství; ale když Prokop hloupě vybleptl, že má panu
1938	Tomšovi doručit nějaké peníze, oživl advokát a žádal, aby je složil do jeho
1939	rukou; i dalo Prokopovi mnoho práce, aby se z toho vymotal. To jej poučilo,
1940	aby nepátral po Tomšovi u lidí, kteří s ním měli jakékoliv obchodní řízení.
1941	Na nejbližším rohu zůstal stát: Co teď? Zbývá jen Carson. Neznámá veličina,
1942	jež o něčem ví a něco chce. Dobrá, tedy Carson. Prokop nahmatal v kapse
1943	lístek, jejž zapomněl poslat, a rozběhl se na poštu.
1944	Ale u poštovní schránky mu klesla ruka. Carson, Carson, – ano, ale tomu jde o
1945	cosi, co… také není maličkost. U čerta, ten chlap něco ví o Krakatitu a má za
1946	lubem – inu bůhsámví co. Proč vůbec mne shání? Patrně Tomeš neví vše; nebo
1947	nechtěl vše prodat; nebo si klade nestydaté podmínky, a já osel mám být
1948	lacinější. Tak asi to je; ale (a tu se Prokop poprvé zhrozil dosahu věci) což
1949	je vůbec možno vyrukovat s Krakatitem ven? Především by se muselo u sta hromů
1950	pořádně vědět, co to dělá a k čemu je to dobré, jak se s tím zachází a kdesi
1951	cosi; Krakatit, holenku, to není šňupavý tabák nebo zasýpací prášek pro děti.
1952	A za druhé, za druhé snad je to vůbec… příliš silný tabák pro tento svět.
1953	Představme si, co by se s tím mohlo natropit… řekněme ve válce. Prokopovi
1954	začalo být z celé věci až úzko. Který čert sem nese toho zatraceného Carsona?
1955	Prokristapána, musí se za každou cenu zabránit –
1956	Prokop se chytil za hlavu tak, až se zastavovali lidé. Vždyť, proboha,
1957	zanechal tam nahoře, ve svém laboratorním baráku u Hybšmonky, v porcelánové
1958	dózi skoro patnáct deka Krakatitu! tedy zrovna dost, aby to mohlo rozmlátit já
1959	nevím co, celé hejtmanství! Přímo ztuhl úděsem, a pak se pustil tryskem k
1960	tramvaji: jako by teď ještě záleželo na těch několika minutách! Trpěl pekelně,
1961	než se tramvaj dovlekla na druhý břeh; pak ztekl cvalem košířskou stráň a
1962	uháněl k svému baráku. Bylo zamčeno, a Prokop marně hledal po kapsách něco
1963	podobného klíči; i rozhlédl se soumrakem jako zloděj, rozbil okenní tabulku,
1964	otevřel závory a vlezl oknem domů.
1965	Jen rozškrtl sirku a už viděl, že je co nejmetodičtěji vyloupen. Totiž peřiny
1966	a takové krámy tu zůstaly; ale všechny lahvičky, kelímky a zkumavky, crushery,
1967	hmoždíře, misky a přístroje, lžíce a váhy, celá jeho primitivní chemická
1968	kuchyně, vše, co obsahovalo jeho pokusné hmoty, vše, na čem mohla být jen
1969	usazenina či nálet nějaké chemikálie, vše zmizelo. Pryč je porcelánová dóza s
1970	Krakatitem. Vytrhl zásuvku stolu: veškeré jeho zápisky a záznamy, každý
1971	počmáraný útržek papíru, sebemenší památka dvanáctileté pokusné práce, vše
1972	bylo to tam. Dokonce i s podlahy byly seškrabány skvrny a stopy jeho práce, a
1973	jeho pracovní hazuka, ta stará, potřísněná, lučebninami zrovna zkornatělá
1974	halena byla pryč. Hrdlo se mu sevřelo návalem pláče. Tohle tedy, tohle mi
1975	udělali!
1976	Dlouho do noci seděl na svém vojanském kavalci a strnule zíral do vypleněné
1977	pracovny. Chvílemi se utěšoval, že si snad vzpomene na vše, co během dvanácti
1978	let psal do svých poznámek; ale když namátkou vybral některý experiment a
1979	chtěl si jej popaměti v hlavě zopakovat, nemohl z místa přes úsilí
1980	nejzoufalejší; tu hryzal si rozbité prsty a sténal.
1981	Náhle se probudil zarachocením klíče. Je čiročiré ráno a do pracovny jakoby
1982	nic vchází cizí člověk a rovnou ke stolu. Tam teď sedí s kloboukem na hlavě,
1983	bručí a pečlivě oškrabuje na stole zinek. Prokop se posadil na kavalci a
1984	vyhrkl: „Člověče, co tu chcete?“
1985	Člověk se obrátil nesmírně překvapen a beze slova koukal na Prokopa.
1986	„Co tu chcete?“ opakoval Prokop podrážděně. Chlapík nic; ještě si ke všemu
1987	nasadil skla a brejlil na Prokopa s ohromným zájmem.
1988	Prokop zaskřípal zuby, neboť se v něm už vařila hrozná nadávka. Ale tu
1989	človíček vlídně zazářil, vymrštil se ze židle a vypadal najednou, jako by
1990	radostně vrtěl ocasem. „Carson,“ řekl honem a spustil po německu: „Bože, to
1991	jsem rád, že jste se vrátil! Četl jste můj inzerát?“
1992	„Četl,“ odpovídal Prokop tvrdou a centovou němčinou. „A co tu hledáte?“
1993	„Vás,“ povídal host báječně potěšen. „Víte, že vás honím už po šest neděl?
1994	Všecky noviny, všecky detektivní ústavy, haha, pane! co tomu říkáte? Hergot,
1995	to mám radost! Jak se vede? Zdráv?“
1996	„Proč jste mne vykradl?“ ptal se Prokop mračně.
1997	„Jak prosím?“
1998	„Proč jste mne vykradl!“
1999	„Ale pane inženýre,“ sypal blažený mužík pranic nedotčen. „Co to říkáte?
2000	Vykradl! Carson! To je ohromné, hahaha!“
2001	„Vykradl,“ opakoval Prokop umíněně.
2002	„Tatata,“ protestoval pan Carson. „Schoval. Všecko uložil. Pane, jak jste to
2003	tu mohl nechat ležet? Někdo vám to mohl ukrást, ne? Co? Ovšem že mohl, pane.
2004	Ukrást, prodat, publikovat, že? To se rozumí, pane. Mohl. Ale já jsem vám to
2005	schoval, rozumíte? Čestné slovo. Proto jsem vás hledal. Všecko vrátím. Všecko.
2006	To jest,“ dodával váhavě, a pod zářivými brýlemi to ocelově utkvělo. „Totiž…
2007	budete-li rozumný. Vždyť my se dohodneme, co?“ dodával rychle. „Musíte se
2008	habilitovat. Ohromná kariéra. Atomové výbuchy, rozbití prvků, báječné věci.
2009	Věda, především věda! My se dohodneme, že? Čestné slovo, dostanete všecko
2010	zpátky. Tak.“
2011	Prokop mlčel, ohromen tímto přívalem slov, zatímco pan Carson házel rukama a
2012	kroužil po pracovně náramně rozradován. „Všecko, všecko jsem vám schoval,“
2013	mlel jaře. „Každou třísku z podlahy. Roztříděno, uloženo, s vinětou, pod
2014	pečetí. Haha, mohl jsem se vším ujet, že? Ale já jsem poctivec, pane. Všecko
2015	vrátím. Musíme se domluvit. Ptejte se na Carsona. Rodilý Dán, dříve docent v
2016	Kodani. Taky jsem dělal vědu, božskou vědu. Jak to řekl Schiller? Dem einen
2017	ist sie – ist sie – Už nevím, ale je to něco o vědě; švanda, že? Nu, ještě mi
2018	neděkujte. Až později. Tak.“
2019	Prokopovi sice ani nenapadlo děkovat, ale pan Carson zářil jako šťastný
2020	dobrodinec. „Na vašem místě,“ drmolil nadšeně, „na vašem místě bych si zařídil
2021	–“
2022	„Kde je teď Tomeš?“ pře rušil ho Prokop.
2023	Pan Carson vysunul zkoumavý pohled. „Nu,“ vycedil obezřele, „my o něm víme. Eh
2024	co,“ obrátil hbitě. „Zařídíte si… zařídíte si největší laboratoř světa.
2025	Nejlepší přístroje. Světový ústav destruktivní chemie. Máte pravdu, katedra je
2026	hloupost. Odříkávat staré věci, no ne? Škoda času. Zařiďte si to po
2027	amerikánsku. Ohromný ústav, brigáda asistentů, všechno, co chcete. A o peníze
2028	se nemusíte starat. Punktum. Kde snídáte? Já bych vás ohromně rád pozval.“
2029	„Co vlastně chcete?“ vydralo se z Prokopa.
2030	Tu sedl pan Carson na kavalec vedle něho, vzal ho nesmírně vřele za ruku a
2031	povídal najednou docela jiným hlasem: „Jen se neplašte. Můžete vydělat celou
2032	hromadu miliónů.“
2033
2034
2035	XVII.
2036
2037	Prokop s úžasem vzhlédl na pana Carsona. Kupodivu, teď už to nebyla ta
2038	mopsličí tvář lesknoucí se blahem; všecko zvážnělo a zpřísnělo na horlivém
2039	mužíkovi, oči zapadly pod těžkými víčky a jen chvílemi se zařízly matným
2040	břitem. „Nebuďte blázen,“ pronesl důrazně. „Prodejte nám Krakatit, a je to.“
2041	„Jak vůbec víte…,“ zahučel Prokop.
2042	„Všecko vám povím. Čestné slovo, všecko. Byl u nás pan Tomeš. Přinesl patnáct
2043	deka a formuli. Bohužel nepřinesl taky postup. Ani on, ani naši chemikové
2044	dosud na to nepřišli, jak to dostat dohromady. Nějaký trik, že?“
2045	„Ano.“
2046	„Hm. Třeba se na to přijde i bez vás.“
2047	„Nepřijde.“
2048	„Pan Tomeš… něco o tom ví, ale dělá s tím tajnosti. Pracoval u nás při
2049	zamčených dveřích. Je hrozně špatný chemik, ale je chytřejší než vy. Aspoň
2050	nežvaní o tom, co ví. Proč jste mu to říkal? Neumí nic, jen pumpovat zálohy.
2051	Měl jste přijít sám.“
2052	„Já ho k vám neposlal,“ bručel Prokop.
2053	„Aha,“ spustil pan Carson, „ohromně zajímavé. K nám přišel ten váš pan Tomeš
2054	–“
2055	„Kam vlastně?“
2056	„K nám. Továrny v Balttin. Znáte?“
2057	„Neznám.“
2058	„Zahraniční podnik. Báječně moderní. Pokusná laboratoř s novými třaskavinami.
2059	Děláme keranit, metylnitrát, žlutý prach a takové věci. Hlavně armádní, víte?
2060	Tajné patenty. Vy nám prodáte Krakatit, co?“
2061	„Ne. A Tomeš je tam u vás?“
2062	„Aha, pan Tomeš; počkejte, to je švanda. Tak tedy k nám přijde a povídá: Tohle
2063	je odkaz mého přítele, geniálního chemika Prokopa. Umřel mně v náruči a
2064	posledním dechem, haha, mně svěřil, hahaha, ohromné, co?“
2065	Prokop se jen křivě usmál. „A je Tomeš dosud… v Balttinu?“
2066	„Počkejte. To se rozumí, nejdřív jsme ho zadrželi… jako špióna. K nám jich
2067	chodí spousta, víte? A ten prášek, Krakatit, jsme dali přezkoušet.“
2068	„Výsledek?“
2069	Pan Carson zvedl ruce k nebi. „Bá-báječný!“
2070	„Jaká je detonační rychlost? Jaké jste našli Q? Jaké t? Čísla!“
2071	Pan Carson spustil ruce, až to pláclo, a vyvalil užasle oči: „Člověče, jakápak
2072	čísla! První pokus… padesát procent škrobu… a crusher gauge se roztrhl na
2073	střepy; jeden inženýr a dva laboranti… taky na střepy. Věřil byste? Pokus
2074	číslo dvě: Trauzlův blok, devadesát procent vazelíny, a bum! sebralo to
2075	střechu a jeden dělník zabit; z bloku zůstal jen škvarek. Tak se do toho
2076	pustili vojáci; smáli se nám… že to umíme jako… vesnický kovář. Dali jsme jim
2077	trochu; nacpali to do dělové hlavně, s rozemletým dřevěným uhlím. Ohromný
2078	výsledek. Sedm kanonýrů i se setníkem… Jednu nohu pak našli tři kilometry
2079	daleko. Za dva dny dvanáct mrtvých, tu máte čísla, haha! Báječné, co?“
2080	Prokop chtěl něco říci, ale spolkl to. Dvanáct mrtvých za dva dny, u čerta!
2081	Pan Carson si hladil kolena a zářil. „Třetí den jsme si dali pokoj. Víte, dělá
2082	to špatný dojem, když… je mnoho takových případů. Dali jsme jen flegmatizovat
2083	Krakatit… asi tři decigramy… v glycerínu a podobně. Prase laborant nechal asi
2084	špetku volně ležet, a v noci, když byla laboratoř zamčena –“
2085	„– to vybuchlo,“ vyhrkl Prokop.
2086	„Ano. V deset třicet pět. Laboratoř byla na třísky, krom toho asi dva objekty…
2087	Vzalo to s sebou nějaké tři tuny metylnitrátu Probst – Zkrátka asi šedesát
2088	mrtvých, no. To se ví, náramné vyšetřování a kdesi cosi. Ukázalo se, že nikdo
2089	v laboratoři nebyl, že to muselo patrně vybuchnout –“
2090	„– samo od sebe,“ doplnil Prokop sotva dýchaje.
2091	„Ano. Vám také?“
2092	Prokop ponuře kývl.
2093	„Tak vidíte,“ řekl pan Carson rychle. „Není to k ničemu. Tuze nebezpečná věc.
2094	Prodejte nám to, a je to, máte to z krku. Co byste s tím dělal?“
2095	„A co byste s tím dělali vy?“ vycedil Prokop.
2096	„My už… my jsme na to zařízeni. Božínku, pár těch mrtvých – Ale vás by byla
2097	škoda.“
2098	„Ale Krakatit v porcelánové krabici nevybuchl,“ mínil Prokop úporně
2099	přemýšleje.
2100	„Chválabohu ne. Kdepak!“
2101	„A bylo to v noci,“ přemýšlel Prokop dál.
2102	„V deset třicet pět. Přesně.“
2103	„A… ta špetka Krakatitu ležela na zinkovém… na kovovém plechu,“ tvrdil Prokop
2104	dále.
2105	„Ten na to nemá vliv,“ vybleptl mužík trochu zmaten, kousl se do rtu a jal se
2106	přecházet po laboratoři. „Bylo to… bylo to asi jen okysličování,“ zamlouval to
2107	po chvíli. „Nějaký chemický proces. Směs s glycerínem taky nevybuchla.“
2108	„Protože není vodivá,“ zamumlal Prokop. „Nebo nemůže ionizovat, já nevím.“
2109	Pan Carson se nad ním zastavil s rukama na zádech. „Vy jste moc chytrý,“ řekl
2110	uznale. „Musíte dostat mnoho peněz. Tady je vás škoda.“
2111	„Je Tomeš pořád v Balttinu?“ ptal se Prokop, vší silou se přemáhaje, aby to
2112	vyznělo lhostejně.
2113	Panu Carsonovi to nějak blýsklo pod brejlemi. „Máme ho na očích,“ řekl
2114	vyhýbavě. „Sem se už jistě nevrátí. Přijeďte k nám… třeba ho najdete, když –
2115	tak – tuze – chcete,“ slabikoval důrazně.
2116	„Kde je?“ opakoval Prokop tvrdohlavě, dávaje najevo, že jinak nemluví.
2117	Pan Carson zamával rukama jako pták. „No, utekl,“ dodával na Prokopův
2118	nechápavý pohled.
2119	„Utekl?“
2120	„Vypařil se. Špatně hlídán, tuze chytrý. Zavázal se, že sestrojí celý
2121	Krakatit. Zkoušel to… asi šest neděl. Stál nás hrozné peníze. Pak zmizel,
2122	lump. Nevěděl si asi rady, co? Neumí nic.“
2123	„A kde je?“
2124	Pan Carson se naklonil k Prokopovi. „Lump. Teď nabízí Krakatit jinému státu.
2125	Přitom jim přinesl taky náš metylnitrát, ten taškář. Sedli mu na lep, teď dělá
2126	u nich.“
2127	„Kde?“
2128	„Nesmím říci. Na mou čest, nesmím. A když nám pláchl, jel jsem, haha,
2129	navštívit váš hrob. Pieta, co? Geniální chemik, a nikdo ho tady nezná. To byla
2130	práce, člověče. Musel jsem inzerovat jako blbec. To se ví, že si toho všimli…
2131	ti druzí, víte? Rozumíte mi?“
2132	„Ne.“
2133	„Tak se pojďte podívat,“ řekl pan Carson čile a zamířil k protější stěně.
2134	„Tady,“ řekl a ťukal na prkno.
2135	„Co je?“
2136	„Kulka. Někdo tu byl.“
2137	„A kdo po něm střelil?“
2138	„No já přece. Kdybyste byl sem lezl… oknem… takhle před čtrnácti dny, byl by
2139	vás třeba někdo… moc šeredně vzal na mušku.“
2140	„Kdo?“
2141	„To je jedno, ten nebo onen stát. Tady si, holenku, podávaly dvéře tuze velké
2142	mocnosti. A vy jste zatím někde, haha, chytal ryby, co? Báječný chlapík! Ale
2143	poslyšte, drahoušku,“ řekl najednou starostlivě, „neračte raději chodit sám.
2144	Nikdy a nikde, rozumíte?“
2145	„Nesmysl!“
2146	„Počkejte. Žádný granátník. Velmi nenápadní lidé. Dnes se to dělá… náramně
2147	diskrétně.“ Pan Carson se zastavil u okna a bubnoval na sklo. „Nemáte ponětí,
2148	co jsem na svůj inzerát dostal dopisů. Asi šest Prokopů se hlásilo… Pojďte se
2149	honem podívat!“
2150	Prokop přistoupil k oknu. „Co je?“
2151	Pan Carson jen ukázal krátkým prstem na silnici. Motal se tam na velocipédu
2152	nějaký mládenec v zoufalém zápase s rovnováhou, přičemž každé kolo jevilo
2153	umíněnou náklonnost jet jiným směrem. Pan Carson tázavě pohlédl na Prokopa.
2154	„Učí se asi jezdit,“ mínil Prokop nejistě.
2155	„Náramný nešika, že?“ řekl pan Carson a otevřel okno. „Bob!“
2156	Mladík na kole se zastavil jako přibitý: „Yessr.“
2157	„Go to the town for our car!“
2158	„Yessr.“ A přišlápnuv pedály svištěl mladý cyklista k městu.
2159	Pan Carson se obrátil od okna. „Ir. Velrni obratný hoch. Co jsem chtěl říci?
2160	Aha. Tedy asi šest Prokopů se mi hlásilo – schůzky na různých místech, zejména
2161	v noci – švanda, že? Přečtěte si tenhle lístek.“
2162	„Přijďte zítra v deset večer do mé laboratoře, ing. Prokop,“ četl Prokop jako
2163	ve snu. „Ale vždyť je to… bezmála… mé písmo!“
2164	„Tak vidíte,“ zubil se pan Carson. „Holenku, tady je horká půda. Prodejte to,
2165	ať máte pokoj!“
2166	Prokop zavrtěl hlavou.
2167	Pan Carson na něm spočinul těžkým, neodbytným pohledem. „Můžete žádat…
2168	řekněme… dvacet miliónů. Prodejte nám Krakatit.“
2169	„Ne.“
2170	„Dostanete všecko zpátky. Dvacet miliónů. Člověče, prodejte to!“
2171	„Ne,“ řekl Prokop těžce. „Nechci mít co dělat… s vašimi válkami. Nechci.“
2172	„Co máte tady? Geniální chemik a… bydlí v prkenné boudě! Krajani! Já to
2173	neznám. Velký člověk nemá žádné krajany. Nekoukejte na nic! prodejte to a –“
2174	„Nechci.“
2175	Pan Carson strčil ruce do kapes a zívl. „Války! Myslíte, že jim zabráníte?
2176	Pche! Prodejte a nestarejte se k čemu. Vy jste učenec… co je vám po ostatním?
2177	Války! Jděte, nebuďte směšný. Pokud mají lidé nehty a zuby –“
2178	„Neprodám,“ drtil Prokop mezi zuby.
2179	Pan Carson pokrčil rameny. „Jak chcete. Najdeme si to sami. Nebo to najde
2180	Tomeš. Taky dobře.“
2181	Bylo chvíli ticho. „Mně je to jedno,“ ozval se pan Carson. „Je-li vám to
2182	milejší, pojedeme s tím do Francie, do Anglie, kam chcete, třeba do Číny. My
2183	oba, víte? Tady by nám to nikdo nezaplatil. Byl byste osel, kdybyste to prodal
2184	za dvacet miliónů. Spolehněte se na Carsona. Tak co?“
2185	Prokop rozhodně zavrtěl hlavou.
2186	„Charakter,“ prohlásil pan Carson uznale. „Všecka čest. To se mně ohromně
2187	líbí. Poslyšte, vám to řeknu. Naprosté tajemství. Ruku na to.“
2188	„Neptám se po vašich tajemstvích,“ bručel Prokop.
2189	„Bravo. Diskrétní člověk. Můj typ, pane.“
2190
2191
2192	XVIII.
2193
2194	Pan Carson si sedl a zapálil si velmi tlusté cigáro, načež usilovně přemítal.
2195	„Tjaja,“ řekl po chvíli. „Tak vám to taky vybuchlo. Kdy to bylo? Datum.“
2196	„… Nevím už.“
2197	„Den v týdnu?“
2198	„… Nevím. Myslím… dva dny po neděli.“
2199	„Tedy v úterý. A v kolik hodin?“
2200	„Asi… po desáté večer.“
2201	„Správně.“ Pan Carson zamyšleně vyfukoval kouř. „Nám to poprvé vybuchlo… jak
2202	vy se račte vyjadřovat, ,samo od sebe‘… v úterý v deset třicet pět. Viděl jste
2203	přitom něco?“
2204	„Ne. Já jsem spal.“
2205	„Aha. Taky to vybuchuje v pátek, kolem půl jedenácté. V úterý a v pátek. My
2206	jsme to zkoušeli,“ vysvětloval na Prokopův vyjevený pohled. „Nechali jsme
2207	volně ležet miligram Krakatitu a hlídali jsme to ve dne v noci. Vybuchovalo to
2208	v úterý a v pátek, o půl jedenácté. Sedmkrát. Jednou taky v pondělí, v deset
2209	dvacet devět. Tak.“
2210	Prokop se omezil na to, že tiše žasnul.
2211	„To proběhne Krakatitem taková modrá jiskra,“ dodával pan Carson zahloubaně,
2212	„a pak to exploduje.“
2213	Bylo tak ticho, že Prokop slyšel tikání Carsonových hodinek.
2214	„Tjaja,“ vzdychl pan Carson a projel si zoufale zrzavý kartáč vlasů.
2215	„Co to znamená?“ vyrazil Prokop.
2216	Pan Carson jen trhl rameny. „A co vy,“ řekl, „co vy jste si vlastně myslel,
2217	když vám to… ,samo od sebe‘… vybuchlo? Nu?“
2218	„Nic,“ uhýbal Prokop. „Nepřemýšlel jsem o tom… tak dalece.“
2219	Pan Carson zabručel něco urážlivého.
2220	„Totiž,“ opravoval se Prokop, „tehdy mě napadlo, že to dělají… třeba…
2221	elektromagnetické vlny.“
2222	„Aha. Elektromagnetické vlny. My jsme si to taky mysleli. Výborná myšlenka,
2223	jenže pitomá. Bohužel docela pitomá. Tak.“
2224	Nyní si Prokop opravdu nevěděl rady.
2225	„Předně,“ uvažoval pan Carson, „bezdrátové vlny neběhají po světě jenom v
2226	úterý a v pátek o půl jedenácté, že? A za druhé, člověče, to si můžete myslet,
2227	že jsme to s nimi hned vyzkoušeli. S krátkými, s dlouhými, se všemi možnými. A
2228	váš Krakatit si z nich nedělal tohle,“ ukazoval na nehtu něco mizivě
2229	nepatrného. „Ale v úterý a v pátek… o půl jedenácté… si umane ,sám od sebe‘
2230	explodovat. A víte co ještě?“
2231	Prokop to ovšem nevěděl.
2232	„Ještě tohle. Od nějaké doby… asi půl roku nebo tak… mají evropské bezdrátové
2233	stanice děsný dopal. Víte, něco jim ruší hovory. Docela pravidelně. Náhodou…
2234	vždycky v úterý a v pátek od půl jedenácté v noci. Pravíte?“
2235	Prokop nepravil nic, jen si mnul čelo.
2236	„Nu ano, v úterý a v pátek. Říkají tomu smazané hovory. Začne to telegrafistům
2237	práskat do uší, a tu to máme; hoši se z toho mohou zbláznit. Trapné, co?“ Pan
2238	Carson si sundal brejle a jal se je čistit s velkými okolky. „Nejdřív… nejdřív
2239	mysleli, že to jsou nějaké magnetické bouře či co. Ale když viděli, že to
2240	úřaduje… pravidelně… v úterý a v pátek… Zkrátka Marconi, TSF, Transradio a
2241	nějaká ministerstva pošt a maríny, obchodu, vnitra a já nevím čeho všeho
2242	vyplatí dvacet tisíc liber chytrákovi, který tomu přijde na kobylku.“ Pan
2243	Carson si nasadil zas brejle a vesele vykoukl. „Myslí se, že existuje nějaká
2244	nezákonná stanice, která se baví tím, že v úterý a v pátek smazává hovory.
2245	Konina, že? Soukromá stanice, která by jen tak pro švandu posílala nejmíň sto
2246	kilowattů do vzduchu! Fi!“ Pan Carson si odplivl.
2247	„V úterý a v pátek,“ ozval se Prokop, „tedy současně… zároveň…“
2248	„Divné, že?“ šklebil se pan Carson. „Já to mám, panečku, napsáno: V úterý dne
2249	toho a toho v deset třicet pět a několik vteřin porucha na všech stanicích od
2250	Revalu a tak dále. A nám v tu samou vteřinu ,sama od sebe‘, jak vy račte
2251	říkat, exploduje jistá část vašeho Krakatitu. Eh? Co? Detto příští pátek v
2252	deset dvacet sedm a několik vteřin porucha a výbuch. Item příští úterý v deset
2253	třicet výbuch a porucha. A tak dále. Výjimečně, jaksi proti programu taky
2254	jednou porucha v pondělí v deset dvacet devět třicet sekund. Detto výbuch.
2255	Klape to na vteřinu. Osmkrát v osmi případech. Špás, že? Co o tom soudíte?“
2256	„N… nevím,“ mumlal Prokop.
2257	„Tak teda ještě něco,“ spustil pan Carson po delším hloubání. „Pan Tomeš u nás
2258	pracoval. Neumí nic, ale něco ví. Pan Tomeš si dal do laboratoře postavit
2259	vysokofrekvenční generátor a zamkl nám dvéře před nosem. Lump. Jakživ jsem
2260	neslyšel, že by se v obyčejné chemii pracovalo s vysokofrekvenčními mašinami,
2261	co? Co byste řekl?“
2262	„Nu… ovšem,“ uhýbal Prokop s neklidným pohledem na svůj vlastní zánovní
2263	agregát postavený v koutě.
2264	Pan Carson chytl čile tento pohled. „Hm,“ řekl, „taky tu máte takovou hračku,
2265	že? Pěkný transformátorek. Co vás stál?“
2266	Prokop se zamračil, ale pan Carson počal tiše zářit. „Tak si myslím,“ povídal
2267	s rostoucí blažeností, „že by to byla báječná věc, kdyby se povedlo v nějaké
2268	hmotě… dejme tomu pomocí vysoké frekvence… v jiskrovém poli nebo jak…
2269	rozkmitat, rozviklat, uvolnit vnitřní strukturu tak, že by stačilo ťuknout z
2270	dálky… nějakými vlnami… výboji… oscilacemi nebo čertví čím, aby se ta hmota
2271	rozpadla, co? Bum! Na dálku! Co tomu říkáte?“
2272	Prokop neřekl nic, a pan Carson cucaje s rozkoší cigáro se na něm jen pásl.
2273	„Já nejsem elektrikář, víte?“ začal po chvíli. „Mně to vysvětloval jeden
2274	učenec, ale ať se propadnu, jestli jsem to pochopil. Ten chlap šel na mne s
2275	elektrony, ionty, elementárními kvanty a já ani nevím, jak to jmenoval; a
2276	nakonec to katedrové světlo prohlásilo, že to zkrátka a dobře vůbec není
2277	možno. Člověče, vy jste si dal! Udělal jste něco, co podle světové autority
2278	není možno…“
2279	„Tak já jsem si to vyložil sám,“ pokračoval, „jen tak ševcovsky. Někdo si
2280	dejme tomu vezme do hlavy… udělat vratkou sloučeninu… z jisté olovnaté soli.
2281	Dotyčná sůl je neřád; ne a ne se slučovat, že? Tak ten chemik zkouší všechno
2282	možné… jako blázen; a tu si dejme tomu vzpomene, že v lednovém čísle The
2283	Chemist bylo povídání o tom, že dotyčná flegmatická sůl je báječný koherer…
2284	detektor pro elektrické vlny. Dostane nápad. Pitomý a geniální nápad, že by
2285	snad mohl tu zatracenou sůl přivést elektrickými vlnami do lepší nálady, ne?
2286	povzbudit ji, roztancovat ji, natřást ji jako peřinu, že? Tja, nejlepší nápady
2287	dostane člověk z blbosti. Tak tedy sežene takový komický transformátorek a dá
2288	se do toho; co prováděl, to je zatím jeho tajemství, ale koneckonců… dostane
2289	hledanou sloučeninu. Ať mne čert, dostane ji. Nejspíš to nějak slepil tou
2290	oscilací. Člověče, já se budu muset na stará kolena učit fyzice; říkám boty,
2291	že?“
2292	Prokop zabručel něco docela nesrozumitelného.
2293	„To nevadí,“ prohlásil pan Carson spokojeně. „Jen když to zatím drží
2294	dohromady; já jsem pitomec, já si představuju, že to dostalo nějakou
2295	elektromagnetickou strukturu nebo co. Kdyby se nějak porušila, tak… se to
2296	rozpadne, že? Naštěstí asi deset tisíc řádných radiostanic a několik set
2297	nezákonných udržuje v naší pozemské atmosféře takové elektromagnetické klima,
2298	takovou eh eh oscilační lázeň, která jde zrovna k duhu té struktuře. A tak to
2299	drží dohromady…“
2300	Pan Carson se maličko zamyslil. „A teď,“ začal zase, „teď si představte, že
2301	nějaký ďábel nebo holomek na tomto světě má prostředek, kterým může dokonale
2302	rušit elektrické vlny. Prostě je smazat či co. Představte si, že to – bůhsámví
2303	proč – tropí pravidelně v úterý a v pátek o půl jedenácté v noci. V tu minutu
2304	a vteřinu se poruší na tomto světě bezdrátové spojení; ale v tu minutu a
2305	vteřinu se nejspíš něco stane taky v té… labilní sloučenině, pokud není zrovna
2306	izolována… dejme tomu v… v porcelánové krabici; něco se v ní poruší… jaksi v
2307	ní lupne, a ona se… ona se…“
2308	„… rozpadne,“ vyhrkl Prokop.
2309	„Ano, rozpadne se. Exploduje. Zajímavé, co? Jeden učený pán mně to vysvětloval
2310	– hrome, jak to říkal? že – že prý –“
2311	Prokop vyskočil a popadl pana Carsona za kabát. „Poslyšte,“ koktal hrozně
2312	rozčilen, „kdyby se tedy… Krakatit… roztrousil dejme tomu tady… nebo kdekoliv…
2313	prostě po zemi…“
2314	„… tedy to nejbližšího úterku nebo pátku o půl jedenácté vyletí do povětří.
2315	Tja. Člověče, neuškrťte mne.“
2316	Prokop pustil pana Carsona a přebíhal po světnici hryže si hrůzou prsty. „To
2317	je jasné,“ mručel, „to je jasné! Nikdo nesmí Krakatit vy-vyrá–“
2318	„Krom pana Tomše,“ namítl Carson skepticky.
2319	„Dejte mi pokoj,“ utrhl se Prokop. „Ten na to nepřijde!“
2320	„Nu,“ mínil pan Carson s pochybami, „já nevím, kolik jste mu toho řekl.“
2321	Prokop se zastavil jako vražen do země. „Představte si,“ kázal horečně,
2322	„představte si dejme tomu… vvválku! Kdo má v rukou Krakatit, může… může…
2323	kdykoli chce…“
2324	„Zatím jen v úterý a v pátek.“
2325	„… vyhodit do povětří… celá města… celé armády… a všecko! Stačí… stačí jen
2326	roz-trousit – Dovedete si to představit?“
2327	„Dovedu. Báječně.“
2328	„A proto… v zájmu světa… nikdy… nedám nikdy!“
2329	„V zájmu světa,“ bručel pan Carson. „Víte, v zájmu světa by hlavně bylo přijít
2330	na kloub té – té –“
2331	„Čemu?“
2332	„Té zatracené stanici anarchistů.“
2333
2334
2335	XIX.
2336
2337	„Vy tedy myslíte,“ koktal Prokop, „že… že snad…“
2338	„My tedy víme,“ přerušil ho Carson, „že jsou na světě neznámé vysílací a
2339	přijímací stanice. Že si pravidelně v úterý a v pátek říkají nejspíš něco
2340	jiného než dobrou noc. Že disponují nějakými nám dosud neznámými silami,
2341	výboji, oscilacemi, jiskrami, paprsky nebo čím zatraceným a… a zkrátka
2342	nezachytitelným. Anebo nějakými antivlnami, antioscilacemi nebo jak to k čertu
2343	nazvat, něčím, co prostě přerušuje nebo smazává naše vlny, rozumíte?“ Pan
2344	Carson se rozhlédl po laboratoři. „Aha,“ řekl a popadl kus křídy. „Buď je to
2345	takhle,“ povídal rýsuje na podlaze asi půlloketní šipku křídou, „nebo takhle,“
2346	a přitom pokřídoval celý kus prkna a do toho vmázl nasliněným prstem temnou
2347	čáru. „Tak nebo tak, rozumíte? Pozitivně nebo negativně. Buď posílají nějaké
2348	nové vlny do našeho média, nebo vrhají do našeho kmitajícího, skrznaskrz
2349	protelegrafovaného prostředí umělé pauzy, chápete? Obojím způsobem se dá
2350	pracovat… bez naší kontroly. Obojí je dosud… technicky i fyzikálně… naprostá
2351	záhada. Zatraceně,“ křikl pan Carson v náhlém vzteku a praštil křídou, až se
2352	rozstříkla, „tohle je příliš! Posílat neznámými silami tajné depeše záhadnému
2353	adresátovi! Kdo tohleto dělá? Co teda myslíte?“
2354	„Třeba Marťané,“ nutil se Prokop zažertovat; ale opravdu, nebylo mu do žertu.
2355	Pan Carson po něm vražedně vykoukl, ale pak se rozřehtal přímo koňsky. „Dejme
2356	tomu, že Marťané. Bájecně! Dejme tomu, mistře. Ale dejme tomu, že spíš někdo
2357	na zemi. Dejme tomu, že nějaká pozemská moc rozesílá své tajné instrukce.
2358	Dejme tomu, že má tuze vážné příčiny vyhnout se lidské kontrole. Dejme tomu,
2359	že je nějaká… mezinárodní služba nebo organizace nebo čertví co, a že to má k
2360	dispozici neznámé síly, tajemné stanice a kdesi cosi. V každém případě… V
2361	každém případě má lidstvo právo zajímat se o ty tajemné depeše, ne? Ať jsou z
2362	pekla nebo z Martu. Je to prostě… zájem lidské společnosti. Můžete si myslet…
2363	Nu, nejspíš, pane, nejspíš to nebudou radiodepeše o Červené karkulce. Tak.“
2364	Pan Carson se rozběhl po světnici. „Předně je jisto,“ uvažoval nahlas, „že
2365	dotyčná vysílací stanice… je někde ve střední Evropě, přibližně uprostřed
2366	okruhu těch poruch, že ano? Je poměrně slabá, ježto hovoří jenom v noci.
2367	Saprlot, tím hůř; Eiffelka nebo Nauen se najde lehko, že? Pane,“ zvolal náhle
2368	a stanul jako přibitý, „považte, že v samém pupku Evropy existuje a chystá se
2369	něco divného. Je to rozvětvené, má to své úřady, udržuje to tajné spojení; má
2370	to technické prostředky nám neznámé, tajemné síly, a abyste věděl,“ zařval pan
2371	Carson, „má to Krakatit! Tak!“
2372	Prokop vyskočil jako blázen. „Jak-jakže?“
2373	„Krakatit. Devět deka a pětatřicet decigramů. Všecko, co nám zbylo.“
2374	„Co jste s ním dělali?“ rozzuřil se Prokop.
2375	„Pokusy. Šetřili jsme s ním jako… jako s nějakou ctností. A jednoho večera –“
2376	„Co?“
2377	„Zmizel. I s porcelánovou pikslou.“
2378	„Ukraden?“
2379	„Ano.“
2380	„A kdo – kdo –“
2381	„Samozřejmě Marťané,“ šklebil se pan Carson. „Bohužel pozemským
2382	prostřednictvím jednoho laboranta, který se nám ztratil. Ovšem že s
2383	porcelánovou krabičkou.“
2384	„Kdy se to stalo?“
2385	„Nu, zrovna než mne poslali sem, za vámi. Vzdělaný člověk, Sasík. Ani prášek
2386	nám nezůstal. Víte, proto jsem přijel.“
2387	„A vy myslíte, že to přišlo do rukou těm… těm neznámým?“
2388	Pan Carson jen frknul.
2389	„Jak to víte?“
2390	„Já to tvrdím. Poslyšte,“ řekl pan Carson houpaje se na krátkých nožkách,
2391	„vypadám jako strašpytel?“
2392	„N-ne.“
2393	„Tak vám řeknu, že z tohohle mám strach. Na mou čest, plné kalhoty. Krakatit…
2394	je zatracená věc; ta neznámá stanice je ještě horší; ale kdyby přišlo obojí do
2395	jedněch rukou, pak… máúcta. Pak si pan Carson složí kufřík a pojede k
2396	tasmanským lidojedům. Víte, já bych nerad viděl konec Evropy.“
2397	Prokop si jen drtil ruce mezi koleny. „Kriste, kriste,“ šeptal pro sebe.
2398	„Nu ano,“ mínil pan Carson. „Divím se jenom, víte, že dosud nevylítlo do
2399	vzduchu… něco velikého. Může se jen stisknout kdesi jakási páka… a pár tisíc
2400	kilometrů daleko – prásk! A je to. Nač ještě čekají?“
2401	„To je jasné,“ ozval se Prokop zimničně. „Krakatit se nesmí dát z ruky. A
2402	Tomeš, Tomšovi se musí zabránit…“
2403	„Pan Tomeš,“ namítl Carson rychle, „prodá Krakatit samému ďáblu, když mu to
2404	zaplatí. V této chvíli je pan Tomeš jedno z největších světových nebezpečí.“
2405	„U čerta,“ mručel Prokop zoufale, „co tedy dělat?“
2406	Pan Carson vydržel delší pauzu. „To je jasné,“ řekl konečně. „Krakatit se musí
2407	dát z ruky.“
2408	„Nnne! Nikdy!“
2409	„Dát z ruky. Prostě proto, že to je… dešifrovací klíč. Nejvyšší čas, pane. U
2410	všech všudy, dejte to, komu chcete, ale jen žádné dlouhé cavyky. Dejte to
2411	Švýcarům nebo Svazu starých panen nebo čertově babičce; budou nad tím sedět
2412	půl roku, než pochopí, že nejste blázen. Nebo to dejte nám. V Balttinu už
2413	postavili takovou mašinu, víte, přijímací aparát. Představte si… nekonečně
2414	rychlé výbuchy mikroskopických částeček Krakatitu. Zapalovačem je neznámy
2415	proud. Jakmile jej tam někde zapnou, spustí celá věc: trrr ta ta trrr trrr ta
2416	trrr ta ta ta. A je to. Dešifrovat, a hotovo. Jen mít Krakatit!“
2417	„Nedám,“ dostal ze sebe Prokop pokrytý studeným potem. „Já vám nevěřím. Vy
2418	byste… dělali Krakatit sami pro sebe.“
2419	Pan Carson jen trhl koutkem úst. „Nu,“ řekl, „jde-li jen o to… Můžeme vám na
2420	to svolat Svaz národů, Světovou poštovní unii, Eucharistický kongres nebo
2421	které čerty ďábly chcete. Aby tedy měla dušička pokoj. Já jsem Dán a kašlu na
2422	politiku. Tak. A vy dáte Krakatit do rukou mezinárodní komisi. Co je vám?“
2423	„Já… já byl dlouho nemocen,“ omlouval se Prokop bledna smrtelně. „Není mi…
2424	dosud… dobře. A… a… dva dny jsem nejedl.“
2425	„Slabost,“ děl pan Carson, přisedl k němu a vzal jej kolem krku. „Přejde hned.
2426	Pojedete do Balttinu. Velmi zdravá krajina. Pak můžete jet za panem Tomšem.
2427	Budete mít peněz jako slupek. Budete big man. Nu?“
2428	„Ano,“ šeptal Prokop jako malé dítě a nechal se mírně kolébat.
2429	„Tak tak. Přílišné napětí, víte? To nic není. Hlavní… hlavní je budoucnost.
2430	Člověče, vy jste prožil bídy, co? Jste chlapík. Vida, už je líp.“ Pan Carson
2431	zamyšleně kouřil. „Hrozně ohromná budoucnost. Dostanete spoustu peněz. Mně
2432	dáte deset procent, že? Je to už tak mezinárodní zvyk. Carson taky potřebuje…“
2433	Před barákem zatroubilo auto.
2434	„Nu sláva,“ oddychl si pan Carson, „tady je vůz. Tak, pane, jedeme.“
2435	„Kam?“
2436	„Zatím se najíst.“
2437
2438
2439	XX.
2440
2441	Den nato se probudil Prokop se strašně těžkou hlavou a nemohl zprvu pochopit,
2442	kde vlastně je; čekal, že uslyší kvokání slepic nebo hlaholné vyštěkávání
2443	Honzíkovo. Pomalu si uvědomoval, že už není v Týnici; že leží v hotelu, kam
2444	jej pan Carson dopravil opilého do bezvědomí, nalitého, řvoucího jako zvíře;
2445	ale teprve když si pustil na hlavu proud studené vody, upamatoval se na celý
2446	včerejšek a byl by se propadl hanbou.
2447	Už při obědě pili, ale jen málo, jen tolik, že byli oba náramně rudí a vozili
2448	se pak autem někde po sázavských či jakých lesích, aby se jim to vypařilo z
2449	hlavy; přitom Prokop bez ustání žvanil, zatímco pan Carson žmoulal cigáro a
2450	kýval. „Budete big man.“ Big man, big man dunělo Prokopovi v hlavě jako zvon;
2451	hrome, kdyby mne v této slávě viděla… ta jistá se závojem! Nafukoval se před
2452	Carsonem k prasknutí; ale ten jenom pokyvoval hlavou jako mandarín a ještě
2453	rozdmychoval jeho zběsilou pýchu. Prokop div nevyletěl z auta samou
2454	horečností; vykládal podle všeho, jak si představuje světový ústav
2455	destruktivní chemie, socialismus, manželství, výchovu dětí a jiné nesmysly.
2456	Ale večer to začalo doopravdy. Kde všude pili, to ví bůh; bylo to hrozné,
2457	Carson platil za všechny neznámé, rudý, leskly, s kloboukem naraženým, zatímco
2458	nějaké holky tancovaly, kdosi rozbíjel sklenice a Prokop vzlykaje zpovídal se
2459	Carsonovi ze své strašlivé lásky k té, jíž nezná. Při této vzpomínce se Prokop
2460	studem a bolestí chytal za hlavu.
2461	Pak ho, křičícího „Krakatit“, vsadili do auta. Ďas ví, kam ho vezli; uháněli
2462	po nekonečných silnicích, vedle Prokopa poskakoval rudý ohýnek, to byl asi pan
2463	Carson se svým cigárem, a škytal „rychleji, Bobe“ či co. Najednou v jakémsi
2464	ohybu proti nim vyjela dvě prudká světla, pár hlasů zavylo, auto sebou smýkalo
2465	stranou a Prokop letěl hubou po trávě, čímž se vzpamatoval tak dalece, že
2466	začal vnímat. Několik hlasů se zběsile hádalo a vyčítalo si opilství, pan
2467	Carson strašlivě láteřil a bručel „teď musíme zpátky“, načež Prokopa jakožto
2468	nejtíže raněného s tisícerými ohledy naložili do toho druhého auta, pan Carson
2469	sedl k němu a jelo se zpátky, zatímco Bob zůstal u porouchaného vozu. V polou
2470	cestě začal těžce raněný zpívat a povykovat a před Prahou pocítil novou žízeň.
2471	Museli s ním projít ještě několik lokálů, než ho umlčeli.
2472	S mračným znechucením studoval Prokop v zrcadle svou odřenou tvář. Z té trapné
2473	podívané ho vyrušil vrátný hotelu, jenž mu – s patřičnými omluvami – přinášel
2474	k vyplnění přihlašovací list. Prokop vyplnil své nacionále a doufal, že tím je
2475	věc odbyta; ale sotva si vrátný přečetl jeho jméno a stav, oživl náramně a
2476	prosil Prokopa, aby teď neodcházel; že prý jeden pán z ciziny si vyžádal, aby
2477	mu hned z hotelu zatelefonovali, kdyby se tam pan inženýr Prokop snad ráčil
2478	ubytovat. Jestli tedy pan inženýr dovolí atd. Pan inženýr byl tak rozlícen na
2479	sebe sama, že by byl dovolil i to, aby mu uřízli krk. Sedl si tedy a čekal,
2480	trpně odevzdán ve své bolení hlavy. Za čtvrt hodiny tu byl vrátný zas a
2481	odevzdával navštívenku. Bylo na ní:
2482
2483	SIR REGINALD CARSON
2484	Col. B. A., M. R. A., M. P., D. S. etc.
2485	President of Marconi’s Wireless Co
2486	LONDON
2487
2488	„Sem s ním,“ kázal Prokop, a v hloubi duše se nesmírně divil, proč mu chlapík
2489	Carson neřekl už včera své ohromující hodnosti a proč dnes přichází s takovými
2490	okolky; mimoto byl trochu zvědav, jak vypadá pan Carson po včerejší bohopusté
2491	noci. Ale tu již vyvalil oči neuvěřitelně překvapen. Do dveří vcházel docela
2492	neznámý pán, o dobrý loket větší než včerejší pan Carson.
2493	„Very glad to see you,“ pronesl zvolna neznámý gentleman a poklonil se asi
2494	tak, jako by byl telegrafní tyč. „Sir Reginald Carson,“ představil se a
2495	ohlížel se po židli.
2496	Prokop ze sebe vydal neurčitý zvuk a ukázal mu na židli. Gentleman pravoúhle
2497	usedl a jal se obšírně svlékat velkolepé jelení rukavice. Byl to velmi dlouhý
2498	a nesmírně vážný pán s koňskou tváří nažehlenou do přísných záhybů; v kravatě
2499	ohromný indický opál, na zlatém řetízku antická kamej, ohromné nohy hráče
2500	golfu, zkrátka každým coulem lord. Prokop tiše žasnul. „Tak prosím,“ ozval se
2501	konečně, když už to trvalo nepřežitelně dlouho.
2502	Gentleman neměl nijak naspěch. „Zajisté,“ začal posléze po anglicku, „zajisté
2503	jste se podivil, když jste našel v novinách moje anonce. Předpokládám, že jste
2504	inženýr Prokop, autor eh velmi zajímavých článků o explozívních látkách.“
2505	Prokop mlčky přikývl.
2506	„Velmi potěšen,“ řekl sir Carson nikterak nechvátaje. „Pátral jsem po vás v
2507	jisté záležitosti vědecky velmi zajímavé a prakticky důležité pro naši
2508	společnost, Marconi’s Wireless, jejímž prezidentem mám tu čest býti, neméně
2509	než pro Mezinárodní unii pro bezdrátovou telegrafii, kterážto mi prokázala
2510	nezaslouženou čest zvolivši mne svým generálním sekretářem. Zajisté se
2511	divíte,“ pokračoval neudýchán tak dlouhou větou, „že tyto vážené společnosti
2512	mne vysílají k vám, ačkoli vaše vynikající práce se pohybují na zcela jiném
2513	poli. Dovolte.“ Na tato slova otevřel sir Carson svou krokodýlí aktovku a
2514	vyňal nějaké papíry, blok a zlatou tužku.
2515	„Asi po tři čtvrtě roku,“ začal pomalu a nasazoval si zlatý skřipec, aby se
2516	podíval do svých papírů, „konstatují evropské bezdrátové stanice –“
2517	„Promiňte,“ skočil mu do řeči Prokop nemoha se už ovládat, „tedy ty inzeráty
2518	jste dával vy?“
2519	„Zajisté. Tedy konstatují jisté pravidelné poruchy –“
2520	„– v úterý a v pátek, vím. Kdo vám řekl o Krakatitu?“
2521	„Byl bych k tomu došel sám,“ pronesl ctihodný lord poněkud káravě. „Well,
2522	přeskočím bližší podrobnosti, předpokládaje, že jste do jisté míry informován
2523	o našich nesnázích a o eh a –“
2524	„– o tajné světové konspiraci, ne?“
2525	Sir Carson vytřeštil bleděmodré oči. „Prosím za prominutí, o jaké konspiraci?“
2526	„Nu, o těch záhadných nočních depeších, o tajemné organizaci, která je vysílá
2527	–“
2528	Sir Reginald Carson ho zarazil. „Fantazie,“ řekl s politováním, „čiré
2529	fantazie. Já vím, nadhodily to dokonce Daily News, když naše společnost
2530	vypsala onu poměrně značnou odměnu –“
2531	„Vím,“ řekl rychle Prokop, obávaje se, aby se o ní pomalý lord nerozhovořil.
2532	„Ano. Čirý nesmysl. Celá věc má jen obchodní pozadí. Někdo má zájem na tom,
2533	aby dokázal nespolehlivost našich stanic, rozumíte? Chce podrýt veřejnou
2534	důvěru. Bohužel naše receptory a – eh – koherery nemohou zjistit zvláštní druh
2535	vln, kterými se toto rušení děje. A jelikož se nám dostalo zprávy, že jste v
2536	držení jakési substance nebo chemikálie, která velmi, velmi pozoruhodně
2537	reaguje na ony poruchy –“
2538	„Od koho zprávy?“
2539	„Od vašeho spolupracovníka, pana – eh – pana Tomese. Mister Tomes, že ano?“
2540	Pomalý gentleman vylovil ze svých papírů nějaký dopis. „Dear Sir,“ četl s
2541	jakousi námahou, „nalézám v novinách vypsání odměny et cetera. Jelikož se v
2542	přítomné době nemohu vzdáliti z Balttinu, kde pracuji na jistém vynálezu, a
2543	ježto věc tak velikého dosahu se nedá písemně vyřizovat, prosím, abyste nechal
2544	v Praze vyhledat mého přítele a dlouholetého spolupracovníka Mr ing. Prokopa,
2545	který má v držení nově vynalezenou látku, Krakatit, tetrargon jisté olovnaté
2546	soli, jehož syntéza se provádí za specifických účinků vysokofrekvenčního
2547	proudu. Krakatit reaguje, jak dokazují přesné experimenty, na neznámé rušivé
2548	vlny silnou explozí; z čehož sám sebou plyne jeho rozhodující význam pro
2549	výzkum řečených vln. Vzhledem k důležitosti věci předpokládám za sebe i za
2550	svého přítele, že vypsaná odměna bude podstatně zvý-zvýšena –“ Sir Carson se
2551	zakuckal. „To je celkem vše,“ řekl. „O odměně bychom si promluvili zvlášť.
2552	Podepsán Mr Tomes v Balttinu.“
2553	„Hm,“ řekl Prokop jat vážným podezřením, „že by takováhle soukromá…
2554	nespolehlivá… fantastická zpráva stačila Marconiově společnosti –“
2555	„Beg your pardon,“ namítal dlouhý pán, „dostalo se nám samozřejmě velmi
2556	přesných zpráv o jistých pokusech v Balttinu –“
2557	„Aha. Od jakéhosi saského laboranta, že?“
2558	„Ne. Od našeho vlastního zástupce. Hned vám to přečtu.“ Sir Carson jal se
2559	znovu lovit ve svých papírech. „Tady je to. ,Dear Sir, zdejším stanicím se
2560	dosud nedaří překonati známé poruchy. Pokusy se zvýšenými vysílacími energiemi
2561	selhaly naprosto. Dostalo se mi důvěrné, ale spolehlivé zprávy, že vojenský
2562	ústav v Balttinu získal nějaké kvantum jisté látky –‘“
2563	Zaklepáno. „Vstupte,“ řekl Prokop, a vešel sklepník s vizitkou: „Nějaký pán
2564	prosí –“
2565	Na vizitce stálo:
2566
2567	ING. CARSON, Balttin
2568
2569	„Ať vejde,“ kázal Prokop náhle rozjařen a naprosto nedbaje znamení protestu ze
2570	strany sira Carsona.
2571	Vzápětí vstoupil včerejší pan Carson s tváří velmi popleněnou nevyspáním a
2572	hnal se k Prokopovi vydávaje zvuky radosti.
2573
2574
2575	XXI.
2576
2577	„Počkejte,“ zarazil ho Prokop. „Dovolte, abych vás představil. Inženýr Carson,
2578	sir Reginald Carson.“
2579	Sir Carson sebou trhl, ale zůstal sedět s neporušenou důstojností; zato
2580	inženýr Carson úžasem hvízdl a snesl se na židli jako člověk, kterému nohy
2581	vypověděly službu. Prokop se opřel o dvéře a pásl se na obou pánech s
2582	bezuzdnou zlomyslností. „Tak co?“ zeptal se konečně.
2583	Sir Carson jal se skládati své papíry do aktovky. „Zajisté,“ řekl pomalu,
2584	„bude lépe, navštívím-li vás jindy –“
2585	„Jen račte zůstat,“ přerušil ho Prokop. „Prosím vás, pánové, nejste snad spolu
2586	příbuzní?“
2587	„Ba ne,“ ozval se inženýr Carson. „Spíš naopak.“
2588	„Který z vás je tedy doopravdy Carson?“
2589	Nikdo neodpověděl; bylo to trapné.
2590	„Požádejte toho pána,“ řekl ostře sir Reginald, „aby vám ukázal své papíry.“
2591	„Beze všeho,“ vysypal inženýr Carson, „ale až po panu předřečníkovi. Tak.“
2592	„A kdo z vás inzeroval?“
2593	„Já,“ prohlásil bez váhání inženýr Carson. „Můj nápad, pane. Konstatuju, že i
2594	v našem oboru je neslýchanou špinavostí svést se zadarmo na cizím nápadu.
2595	Tak.“
2596	„Račte dovolit,“ obrátil se sir Reginald k Prokopovi se skutečnou mravní
2597	nevolí, „to už je příliš. Jak by to bylo vypadalo, kdyby vycházel ještě jeden
2598	inzerát s jiným jménem! Prostě jsem musel přijmout fakt, jak to tamten pán
2599	udělal.“
2600	„Aha,“ dorážel bojovně pan Carson, „a proto ten pán si přisvojil taky mé
2601	jméno, víte?“
2602	„Konstatuji prostě,“ ohradil se sir Reginald, „že tamten pán se naprosto
2603	nejmenuje Carson.“
2604	„Jak se tedy jmenuje?“ tázal se Prokop chvatně.
2605	„… Přesně to nevím,“ vycedil opovržlivě lord.
2606	„Carsone,“ obrátil se Prokop k inženýrovi, „a kdo je tenhle pán?“
2607	„Konkurence,“ řekl s hořkým humorem pan Carson. „Je to ten pán, co mne
2608	podvrženými listy chtěl vylákat na všelijaká místa. Nejspíš mne tam chtěl
2609	seznámit s moc milými lidmi.“
2610	„Se zdejší vojenskou policií, prosím,“ zamručel sir Reginald.
2611	Inženýr Carson zle blýskl očima a varovně zakašlal: Prosím, o tomhle nemluvit!
2612	sic –
2613	„Chtějí si pánové navzájem ještě něco vysvětlit?“ šklebil se Prokop u dveří.
2614	„Ne, nic už,“ řekl důstojně sir Reginald; doposud neuznal druhého Carsona ani
2615	za hodna pohledu.
2616	„Tak tedy,“ začal Prokop, „především vám děkuju za návštěvu. Za druhé mám
2617	velikou radost, že Krakatit je v dobrých rukou, totiž v mých vlastních; neboť
2618	kdybyste měli nejmenší naději dostat jej jinak, nebyl bych asi tak tuze
2619	hledaná osoba, že? Za tuhle nedobrovolnou informaci jsem vám náramně vděčen.“
2620	„Ještě nejásejte,“ bručel pan Carson. „Zbývá –“
2621	„– on?“ řekl Prokop ukazuje na sira Reginalda.
2622	Pan Carson zavrtěl hlavou. „Kdepak! ale neznámý třetí.“
2623	„Odpusťte,“ mínil Prokop skoro uražen, „snad si nemyslíte, že vám něco věřím z
2624	toho, co jste mi včera napovídal.“
2625	Pan Carson s politováním pokrčil rameny. „Nu, jak chcete.“
2626	„Dále a za třetí,“ pokračoval Prokop, „bych vás prosil, abyste mi řekli, kde
2627	je teď Tomeš.“
2628	„Ale vždyť jsem vám povídal,“ vyskočil pan Carson, „že tohle nesmím – Přijeďte
2629	do Balttinu, a je to.“
2630	„Tak vy, pane,“ obrátil se Prokop k siru Reginaldovi.
2631	„Beg your pardon,“ pronesl dlouhý gentleman, „ale tohle nechám pro sebe.“
2632	„Tedy za čtvrté vám kladu na srdce, abyste se tady navzájem nesnědli. Já zatím
2633	půjdu –“
2634	„– na policii,“ mínil sir Reginald. „Velmi správně.“
2635	„Těší mne, že s tím souhlasíte. Odpusťte, že vás tu zatím zamknu.“
2636	„Oh, prosím,“ řekl lord zdvořile, zatímco pan Carson se pokoušel zoufale
2637	protestovat.
2638	S velkou úlevou zamkl Prokop za sebou dvéře a ještě k nim postavil dva
2639	sklepníky, načež běžel na blízké komisařství; neboť považoval za vhodno
2640	poskytnout tam jakés takés vysvětlení. Ukázalo se, že věc není tak lehká;
2641	poněvadž nemohl oba cizince nařknout aspoň z krádeže stříbrných lžiček nebo z
2642	hraní makaa, měl velkou práci překonat pochybnosti policejního úředníka, který
2643	ho patrně pokládal za blázna. Konečně – snad aby už měl pokoj – přidělil
2644	Prokopovi civilního strážníka, osobnost velmi ošoupanou a mlčelivou. Když
2645	dorazili do hotelu, našli oba sklepníky statečně vzepřené o dvéře za ohromného
2646	shonu veškerého personálu. Prokop odemkl a civilní strážník zafrkav nosem
2647	vstoupil klidně dovnitř, jako by si šel kupovat šle. Pokoj byl prázdný. Oba
2648	páni Carsonové zmizeli.
2649	Mlčelivá osobnost se jen omrkla a rovnou se ubírala ke koupelně, na kterou
2650	Prokop dočista zapomněl. Bylo tam okno dokořán otevřené do světlíku, a v
2651	protější straně vyražené okénko k záchodu. Mlčelivá osobnost zamířila k
2652	záchodu. Ten ústil do jiné chodby, byl zamčen a klíč zmizel. Strážník
2653	zakroutil v zámku paklíčem a otevřel: bylo tam prázdno, jen na sedadle klozetu
2654	byly stopy nohou. Nemluvná osobnost vše zase zamkla a řekla, že sem pošle pana
2655	komisaře.
2656	Pan komisař, človíček velmi pohyblivý a slavný kriminalista, se dostavil velmi
2657	brzo; ždímal z Prokopa dobré dvě hodiny, chtěje se mermomocí dozvědět, o čem
2658	měl co jednat s oběma pány; zdálo se, že má velikou chuť zatknout aspoň
2659	Prokopa, který upadal přes tu chvíli do hrozných rozporů ve vlastních
2660	výpovědích, pokud se týkaly jeho styků s oběma cizinci. Potom vyslechl
2661	vrátného a sklepníky a důtklivě vyzval Prokopa, aby se o šesté hodině dostavil
2662	na policejní ředitelství; do té doby aby se raději z hotelu nehnul.
2663	Zbytek dne strávil Prokop běhaje po pokoji a mysle s hrůzou na to, že bude asi
2664	zavřen; neboť jaké může dát vysvětlení, když o Krakatitu pro živého boha nic
2665	neřekne? Čertví jak dlouho může taková vyšetřovací vazba trvat; a tak místo
2666	aby mohl hledat ji, tu neznámou v závoji… Prokop měl oči plné slz; cítil se
2667	sláb a měkký, že se až styděl. Před šestou se však vyzbrojil vší svou
2668	statečností a pustil se na policejní ředitelství.
2669	Uvedli ho hned do kanceláře, kde byly tlusté koberce, kožená křesla a velká
2670	krabice s doutníky (byla to kancelář policejního prezidenta). U psacího stolu
2671	objevil Prokop obrovská, boxerská záda nakloněná nad papíry, záda, jež v něm
2672	na prvý pohled budila hrůzu a pokoru. „Posaďte se, pane inženýre,“ řekla záda
2673	přívětivě, osušila něco a obrátila se k Prokopovi tváří neméně monumentální,
2674	vhodně umístěnou na tuří šíji. Mohutný pán vteřinku studoval Prokopa a řekl:
2675	„Pane inženýre, nebudu vás nutit, abyste mně povídal, co z příčin jistě
2676	uvážených hodláte nechat pro sebe. Znám vaši práci. Myslím, že v té
2677	záležitosti šlo o nějakou vaši třaskavinu.“
2678	„Ano.“
2679	„Věc má asi větší význam… řekněme vojenský.“
2680	„Ano.“
2681	Mohutný pán se zvedl a podával Prokopovi ruku: „Chtěl jsem vám jenom, pane
2682	inženýre, poděkovat, že jste ji neprodal zahraničním agentům.“
2683	„To je všechno?“ vydechl Prokop.
2684	„Ano.“
2685	„Chytli jste je?“ vyhrkl Prokop.
2686	„Proč?“ usmál se pán. „K tomu nemáme práva. Pokud jde o tajemství jenom vaše a
2687	nikoliv o tajemství naší armády…“
2688	Prokop pochytil jemnou výtku a upadl do rozpaků. „Ta věc… není dosud zralá…“
2689	„Věřím. Spoléhám na vás,“ řekl mocný muž a znovu mu podal ruku.
2690	To bylo vše.
2691
2692
2693	XXII.
2694
2695	„Musím postupovat metodicky,“ umiňoval si Prokop. Dobrá, tedy po předlouhém
2696	rozvažování a nejpodivnějších nápadech ustanovil se na tomto postupu:
2697	Především dával obden do všech větších novin inzerát: „Pan Jiří Tomeš. Dámu v
2698	závoji prosí doručitel s poraněnou rukou o udání adresy. Velmi důležité. P.
2699	zn., 40 000‘ do inz. k. Grégr.“ Tato formulace se mu zdála velmi chytrá; není
2700	sice jisto, že by mladá dáma četla noviny vůbec a inzertní část zvláště, nu
2701	ale kdoví? Náhoda je mocná. Avšak místo náhody dostavily se okolnosti, jež
2702	bylo možno předvídat, ale na něž Prokop předem nepomyslel. Na udanou značku
2703	došla totiž celá spousta korespondence, jenže byly to většinou účty, upomínky,
2704	hrozby a hrubosti na adresu nezvěstného Tomše; nebo „pan Jiří Tomeš nechť ve
2705	vlastním zájmu udá svůj pobyt pod zn…“ a podobně. Mimoto očumoval v inzertní
2706	kanceláři jakýsi hubený člověk, který, když Prokop si vyzvedl korespondenci, k
2707	němu přistoupil a ptal se ho, kde bydlí pan Jiří Tomeš. Prokop si na něho
2708	vyjel tak hrubě, jak okolnosti dovolovaly, a tu hubený pán se vytasil s
2709	policejní legitimací a vyzval Prokopa důrazně, aby nedělal hlouposti. Šlo tu
2710	totiž o onu jistou zpronevěru a jiné ošklivé věci. Prokopovi se podařilo
2711	přesvědčit hubeného pána, že především on sám by nesmírně potřeboval vědět,
2712	kde pan Tomeš je; nicméně po této příhodě a prostudování došlé korespondence
2713	jeho důvěra v úspěch inzerce valně ochabla. Skutečně také na další anonce
2714	docházelo odpovědí stále méně, zato však byly pořád hrozivější.
2715	Za druhé navštívil soukromou detektivní kancelář. Vyložil tam, že hledá
2716	neznámou dívku v závoji, a pokoušel se ji popsat. Byli ochotni opatřit mu o ní
2717	diskrétní informace, udá-li buď její bydliště, nebo její jméno. I nezbylo mu
2718	než odejít s nepořízenou.
2719	Za třetí dostal geniální nápad. V řečené obálce, která ho neopouštěla ve dne
2720	ani v noci, bylo – krom menších bankovek – třicet tisícovek opatřených páskou,
2721	jak je v bankách zvykem při vyplácení větších peněz. Nebylo tam jméno banky;
2722	ale aspoň to je nejvýš pravděpodobno, že dívka je vybrala v některém peněžním
2723	ústavě téhož dne, kdy on, Prokop, s nimi odejel do Týnice. Nuže, nyní jen
2724	vědět přesné datum, a pak stačí obejít všechny banky v Praze a vyprosit si,
2725	aby mu udali jméno osoby, která toho dne vyzvedla třicet tisíc nebo o něco
2726	více korun. Ano, vědět přesné datum; Prokop si byl sice neurčitě vědom, že
2727	Krakatit mu vybuchl v úterý nebo kdy (dva dny předtím byla neděle či svátek),
2728	takže dívka vyzvedla peníze pravděpodobně kterési středy; avšak týdnem ani
2729	měsícem si nebyl Prokop jist, mohlo to být v březnu nebo v únoru. Se strašnou
2730	námahou hleděl se upomenout nebo si vypočítat, kdy to asi bylo; avšak každý
2731	kalkul se zastavil u toho, že nevěděl, jak dlouho stonal. Dobrá, jistě však
2732	vědí u Tomšů v Týnici, kterého týdne jsem k nim vpadl! Oslněn touto nadějí
2733	depešoval starému doktoru Tomši: „Telegrafujte datum, kdy jsem k vám přijel.
2734	Prokop.“ Sotva depeši odeslal, zamrzelo ho to; neboť cítil zrovna palčivě, že
2735	se k nim nezachoval pěkně. Skutečně také odpověď nedocházela. Když už chtěl
2736	tuto nitku pustit z ruky, napadlo ho, že snad si na onen den vzpomene
2737	domovnice od Jirky Tomše. Letěl k ní; avšak domovnice tvrdila, že to bylo
2738	někdy v sobotu. Prokop si zoufal; ale tu ho došel dopis napsaný velkými a
2739	pečlivými písmenami vzorné školačky, že do Týnice přijel dne toho a toho, ale
2740	„tati nesmí vědět, že jsem Vám psala“. Nic víc. Podepsána Anči. V Prokopovi
2741	bůhvíproč krvácelo srdce nad těmi dvěma řádky.
2742	Nuže, se šťastně získaným datem běžel do první banky: mohou-li mu říci, kdo si
2743	toho a toho dne vybral tady v ústavě řekněme třicet tisíc korun. Kroutili nad
2744	tím hlavou, že prý to není zvykem ani vůbec přípustno; ale když viděli, jak je
2745	zdrcen, šli se s někým poradit a pak se ho ptali, na jaký účet byly peníze
2746	vybrány; nebo aspoň zda byly vyzvednuty na knížku, na běžný účet, na šek či
2747	akreditiv. Prokop to ovšem nevěděl. Dále, pravili mu, snad ten dotyčný tu
2748	prodal jen cenné papíry; pak jeho jméno ani nemusí být v knihách. A když jim
2749	posléze Prokop doznal, že naprosto neví, zda ty peníze byly vyplaceny v téhle
2750	bance nebo v kterékoliv jiné, dali se mu do smíchu a ptali se, chce-li s
2751	takovýmto dotazem zběhat všech dvě stě padesát či kolik peněžních ústavů,
2752	filiálek a směnáren v Praze. Tak Prokopův geniální nápad selhal naprosto.
2753	Zbývala už jen čtvrtá možnost, totiž náhoda, že ji potká. I do té náhody se
2754	pokoušel Prokop vpravit jakousi metodu; rozdělil si plán Prahy na sektory a
2755	propátrával jeden úsek po druhém běhaje od rána do večera. Jednoho dne
2756	spočítal, s kolika lidmi se takto za celý den setká, a došel k číslu skoro
2757	čtyřiceti tisíc; tedy vzhledem k úhrnnému počtu obyvatelstva veškeré Prahy je
2758	tu pravděpodobnost asi jedna ku dvanácti, že uvidí tu, již hledá. Ale i tato
2759	malá pravděpodobnost je velkou nadějí. Jsou ulice a místa, která se už předem
2760	zdají nad jiné hodna toho, aby ona tu bydlela nebo tudy prošla; ulice s akáty
2761	kvetoucími, důstojná stará náměstí, intimní kouty hlubokého a vážného života.
2762	Rozhodně není možno, že by přebývala v této hlučné a ponuré ulici, kudy se
2763	jenom spěchá; ani v pravoúhlé suchosti těch činžáků bez tváře, ani ve rmutné
2764	špíně staroby; proč by však nemohla žít zrovna za těmihle velkými okny, za
2765	nimiž tají dech stinné a jemné ticho? Divě se, bloudě jako v snách objevoval
2766	Prokop poprvé v životě, co vše je v tomto městě, kde strávil tolik let; bože,
2767	tolik krásných míst, kde uplývá život pokojný a zralý a vábí tě, člověče
2768	roztěkaný: ohranič, ohranič sebe sama.
2769	Bezpočtukráte hnal se Prokop za mladými ženami, jež mu z dálky bůhvíčím
2770	připomněly tu, již viděl jen dvakrát; běžel za nimi s divě tlukoucím srdcem:
2771	což kdyby to byla ona! A kdo nám poví, jaká to byla divinace nebo čich: vždy
2772	to byly ženy neznámé sice, ale krásné a smutné, uzavřené v sebe a zaštítěné
2773	nevímjakou nedostupností. Jednou pak už si byl skoro jist, že to je ona; hrdlo
2774	se mu sevřelo tak, že musel stanout, aby vydechl; tu ta dotyčná vstoupila do
2775	tramvaje a ujela. Po tři dny potom hlídkoval u oné stanice, ale už jí
2776	neuviděl.
2777	Nejhorší pak byly večery, kdy na smrt unaven tiskl ruce mezi koleny a namáhal
2778	se zkombinovat nějaký nový detektivní plán. Bože, nikdy se nevzdám toho,
2779	nalézt ji; jsem posedly, budiž; jsem blázen, blbec a maniak; ale nikdy se toho
2780	nevzdám. Čím víc mi uniká, tím je to silnější; prostě… je to… osud či co.
2781	Jednou se probudil uprostřed noci, a bylo mu náhle neodvratně jasno, že takhle
2782	jí jakživ nenajde; že musí vstát a vyhledat Jirku Tomše, který o ní ví a musí
2783	mu o ní říci. I ustrojil se uprostřed noci a nemohl se dočkat rána. Nebyl
2784	připraven na nepochopitelné potíže a průtahy s opatřením pasu; nerozuměl ani,
2785	co všechno na něm chtějí, a zuřil i tesknil horečnou netrpělivostí. Konečně,
2786	konečně jedné noci ho nesl rychlík za hranice. A tedy nejprve do Balttinu!
2787	Teď se to rozhodne, cítil Prokop.
2788
2789
2790	XXIII.
2791
2792	Rozhodlo se to bohužel jinak, než mínil.
2793	Měl totiž plán vyhledat v Balttinu toho jistého, co se mu vydával za Carsona,
2794	a říci mu asi tolik: něco za něco, já vám kašlu na peníze; vy mne dovedete
2795	ihned k Jiřímu Tomši, se kterým mám co jednat, a za to dostanete dobrou
2796	třaskavinu, dejme tomu fulminát jodu se zaručenou detonací nějakých jedenácti
2797	tisíc sekundometrů, nebo pro mne a za mne ten jistý kovový azid s celými
2798	třinácti tisíci, pane, a dělejte si s tím, co chcete. – Byli by ovšem blázni,
2799	kdyby na takový obchod nepřistoupili.
2800	Továrna v Balttinu se mu zdála zvenčí nehrubě veliká; trochu v něm hrklo, když
2801	místo na portýra narazil na vojenskou hlídku. Ptal se jí na pana Carsona (– u
2802	čerta, vždyť se ten člověk tak nejmenuje!); ale vojáček neřekl a ani b a s
2803	bajonetem ho vedl k šikovateli. Ten neřekl o mnoho víc a dovedl Prokopa k
2804	důstojníkovi. Inženýr Carson je tu neznám, řekl důstojník, a co prý s ním pán
2805	chce? Prokop prohlásil, že chce vlastně mluvit s panem Tomšem. To na
2806	důstojníka mělo tak dalece účinek, že poslal pro pana obrsta. Pan obrst, velmi
2807	tlustý astmatický člověk, jal se Prokopa důtklivě vyslýchat, kdo je a co tu
2808	chce; to už bylo v kanceláři asi pět vojenských pánů a prohlíželi si Prokopa
2809	tak, až se potil. Bylo zřejmo, že čekají na někoho, pro koho zatím
2810	telefonovali. Když se ten někdo přihnal jako vítr, ukázalo se, že je to pan
2811	Carson; titulovali ho direktorem, ale jeho skutečné jméno Prokop nezvěděl
2812	nikdy. Křičel radostí, když spatřil Prokopa, a tvrdil, že na něho už čekali a
2813	kdesi cosi; hned nařídil telefonovat „do zámku“, aby připravili „kavalírské“
2814	hostinské pokoje, chytil Prokopa pod paží a vedl jej balttinským závodem.
2815	Ukázalo se, že to, co Prokop považoval za továrnu, je jenom vojenská a
2816	hasičská ubikace u vchodu; odtud vede dlouhá chaussée tunelem v porostlé, asi
2817	deset metrů vysoké hrázi. Pan Carson uvedl Prokopa nahoru, a teprve nyní si
2818	Prokop jakžtakž uvědomil, co to jsou balttinské závody: celé město muničních
2819	baráků označených číslicemi a písmenami, kopečky pokryté trávou, což prý jsou
2820	sklady, o kus dál nádražní park s rampami a jeřáby a za ním nějaké docela
2821	černé budovy a prkenné boudy. „Vidíte tamten les?“ ukazoval pan Carson k
2822	obzoru. „Za ním jsou teprve ty pokusné laboratoře, víte? A tamhle, co jsou ty
2823	pískové vršky, je střelnice. Tak. A tadyhle v parku je zámek. Budete mrkat, až
2824	vám ukážu laboratoře. Ef ef, to nejmodernější. A teď půjdeme do zámku.“
2825	Pan Carson vesele žvanil, ale nic o tom, co bylo nebo má být; šli zrovna
2826	parkem, i ukazoval mu tuhle vzácný druh Amorphophallus a tamhle jakousi
2827	japonskou varietu třešničky; a tady už je balttinský zámek celý zarostlý
2828	břečťanem. U vchodu čeká tichý a jemňoučký stařík v bílých rukavicích, jménem
2829	Paul, a vede Prokopa rovnou do „kavalírského pokoje“. Jakživ nebyl Prokop v
2830	něčem podobném; vykládané parkety, anglický empir, vše staroučké a drahocenné,
2831	že se bál na to sednout. A než se mohl opláchnout, už je tu Paul s vajíčky,
2832	lahví vína a třesoucí se sklenicí a staví vše na stůl tak něžně, jako by
2833	posluhoval princezničce. Pod okny je dvůr vysypaný plavým pískem; štolba v
2834	ohrnutých holinkách tam na dlouhé oprati lonžíruje vysokého grošovaného koně;
2835	vedle něho stojí hubená hnědá dívka, přimhouřenýma očima sleduje koňův cval a
2836	dává krátce jakési rozkazy, načež přiklekne a ohmatává koňovy kotníky.
2837	Pan Carson se přižene zase jako vítr, a že prý teď Prokopa musí představit
2838	generálnímu řediteli. Vede ho dlouhou bílou chodbou ověšenou samými parohy a
2839	vroubenou černými vyřezávanými židlemi. Růžový panák s bílými rukavicemi
2840	otevře před nimi dveře, pan Carson všoupne Prokopa dovnitř, do jakéhosi
2841	rytířského sálu, a dveře se zavrou. U psacího stolu stojí vysoký stařec,
2842	podivně vzpřímen, jako by ho právě vytáhli ze skříně a připravili k uvítání.
2843	„Pan inženýr Prokop, Jasnosti,“ řekl pan Carson. „Kníže Hagen-Balttin.“
2844	Prokop se zamračil a trhl zlobně hlavou; patrně tento pohyb považoval za
2845	poklonu.
2846	„Buďte – nám – vítán,“ pronesl kníže Hagen a podal mu předlouhou ruku. Prokop
2847	znovu trhl hlavou.
2848	„Dou-fám, že – budete – u nás – spokojen,“ pokračoval kníže, a Prokop si
2849	všiml, že je na půli těla ochrnut.
2850	„Račte – nás poctít – u stolu,“ mluvil kníže s patrnou úzkostí, aby mu
2851	nevypadl umělý chrup.
2852	Prokop nervózně přešlapoval. „Račte odpustit, kníže,“ začal konečně, „ale já
2853	se tu nemohu zdržet; já – já musím ještě dnes –“
2854	„Nemožno, naprosto nemožno,“ vyhrkl pan Carson vzadu.
2855	„Ještě dnes se musím poroučet,“ opakoval Prokop tvrdohlavě. „Chtěl jsem jenom…
2856	poprosit, abyste mi řekli, kde je Tomeš. Byl bych… eventuelně ochoten
2857	poskytnout za to… eventuelně…“
2858	„Jak?“ zvolal kníže a vytřeštil na pana Carsona oči v absolutní nechápavosti.
2859	„Co – chce?“
2860	„Nechte to zatím,“ zahučel pan Carson Prokopovi do ucha. „Pan Prokop jenom
2861	míní, Jasnosti, že nebyl na vaše pozvání připraven. To nevadí,“ obrátil se
2862	čile k Prokopovi. „Já jsem to zařídil. Dnes bude déjeuner na trávníku, tedy…
2863	žádné černé šaty; můžete jít jak jste. Telegrafoval jsem pro krejčího; žádné
2864	starosti, pane. Zítra je to v pořádku. Tak.“
2865	Nyní zas Prokop vytřeštil oči. „Jaký krejčí? Co to znamená?“
2866	„Bude – nám – zvláštní ctí,“ zakončil kníže a podal Prokopovi umrlčí prsty.
2867	„Co to znamená?“ zuřil Prokop na chodbě a chytil Carsona za rameno. „Člověče,
2868	teď mluvte, nebo –“
2869	Pan Carson se rozřehtal a vysmekl se mu jako uličník. „Nebo, jaképak nebo?“
2870	smál se prchaje a poskakuje jako míč. „Jestli mne chytíte, řeknu vám všechno.
2871	Na mou čest.“
2872	„Vy kašpare,“ zahromoval Prokop rozzuřen a pustil se za ním. Pan Carson
2873	řehtaje se letěl po schodech a vyklouzl podle plechových rytířů do parku; tam
2874	panáčkoval na trávníku dělaje si zřejmě z Prokopa tatrmany. „Tak co,“ křičel,
2875	„co mně uděláte?“
2876	„Zmlátím vás,“ soptil Prokop řítě se na něho celou svou těžkou vahou. Carson
2877	kvičel radostí a skákal po trávníku kličkuje jako zajíc. „Honem,“ jásal, „tady
2878	jsem,“ a už zase uklouzl Prokopovi pod rukou a dělal na něho kukuč za pněm
2879	stromu.
2880	Prokop mlčky uháněl za ním s pěstmi zaťatými, vážný a hrozný jako Aiás. Supěl
2881	už bez dechu, když najednou zahlédl, že ze zámeckých schodů přihmouřenýma
2882	očima sleduje jejich běh hnědá amazonka. Zastyděl se nesmírně, stanul a jaksi
2883	se lekl, že teď snad ta dívka mu přijde ohmatat kotníky.
2884	Pan Carson, najednou zase docela vážný, coural se k němu s rukama v kapsách a
2885	povídal přátelsky: „Málo tréninku. Nesmíte pořád sedět. Cvičit srdce. Tak.
2886	Aá,“ zahlaholil rozzářen, „naše velitelka, haholihoo! Dcera starého,“ dodával
2887	tiše. „Princezna Wille, totiž Wilhelmina Adelhaida Maud a tak dále. Zajímavá
2888	holka, osmadvacet let, ohromná jezdkyně. Musím vás představit,“ řekl nahlas a
2889	vlekl vzpouzejícího se Prokopa k dívce. „Nejjasnější princezno,“ volal zdálky,
2890	„tady vám – do jisté míry proti jeho vůli – představuji našeho hosta. Inženýr
2891	Prokop. Strašně zuřivý člověk. Chce mne zabít.“
2892	„Dobrý den,“ řekla princezna a obrátila se k panu Carsonovi: „Víte, že
2893	Whirlwind má zpuchlý kotník?“
2894	„I proboha,“ děsil se pan Carson. „Ubohá princezno!“
2895	„Hrajete tenis?“
2896	Prokop se mračil a nevěděl ani, že tohle platilo jemu.
2897	„Nehraje,“ odpověděl Carson za něho a šťouchl ho do žeber. „To musíte hrát.
2898	Princezna prohrála s Lenglenovou jen o jeden set, že?“
2899	„Protože jsem hrála proti slunci,“ namítla princezna poněkud dotčena. „Co
2900	hrajete?“
2901	Prokop zas nevěděl, že to patřilo jemu.
2902	„Pan inženýr je učenec,“ spustil Carson horlivě. „Našel atomové výbuchy a
2903	takové věci. Ohromný duch, vážně. My jsme proti němu kuchyňské ficky. Takhle
2904	strouhat brambory a podobně. Ale tuhle on,“ a pan Carson podivem hvízdl.
2905	„Jednoduše kouzelník. Jestli chcete, vyrazí z vizmutu vodík. Tak, panečku.“
2906	Šedivé oči štěrbinou sklouzly po Prokopovi, jenž tu stál zrovna uvařen v
2907	rozpacích a vztekaje se na Carsona.
2908	„Velmi zajímavé,“ řekla princezna a už zas se dívala jinam. „Řekněte mu, aby
2909	mne někdy poučil. Tedy v poledne na shledanou, že ano?“
2910	Prokop se uklonil téměř včas, a pan Carson jej vlekl do parku. „Rasa,“ povídal
2911	uznale. „Ta ženská má rasu. Pyšná, co? Počkejte, až ji poznáte blíž.“
2912	Prokop se zastavil. „Poslyšte, Carsone, abyste si to nepletl. Nikoho nemíním
2913	poznat blíž. Dnes nebo zítra odjedu, rozumíte?“
2914	Pan Carson kousal nějaký list, jakoby nic. „Škoda,“ řekl. „Tady je moc pěkně.
2915	Nu co dělat.“
2916	„Zkrátka mi povězte, kde je Tomeš –“
2917	„Až pojedete odtud. Jak se vám líbil starý?“
2918	„Co mi je po něm,“ hučel Prokop.
2919	„Nu ano. Antikní kus, pro reprezentaci. Bohužel ho pravidelně jednou týdně
2920	raní mrtvice. Ale Wille je báječné děvče. Pak je tu Egon, klacek, osmnáct let.
2921	Oba sirotci. Potom hosti, nějaký bratránek princ Suwalski, všelijací oficíři,
2922	Rohlauf, von Graun, víte, Jockey Club, a doktor Krafft, vychovatel, a taková
2923	společnost. Dnes večer musíte přijít mezi nás. Pivní večer, žádná šlechta,
2924	naši inženýři a podobně, víte? Tamhle v mé vile. Je to na vaši počest.“
2925	„Carsone,“ řekl Prokop přísně. „Chci s vámi vážně mluvit než odjedu.“
2926	„To nespěchá. Odpočněte si, a je to. Nu, já musím po své práci. Můžete dělat,
2927	co vám je libo. Žádné formality. Chcete-li se vykoupat, tak tamhle je rybník.
2928	Nic nic, až později. Udělejte si pohodlí. Tak.“
2929	A byl pryč.
2930
2931
2932	XXIV.
2933
2934	Prokop se coural po parku mrze se na cosi a nevyspale zívaje. Divil se, co s
2935	ním vlastně chtějí, a měřil s nelibostí své boty podobné vojenským bagančatům
2936	i své unošené nohavice. Ponořen v tyto myšlenky divže nevlezl až doprostřed
2937	tenisového hříště, kde princezna hrála se dvěma panáky v bílých šatech. Uhnul
2938	rychle a pustil se směrem, kde předpokládal konec parku. Nu, na této straně
2939	končil se pak park jakousi terasou: kamenná balustrádka a kolmo dolů zeď
2940	nějakých dvanáct metrů vysoká. Možno se pokochat vyhlídkou na borové lesíky a
2941	na vojáčka, který dole přechází s nasazeným bajonetem.
2942	Prokop zamířil v tu stranu, kde se park svažoval dolů; našel tam rybník s
2943	koupelnami, ale přemáhaje chuť vykoupat se vešel do pěkného březového hájku.
2944	Tak vida, tady je jenom laťový plot a u polozarostlé cestičky vrátka; nejsou
2945	dokonce zavřena a lze vyjít ven, do borového lesa. Putoval tiše po klouzavém
2946	jehličí až na kraj lesa. A sakra, tady je dobré čtyři metry vysoký plot z
2947	ostnatého drátu. Jakpak, řekněme, je takový drát pevný? Zkoušel to opatrně
2948	rukou i nohou, až shledal, že k jeho počínání se zájmem přihlíží vojáček s
2949	bajonetem na druhé straně plotu.
2950	„To je horko, že?“ řekl Prokop, aby to zamluvil.
2951	„Tudy se nesmí,“ povídal vojáček; i otočil se Prokop na patě a ubíral se podle
2952	ostnatého plotu dál. Borový les přešel v mlází, a za ním jsou nějaké kůlny a
2953	chlévy, patrně panský dvůr; nakoukl tam plotem, a tu se uvnitř rozlehl strašný
2954	řev, chroptění a štěkot, a dobrý tucet dog, bloodhoundů a vlčáků se sápal na
2955	plot. Čtyři páry nedůvěřivých očí vykoukly z čtverých dveří. Prokop pro
2956	jistotu pozdravil a chtěl jít dál; ale jeden čeledín vyběhl za ním a povídal,
2957	že „tudy se nesmí“, načež ho dovedl zpátky až k vrátkům do březového háje.
2958	To vše Prokopa velmi rozlaďovalo. Carson mně musí říci, kudy se jde ven,
2959	umiňoval si; nejsem přece kanár, aby mne drželi v kleci. Vyhnul se obloukem
2960	tenisovému hříšti a zamířil k parkové cestě, kudy ho Carson vedl nahoru do
2961	zámku. Jenže teď se mu postavil do cesty filmový chlapík v placaté čepici, a
2962	kam prý pán ráčí.
2963	„Ven,“ řekl Prokop zkrátka. Ale „tudy se nesmí,“ vysvětloval mu člověk v
2964	čepici; tudy prý se jde k rnuničním barákům, a kdo tam chce jít, musí mít
2965	laissez-passer od ředitelství. Ostatně vrata ze zámku přímo ven jsou tuhle
2966	zpátky, po hlavní cestě a vlevo prosím.
2967	Prokop se tedy pustil po hlavní cestě a vlevo prosím, až přišel k velikým
2968	mřížovým vratům. Děda vrátný mu šel otevřít. „Račte mít lístek?“
2969	„Jaký lístek?“
2970	„Pasírku.“
2971	„Jakou pasírku?“
2972	„Lístek, že smíte ven.“
2973	Prokop se rozlítil. „Copak jsem v kriminále?“
2974	Děda krčil lítostivě rameny: „Prosím, dneska mi dali rozkaz.“
2975	Chudáku, myslel si Prokop, ty bys tak někoho mohl zadržet! Jen udělat rukou
2976	takhle –
2977	Z okna vrátného domku vyhlédla povědomá tvář, náramně podobná jistému Bobovi.
2978	Prokop tedy ani nedokončil svou myšlenku, otočil se na patě a loudal se zpátky
2979	k zámku. U všech rohatých, řekl si, to jsou divné okolky; skoro to vypadá,
2980	jako by tu někdo měl být zavřen. Dobrá, promluvím si o tom s Carsonem.
2981	Především vůbec nestojím o jejich pohostinství a nepůjdu k obědu; nebudu sedět
2982	s panáky, kteří se tam na tenisovém hříšti chechtali za mými zády. – Rozhořčen
2983	nesmírně odebral se Prokop do pokojů, které mu byly vykázány, a vrhl se na
2984	staroučkou chaise longue, až to zapraskalo, a hněval se. Za chvíli zaklepal
2985	pan Paul a ptal se vlídně a starostlivě, půjde-li pán k déjeuner.
2986	„Nepůjdu,“ vrčel Prokop.
2987	Pan Paul se poklonil a zmizel. Za chvilku tu byl zas a strkal před sebou stůl
2988	na kolečkách, pokrytý sklenicemi, křehoučkým porcelánem a stříbrem. „Prosím,
2989	jaké víno?“ ptal se něžně. Prokop zamručel cosi jako aby mu dali pokoj.
2990	Pan Paul šel po špičkách ke dveřím a vzal tam z dvou bílých pracek velikou
2991	mísu. „Consommé de tortues,“ šeptal pozorně a naléval Prokopovi, načež mísa
2992	opět zmizela v bílých tlapách. Toutéž cestou přišla ryba, pečeně, saláty,
2993	věci, které Prokop jakživ nejedl, a ani dobře nevěděl, jak se jedí; než
2994	ostýchal se dát před panem Paulem najevo jakékoliv rozpaky. Kupodivu, jeho
2995	hněv se nějak rozplýval. „Sedněte si,“ kázal Paulovi, ochutnávaje nosem a
2996	patrem nahořklé bleďoučké víno. Pan Paul se šetrně uklonil a zůstal ovšem
2997	stát.
2998	„Poslyšte, Paul,“ pokračoval Prokop, „myslíte, že tu jsem zavřen?“
2999	Pan Paul pokrčil uctivě rameny: „Prosím, nemohu vědět.“
3000	„Kudy se odtud dostanu ven?“
3001	Pan Paul chvilinku přemýšlel. „Prosím, po hlavní cestě a pak nalevo. Poroučí
3002	milostpán kávu?“
3003	„No třeba.“ Prokop si opařil krk skvostným moka, zatímco pan Paul mu podával
3004	všechny vůně Arábie v cigárové krabici a stříbrný hořák. „Poslyšte, Paul,“
3005	začal zas Prokop kousaje špičku doutníku, „děkuju vám. Neznal jste tady
3006	nějakého Tomše?“
3007	Pan Paul obrátil oči k nebi samým usilovným vzpomínáním. „Neznal, prosím.“
3008	„Kolik je tu vojáků?“
3009	Pan Paul uvažoval a počítal. „Na hlavní stráži asi dvě stě. To je infanterie.
3010	Potom polní četníci, to nevím kolik. V Balttin-Dortum škardona husarů. Na
3011	střelnici v Balttin-Dikkeln kanonýři, to se mění.“
3012	„Proč tu jsou polní četníci?“
3013	„Prosím, tady je válečný stav. Kvůli muniční továrně.“
3014	„Aha. A to se hlídá jen tady kolem?“
3015	„Tady jsou jen patroly, prosím. Řetěz je až dál, za lesem.“
3016	„Jaký řetěz?“
3017	„Hlídková zóna, prosím. Tam nikdo nesmí.“
3018	„A kdyby chtěl člověk odejet –“
3019	„To musí mít povolení od staničního komanda. Přeje si pán ještě něco?“
3020	„Ne, děkuju vám.“
3021	Prokop se natáhl na chaise longue rozkošnicky jako sytý bej. Nu uvidíme, řekl
3022	si; až potud to není tak zlé. Chtěl vše uvážit, ale místo toho si vzpomněl,
3023	jak před ním Carson poskakoval. Že bych ho nedohonil? napadlo ho a pustil se
3024	za ním. Stačil jediný pětimetrový skok; ale tu se Carson vznesl jako kobylka a
3025	hladce přelétl přes skupinu keřů. Prokop dupnul nohou a vzlétl za ním, a jen
3026	zvedl nohy, když letěl nad vrcholky křoví. Nový odraz, a již letěl bůhvíkam,
3027	nestaraje se dále o Carsona. Vznášel se mezi stromy, lehýnký a volný jako
3028	pták; zkusil několik plaveckých rázů nohama, a vida, stoupal výš. To se mu
3029	nesmírně zalíbilo. Mocnými tempy se šrouboval kolmo nahoru. Pod nohama se mu
3030	jako pěkně narýsovaný plán otevíral zámecký park se svými altány, trávníky a
3031	vinutými cestami; lze rozeznat tenisové hříště, rybník, střechu zámku, březový
3032	hájek; tam je ten dvůr se psy a borový les a ostnatý plot, a napravo už
3033	začínají muniční baráky, a za nimi vysoká zeď. Prokop zamířil vzduchem nad tu
3034	stranu parku, kde dosud nebyl. Cestou zjistil, že to, co považoval za terasu,
3035	je vlastně bývalé opevnění zámku, mohutná bašta s podsebitím a příkopem,
3036	druhdy patrně napájeným z rybníka. Hlavně mu šlo o tu část parku mezi hlavním
3037	východem a baštou; jsou tam zarostlé cestičky a divoké křoví, hradba vysoká už
3038	jen asi tři metry a pod ní jakési smetiště nebo kompost; dále zelinářská
3039	zahrada a kolem řádková zeď hodně chatrná a v ní zelená vrátka; za vrátky
3040	silnice. Tam se podívám, řekl si Prokop a snášel se pomalu dolů. Tu však
3041	vyrazila na silnici škadrona jízdy s tasenými šavlemi, a rovnou na něho.
3042	Prokop přitáhl nohy až k bradě, aby mu je neusekli; ale tím dostal takový
3043	kolmý rozmach, že vylétl do výše jako šíp. Když se zas podíval dolů, viděl vše
3044	maličké jako na mapě; dole na silnici předjíždí malinká baterie děl, lesklá
3045	hlaveň se obrací nahoru, vyrazil bílý obláček, a bum! první granát přeletěl
3046	Prokopovi nad hlavou. Zastřelují se, mínil Prokop, a rychle vesloval rukama,
3047	aby se dostal dál. Bum! druhý granát zafičel Prokopovi před nosem. Prokop se
3048	dal na ústup tak rychle, jak to šlo. Bum! třetí rána mu rázem přerazila křídla
3049	a Prokop se řítil hlavou k zemi, a procitl. Někdo klepal na dveře.
3050	„Vstupte,“ křikl Prokop a vyskočil, nechápaje, kde vůbec je.
3051	Vešel bělovlasý, ušlechtilý pán v černém a hluboce se uklonil.
3052	Prokop zůstal stát a čekal, až ho vznešený pán osloví.
3053	„Drehbein,“ řekl ministr (nejméně!) a znovu se uklonil.
3054	Prokop se uklonil stejně hluboko. „Prokop,“ představil se. „Čím mohu sloužit?“
3055	„Kdybyste ráčil chvilku stát.“
3056	„Prosím,“ vydechl Prokop, žasna, co se s ním bude dít.
3057	Bělovlasý pán studoval Prokopa s přimhouřenýma očima; dokonce si ho obešel a
3058	pohřížil se do pozorování jeho zad.
3059	„Kdybyste se ráčil trochu narovnat.“
3060	Prokop se vztyčil jako voják; co to u všech všudy –
3061	„Račte dovolit,“ řekl pán a poklekl před Prokopem.
3062	„Co chcete?“ vyhrkl Prokop couvaje.
3063	„Vzít míru.“ A už vytáhl ze šosu svinutý metr a jal se měřit Prokopovu
3064	nohavici.
3065	Prokop ustoupil až k oknu. „Nechte toho, ano?“ spustil podrážděně. „Já jsem s
3066	žádné šaty neobjednal.“
3067	„Už jsem dostal rozkazy,“ podotkl pán uctivě.
3068	„Poslyšte,“ řekl Prokop přemáhaje se, „jděte mi ke všem – – Nechci žádné šaty
3069	a dost! Rozuměl jste?“
3070	„Prosím,“ souhlasil pan Drehbein, dřepl před Prokopem, nadzvedl mu vestu a
3071	zatahal za dolejší kraj kalhot. „O dva centimetry víc,“ poznamenal vstávaje.
3072	„Račte dovolit.“ Přitom mu znalecky zajel rukou do podpaží. „Příliš volné.“
3073	„To je dobře,“ zabručel Prokop a obrátil se k němu zády.
3074	„Děkuju,“ mínil pán a uhlazoval mu na zádech nějaký záhyb.
3075	Prokop se rozlíceně otočil. „Člověče, ruce pryč, nebo –“
3076	„Promiňte,“ omlouval se pán a objal ho měkce kolem pasu; a než ho Prokop mohl
3077	přinejmenším skolit, stáhl mu pásek u vesty, ustoupil a s nakloněnou hlavou
3078	zpytoval Prokopovu tailli. „Tak je to,“ podotkl zcela uspokojen a hluboce se
3079	uklonil. „Mám tu čest se vám poroučet.“
3080	„Jdi ke všem kozlům,“ křičel za ním Prokop, a „však už tu zítra nebudu,“
3081	zakončil pro sebe, načež popuzen měřil pokoj z rohu do rohu. Hrom do toho,
3082	copak si ti lidé myslí, že tu zůstanu půl roku?
3083	Tu zaklepal a vešel pan Carson s tváří neviňátka. Prokop se zastavil s rukama
3084	za zády a měřil ho ponurýma očima. „Člověče,“ řekl ostře, „kdo vlastně jste?“
3085	Pan Carson ani nemrkl, zkřížil ruce na prsou a klaněl se jako Turek. „Princi
3086	Alaaddine,“ pravil, „jsem džin, tvůj otrok. Kaž, a vyplním každé tvé přání.
3087	Ráčil jste spinkat, že? Nu, blahorodí, jak se vám tu líbí?“
3088	„Ohromně,“ mínil Prokop hořce. „Jen bych rád věděl, jsem-li tady zavřen, a
3089	jakým právem.“
3090	„Zavřen?“ žasl pan Carson, „propána, copak vás někdo nechtěl pustit do parku?“
3091	„Ne, ale z parku ven.“
3092	Pan Carson potřásl účastně hlavou: „Nemilé, že? To mne hrozně mrzí, že jste
3093	nespokojen. Koupal jste se v rybníce?“
3094	„Ne. Kudy se dostanu ven?“
3095	„Božínku, hlavním vchodem. Jdete rovně a potom vlevo –“
3096	„A tam ukážete pasírku, ne? Jenže já žádné nemám.“
3097	„To je škoda,“ mínil pan Carson. „Tady je moc hezké okolí.“
3098	„Hlavně moc hlídané.“
3099	„Moc hlídané,“ souhlasil pan Carson. „Výborně řečeno.“
3100	„Poslyšte,“ vybuchl Prokop, a čelo mu nabíhalo hněvem, „myslíte, že je
3101	příjemné narazit každým desátým krokem na bajonet nebo ostnatý plot?“
3102	„Kde to?“ divil se pan Carson.
3103	„Všude v pomezí parku.“
3104	„A co vás čerti nesou do pomezí parku? Můžete chodit uvnitř, a je to.“
3105	„Tedy jsem zavřen?“
3106	„Bůh uchovej! Abych nezapomněl, tady je pro vás legitimace. Laissez-passer do
3107	závodu, víte? Kdybyste se tam náhodou chtěl podívat.“
3108	Prokop vzal do rukou legitimaci a podivil se; byla na ní fotografie vzatá
3109	patrně téhož dne. „A s tímhle se mohu dostat ven?“
3110	„To ne,“ řekl honem pan Carson. „To bych vám neradil. Vůbec, dejte si na sebe
3111	trochu pozor, co? Rozumíte? Pojďte se podívat,“ řekl od okna.
3112	„Co je?“
3113	„Egon se učí boxovat. Heč, dostal ji! To je von Graun, víte? Haha, ten kluk má
3114	kuráž!“
3115	Prokop se s odporem díval na dvůr, kde polonahý chlapec, krváceje z úst i
3116	nosu, vzlykaje bolestí a vztekem se vrhal znovu a znovu na staršího odpůrce,
3117	aby za okamžik odletěl zkrvácenější a bědnější než předtím. Co se mu obzvláště
3118	příčilo, bylo, že k tomu přihlížel starý kníže ve vozíčkovém křesle, směje se
3119	z plna hrdla, i princezna Wille bavící se přitom klidně se skvělým krasavcem.
3120	Konečně Egon padl do písku úplně zpitomělý a nechal si odkapávati krev z nosu.
3121	„Dobytek,“ zahučel Prokop na neznámou adresu a zatínal pěstě.
3122	„Tady nesmíte být tak citlivý,“ prohlásil pan Carson. „Tvrdá kázeň. Život…
3123	jako na vojně. Nemazlíme se s nikým,“ pointoval tak důrazně, že to vypadalo
3124	jako hrozba.
3125	„Carsone,“ řekl Prokop vážně, „jsem tedy… jaksi… ve vězení?“
3126	„Ale kdepak! Jste jenom v střeženém podniku. V prachárně to není jako u
3127	holiče, co? Tomu se musíte přizpůsobit.“
3128	„Zítra odjedu,“ vyrazil Prokop.
3129	„Haha,“ smál se pan Carson a třepl ho po břiše. „Báječný šprýmař! Tedy
3130	přijdete dnes večer mezi nás, že?“
3131	„Nikam nepřijdu! Kde je Tomeš?“
3132	„Co? Aha, váš Tomeš. Nu, zatím tuze daleko. Tohle je klíč od vaší laboratoře.
3133	Nikdo vás tam nebude rušit. Škoda že nemám pokdy.“
3134	„Carsone,“ chtěl ho zadržet Prokop, ale zarazil se před posuňkem tak
3135	velitelským, že se neodvážil ničeho dál; a pan Carson vyklouzl ven hvízdaje si
3136	jako cvičený špaček.
3137	Prokop se svou legitimací se pustil k hlavním vratům. Děda vrátný ji studoval
3138	a vrtěl hlavou; tenhle lístek prý platí jen pro východ C, tamhle, co se jde k
3139	laboratořím. Prokop putoval k východu C; filmový chlapík s placatou čepicí
3140	prohlédl legitimaci a ukazoval: tady rovně, pak třetí příčná severní cesta.
3141	Prokop se ovšem dal první cestou k jihu; ale po pěti krocích ho zadržel polní
3142	četník: zpátky a třetí cesta vlevo. Prokop si odplivl na třetí cestu vlevo a
3143	nabral to rovnou přes louku: za okamžik ho honili tři lidé, tudy že se nesmí.
3144	Šel tedy poslušně třetí severní cestou, a když si myslel, že už na něho
3145	nekoukají, zamířil mezi muniční sklady. Tam ho sebral voják s bajonetem a
3146	poučil ho, že má jít tamhle, na rozcestí VII, cesta N 6. Prokop zkoušel své
3147	štěstí na každé křižovatce; všude ho zadrželi a posílali na cestu VII, N 6; i
3148	umoudřil se konečně a pochopil, že legitimace popsaná písmenami „C 3 n. w. F.
3149	H. A. VII, N 6. Bar. V, 7. S. b.!“ má smysl tajemný a nevyhnutelný, jemuž jest
3150	se slepě podříditi. Šel tedy, kam mu ukazovali cestu. Tady už nebyly muniční
3151	baráky, ale malé betonové stavbičky všelijak číslované, patrně pokusné
3152	laboratoře či co, roztroušené mezi pískovými násypy a borovými lesíky. Jeho
3153	cesta se stočila k docela osamělému domku V, 7, i zamířil k němu. Na dveřích
3154	byla mosazná tabulka „Ing. Prokop“. Prokop odemkl klíčem, který mu dal Carson,
3155	a vešel dovnitř.
3156	Byla tam vzorně zařízená laboratoř pro chemii třaskavin – tak moderní a úplná,
3157	že se v Prokopovi zatajil dech radostí odborníka. Na hřebíku visela jeho stará
3158	halena, v rohu vojenský kavalec tak jako v Praze, a v přihrádkách velkolepě
3159	vybaveného psacího stolu ležely pečlivě spořádány a zkatalogizovány veškeré
3160	jeho tištěné články a rukopisné poznámky.
3161
3162
3163	XXV.
3164
3165	Půl roku neměl Prokop v rukou milované nádobíčko chemika.
3166	Prohlížel nástroj po nástroji; bylo tu vše, o čem kdy mohl snít, lesklé,
3167	zbrusu nové a zrovna výstavní ve své pedantické uspořádanosti. Byla tu
3168	příruční a odborná knihovna, ohromný regál s chemikáliemi, skříně s citlivými
3169	nástroji, tlumicí kabina na pokusné exploze, komora s transformátory, zkušební
3170	aparáty, které ani neznal; prohlédl sotva polovinu těch divů divoucích, když
3171	poslušen okamžitého nápadu se hnal k regálu pro nějakou sůl barya, kyselinu
3172	dusičnou a ještě cosi a zahájil pokus, při němž se mu povedlo ožehnout si
3173	prst, přivést zkumavku k prasknutí a propálit si díru do kabátu; tu uspokojen
3174	usedl k psacímu stolu a načmáral dvě tři poznámky.
3175	Potom jal se znovu okukovat laboratoř. Trochu mu to připomínalo nově zařízenou
3176	parfumerii; bylo to příliš uspořádané, ale stačilo sáhnout na to a ono, aby to
3177	rozházel po své chuti; tak, teď to tu vypadá intimněji. Uprostřed
3178	nejhorlivější práce se zarazil: Aha, řekl si, tímhle tedy mne chtějí dostat na
3179	lep! Za chvíli přijde Carson a začne hučet: budete big man a kdesi cosi.
3180	Sedl si mračně na kavalec a čekal. Když nikdo nepřicházel, šel jako zloděj k
3181	pultu a hrál si znovu s barnatou solí. Beztoho jsem tu naposledy, chlácholil
3182	sebe sama. Pokus se podařil dokonale: prsklo to s dlouhým plamenem a skleněný
3183	zvon na citlivých váhách praskl. „Teď dostanu,“ hrklo v něm provinile, když
3184	uviděl dosah škody, a vytratil se z laboratoře jako školák, který rozbil okno.
3185	Venku byl už soumrak a drobně pršelo. Deset kroků před barákem stála vojenská
3186	hlídka.
3187	Prokop zamířil pomalu k zámku cestou, po které byl přišel. V parku nebylo živé
3188	duše; jemný déšť šuměl v korunách stromů, v zámku svítili a klavír bouřil do
3189	šera vítěznou písní. Prokop se pustil do oné pusté části parku mezi hlavním
3190	východem a terasou. Zarůstalo to tu bezcestně, i zaryl se do vlhkého křoví
3191	jako kanec, naslouchaje chvílemi a opět si raze cestu praskajícím houštím.
3192	Tady je konečně kraj džungle, kde křoví se překlání přes starou hradbu ne
3193	vyšší v těchto místech než tři metry. Prokop se chytil převislých větví, aby
3194	se po nich spustil dolů; ale pod jeho solidní tíhou větve se zlomily s ostrým
3195	třeskem, jako když z pistole střelí, a Prokop dopadl s těžkým žuchnutím na
3196	jakési smetiště. Zůstal sedět s tlukoucím srdcem: teď někdo na mne přijde.
3197	Nebylo slyšet nic než šustění deště. I sebral se a hledal zeď se zelenými
3198	vrátky, jak ji byl viděl ve snu.
3199	Bylo to tak, až na jednu okolnost: že vrátka byla pootevřena. Znepokojil se
3200	velmi: buď jimi někdo právě vyšel, nebo se tudy vrátí; v obojím případě je
3201	někde nablízku. Co tedy činit? Rychle rozhodnut kopl Prokop do vrátek a vyšel
3202	rázně na silnici; a opravdu, potloukal se tam nevelký člověk v gumáku a
3203	pokuřoval lulku. Tak stáli oba proti sobě v jistém zmatku, kdo začne a s čím.
3204	Začal ovšem agilnější Prokop. Zvoliv bleskově mezi několika možnostmi cestu
3205	násilí, vrhl se na muže s lulkou a beraním nárazem své hrubé síly jej okamžitě
3206	položil do bláta. Nyní ho tiskne hrudí a lokty k zemi trochu udiven a nevěda,
3207	co s ním teď; neboť nemůže ho přece zaškrtit jako slepici. Člověk pod ním ani
3208	nepouští faječku z úst a patrně vyčkává. „Vzdej se,“ supí Prokop, ale v tom
3209	okamžiku dostal ránu kolenem do břicha a pěstí pod čelist, a skutálel se do
3210	příkopu.
3211	Když se počal sbírat, čekal novou ránu; ale muž s faječkou stál klidně na
3212	silnici a pozoroval ho. „Ještě?“ vycedil. Prokop zavrtěl hlavou. Tu jal se mu
3213	ten chlapík ohromně špinavým kapesníkem čistit šaty. „Bláto,“ poznamenal a
3214	třel co nejradikálněji.
3215	„Zpátky?“ řekl konečně a ukazoval na zelená vrátka. Prokop chabě souhlasil.
3216	Člověk s lulkou ho tedy vedl zpět až k staré hradbě a sklonil se, opřen rukama
3217	o kolena. „Lezte,“ kázal suše. Prokop se mu postavil na ramena, člověk se
3218	vztyčil a děl: „Hop!“ Prokop se zachytil převislého křoví a vydrápal se na
3219	hradbu. Bylo mu skoro do pláče hanbou.
3220	A ještě to, ještě to ke všemu: Když poškrabán a zpuchlý, uválen v blátě,
3221	strašný a ponížený se kradl po zámeckých schodech do svého „kavalírského“
3222	pokoje, potkala ho princezna Wille. Prokop se chtěl tvářit, jako by to nebyl
3223	on nebo jako by jí neznal či co, zkrátka nepozdravil a hnal se nahoru jako
3224	monument z bláta; a jak uháněl podle ní, zachytil její udivený, povýšený,
3225	vskutku velmi urážlivý pohled. Prokop stanul jako udeřen. „Počkat,“ křikl a
3226	seběhl k ní, a čelo mu zrovna praskalo náběhem vzteku. „Jděte,“ křičel, „a
3227	řekněte jim, řekněte jim, že… že na ně kašlu a… že se nedám zavřít, rozumíte?
3228	Nedám,“ zařval a uhodil pěstí do zábradlí, až zadrnčelo; načež se vyřítil zase
3229	do parku nechávaje za sebou princeznu bledou a přímo ztuhlou.
3230	Několik okamžiků nato vpadl kdosi k nepoznání zablácený do domku vrátného,
3231	převrhl dubový stůl na večeřícího stařečka, popadl Boba za krk a škrtl mu
3232	hlavou o zeď tak, že ho napolo skalpoval a nadobro omráčil; načež se zmocnil
3233	klíče, odemkl vrata a běžel ven. Tam narazil na hlídkujícího vojáčka, jenž
3234	ihned vykřikl výstrahu a strhl pušku; ale než mohl střelit, začal se s ním ten
3235	kdosi cloumat, vyrval mu pušku z ruky a zlomil mu pažbou klíční kost. Tu však
3236	přibíhaly dvě nejbližší hlídky; temná postava hodila po nich puškou a vrhla se
3237	zpět do parku.
3238	Skoro v témž okamžiku byl přepaden noční hlídač u východu C: kdosi černý a
3239	veliký ho začal zčistajasna častovat strašnými ranami do spodní čelisti.
3240	Hlídač, plavý obr, nadmíru překvapen chvíli držel, než ho napadlo zahvízdat;
3241	tu ho ten někdo hrozně klna pustil a běžel zpět do černého parku. Pak byly
3242	zalarmovány posily a četné patroly procházely parkem.
3243	Asi o půlnoci demoloval kdosi balustrádu na parkové terase a vrhal
3244	desetikilové kameny po stráži, jež přecházela dole v hloubi deseti metrů.
3245	Voják vystřelil, načež shora se vychrlila spousta politických urážek, a bylo
3246	ticho. V tu chvíli přijížděli z Dikkeln přivolaní kavaleristé, zatímco veškerá
3247	balttinská posádka šťouchala bajonety do křovin. V zámku už dávno nikdo
3248	nespal. V jednu hodinu našli u tenisového hříště omráčeného vojáka bez pušky.
3249	Brzo nato se v březovém lesíku strhla krátká, ale vydatná přestřelka; raněn
3250	nebyl bohudík nikdo. Pan Carson s tváří ustaranou důtklivě posílal domů
3251	princeznu Wille, jež chvějíc se nejspíš nočním chladem bůhvíproč se odvažovala
3252	na bojiště; ale princezna s očima podivně velikýma řekla, aby ji laskavě
3253	opustil. Pan Carson pokrčil rameny a nechal ji bláznit.
3254	Ač kolem zámku bylo lidí jako much, jal se někdo z houští metodicky vytloukat
3255	zámecká okna. Nastal zmatek, neboť současně padly dvě tři rány z pušky až na
3256	silnici. Pan Carson vypadal náramně znepokojeně.
3257	Zatím princezna ani nedutajíc putovala cestičkou červených buků. Najednou se
3258	proti ní řítila ohromná černá postava, stanula před ní, zahrozila pěstí a
3259	drtila cosi, že je to hanba a skandál; pak se ponořila do houští, jež praskalo
3260	a střásalo těžkou vláhu deště. Princezna se vrátila a zadržela patrolu: že prý
3261	tam nikdo není. Její oči byly rozšířené a lesklé, jako by měla horečku. Po
3262	chvíli se rozlehla střelba z křovin za rybníkem; podle zvuku to byly
3263	brokovnice. Pan Carson huboval, aby se ti pacholci ze dvora do toho nepletli,
3264	nebo že je vytahá za uši. V té chvíli ještě nevěděl, že tam kdosi utloukl
3265	kamenem skvostnou dánskou dogu.
3266	Za úsvitu našli Prokopa tvrdě spícího na lehátku v japonském altánu. Byl
3267	úžasně rozdrásán a zablácen a šaty na něm visely v cárech; na čele měl bouli
3268	jako pěst a vlasy spečené krví. Pan Carson potřásl hlavou nad spícím hrdinou
3269	noci. Potom se přišoural pan Paul a pečlivě přikryl chrupajícího spáče teplou
3270	houní; pak přinesl i umyvadlo s vodou a ručník, čisté prádlo a zbrusu nové
3271	sportovní šaty od pana Drehbeina, a po špičkách odešel.
3272	Jen dva nenápadní muži v civilu, s revolvery v zadní kapse, se procházeli až
3273	do rána v blízkosti japonského altánu s nenucenou tváří lidí, kteří dohlížejí
3274	na východ slunce.
3275
3276
3277	XXVI.
3278
3279	Prokop čekal, kdoví co že bude následovat po oné noci; nenásledovalo nic, či
3280	spíše následoval ho onen člověk s lulkou – jediný, kterého se Prokop jaksi
3281	bál. Ten člověk se jmenoval Holz, – jméno, jež povídalo velmi málo o jeho
3282	tiché a bdělé podstatě. Kamkoliv se Prokop hnul, pohyboval se svých pět kroků
3283	za nim; Prokopa to divoce dráždilo a týral ho po celý den způsobem
3284	nejrafinovanějším: například pobíhal sem tam, sem tam po krátké cestičce
3285	padesátkrát a stokrát, čekaje, že pana Holze omrzí udělat vždycky po dvaceti
3286	krocích čelem vzad; pana Holze to však neomrzelo. I jal se Prokop utíkat a
3287	běžel třikrát round celým parkem; pan Holz mlčky uháněl za ním a ani nepřestal
3288	pouštět obláčky kouře, zatímco Prokop se udýchal, až to v něm hvízdalo.
3289	Pan Carson se toho dne ani neukázal; patrně se hněval. Kvečeru se Prokop
3290	sebral a putoval k své laboratoři, provázen ovšem svým mlčelivým stínem. V
3291	laboratorním baráku chtěl za sebou zamknout; ale pan Holz vstrčil nohu mezi
3292	dveře a vešel za ním. A protože byla v předsíni přichystána lenoška, bylo
3293	zřejmo, že se pan Holz odtud nehne. Nu, taky dobře. Prokop kutil v laboratoři
3294	něco tajemného, zatímco pan Holz v předsíni suše a krátce chrápal. Ke druhé
3295	hodině zrána napouštěl Prokop jakýsi motouz petrolejem, zapálil jej a uháněl
3296	ven, jak rychle jen dovedl. Pan Holz vyletěl okamžitě z lenošky a pustil se za
3297	ním. Po stu krocích vrhl se Prokop do příkopu tváří k zemi; pan Holz zůstal
3298	nad ním stát a rozžíhal si lulku. Prokop zvedl hlavu a chtěl mu něco říci, ale
3299	spolkl to, neboť si vzpomněl, že s Holzem zásadně nemluví; zato vztáhl ruku a
3300	podrazil mu nohy. „Pozor,“ zahučel, a v tom okamžiku zarachotil v baráku
3301	důkladný výbuch a tříšť kamení i skla jim letěla nad hlavou, jen to svištělo.
3302	Prokop vstal, tak tak se očistil a rychle běžel odtud, sledován panem Holzem.
3303	V tu chvíli již se sbíhaly stráže a najíždělo auto s hasiči.
3304	To byla první výstraha adresovaná panu Carsonovi. Nepřijde-li teď vyjednávat,
3305	nastanou věci horší.
3306	Pan Carson nepřišel; místo návštěvy došla nová legitimace patrně pro jiný
3307	pokusný barák. Prokop se rozlítil. Dobrá, řekl si, tentokrát jim ukážu, co
3308	dovedu. Poklusem běžel do své nové laboratoře, vybíraje v mysli pádnější
3309	projev svého protestu; rozhodl se pro třaskavé draslo, jež se zanítí vodou.
3310	Avšak u nového baráku mu klesly bezmocně ruce: Zatraceně, je ten Carson ďábel!
3311	Hned s laboratoří totiž sousedily domky patrně pro závodní hlídače; na
3312	zahrádce se popelil dobrý tucet dětí a mladá maminka tam konejšila řvoucího
3313	červeného živočicha. Když viděla zuřivý pohled Prokopův, zarazila se a
3314	přestala zpívat. „Dobrý večer,“ zabručel Prokop a loudal se zpátky s pěstmi
3315	zaťatými. Pan Holz pět kroků za ním.
3316	Cestou do zámku potkal princeznu na koni s celou kavalkádou důstojníků. Uhnul
3317	na postranní cestu, ale princezna v trysku stočila koně za ním. „Chcete-li si
3318	vyjet,“ řekla rychle, a její tmavou lící prokmitla vlna krve, „je vám k
3319	dispozici Premier.“
3320	Prokop couval před tančícím Whirlwindem. Jakživ neseděl na koni, ale nepřiznal
3321	by se k tomu za nic na světě. „Děkuji,“ řekl, „není třeba… oslazovat… mé
3322	vězení.“
3323	Princezna se zakabonila; bylo ovšem nemístné mluvit právě s ní o této stránce
3324	věci; avšak přemohla se a děla, hladce shrnujíc výtku i pozvání:
3325	„Nezapomínejte, že na zámku jste hostem u mne.“
3326	„Myslím, že o to nestojím,“ mručel Prokop tvrdohlavě, dávaje pozor na každý
3327	pohyb nervózního koně.
3328	Princezna podrážděně trhla nohou; Whirlwind zafrkal a počal se vzpínat.
3329	„Nebojte se ho,“ hodila Wille s úsměškem.
3330	Prokop se zamračil a uhodil koně po hubě; princezna vzala bičík, jako by ho
3331	chtěla švihnout přes ruku. Všechna krev valila se Prokopovi do hlavy. „Pozor,“
3332	zaskřípěl a zahryzl se rudýma očima do princezniných jiskřících. Ale tu již
3333	zpozorovali důstojníci trapný případ a cválali k princezně. „Halloh, co se
3334	děje?“ volal ten, který jel v čele na černé klisně a hnal svého koně rovnou na
3335	Prokopa. Prokop viděl nad sebou koňskou hlavu, i popadl ji za udidlo a vší
3336	silou ji strhl stranou. Kůň zařičel bolestí a vzepjal se tanče na zadních
3337	nohou, zatímco důstojník letěl do náručí klidného pana Holze. Dvě šavle
3338	zaplály ve slunci; ale vtom tu byla princezna na třesoucím se Whirlwindu a
3339	tlačila jeho bokem důstojníky nazpátek.
3340	„Nechat,“ kázala, „je to můj host!“ Přitom šlehla po Prokopovi temným pohledem
3341	a dodala: „Ostatně se bojí koní. Pánové se spolu seznámí. Poručík Rohlauf.
3342	Inženýr Prokop. Kníže Suwalski. Von Graun. Případ je vyřízen, že ano? Rohlauf
3343	na koně a jedeme. Premier je vám k dispozici, pane. Tedy pamatujte, že tady
3344	jste jen hostem. Na shledanou!“ Bičík mnohoslibně zasvištěl vzduchem,
3345	Whirlwind se zatočil, až písek tryskal, a kavalkáda zmizela v ohybu cesty; jen
3346	pan Rohlauf obtancoval na koni Prokopa, spaloval ho zuřivýma očima a vypravil
3347	ze sebe hlasem vztekle zajiklým: „Bude mne těšit, pane!“
3348	Prokop se otočil na patě, šel do svého pokoje a zamkl se; po dvou hodinách
3349	putoval po stařičkých nohou Paulových jakýsi dlouhý dopis z „kavalírského
3350	pokoje“ na ředitelství. Vzápětí běžel pan Carson s čelem přísně svraštělým k
3351	Prokopovi; velitelským posuňkem vyhnal pana Holze, který pokojně dřímal na
3352	židli před pokojem, a vnikl dovnitř.
3353	Pan Holz si tedy sedl před zámkem a zapálil si lulku. Uvnitř se strhl strašný
3354	řev, ale to se Holze pranic netýkalo; protože mu faječka netáhla, rozšrouboval
3355	ji a znalecky ji protahoval stéblem. Z „kavalírského pokoje“ se ozývalo
3356	chroptění dvou tygrů do sebe zakousnutých; jeden řval a druhý soptil, bouchl
3357	nějaký nábytek, byl okamžik ticha a opět zatřeskl strašlivý křik Prokopův.
3358	Sbíhali se zahradníci, ale pan Holz je zahnal pokynem ruky a jal se
3359	profoukávat troubel. Burácení nahoře rostlo, oba tygři ryčeli a doráželi na
3360	sebe chraptíce zběsilostí. Pan Paul vyběhl ze zámku bled jako stěna a zvedal
3361	uděšené oči k nebi. V tu chvíli klusala tudy princezna se svým průvodem; když
3362	uslyšela boží dopuštění v hostinském křídle zámku, zasmála se nervózně a
3363	docela zbytečně švihla Whirlwinda bičem. Pak se křik poměrně utišil; bylo
3364	slyšeti hromování Prokopovo, jenž něčím vyhrožuje a bouchá pěstí do stolu. Do
3365	toho mu vpadá ostrý hlas, jenž hrozí a poroučí; Prokop řve horečné protesty,
3366	ale břitký hlas odpovídá tiše a rozhodně.
3367	„Jakým právem?“ křičí hlas Prokopův. Velitelský hlas cosi vysvětluje s
3368	příšernou a tichou důtklivostí. „Ale pak, rozumíte, pak vyletíte všichni do
3369	povětří,“ burácí Prokop, a vřava se rozpoutává nanovo tak hrozně, že pan Holz
3370	rázem stopil lulku do kapsy a rozběhl se k zámku. Ale opět to utichlo, jen
3371	ostrý hlas kázal a odsekával věty, doprovázen temným a hrozivým mručením; bylo
3372	to, jako když se diktují podmínky příměří. Ještě dvakrát se rozkatil divý řev
3373	Prokopův, ale ostrý hlas už se nerozčiloval; zdálo se, že si je jist svou
3374	věcí.
3375	Po půldruhé hodině vyrazil pan Carson z pokoje Prokopova, fialový a lesklý
3376	potem, funící a nachmuřený, a běžel poklusem k pokojům princezniným. Deset
3377	minut nato pan Paul, třesa se úctou, hlásil Prokopovi, jenž hryzl si rty a
3378	prsty ve svém pokoji: „Její Jasnost.“
3379	Vešla princezna ve večerních šatech, popelavě bledá a s obočím palčivě
3380	staženým. Prokop jí pokročil vstříc a chtěl, jak se zdálo, něco říci; ale
3381	princezna jej zadržela pohybem ruky, pohybem, jenž byl pln výsosti a odporu, a
3382	řekla zadrhlým hlasem: „Jdu se vám… pane… omluvit za onen výstup. Nemínila
3383	jsem vás šlehnout. Lituji toho nesmírně.“
3384	Prokop zrudl a chtěl opět něco říci; ale princezna pokračovala: „Poručík
3385	Rohlauf dnes odjede. Kníže prosí, abyste někdy přišel k našemu stolu.
3386	Zapomeňte na tu příhodu. Na shledanou.“ Rychle mu podala ruku; Prokop se sotva
3387	dotkl jejích prstů. Byly velmi chladné a jako mrtvé.
3388
3389
3390	XXVII.
3391
3392	Nuže, po bouřce s Carsonem jako by se vyčistil vzduch. Prokop sice prohlásil,
3393	že při nejbližší příležitosti uteče, ale zavázal se čestným slovem, že až do
3394	té doby se zdrží všech násilností a výstrah; za to byl pan Holz odsunut do
3395	vzdálenosti patnácti kroků a Prokopovi dovoleno v jeho průvodu se volně
3396	pohybovat v okruhu čtyř kilometrů od sedmi ráno do sedmi večer, spát v
3397	laboratoři a stravovat se, kde mu libo. Naproti tomu však nasadil mu Carson
3398	přímo do laboratoře ženu s dvěma dětmi, náhodou zrovna vdovu po dělníkovi
3399	zabitém při výbuchu Krakatitu, jako jisté morální rukojemství proti jakékoliv
3400	(řekněme) neopatrnosti. Krom toho vysazen Prokopovi znamenitý plat ve zlatě a
3401	necháno mu na vůli, aby se prozatím bavil nebo zaměstnával, jak mu libo.
3402	První dny po této dohodě strávil Prokop tím, že všemožně prostudoval terén v
3403	okruhu čtyř kilometrů co do možnosti útěku. Byla prašpatná vzhledem k hlídkové
3404	zóně, jež fungovala přímo výtečně. Prokop vymyslel několik způsobů, jak zabíti
3405	Holze; naneštěstí shledal, že tento suchý a houževnatý patron živí pět dětí a
3406	krom toho matku a chromou sestru, a že má ještě ke všemu za sebou tři léta
3407	káznice pro zabití člověka. Tyto okolnosti nebyly příliš povzbuzující.
3408	Jistou útěchou Prokopovi bylo, že se do něho oddaně, přímo náruživě zamiloval
3409	pan Paul, klíčník na penzi, dokonale šťastný, že má komu sloužit; neboť
3410	jemného stařečka tuze trápilo, že byl shledán příliš pomalým, aby posluhoval
3411	při knížecí tabuli. Prokop si někdy až zoufal pro jeho obtížné a uctivé
3412	pozornosti. Mimoto náramně přilnul k Prokopovi doktor Krafft, Egonův
3413	vychovatel, člověk zrzavý jako liška a hrozně nešťastný v životě; byl přímo
3414	neobyčejně vzdělaný, trochu teozof a k tomu nejpošetilejší idealista, jakého
3415	si lze představit. K Prokopovi se blížil pln ostychu a obdivoval se mu
3416	bezuzdně, neboť jej považoval přinejmenším za génia. Skutečně znal už dávno
3417	Prokopovy odborné články, a dokonce na nich budoval teozofický výklad
3418	nejnižšího okruhu, čili abych tak po sprostu řekl, hmoty. Nadto byl pacifista
3419	a otrava jako všichni lidé příliš ušlechtilých názorů.
3420	Prokopa konečně omrzelo bezcílné potloukání podle hlídkové zóny, a vracel se
3421	stále častěji do laboratoře, aby pracoval na svých věcech. Studoval své staré
3422	poznámky a doplňoval mnohé mezery; sestrojil a opět zničil dlouhou řadu
3423	třaskavin, jež potvrzovaly jeho nejodvážnější hypotézy. Byl téměř šťasten v
3424	těchto dnech; avšak večer, večer se vyhýbal lidem a tesknil pod klidným
3425	dohledem pana Holze, dívaje se na oblaka, na hvězdy a na volný obzor.
3426	Ještě jedna věc ho kupodivu zaměstnávala: jakmile zaslechl dupot koňských
3427	kopyt, přistoupil k oknu a pozoroval jezdce, ať to byl štolba nebo některý
3428	důstojník nebo princezna (s níž nemluvil od onoho dne), a s očima nachmuřenýma
3429	samou pozorností zkoumal, jak se to dělá. Shledával, že jezdec vlastně nesedí
3430	jen tak v sedle, nýbrž do jisté míry stojí ve třmenech; že nepracuje zadkem,
3431	nýbrž koleny; že není trpně jako pytel brambor natřásán koňským cvalem, nýbrž
3432	aktivně vystihuje jeho periodicitu. To vše je prakticky snad velmi jednoduché,
3433	ale pro inženýrského pozorovatele je to mechanismus náramně spletitý,
3434	jmenovitě jakmile kůň začne vzpínat se nebo vyhazovat nebo tančit třesa se
3435	ušlechtilou a nedůtklivou plachostí. To vše studoval Prokop dlouhé hodiny
3436	skryt za okenní záclonou; a jednoho pěkného rána nařídil Paulovi, aby mu dal
3437	osedlat Premiera.
3438	Pan Paul byl velmi zaražen; vysvětloval, že Premier je ohnivý a málo oježděný
3439	rap hrozně nesnášenlivý, avšak Prokop krátce opakoval rozkaz. Jízdecké šaty
3440	měl připraveny ve skříni; oblékl je se slabým pocitem ješitnosti a hnal se na
3441	dvůr. Tam už tancoval Premier tahaje za sebou štolbu, jenž ho držel u huby.
3442	Jako to viděl u jiných, chlácholil Prokop koně hladě mu nozdry a lysinu.
3443	Valach se trochu utišil, jen nohy mu hrály v plavém písku. Prokop se k němu
3444	obmyslně blížil z boku; užuž zvedal nohu ke třmenu, když Premier bleskově po
3445	něm sekl zadní nohou a uhnul zadkem, že Prokop stěží měl čas uskočit. Štolba
3446	vyprskl v krátký smích; to stačilo; Prokop se útokem vrhl na koňův bok,
3447	neznámo jak dostal špičku nohy do třmene a vymrštil se. V nejbližších
3448	okamžicích nevěděl, co se děje; všecko se zatočilo, někdo vykřikl, Prokop měl
3449	jednu nohu ve vzduchu, zatímco druhá nemožně uvázla ve třmenu; nyní Prokop
3450	těžce dopadl do sedla a sevřel kolena vší silou. To mu vrátilo vědomí právě ve
3451	chvíli, kdy Premier vyhodil zadkem jako střelen; Prokop se honem položil
3452	nazad, znovu dopadl a křečovitě přitáhl uzdu. Následkem toho se bestie
3453	postavila na zadní nohy jako svíce; Prokop svíral kolena jako kleště a položil
3454	se tváří až mezi rapovy uši, úzkostlivě dbaje, aby ho neobjal kolem krku,
3455	neboť se bál, že by to vypadalo směšně. Visel vlastně jen na kolenou. Premier
3456	se postavil zase na všechny čtyři a počal se točit jako vlček; toho použil
3457	Prokop k tomu, aby dostal špičku druhé nohy do třmene. „Netiskněte ho tak,“
3458	volal štolba, ale Prokop byl rád, že má koně mezi koleny. Valach se spíš
3459	zoufale než zlomyslně snažil shodit svého divného jezdce; točil se a
3460	vyhazoval, až písek tryskal, a celý kuchyňský personál vyběhl na dvůr podívat
3461	se na tento divoký cirkus. Prokop zahlédl pana Paula, jenž úzkostí tiskl
3462	ubrousek k ústům, a dr. Krafft se vyřítil, svítě na slunci svou zrzavou
3463	hlavou, a s nasazením vlastního života chtěl zadržet Premiera za udidla.
3464	„Nechte ho,“ křikl Prokop v bezuzdné pýše, a bodl valacha do slabin. Pane na
3465	nebi! Premier, kterému se tohle ještě nestalo, vyrazil jako šíp a letěl ze
3466	dvora do parku; Prokop stáhl hlavu mezi ramena, počítaje s tím, aby spadl
3467	okrouhleji, až poletí; jinak stál ve třmenech nakloněn kupředu, mimovolně
3468	napodobuje závodní žokeje. Když se takto řítil podle tenisového hříště,
3469	zahlédl tam několik bílých figurek; tu ho popadlo furiantství a začal
3470	traktovat bičem Premierovu kýtu. Nyní zdivočelý rap ztratil hlavu nadobro; po
3471	několika nepříjemných skocích na bok sedl na zadek a zdálo se, že se překotí;
3472	ale místo toho vyrazil přes záhony jako ztřeštěný. Prokop chápal, že nyní
3473	záleží vše na tom, udržet mu hlavu nahoře, nemají-li oba udělat kotrmelec na
3474	terénu tak nespolehlivém, i visel na uzdě a táhl. Premier se vzepjal, naráz
3475	pokryt potem, a zničehonic začal rozumně cválat. Bylo to vítězství.
3476	Prokopovi se nesmírně ulevilo; teprve nyní mohl vyzkoušet, co studoval tak
3477	důkladně, totiž akademickou školu jezdce v sedle. Třesoucí se kůň poslouchal
3478	uzdy jedna radost, a Prokop, pyšný jako bůh, točil jej po vinutých cestách
3479	parku míře zpátky k tenisovému hříšti. Už viděl za křovím princeznu s raketou
3480	v ruce, i pobodl Premiera do galopu. Vtom princezna mlaskla jazykem, Premier
3481	se vznesl do vzduchu a letěl k ní přes křoví jako šíp; a Prokop naprosto
3482	nepřipraven na tuhle vysokou školu vyletěl ze třmenů a poroučel se přes koňovu
3483	hlavu do trávy. V tu chvíli cítil, že něco zapraskalo, a na vteřinu se mu
3484	bolestí obestřely smysly.
3485	Když procitl, viděl princeznu a tři pány v onom zaraženém postoji lidí, kteří
3486	nevědí, mají-li se smát povedené švandě, nebo přiběhnout na pomoc. Prokop se
3487	opřel o lokty a pokusil se pohnout levou nohou, jež ležela pod ním divně
3488	stočena. Princezna pokročila s tázavým a trochu již ulekaným pohledem.
3489	„Tak,“ řekl Prokop tvrdě, „teď jste mi zlomila nohu.“ Trpěl hrozně a vědomí se
3490	mu mátlo otřesem; přesto se pokoušel vstát. Když zase přišel k sobě, ležel v
3491	princeznině klíně a Wille mu utírala zpocené čelo pronikavě vonícím
3492	kapesníkem. Přes strašlivou bolest v noze byl napolo jako v snách. „Kde je…
3493	kůň,“ blábolil a počal sténati, když jej dva zahradníci kladli na přinesenou
3494	lavici a nesli do zámku. Pan Paul se změnil ve všecko na světě: v anděla,
3495	milosrdnou sestru a rodnou matku, pobíhal, rovnal Prokopovi pod hlavou podušky
3496	a kapal mu na rty koňak; pak si musel sednout vedle postele, a Prokop mu
3497	mačkal ruku v poryvech bolesti, posilován dotykem té měkké a stařecky lehýnké
3498	ruky. Dr. Krafft stál u nohou s očima plnýma slz, a i pan Holz zřejmě dojat
3499	rozstřihoval Prokopovi jezdecké nohavice a máčel mu stehno studenými obklady.
3500	Prokop tiše sténal a chvílemi se modrými rty usmíval na Kraffta nebo na pana
3501	Paula. A tu již se přivalil plukovní lékař, takový lepší řezník, provázen
3502	asistentem, a bez dlouhých okolků se pustil do Prokopovy nohy. „Hmjo,“ řekl,
3503	„komplikovaná fraktura femoris a tak dále; nejmíň šest neděl postele,
3504	člověče.“ Vybral dvě dyhy, a nyní se počala trapná věc. „Natahujte mu nohu,“
3505	kázal řezník asistentovi; ale pan Holz uctivě odstrčil rozčileného nováčka a
3506	chopil se sám zlomeného údu celou svou tvrdou, šlachovitou silou. Prokop se
3507	zahryzl do podušky, aby neřval bolestí jako zvíře, a vyhledal očima utrápenou
3508	tvář pana Paula, na níž se zrcadlila všechna jeho vlastní muka. „Ještě
3509	kousek,“ basoval doktor ohmatávaje frakturu; Holz mlčky a pevně táhl. Krafft
3510	prchl koktaje cosi v úplném zoufalství. Nyní řezník rychle a obratně utahoval
3511	dyhy; přitom bručel, že zítra zaleje tu sakramentskou nohu do sádry. Konečně
3512	je po všem; bolí to sice příšerně a natažená noha leží jako mrtvá, ale aspoň
3513	ten řezník je pryč; jenom pan Paul přechází po špičkách a žbrblaje měkkými rty
3514	se stará, jak by trpiteli ulevil.
3515	Tu se přižene pan Carson autem a bera najednou čtyři schody letí k Prokopovi.
3516	Pokoj se naplní jeho třesknou účastí, hned je tu veseleji a jaksi chlapácky;
3517	pan Carson žvaní pro útěchu páté přes deváté, a najednou pohladí Prokopa
3518	nesměle a přátelsky po zježené hlavě; v tu chvíli odpouští Prokop svému
3519	zavilému nepříteli a tyranu devět desetin jeho špatností. Pan Carson se
3520	přehnal jako vítr; a nyní se posunuje po chodbě cosi těžkého, dveře se rozletí
3521	a dva lokajové s bílými prackami vedou dovnitř ochromeného knížete. Kníže už
3522	ode dveří kývá úžasně vyschlou a dlouhou ručkou, aby snad Prokop ze samé úcty
3523	zázračně nevstal a nevykročil vstříc Jeho Jasnosti; pak se nechá posadit a
3524	vypraví ze sebe několik vět nejblahovolnější účasti.
3525	Sotva zmizelo toto zjevení, ťuká někdo na dveře a pan Paul šeptá s nějakou
3526	komornou. Hned nato vchází princezna, má ještě bílé tenisové šaty a v hnědé
3527	tváři vzdor a kajícnost; neboť se přichází dobrovolně omluvit ze svého
3528	hrozného uličnictví. Ale než může promluvit, rozzáří se drsný, hrubě omítnutý
3529	Prokopův obličej dětským úsměvem. „Tak co,“ praví pyšně pacient, „bojím se
3530	koně nebo ne?“
3531	Princezna se zarděla tak, že by to nikdo do ní neřekl; až ji to samu zamrzelo
3532	a uvedlo do rozpaků. Nicméně se přemohla, a rázem je z ní vznešená hostitelka;
3533	hlásí, že přijede chirurg profesor, a ptá se, co si Prokop žádá k jídlu, ke
3534	čtení a podobně; ještě nařídí Paulovi, aby dvakrát denně jí podával zdravotní
3535	zprávu, jaksi z dálky urovná cosi na polštáři a s malým kývnutím hlavy odejde.
3536	Když zanedlouho přijel slavný chirurg autem, bylo mu několik hodin čekati, byť
3537	nad tím sebevíc kroutil hlavou. Pan inženýr Prokop totiž ráčil hluboce usnout.
3538
3539
3540	XXVIII.
3541
3542	To se rozumí, slavný chirurg neuznal práci vojenského řezníka, roztahoval
3543	znovu Prokopovy zlomeniny a nakonec to vše zalil do sádry a řekl, že levá
3544	extremita zůstane podle všeho chromá.
3545	Prokopovi nastaly dny slavné a ležácké. Krafft mu předčítal Swedenborga a pan
3546	Paul rodinné kalendáře, zatímco princezna dala obklopit lůžko trpitele všemi
3547	nádhernými vazbami světové literatury. Nakonec Prokopa omrzely i kalendáře a
3548	jal se Krafftovi diktovat soustavné dílo o destruktivní chemii. Nejvíc si –
3549	kupodivu – oblíbil Carsona, jehož drzost a bezohlednost mu imponovala; neboť
3550	našel pod ní veliké plány a potrhlou fanatičnost zásadního, mezinárodního
3551	militaristy. Pan Paul byl na vrcholu blaženství; nyní byl nepostrádatelný od
3552	noci do noci a mohl sloužiti každým dechem a každým krůčkem svých šouravých
3553	nohou.
3554	Ležíš sevřen hmotou, podoben poraženému pni; ale což necítíš jiskření
3555	strašlivých a neznámých sil v té nehybné hmotě, jež tě poutá? Hovíš si na
3556	prachových poduškách nabitých větší silou než sud dynamitu; tvé tělo je spící
3557	třaskavina, a i třesoucí se, zvadlá ručička Paulova skrývá v sobě větší možnou
3558	brizanci než melinitová kapsle. Spočíváš nehnutě v oceánu nezměřitelných,
3559	nerozložených, nevypáčených sil; co je kolem tebe, nejsou pokojné zdi, tiší
3560	lidé a hučící koruny stromů, nýbrž muniční sklad, kosmická prachárna
3561	připravená k strašlivému výkonu; ťukáš kloubem na hmoty, jako bys přehlížel
3562	sudy ekrazitu, zkoumaje, jak jsou plné.
3563	Prokopovy ruce zprůhledněly nehybností, ale nabyly zato podivného hmatu:
3564	cítily zrovna a odhadovaly detonační potenciál všeho, čehokoliv se dotkly.
3565	Mladé tělo má ohromné brizantní napětí; ale opět dr. Krafft, nadšenec a
3566	idealista, obsahuje poměrně slabou výbušnou kvalitu, kdežto Carsonovo
3567	detonační číslo se blíží tetranitranilinu; a Prokop se zachvěním vzpomínal na
3568	chladný dotek princezniny ruky, jenž mu vyzradil příšernou brizanci toho
3569	zpupného amazonského tvora. Prokop si lámal hlavu, závisí-li potenciální
3570	třaskavá energie organismu na přítomnosti nějakých enzymových či jakých látek,
3571	nebo na chemické stavbě samotných buněčných jader, jež jsou náboji par
3572	excellence. Ať je tomu jakkoliv: rád bych viděl, jak by ta černá, nadutá holka
3573	explodovala.
3574	Teď už pan Paul vozí Prokopa v lenošce po parku; pan Holz je nyní zbytečný,
3575	ale činí se, neboť byl v něm objeven veliký talent masérský, a Prokop cítí z
3576	jeho tuhých prstů zrovna prýštit blahodárnou explozívní sílu. Potká-li někdy
3577	princezna pacienta v parku, promluví něco s dokonalou a přesně odměřenou
3578	zdvořilostí, a Prokop k svému vzteku nikdy nepochopí, jak se to dělá; neboť
3579	sám je buď příliš hrubý, nebo příliš sdílný. Ostatní společnost vidí v
3580	Prokopovi podivína; to jim dává právo nebrat ho vážně a jemu volnost býti k
3581	nim nezdvořilý jako drvoštěp. Jednou se princezna ráčila u něho zastavit s
3582	celým průvodem; nechala pány stát, usedla vedle Prokopa a ptala se ho po jeho
3583	práci. Prokop, chtěje jí co nejvíce vyhovět, upadl do tak odborného výkladu,
3584	jako by měl přednášku na mezinárodním kongresu chemiků; kníže Suwalski a
3585	jakýsi cousin se začali šťouchat a smát, a tu se Prokop rozvzteklil a utrhl se
3586	na ně, jim že to nepovídá. Všechny oči se obrátily na Její Jasnost, neboť na
3587	ní bylo usadit nesrstného plebejce; ale princezna se trpělivě usmála a poslala
3588	pány hrát tenis. Zatímco se za nimi dívala očima jako kmín přimhouřenýma,
3589	zpytoval ji Prokop úkosem; vlastně poprvé si jí pořádně všiml. Byla tuhá,
3590	tenká, s nadbytkem pigmentu v pleti, vlastně ne zrovna hezká; maličká ňadra,
3591	nohy přehozeny, skvostné rasové ruce; na pyšném čele jizva, oči skryté a
3592	prudké, pod ostrým nosem temné chmýří, zpupné a tvrdé rty; nu ano, vlastně
3593	téměř hezká. Jaké má opravdu oči?
3594	Tu je k němu plně obrátila, a Prokop se zmátl. „Prý umíte hmatem poznat
3595	povahu,“ řekla honem. „Vypravoval o tom Krafft.“ Prokop se zasmál tomuto
3596	ženskému výkladu své zvláštní chemotaxe. „Nu ano,“ povídal, „člověk cítí,
3597	kolik má která věc síly; to nic není.“ Princezna pohlédla rychle na jeho ruku
3598	a potom kolem dokola; nebyl tam nikdo.
3599	„Ukažte,“ zabručel Prokop a nastavil rozjizvenou dlaň. Položila na ni hladké
3600	konečky prstů; nějaký blesk proběhl Prokopem, srdce mu zabouchalo a hlavou mu
3601	nesmyslně kmitlo: „Což kdybych sevřel!“ A již hnětl a drtil v hrubé tlapě
3602	tuhé, palčivé maso její ruky. Opilá závrať mu zaplavila hlavu; viděl ještě, že
3603	princezna zavírá oči a syká rozchlípenými rty, sám pak semkl oči a zatínaje
3604	zuby propadal se do kroužící tmy; jeho ruka se horce a divoce rvala s tenkými,
3605	přísavnými prsty, které se mu chtěly vyrvat, které se hadovitě svíjely, které
3606	se zarývaly nehty do jeho kůže a opět naze, křečovitě přilnuly k jeho masu.
3607	Prokop jektal zuby rozkoší; chvějivé prsty pekelně dráždily jeho zápěstí,
3608	začal vidět rudá kola, náhle prudký a žhavý stisk, a úzká ruka se mu vydrala z
3609	dlaně. Omámen zvedl Prokop opilá víčka; v hlavě mu hučelo těžkými tepy; s
3610	úžasem viděl opět zelenou a zlatou zahradu a musel přivřít oči oslněn denním
3611	světlem. Princezna zrovna zpopelavěla a hryzla se do rtů ostrými zuby; v
3612	štěrbinách očí jí žířil bezmezný odpor či co.
3613	„Nu?“ řekla ostře.
3614	„Panenská, bezcitná, vilná, vzteklá a pyšná, – vypráhlá jako troud, jako troud
3615	– a zlá; vy jste zlá; vy jste palčivá samou krutostí a nenávistná a bez srdce;
3616	vy jste zlá a k prasknutí nabitá náruživostí; nedotknutelná, chtivá, tvrdá,
3617	tvrdá k sobě, led a oheň, oheň a led –“
3618	Princezna mlčky pokývla: ano.
3619	„– k nikomu dobrá, k ničemu dobrá; nadutá, vznětlivá jako lunt, neschopná
3620	milovat, otrávená a planoucí – řeřavá – speklá žárem, a všechno kolem vás
3621	mrzne.“
3622	„Musím být tvrdá k sobě,“ šeptala princezna. „Vy nevíte – vy nevíte –“ Mávla
3623	rukou a vstala. „Děkuju vám. Pošlu vám Paula.“
3624	Vyliv takto svou osobní, uraženou hořkost, začal Prokop o princezně smýšlet
3625	laskavěji; dokonce ho tuze mrzelo, že se mu nyní zřejmě vyhýbá. Chystal se
3626	říci jí při nejbližší příležitosti něco hodně přívětivého, ale příležitost se
3627	už nenaskytla.
3628	Na zámek přijel kníže Rohn, zvaný mon oncle Charles, bratr nebožky kněžny,
3629	takový vzdělaný a jemný světoběžník, amatér všeho možného, tres grand artiste,
3630	jak se říkalo, který dokonce napsal několik historických románů, ale jinak byl
3631	nadmíru milý člověk; k Prokopovi pojal zvláštní náklonnost a trávil u něho
3632	celé hodiny. Prokop mnoho profitoval od jemného pána, obrousil se jaksi a
3633	pochopil, že jsou na světě také jiné věci než destruktivní chemie. Oncle
3634	Charles byl vtělená anekdotická kronika; Prokop rád stočil hovor na princeznu
3635	a naslouchal se zájmem, jaké to bývalo zlé, ztřeštěné, pyšné a velkodušné
3636	děvčátko, jež kdysi střelilo po svém maître de danse a jindy si chtělo dát
3637	vyříznout kus kůže na transplantaci pro popálenou chůvu; když jí to zakázali,
3638	porazila ze vzteku une vitrine s nejvzácnějším sklem. Le bon oncle také
3639	přivlekl k Prokopovi klacka Egona a dával jej (Prokopa) chlapci za příklad s
3640	takovými elóžemi, že se chudák Prokop červenal stejně jako Egonek.
3641	Po pěti nedělích už běhal o holi; vracel se stále častěji do laboratoře a
3642	pracoval jako morovatý, až mu zas procitla bolest v noze, takže cestou domů
3643	zrovna visel na ruce pozorného Holze. Pan Carson zářil, když viděl Prokopa tak
3644	mírného a pracovitého, a ťukal chvílemi na onu stranu, kde v Pánu odpočíval
3645	Krakatit; než to byla věc, o níž Prokop nechtěl ani slyšet.
3646	Jednoho večera bylo na zámku nějaké slavné soirée; nuže, na tento večer
3647	připravil Prokop svůj coup. Princezna zrovna stála ve skupině generálů a
3648	diplomatů, když se otevřely dveře a vešel – bez hole – vzdorovitý vězeň,
3649	poprvé poctívaje knížecí křídlo svou návštěvou. Oncle Charles a Carson mu
3650	běželi vstříc, kdežto princezna na něho jen rychle, zkoumavě pohlédla přes
3651	hlavu čínského vyslance. Prokop si myslel, že ho přijde uvítat; ale když
3652	viděl, že se zastavila s dvěma staršími, až po pupek dekoletovanými paničkami,
3653	zamračil se a couval do kouta, neochotně se ukláněje náramným osobnostem,
3654	kterým ho pan Carson představoval pod titulem „slavného učence“, „našeho
3655	slavného hosta“ a tak dále; jak se zdálo, převzal tu pan Carson roli Holzovu,
3656	neboť nehnul se od Prokopa na krok. Čím dál, tím se Prokop nudil zoufaleji;
3657	vtlačil se už docela do kouta a škaredil na celý svět. Teď mluví princezna s
3658	nějakými arcihodnostáři, jeden z nich je dokonce admirál a druhý veliké
3659	zahraniční zvíře; princezna se kvapně podívá stranou, kde se kaboní Prokop,
3660	ale v tu chvíli k ní přistupuje pretendent jistého zrušeného trůnu a odvádí ji
3661	na opačnou stranu. „Nu, já půjdu domů,“ bručí Prokop a rozhoduje se v hloubi
3662	své černé duše, že do tří dnů udělá nový pokus o útěk. V tom okamžiku stojí
3663	před ním princezna a podává mu ruku. „Jsem ráda, že jste zdráv.“
3664	Prokopa zradila veškera dobrá výchova oncle Charlesa. Udělal masívní pohyb
3665	rameny (míněný jako poklona) a řekl medvědím hlasem. „Myslel jsem, že mne ani
3666	nevidíte.“ Pan Carson zmizel, jako by se propadl.
3667	Princezna je ohromně vystřižena, což uvádí Prokopa ve zmatek; neví, kam se má
3668	dívat, ale vidí její tuhé snědé maso s popraškem pudru a cítí pronikavou vůni.
3669	„Slyšela jsem, že zase pracujete,“ mluví princezna. „Co zrovna děláte?“
3670	„Nu, to a ono,“ plave Prokop, „většinou nic valného.“ Hola, teď je tu
3671	příležitost napravit onu surovost… nu, tehdy ten insult s tou rukou; ale co u
3672	všech všudy lze říci zvláště přívětivého? „Kdybyste chtěla,“ mručí, „udělal
3673	bych… nějaký pokus… s vaším pudrem.“
3674	„Jaký pokus?“
3675	„Třaskavinu. Máte toho na sobě… že by se tím dal vypálit kanón.“
3676	Princezna se zasmála. „Já nevěděla, že pudr je třaskavina!“
3677	„Všecko je třaskavina… když se to vezme pořádně do ruky. Vy sama –“
3678	„Co?“
3679	„Nic. Ztajený výbuch. Vy jste strašně brizantní.“
3680	„Když mne někdo vezme pořádně do ruky,“ zasmála se princezna, a náhle
3681	zvážněla. „Zlá, bezcitná, vzteklá, chtivá a pyšná, že ano?“
3682	„Děvčátko, které se chce nechat stáhnout z kůže… pro starou bábu…“
3683	Princezna se zapálila. „Kdo vám to řekl?“
3684	„Mon oncle Charles,“ pleskl Prokop.
3685	Princezna ztuhla a byla najednou sto mil daleko. „Ah, kníže Rohn,“ opravila ho
3686	suše. „Kníže Rohn mnoho mluví. Těší mne, že jste all right.“ Malé kývnutí
3687	hlavy, a Wille plovala sálem po boku kavalíra v uniformě nechávajíc Prokopa
3688	zuřit v koutě.
3689	Nicméně ráno nato donesl pan Paul Prokopovi cosi jako svátost, a že prý to
3690	přinesla princeznina komorná.
3691	Byla to krabička pronikavě vonného nahnědlého pudru.
3692
3693
3694	XXIX.
3695
3696	Prokopa dráždila a znepokojovala ta silná ženská vůně, když pracoval skloněn
3697	nad krabičkou pudru; bylo mu, jako by sama princezna byla v laboratoři a
3698	nahýbala se nad jeho ramenem.
3699	Ve své mládenecké nevědomosti dříve netušil, že pudr je vlastně jen škrobový
3700	prášek; považoval jej patrně za zemitou barvu. Nuže, škrob je výborná věc
3701	dejme tomu na flegmatizování příliš ofenzívních třaskavin, protože je sám o
3702	sobě netečný a tupý; tím hůře, má-li se sám stát třaskavinou. Nyní si s ním
3703	naprosto nevěděl rady; drtil si čelo v dlaních, hrozně pronásledován
3704	pronikavou vůní princezninou, a neopouštěl laboratoř ani v noci.
3705	Ti, kdo ho měli rádi, přestali za ním chodit, neboť schovával před nimi svou
3706	práci a netrpělivě si na ně vyjížděl pořád mysle na zlořečený pudr. U všech
3707	všudy, co ještě zkusit? Po pěti dnech mu začalo svítat; horečně studoval
3708	aromatické nitroaminy, načež se pustil do syntetické páračky, jakou jakživ
3709	nedělal. A pak jedné noci to leželo před ním, nezměněné ve vzhledu a pronikavě
3710	vonící: hnědavý prášek, z něhož dýše zralá ženská pleť.
3711	Natáhl se na kavalci zmořen únavou. Zdálo se mu, že vidí plakát s nápisem
3712	„Powderit, nejlepší třaskavý poudre na pleť“, a na plakátě je vymalována
3713	princezna a vyplazuje na něj jazyk. Chce se odvrátit, ale z plakátu se vysunou
3714	dvě nahé snědé paže a medúzovitě ho táhnou k sobě. Tu vytáhl z kapsy křivák a
3715	přeřízl je jako salám. Pak se zděsil, že se dopustil vraždy, a prchal ulicí,
3716	ve které před léty bydlel. Stálo tam hrčící auto, i skočil do něho křiče
3717	„jeďte rychle“. Auto se rozjelo, a tu teprve shledal, že u volantu sedí
3718	princezna a má na hlavě koženou přilbici, v níž ji dosud neviděl. V ohybu
3719	cesty někdo se vrhá před auto, patrně aby zastavilo; nelidský řev, kolo se
3720	přehouplo přes cosi měkkého, a Prokop se probudil.
3721	Nahmatal, že má horečku, i vstal a hledal v laboratoři něco léčivého. Nenašel
3722	nic než absolutní alkohol; přihnul si pořádně, spálil si ústa i požerák a šel
3723	znovu lehnout s motající se hlavou. Zdály se mu ještě nějaké vzorce, květiny,
3724	Anči a zmatená jízda vlakem; pak se vše rozplynulo v hlubokém spánku.
3725	Ráno si sehnal povolení podniknout na střelnici pokusnou explozi, z čehož měl
3726	Carson nezřízenou radost. Prokop si zakázal účast jakéhokoliv laboranta a sám
3727	dohlížel, aby pokusná chodba byla vydlabána v pískovém kameni co nejdále od
3728	zámku, v té části střelnice, kde ani nebylo elektrické vedení, takže bylo
3729	nutno přiložit obyčejný doutnák. Když bylo vše připraveno, vzkázal princezně,
3730	že přesně ve čtyři hodiny vyletí do povětří její krabička pudru. Osobně pak
3731	doporučil Carsonovi, aby vyklidil nejbližší baráky a naprosto zamezil
3732	komukoliv přístup v okruhu jednoho kilometru; dále si vyžádal, aby pro
3733	tentokrát byl na čestné slovo zbaven Holze. Pan Carson sice mínil, že je to
3734	příliš hluku pro omeletu, ale celkem vyhověl Prokopovi ve všem.
3735	Před čtvrtou hodinou nesl Prokop vlastnoručně krabičku pudru k výbušné štole,
3736	čichl naposledy s jistou lačností k princeznině vůni a ponořil krabičku do
3737	jámy; tam ji pak podložil rtuťovou kapslí a navázal Bickfordovu šňůru
3738	vyměřenou na pět minut; načež se uvelebil vedle a čekal s hodinkami v ruce, až
3739	budou za pět minut čtyři.
3740	Ahaha, teď jí ukáže, teď ukáže té zpupné slečince, co dovede. Nu, tohle bude
3741	jednou exploze jak se patří, něco jiného než pokusné bouchačky tam na Bílé
3742	hoře, kde se musel ke všemu schovávat před strážníkem; bude to výbuch slavný a
3743	svobodný, ohnivý sloup až k nebi, nádherná síla, veliké udeření hromu;
3744	rozštípnou se nebesa mocí ohňovou, a jiskra vykřísnutá rukou člověka –
3745	Za pět minut čtyři. Prokop rychle zapálil šňůru a upaloval odtud s hodinkami v
3746	ruce, slabě pokulhávaje. Za tři minuty; hrome, teď rychleji. Za dvě minuty. A
3747	tu zahlédl napravo princeznu provázenou panem Carsonem, jak míří k výbušné
3748	jámě. Strnul na okamžik hrůzou a zařval na ně výstrahu; pan Carson se zarazil,
3749	ale princezna ani se neohlížejíc šla dál; Carson klusal za ní, patrně ji
3750	přemlouvaje, aby se vrátila. Přemáhaje prudkou bolest v noze řítil se Prokop
3751	za nimi. „Lehněte,“ ryčel, „u všech čertů lehněte!“ Jeho obličej byl tak
3752	hrozný a zběsilý, že pan Carson zbledl, udělal dva veliké skoky a položil se
3753	do hlubokého příkopu. Princezna šla pořád; nebyla už dále od výbušné jámy než
3754	dvě stě kroků. Prokop praštil hodinkami o zem a pádil za ní. „Lehnout,“ zařval
3755	a chytil ji za rameno. Princezna se prudce obrátila a měřila ho užaslým
3756	pohledem, co si to jako dovoluje; a tu ji Prokop oběma pěstmi srazil na zem a
3757	padl na ni celou svou tíhou.
3758	Tuhé, tenké tělo se zoufale pod ním zazmítalo. „Hade,“ sykl Prokop, a těžce
3759	dýchaje tiskl princeznu vší silou hrudníku k zemi. Tělo pod ním se vzepjalo
3760	obloukem a smýklo sebou stranou; avšak kupodivu, ze sevřených úst
3761	princezniných se nevydral ani hlásek, jen krátce, rychle dýchala v horečném
3762	zápasu. Prokop vtiskl koleno mezi její kolena, aby se mu nevysmekla, a
3763	zacpával jí dlaněmi uši, mysle bleskově na to, že by jí explozí mohly
3764	prasknout bubínky. Ostré nehty se mu zaryly do šíje a v tváři pocítil vzteklé
3765	hryznutí čtyř lasiččích špičáků. „Bestie,“ supěl Prokop a hleděl setřást
3766	zakousnuté zvíře; avšak nepovolila, jako přisátá, a z hrdla se jí vydral
3767	vrkavý zvuk; její tělo se vlnivě vzpínalo a převracelo se jako v křeči. Známá
3768	pronikavá vůně omámila Prokopa; srdce se v něm splašeně rozbouchalo, a v tom
3769	chtěl vyskočit, nemysle už na explozi, jež musí vyletět v nejbližší vteřině.
3770	Tu však cítil, že jektající kolena obemkla a svírají jeho nohu a dvě paže mu
3771	křečovitě opínají hlavu i šíji; a na tváři pocítil vlhký, palčivý, třesoucí se
3772	dotyk úst a jazyka. Zaúpěl hrůzou a hledal svými rty ústa princeznina. Vtom
3773	třeskla strašlivá exploze, sloup hlíny a kamení se vyryl ze země, něco prudce
3774	udeřilo Prokopa do temene, ale ani o tom nevěděl; neboť v tom okamžiku se
3775	zaryl do horoucí vláhy bezdechých úst a líbal rty, jazyk, zuby, ústa otevřená
3776	a vrkající; pružné tělo pod ním rázem ochablo a chvělo se dlouhými vlnami.
3777	Zahlédl nebo se mu jen zdálo, že pan Carson vstal a vykoukl, ale horempádem se
3778	zase položil na zem. Třesoucí se prsty šimrají Prokopovu šíji nesnesitelnou a
3779	divou rozkoší; chraptivá ústa celují jeho tváře a oči drobnými, rozechvěnými
3780	polibky, zatímco Prokop se žíznivě vpíjí do tlukoucí palčivosti vonného hrdla.
3781	„Drahý, drahý,“ lechtá a pálí ho v uše horký, vlhký šepot, jemné prsty se mu
3782	zarývají do vlasů, plihé tělo se napíná a dlouze k němu přilne celou délkou; a
3783	Prokop se přisál k prýštícím rtům nekonečným sténajícím polibkem.
3784	Sss! Odstrčen loktem Prokop vyskočil a mnul si čelo jako opilý. Princezna
3785	usedla a rovnala si vlasy. „Podejte mi ruku,“ kázala suše, kvapně se rozhlédla
3786	a přitiskla honem jeho podanou ruku k planoucí líci; náhle ji prudce
3787	odstrčila, zvedla se, ztuhla a širokýma očima se dívala někam do prázdna.
3788	Prokopovi bylo z ní až úzko, chtěl se k ní vrhnout; trhla nervózně ramenem,
3789	jako by něco shazovala; viděl, že se strašně hryže do rtů. Teprve teď si
3790	vzpomněl na Carsona; našel ho opodál, jak leží na zádech – ale ne už v příkopě
3791	– a vesele mrká k modrému nebi. „Už je po tom?“ spustil leže a zatočil palci
3792	na břiše mlýnek. „Já se totiž hrozně bojím takových věcí. Mám už vstát?“
3793	Vyskočil a otřepal se jako pes. „Báječná exploze,“ povídal nadšen, a jen tak
3794	jakoby nic mrkl po princezně.
3795	Princezna se obrátila; byla olivově bledá, ale kompaktní a zvládnutá. „To bylo
3796	všecko?“ ptala se ledabyle.
3797	„Můj ty kriste,“ repetil Carson, „jako by toho nebylo dost! Propána, jediná
3798	krabička pudru! Člověče, vy jste čaroděj zapsaný ďáblu, král pekel či kdo. Co?
3799	Baže. Král hmoty. Princezno, ejhle král,“ hodil s patrnou narážkou, a už zas
3800	uháněl dále: „Geniální, že? Jedinečný člověk. My jsme jen hadráři, na mou
3801	čest. Jaké jste tomu dal jméno?“
3802	Omámenému Prokopovi se vracela rozvaha. „Ať to princezna pokřtí,“ řekl, rád,
3803	že se na tolik vzmohl. „Je to… její.“
3804	Princezna se zachvěla. „Nazvete to třeba Vicit,“ sykla ostře.
3805	„Co?“ chytil se toho pan Carson. „Aha, Vicit. Znamená ,zvítězil‘, že?
3806	Princezno, vy jste geniální! Vicit! Ohromné, haha! Hurá!“
3807	Než Prokopovi se mihla hlavou etymologie jiná a strašlivá. Vitium. Le vice.
3808	Neřest. Pohlédl s hrůzou na princeznu; ale na její upjaté tváři nebylo lze
3809	čísti žádné odpovědi.
3810
3811
3812	XXX.
3813
3814	Pan Carson běžel napřed k místu výbuchu. Princezna – patrně schválně – se
3815	opozdila; Prokop myslel, že mu chce něco říci, ale ona jen ukázala prstem na
3816	tváři: pozor, tady – Prokop si rychle sáhl na tvář; našel tam krvavé stopy
3817	jejího kousnutí, i zvedl hrst hlíny a rozmazal si ji po líci, jako by ho při
3818	výbuchu zasáhla hrouda.
3819	Výbušná jáma byla vyryta jako kráter v průměru asi pěti metrů; bylo těžko
3820	odhadnouti brizanci, ale Carson páčil výkon na pětinásobek oxiliquitu. Krásná
3821	látečka, mínil, ale pro praktické užití trochu moc silná. Vůbec pan Carson
3822	obstarával celý hovor hravě klouzaje přes povážlivé trhliny konverzace; a když
3823	se na cestě zpátky s poněkud okatou horlivostí poroučel, že prý musí ještě to
3824	a ono, padla na Prokopa ukrutná tíha: o čem mám nyní mluvit? Bůhví proč se mu
3825	zdálo, že se ani slovem nesmí dotknout oné divé a temné události, když nastala
3826	exploze a „nebesa se rozštípla mocí ohňovou“; kvasil v něm hořký a nechutný
3827	pocit, že by ho princezna mrazivě odbyla jako lokaje, se kterým – se kterým –
3828	Zatínal pěstě ošklivostí a přežvykoval cosi naprosto vedlejšího, nejspíš o
3829	koních; slova mu vázla v krku, a princezna zřejmě zrychlovala krok, aby už co
3830	nejdříve byla v zámku. Prokop silně kulhal, ale nedával to znát. V parku se
3831	chtěl poroučet, avšak princezna zabočila na postranní cestu. Následoval ji
3832	váhavě; tu se k němu přimkla ramenem, zvrátila hlavu nazad a nastavila žíznivé
3833	rty.
3834	Princeznin čínský ratlík Toy zavětřil odněkud svou velitelku a piště radostí
3835	letěl k ní přes záhony a křovím. A tu je, haha! ale co to? Ratlík ustrnul: ten
3836	Velký Nevlídný jí cloumá, jsou do sebe zakousnuti, potácejí se v němém a
3837	zuřivém zápase; oho, Paní to projela, ruce jí klesly a leží sténajíc v loktech
3838	Velkého; teď ji zadáví. A Toy začal řváti „pomoc! pomoc!“ ve svém psím nebo
3839	čínském jazyce.
3840	Princezna se vyrvala z náručí Prokopova. „I ten pes, i ten pes,“ zasmála se
3841	nervózně. „Pojďme!“ Prokopovi se motala hlava, byl stěží s to udělat několik
3842	kroků. Princezna se do něho zavěsila (šílená! což kdyby někdo –), vleče jej,
3843	ale nohy jí váznou; zarývá prsty do jeho paže, má chuť drásat či co, syká,
3844	vraští obočí, v očích se jí to temně propadá; a náhle s chraptivým vzlyknutím
3845	letí Prokopovi na krk, až zavrávoral, a hledá jeho ústa. Prokop ji drtí pažemi
3846	i zuby; předlouhé bezdeché sevření, a tělo napjaté jako luk plihne, hroutí se,
3847	poklesá měkce a bezvládně; se zavřenýma očima leží princezna na jeho prsou a
3848	blábolí slabiky sladké a beze smyslu, nechává si plenit tváře i hrdlo prudkými
3849	polibky a vrací je opile a jakoby ani nevědouc o sobě: do vlasů, na ucho, na
3850	ramena, omámená, poddajná, omdlévající, bez konce něžná, pokorná jako onučka a
3851	snad, bože, snad v tuto vteřinu šťastná nějakým nevýslovným a bezbranným
3852	štěstím; ó bože, jaký úsměv, jaký rozechvěný a přesličný úsměv na tiše
3853	srkajících rtech.
3854	Otevřela, vytřeštila oči a prudce se vyvinula z jeho rukou. Stáli na dva kroky
3855	od hlavní aleje. Přejela si obličej dlaněmi jako ten, kdo procitá ze sna;
3856	odstoupila vratce a opřela se čelem o peň dubový. Sotva ji Prokop pustil z
3857	tlap, rozpáčilo se mu srdce ohavnými, ponižujícími pochybnostmi: jsem, kriste,
3858	jsem pro ni sluha, na kterém se… patrně… jen tak rozněcuje ve… v… v nepříčetné
3859	chvíli, kdy… kdy ji přemohla její samota či co; nyní mne odkopne jako psa, aby
3860	jindy zas… někdo jiný… Přistoupil k ní a neurvale jí položil tlapu na rameno.
3861	Obrátila se krotce s plachým, téměř bázlivým a poníženým úsměvem. „Ne ne,“
3862	zašeptala spínajíc ruce, „prosím, již ne –“
3863	Prokopovi pukalo srdce náhlou přemírou něžnosti. „Kdy,“ bručel, „kdy vás zas
3864	uvidím?“
3865	„Zítra, zítra,“ šeptala úzkostně a couvala k zámku. „Musíme jít. Tady nelze –“
3866	„Zítra, kde?“ naléhal Prokop.
3867	„Až zítra,“ opakovala nervózně, zimavě se choulila do sebe a spěchala beze
3868	slova. Před zámkem mu podala ruku: „Sbohem.“
3869	Jejich prsty se palčivě spletly; nevěda o tom táhl ji k sobě. „Nesmíš, teď
3870	nesmíš,“ zasykla a ožehla ho plamenným pohledem.
3871	Jinaké větší škody pokusný výbuch Vicitu nezpůsobil. Shodilo to jen několik
3872	komínů na blízkých barácích a vyrazily se tlakem vzduchu nějaké okenní
3873	tabulky. Také velké vitráže v pokoji knížete Hagena pukly; v tu chvíli se
3874	chromý pán namáhavě vztyčil a stoje, jako voják, očekával další katastrofu.
3875	Společnost v panském křídle seděla po večeři u černé kávy, když vešel Prokop
3876	rovnou hledaje očima princeznu; nemohl už snést řeřavá muka pochybností.
3877	Princezna zbledla; ale žoviální strýček Rohn se hned Prokopa ujal a gratuloval
3878	mu k skvělému výkonu a kdesi cosi. Dokonce nadutý Suwalski se vyptával se
3879	zájmem, je-li to pravda, že pán může každou věc obrátit v třaskavinu. „Dejme
3880	tomu takový cukr,“ opakoval pořád, a žasl, když Prokop zabručel, že cukrem se
3881	střílelo už dávno za Veliké války. Po jistou dobu byl Prokop vůbec středem
3882	zájmu; ale koktal, odbýval všechny otázky a za živého boha nerozuměl
3883	povzbuzujícím pohledům princezniným; jen je chytal svýma krvavýma očima s
3884	děsnou pozorností. Princezna byla jako na trní.
3885	Nu, pak se hovor stočil jinam, a Prokopovi se zdálo, že si ho nikdo nevšímá;
3886	ti lidé si rozuměli tak dobře, mluvili velice lehce, v narážkách a s ohromným
3887	zájmem o věcech, kterým on vůbec nerozuměl nebo na kterých zhola nic neviděl.
3888	I princezna celá ožila; tak vidíš, má tisíckrát víc společného s těmi panáky
3889	než s tebou. Mračil se, nevěděl co s rukama, zavařilo to v něm slepým vztekem;
3890	tu postavil číšku s kávou tak prudce, že se roztříštila.
3891	Princezna upřela na něho hrozné oči; ale šarmantní oncle Charles zachránil
3892	situaci tím, že začal povídat o lodním kapitánovi, který rozmačkal v prstech
3893	pivní láhev. Jakýsi tlustý cousin tvrdil, že by to dovedl také. Tu tedy dali
3894	přinést prázdné pivní láhve, a jeden po druhém za hlučného haló zkoušel,
3895	rozdrtí-li některou z nich. Byly to těžké láhve z černého skla: nepraskla
3896	žádná.
3897	„Teď vy,“ kázala princezna s rychlým pohledem na Prokopa.
3898	„To nesvedu,“ bručel Prokop, ale princezna poškubla obočím tak – tak
3899	velitelsky – – Prokop vstal a popadl láhev kolem hrdla; stál nehnutě,
3900	nekroutil se úsilím jako ti ostatní, jen svalstvo v obličeji mu k prasknutí
3901	nabíhalo; vypadal jako pračlověk, který se chystá někoho zabít krátkým kyjem:
3902	nasupený, s ústy námahou zkřivenými a tváří jakoby přeseknutou hrubými svaly,
3903	s plecí šikmo schýlenou, jako by chtěl zamávat lahví v gorilím útoku, upřel
3904	krví zalité oči na princeznu. Nastalo ticho. Princezna se zvedla s očima
3905	zrovna vzepřenýma do jeho; rty se jí stáhly nad zaťatými zuby, v olivové líci
3906	jí vystoupily šlašité provazce, svraštila obočí a prudce oddychovala jakoby
3907	děsnou tělesnou námahou. Tak stáli proti sobě s očima do sebe zakleslýma a
3908	svraštěnou tváří, jako dva zuřiví zápasníci; konvulsivní záchvěvy probíhaly
3909	souběžně jejich těly od pat až k šíji. Nikdo ani nedýchal; bylo slyšet jen
3910	sípavé chroptění dvou lidí. Tu něco chrustlo, třesklo sklo a spodek láhve
3911	řinkl v střepech na podlahu.
3912	První se vzpamatoval mon oncle Charles; udělal zmatený krok vpravo a vlevo,
3913	ale pak se vrhl k princezně. „Minko, ale Minko,“ zašeptal chvatně a spustil
3914	ji, udýchanou a téměř klesající, do lenošky; klekl před ní a vší silou
3915	rozvíral její křečovitě zaťaté pěstě; měla dlaně plné krve, jak si zaryla
3916	nehty do masa. „Vemte mu tu láhev z ruky,“ kázal honem le bon prince a páčil
3917	princezně prst za prstem.
3918	Princ Suwalski se vzpamatoval. „Bravo,“ zařval a začal hlučně tleskat; ale tu
3919	již von Graun popadl Prokopovu pravici, jež dosud drtila chrastící střepy, a
3920	zrovna vylamoval jeho křečí sevřené prsty. „Vodu,“ křikl, a tlustý cousin,
3921	zmateně něco hledaje, popadl jakousi dečku, polil ji vodou a hodil Prokopovi
3922	na hlavu.
3923	„Ahahah,“ vydralo se z Prokopa úlevou; křeč povolila, ale v hlavě mu ještě
3924	vířil mrtvičný nával krve; a nohy se mu tak třásly slabostí, že se jen svezl
3925	na židli.
3926	Oncle Charles masíroval na koleně zkřivlé, zpocené a třesoucí se prsty
3927	princezniny. „To jsou nebezpečné hry,“ bručel, zatímco princezna, úplně
3928	vyčerpána, stěží popadala dechu; ale na rtech se jí chvěl uchvácený, blouznivě
3929	vítězný úsměv.
3930	„Vy jste mu pomáhala,“ vyhrkl tlustý cousin, „to je to.“
3931	Princezna vstala sotva vlekouc nohy. „Pánové prominou,“ děla chabě, pohlédla
3932	plnýma, zářivýma očima na Prokopa, až se zhrozil, že si toho kdekdo všimne, a
3933	odešla podpírána strýčkem Rohnem.
3934	Nu, pak bylo nutno oslavit nějak Prokopův výkon; koneckonců byli to
3935	dobromyslní mládenci, kteří se jen hrozně rádi chvástali svými hrdinskými
3936	kousky. Prokop u nich ohromně stoupl v ceně tím, že rozmačkal láhev a dovedl
3937	pak vypít neuvěřitelné množství vína a kořalek, aniž spadl pod stůl. Ve tři
3938	hodiny ráno jej princ Suwalski slavnostně líbal a tlustý cousin téměř se
3939	slzami v očích mu nabízel tykání; pak skákali přes židle a dělali strašný
3940	rámus. Prokop se usmíval a měl hlavu jako v oblacích; ale když ho chtěli
3941	dovést k jediné balttinské holce, vytrhl se jim a prohlásil, že jsou opilá
3942	hovada a on že jde spat.
3943	Avšak místo aby tak zcela rozumně učinil, pustil se do černého parku a dlouho,
3944	nesmírně dlouho měřil očima temnou frontu zámku hledaje jakési okno. Pan Holz
3945	dřímal patnáct kroků dále, opřen o strom.
3946
3947
3948	XXXI.
3949
3950	Den nato pršelo. Prokop běhal po parku vztekaje se, že takhle princeznu asi
3951	vůbec neuvidí. Avšak vyběhla prostovlasá do deště a utíkala k němu. „Jen na
3952	pět minut, jen na pět minut,“ šeptala udýchaně a nastavila mu rty k políbení.
3953	Tu však zahlédla pana Holze. „Kdo je ten člověk?“
3954	Prokop se kvapně ohlédl. „Kdo?“ Byl už tak zvyklý na svůj stín, že si ani
3955	neuvědomoval jeho stálou blízkost. „To je… jen můj hlídač, víte?“
3956	Princezna jen obrátila na Holze velitelské oči; pan Holz ihned zastrčil lulku
3957	a uklidil se o kus dál. „Pojď,“ šeptala princezna a vlekla Prokopa k altánu.
3958	Teď tam sedí a netroufají si políbit se; neboť pan Holz mokne někde poblíž
3959	altánu. „Ruku,“ káže potichu princezna a províjí svými horečnými prsty
3960	uzlovité, rozmlácené pahýly Prokopovy. „Milý, milý,“ lichotí se, ale hned
3961	přísně spouští: „Nesmíš se tak na mne dívat před lidmi. Já pak nevím, co
3962	dělám. Počkej, počkej, jednou ti skočím kolem krku a bude ostuda, oh bože!“
3963	Princezna zrovna ustrnula. „Šli jste včera k holkám?“ ptá se najednou.
3964	„Nesmíš, teď jsi můj. Milý, milý, pro mne je to tak těžké – Proč nemluvíš? Jdu
3965	ti říci, abys byl opatrný. Mon oncle Charles už slídí – Včera jsi byl skvělý!“
3966	Mluvil z ní překotný neklid. „Hlídají tě pořád? Všude? I v laboratoři? Ah,
3967	c’est bęte! Když jsi včera rozbil ten šálek, byla bych tě šla políbit. Tak
3968	skvostně jsi se vztekal. Pamatuješ se, jak jsi se tenkrát v noci utrhl z
3969	řetězu? Tehdy jsem šla za tebou jako slepá, jako slepá –“
3970	„Princezno,“ přerušil ji Prokop chraptivě, „něco mně musíte říci. Buď je to…
3971	všecko… rozmar vznešené dámy, nebo…“
3972	Princezna pustila jeho ruku. „Nebo co?“
3973	Prokop k ní stočil zoufalé oči. „Buď si se mnou jenom hrajete –“
3974	„Nebo?“ protáhla se zřejmou rozkoší trýznit ho.
3975	„Nebo mne – do jisté míry –“
3976	„– milujete, ne? Poslyš,“ řekla, založila ruce za hlavou a dívala se na něho
3977	zúženýma očima, „když se mi v jednu chvíli zdálo, že… že jsem se do tebe
3978	zamilovala, víš? opravdu zamilovala, na smrt, jako blázen, tedy tenkrát jsem
3979	se pokusila… zmařit tě.“ Přitom luskla jazykem jako tehdy na Premiera. „Nikdy
3980	bych ti nemohla odpustit, kdybych se do tebe zamilovala.“
3981	„Lžete,“ křikl Prokop rozlícen, „teď lžete! Nesnesl bych… nesnesl bych
3982	pomyšlení, že je to… jenom… flirt. Nejste tak zkažená! Není to pravda!“
3983	„Když to tedy víš,“ řekla princezna tiše a vážně, „pročpak se mne ptáš?“
3984	„Chci to slyšet,“ drtil Prokop, „chci, abys to řekla… přímo… mně řekla, co ti
3985	jsem. To, to chci slyšet!“
3986	Princezna zavrtěla hlavou.
3987	„Musím to vědět,“ zaskřípal Prokop, „jinak – jinak –“
3988	Princezna se mdle usmála a vložila svou ruku na jeho pěsť. „Ne, prosím tě,
3989	nechtěj, nechtěj, abych ti to řekla.“
3990	„Proč?“
3991	„Pak bys měl nade mnou příliš moci,“ děla tichounce, a Prokop se zachvěl
3992	radostí.
3993	Pana Holze venku přepadl zákeřný kašel, a zdáli mihla se mezi keři silueta
3994	strýčka Rohna. „Vidíš, už hledá,“ zašeptala princezna. „Večer k nám nesmíš.“
3995	Ztichli tisknouce si ruce; jenom déšť šelestil na střeše altánu a prochvíval
3996	je rosným chladem. „Milý, milý,“ šeptala princezna a přiblížila se líčkem k
3997	Prokopovi. „Jaký ty jsi? Nosatý, zlostný, celý zježený – Říkají, že jsi velký
3998	učenec. Proč nejsi kníže?“
3999	Prokop sebou trhl.
4000	Otřela se lící o jeho rameno. „Už se zas zlobíš. A mně, mně jsi řekl bestie a
4001	ještě horší věci. Vidíš, ty mi to neosladíš, to, co dělám… a budu dělat…
4002	Milý,“ skončila nehlasně a vztáhla ruku k jeho tváři.
4003	Sklonil se k jejím rtům; chutnaly kajícným steskem.
4004	V šumění deště se blížily kroky pana Holze.
4005	Nemožno, nemožno! po celý den se Prokop trudil a špehoval, kde by ji zahlédl.
4006	„Večer k nám nesmíš.“ Nu ovšem, nejsi z její společnosti; je jí volněji mezi
4007	urozenými klacky. Bylo to prapodivné: v hloubi srdce se Prokop ujišťoval, že
4008	ji vlastně nemá rád, ale žárlil zběsile, umučeně, pln vzteku a pokoření. Večer
4009	se potloukal v dešti po parku a myslel na to, že teď sedí princezna u večeře,
4010	že září, že je tam veselo a volno; připadal si jako prašivý pes vykopnutý do
4011	deště. Nejstrašnější útrapa života je pohana.
4012	A teď tomu udělám konec, rozhodl se; běžel domů, hodil na sebe černé šaty a
4013	vpadl do kuřárny jako včera. Princezna seděla jako nesvá; sotva zahlédla
4014	Prokopa, zabouchalo to v ní a rty jí zvláčněly šťastným úsměvem. Ostatní
4015	mládež ho vítala s kamarádským haló, jen oncle Charles byl o nuanci příliš
4016	zdvořilý. Princezniny oči varovaly: měj se na pozoru! Nemluvila skorem,
4017	zaražená jaksi a nehybná; a přece našla příležitost, aby vtiskla Prokopovi do
4018	ruky zmuchlaný lístek. „Milý, milý,“ bylo tam načmáráno tužkou velikým písmem,
4019	„co jsi to učinil? Odejdi.“ Zmačkal lístek. Ne, princezno, zůstanu tady; dělá
4020	mi tuze dobře pozorovat vaše důvěrné svazky s těmi navoněnými idioty. Za tu
4021	žárlivou paličatost ho princezna odměnila zářivým pohledem; začala si tropit
4022	šašky ze Suwalského, Grauna, všech svých kavalírů, byla zlomyslná, krutá,
4023	impertinentní a vysmívala se jim bez milosti; chvílemi chvatně pohlédla na
4024	Prokopa, ráčí-li být spokojen s touto hekatombou galánů, které mu kladla k
4025	nohoum. Milostpán nebyl spokojen; chmuřil se a žádal očima o pět minut důvěrné
4026	rozmluvy. Tu tedy vstala a vedla ho k nějakému obrazu. „Měj rozum, měj přece
4027	rozum,“ zašeptala horečně, stoupla na špičky a políbila ho vlaze na ono jisté
4028	místo na tváři. Prokop ztuhl leknutím nad touto příšernou ztřeštěností; ale
4029	nikdo to neviděl, dokonce ani oncle Rohn, který jinak vše pozoroval rozumnýma,
4030	smutnýma očima.
4031	Nic víc, nic víc se nestalo toho dne. A přece se Prokop zmítal na svém lůžku
4032	kousaje do podušek; a v druhém křídle zámku nespal někdo po celou noc.
4033	Ráno pan Paul přinesl ostře vonící dopis; neřekl od koho. „Drahý člověče,“
4034	stálo tam, „dnes Tě neuvidím; nevím, co si počnu. Jsme hrozně nápadni; prosím
4035	Tě, buď rozumnější než já. (Několik řádků přeškrtáno.) Nesmíš chodit před
4036	zámkem, nebo za Tebou vyběhnu. Prosím, učiň něco, aby Tě zbavili toho
4037	protivného hlídače. Měla jsem špatnou noc; vypadám hrozně, nechci, abys mne
4038	dnes viděl. Nechoď k nám, mon oncle Charles už dělá narážky; křičela jsem na
4039	něho a nemluvím s ním; mne rozčiluje, že má tak nesnesitelně pravdu. – Milý,
4040	poraď mi: Teď právě jsem vyhnala svou komornou, donesli mi, že má poměr se
4041	štolbou a chodí k němu. Nesnesu to; byla bych ji tloukla do tváře, když se mi
4042	přiznala. Byla krásná a plakala, a já jsem se pásla na tom, jak jí tekou slzy;
4043	představ si, nikdy jsem tak zblízka neviděla, jak se dělá slza, vyhrkne, kane
4044	rychle, zastaví se a pak ji dohoní druhá. Já plakat neumím; když jsem byla
4045	malá, křičela jsem, až jsem zmodrala, ale slzy mi netekly. Vyhnala jsem ji na
4046	hodinu; nenáviděla jsem ji, mrazilo mne, když stála přede mnou. Máš pravdu,
4047	jsem zlá a pukám vztekem; ale proč ona smí všechno? Drahý, prosím tě, přimluv
4048	se za ni; povolám ji zpět a udělám s ní, co budeš chtít, jen když budu vidět,
4049	že dovedeš takové věci ženám odpouštět. Vidíš, jsem zlá a ke všemu ještě
4050	závistivá. Nevím si rady steskem; chtěla bych Tě vidět, ale teď nemohu. Nesmíš
4051	mi psát. Líbám Tě.“
4052	Když toto četl, bouřil v druhém křídle zámku klavír divokými slapy tónů; a
4053	Prokop psal: „Nemilujete mne, to vidím; vymýšlíte si nesmyslné překážky,
4054	nechcete se kompromitovat, omrzelo Vás trýznit člověka, který se Vám
4055	nevnucoval. Rozuměl jsem tomu jinak; stydím se za to a chápu, že chcete
4056	učiniti konec. Nepřijdete-li odpoledne do japonského altánu, dovtípím se toho
4057	dokonale a učiním vše, abych Vás dále neobtěžoval.“
4058	Prokop si oddychl; nebyl zvyklý psát milostné dopisy, a toto se mu zdálo býti
4059	napsáno důkladně a dosti srdečně. Pan Paul to běžel odevzdat; klavír v druhém
4060	křídle uryl, a bylo ticho.
4061	Zatím se Prokop rozběhl za Carsonem; potkal ho u skladů a šel rovnou do toho:
4062	aby ho na čestné slovo nechal chodit bez Holze, a že je ochoten složit
4063	jakoukoliv přísahu, že až do dalšího ohlášení odtud neuteče. Pan Carson se
4064	významně šklebil: ale ano, proč ne? bude chodit volně jako pták, haha, kam
4065	chce a kdy chce, udělá-li totiž jednu maličkost: vydá-li Krakatit. Prokop se
4066	rozzuřil: „Dal jsem vám Vicit, co ještě chcete? Člověče, řekl jsem vám, že
4067	Krakatit nedostanete, ani kdybyste mi hlavu uřízli!“
4068	Pan Carson krčil rameny a litoval, že v takovém případě se nedá nic dělat;
4069	neboť kdo má pod kloboukem Krakatit, je osobnost veřejně nebezpečná,
4070	strašnější než stonásobný vrah a krátce klasický případ pro zajišťovací vazbu.
4071	„Zbavte se Krakatitu, a je to,“ mínil. „Bude vám to stát za to. Jinak… jinak
4072	se bude přemýšlet o tom, dopravit vás někam jinam.“
4073	Prokop, který chtěl užuž spustit válečný křik, se zarazil; zamumlal, že si to
4074	ještě rozmyslí, a běžel domů. Snad je tam odpověď, těšil se; ale nebylo tam
4075	nic.
4076	Odpoledne zahájil Prokop své veliké Čekání v japonském altánu. Až do čtyř
4077	hodin v něm bobtnala nedočkavá, udýchaná naděje: teď, teď už musí každým
4078	okamžikem přijít, princeznička. Ve čtyři už nevydržel sedět; pobíhal po altánu
4079	jako jaguár v kleci, chystal se, že jí obejme kolena, třásl se nadšením a
4080	strachem. Pan Holz diskrétně ustoupil do houští. K páté hodině počal našeho
4081	pána přemáhat ohavný útlak zklamání; tu však jej napadlo: snad přijde až za
4082	šera; to se rozumí, že za šera! Usmíval se a šeptal něžná slova. Za zámkem
4083	zapadá slunce v podzimním zlatě; prořídlé stromy se rýsují ostře a nepohnutě,
4084	je slyšet i šelestění brouka ve spadaném listí; a nežli se nadáš, měkne jasná
4085	hodina zlatovým soumrakem. Na zelené obloze zajiskří večernice; toť klekání ve
4086	vesmíru. Země se ztemňuje pod bledými nebesy, netopýr křivolace zakličkuje,
4087	někde za parkem cinkají potemnělé zvonky stáda; to krávy se vracejí voníce
4088	teplým mlékem. V zámku jedno dvě okna proskočí světlem. Jak, již je šero?
4089	Nebeské hvězdy, málo-li se na vás nahleděl žasnoucí chlapec na mezi
4090	mateřídouškové, málo-li se k vám obracel muž, málo-li trpěl a čekal, a zda
4091	někdy nevzlykl pod svým křížem?
4092	Pan Holz vystoupil ze tmy. „Můžeme jít?“
4093	„Ne.“
4094	Dopít, až do dna dopít své ponížení; neboť, hle, je jisto, že nepřijde. Staniž
4095	se; ale nyní je nutno dopít hořkost, na jejímž dně je jistota; ožrat se
4096	bolestí; navalit, navršit utrpení a hanbu, aby ses svíjel jako červ a zpitoměl
4097	mukou. Chvěl jsi se před štěstím; oddej se bolesti, neboť ona je narkotikum
4098	trpícího. Je noc, již noc; a ona nepřichází.
4099	Strašná radost prošlehla srdcem Prokopovým: Ona ví, že tu čekám (neboť musí to
4100	vědět); vykrade se v noci, až vše bude spát, a poletí ke mně s náručí
4101	otevřenou a ústy plnými mízy polibků; semknem se němi a nepromluvíme, pijíce
4102	si ze rtů nevýslovná doznání. A ona přijde, bledá i potmě, chvějící se
4103	mrazivou hrůzou radosti, a podá mi své hořké rty; a ona vystoupí z černočerné
4104	noci –
4105	Na zámku zhasínají.
4106	Pan Holz trčí přímo před altánem s rukama v kapsách. Jeho unavený obrys praví
4107	„už by toho mohlo být dost“. Ale ten, který v altánu se zběsilým, nenávistným
4108	smíchem udupává poslední jiskřičku naděje, protahuje čas o zoufalé minuty;
4109	neboť poslední minuta čekání bude znamenat Konec Všemu.
4110	V dalekém městečku bije půlnoc. Tedy konec všemu.
4111	Černým parkem uhání Prokop domů, bůhví proč teď má tak naspěch. Běží schýlen,
4112	a pět kroků za ním zívá a kluše pan Holz.
4113
4114
4115	XXXII.
4116
4117	Konec všemu: byla to skoro úleva, nebo alespoň něco jistého a bez pochyb; a
4118	Prokop se do toho zahryzl s buldočí houževnatostí. Dobrá, je konec, není se
4119	již tedy čeho bát. Nepřišla schválně; stačí, tenhle políček stačí; je tedy
4120	konec. Seděl v lenošce neschopen vstát, znovu a znovu se opíjeje svým
4121	ponížením. Odkopnutý sluha. Nestoudná, nadutá, bez citu. Jistě mne dávala k
4122	lepšímu svým galánům. Nuže, dohráno; tím lépe.
4123	Při každém kroku na chodbě zvedl Prokop hlavu v nepřiznaném a horečném
4124	očekávání: snad nesou dopis – Ne, nic. Ani za to jí nestojím, aby se omluvila.
4125	Je konec.
4126	Pan Paul se desetkrát přišourá s ustaranou otázkou v bledých očích: Poroučí
4127	pán něco? Ne, Paule, docela nic. „Počkat, nemáte pro mne nějaký dopis?“ Pan
4128	Paul vrtí hlavou. „Dobře, můžete jít.“
4129	Ledový hrot kamení v Prokopových prsou. Tahle prázdnota, to je konec. I kdyby
4130	dveře se otevřely a stála v nich ona sama, řekl bych: konec. „Milý, milý,“
4131	slyší ji Prokop šeptati, a tu propuká v zoufalství: „Proč jste mne tak
4132	ponížila? Kdybyste byla komorná, odpustil bych vám vaši zpupnost; ale
4133	princezně se neodpouští. Slyšíte? Je konec, konec!“
4134	Pan Paul vrazil do dveří: „Poroučí pán něco?“
4135	Prokop se zarazil; poslední slova opravdu křičel nahlas. „Ne, Paule. Nemáte
4136	pro mne nějaký dopis?“
4137	Pan Paul vrtí hlavou.
4138	Den houstne jako ošklivá pavučina, je už večer. Tu šeptají na chodbě nějaké
4139	hlasy, a pan Paul se přišoupe v radostném spěchu: „Dopis, tady je dopis,“
4140	šeptá vítězně, „mám rozsvítit?“
4141	„Ne.“ Prokop mačká v prstech tenkou obálku a čichá její známou pronikavou
4142	vůni: jako by chtěl poznat čichem, co je uvnitř. Ledový hrot v jeho srdci se
4143	zaryl hlouběji. Proč píše až večer? Protože mi jen poroučí: nesmíte k nám
4144	přijít, a je to. Dobrá, princezno, staniž se; když konec, tedy konec. Prokop
4145	vyskočil, našel potmě čistou obálku a zalepil do ní její dopis neotevřený.
4146	„Paul, Paul! doneste to ihned Její Jasnosti.“
4147	Sotva se Paul vytratil, chtěl ho zavolat zpátky; ale bylo již pozdě; a Prokop
4148	si zdrcen uvědomil, že to, co právě učinil, je bez návratu Konec Všemu. Tu
4149	vrhl se na postel duse v poduškách cosi, co se mu nezvládnutelně dralo z úst.
4150	Přišel pan Krafft, nejspíše zalarmován Paulem, a namáhal se čímkoliv utěšit
4151	nebo rozptýlit palčivě rozrytého člověka. Prokop kázal přinést whisky, pil a
4152	násilně se rozjařil; Krafft cucal sodovku a přisvědčoval mu ke všemu, ačkoliv
4153	to byly věci naprosto nesrovnatelné s jeho zrzavým idealismem. Prokop klnul,
4154	rouhal se, válel se v surových a nejnižších výrazech; jako by mu dělalo dobře
4155	pokálet vše, poplivat a pošlapat a zneuctít. Vyvrhoval ze sebe celé balvany
4156	kleteb a ohavností; překypoval oplzlostmi, tahal z žen zrovna vnitřnosti a
4157	častoval je nejstrašnějšími věcmi, jaké lze vůbec vyslovit. Pan Krafft potě se
4158	hrůzou mlčky přisvědčoval rozlícenému géniu; ale i Prokop se vydal ze své
4159	vehemence, umlkl, chmuřil se a pil, až toho bylo dost; pak ulehl oblečen do
4160	postele hourající se jako loď a hleděl vytřeštěně do vířící tmy.
4161	Ráno vstal rozklížený a zhnusený a odstěhoval se nadobro do laboratoře.
4162	Nedělal nic, jen coural po světnici a kopal před sebou mycí houbu. Pak ho něco
4163	napadlo: namíchal strašnou a labilní třaskavinu a poslal ji na ředitelství,
4164	doufaje, že z toho povstane nějaká lepší katastrofa. Nestalo se nic; Prokop se
4165	vrhl na kavalec a spal nepřetržitě třicet šest hodin.
4166	Probudil se jako jiný člověk: ledový, střízlivý, ztuhlý; bylo mu jaksi na smrt
4167	jedno, co se dálo předtím. Začal zas pracovat tvrdošíjně a metodicky na
4168	explozívních rozpadech atomů; teoreticky docházel k tak strašlivým vyčísleným
4169	brizancím, že mu vstávaly vlasy nad úžasností sil, mezi nimiž žijeme.
4170	Jednou uprostřed počítání jej stísnil letmý nepokoj. Jsem asi unaven, řekl si,
4171	a šel bez klobouku trochu na vzduch. Ani o tom nevěda zamířil k zámku;
4172	mechanicky vyběhl po schodech a putoval chodbou k svému bývalému
4173	„kavalírskému“ pokoji. Paul nebyl na své obvyklé židli. Prokop vešel dovnitř.
4174	Vše bylo, jak to opustil; ale ve vzduchu vála známá, silná vůně princezny.
4175	Nesmysl, mínil Prokop, nějaká sugesce či co; čichal jsem příliš dlouho ostré
4176	zápachy laboratoře. A přece ho to trýznivě rozčilovalo.
4177	Usedl na chvíli a divil se: jak už je to vše daleko. Bylo ticho, odpolední
4178	ticho v zámku; zdalipak se tu něco změnilo? Slyšel tlumené kroky na chodbě,
4179	snad je to Paul; i vyšel ven. Byla to princezna.
4180	Překvapení a skoro hrůza ji vrhly ke stěně; teď tu stojí zsinalá, oči takhle
4181	široké, a rty se jí křiví jako v bolesti, až je vidět korálové maso jejích
4182	dásní. Co hledá v hostinském křídle? Jde asi k Suwalskému, napadlo Prokopa
4183	zčistajasna, a něco se v něm utrhlo; udělal krok, jako by se na ni chtěl
4184	vrhnout, ale vydal jen hrdelní zařičení a ubíhal ven. Byly to ruce, co se za
4185	ním vztáhlo? Nesmíš se ohlédnout! A pryč, pryč odtud!
4186	Až daleko za zámkem, na úhorové půdě střelnice, zaryl Prokop tvář do hlíny a
4187	kamení. Neboť jediné jest horší než bolest ponížení: muka nenávisti.
4188	Deset kroků stranou seděl vážný a soustředěný pan Holz.
4189	Noc, která nastala, byla dusná a tíživá, neobyčejně černá; chýlilo se k bouři.
4190	V takové chvíli jsou lidé divně podrážděni a nemají se nijak rozhodovat o svém
4191	osudu; neboť nedobrý je to čas.
4192	K jedenácté vyrazil Prokop ze dveří laboratoře a omráčil židlí dřímajícího
4193	pana Holze natolik, že mu unikl a zmizel v noční tmě. Chvíli nato padly dva
4194	výstřely u závodního nádraží. Nízko na horizontě se ošklivě blýskalo; pak bylo
4195	tím černěji. Ale z vysoké hráze u vchodu vyletěl ostrý pruh siného světla a
4196	posunoval se kolem nádraží; zachycoval vagóny, rampy, hromady uhlí, a nyní
4197	popadl černou postavu, která uhání, kličkuje, padá k zemi a opět mizí ve
4198	stínu. Nyní utíká mezi baráky k parku; několik postav se vrhá za ní. Reflektor
4199	se otáčí k zámku; opět dva poplašné výstřely, a běžící postava se zarývá do
4200	houští.
4201	Krátce nato zadrnčelo okno ložnice princezniny; princezna vyskočila a
4202	otevřela, a tu vletěl dovnitř zmuchlaný list papíru zatížený kamínkem. Na
4203	jedné straně bylo něco naprosto nečitelně naškrabáno přelomenou tužkou; na
4204	druhé straně byly hustě a drobně psané výpočty. Princezna na sebe házela šaty,
4205	ale tu již padl výstřel za rybníkem; podle zvuku to bylo naostro. Ztuhlými
4206	prsty princezna zadrhovala háčky šatů, zatímco komorná, potřeštěná koza, se
4207	třásla pod peřinou strachy ze střílení. Ale než mohla princezna vyjít, viděla
4208	oknem, jak dva vojáci vlekou někoho černého; burácel jako lev a hleděl je
4209	setřást; nebyl tedy raněn.
4210	Jen na obzoru se blýská širokými žlutými plameny; ale ulevující bouře se ještě
4211	nespustila.
4212	Vystřízlivělý Prokop se vrhl střemhlav do laboratorní práce, nebo aspoň se k
4213	tomu nutil. Před chvílí odešel od něho Carson; byl studeně popuzen a prohlásil
4214	zřetelně, že podle všeho bude pan Prokop co nejdříve transferován jinam, na
4215	místo bezpečnější; když prý to nejde po dobrém, tedy to půjde po zlém. Nu, vše
4216	jedno; na ničem už nezáleží. Zkumavka praskla Prokopovi v prstech.
4217	V předsíni odpočívá pan Holz s hlavou ofáčovanou. Prokop mu strkal pár tisíc
4218	bolestného, nevzal je. Ach co, ať dělá, co chce. Být transferován jinam –
4219	Staniž se. Zlořečené zkumavky! praská jedna po druhé –
4220	V předsíni šramot, jako když někdo vyletí z dřímoty. Zas asi návštěva, Krafft
4221	či kdo; Prokop se ani neobrátil od kahanu, když zaskřípěly dveře. „Milý,
4222	milý,“ zašeptalo to ode dveří. Prokop zavrávoral, zachytil se stolu a otočil
4223	se jako v snách. Princezna stála opřena o veřeje, bledá, s očima temně
4224	utkvělýma, a tiskla pěstě k prsoum, snad aby přemohla tlučení srdce.
4225	Šel k ní chvěje se na celém těle, a dotkl se prsty jejích lící a ramen, jako
4226	by nemohl uvěřit, že je to ona. Položila mu studené, třesoucí se prsty na
4227	ústa. Tu vytrhl dveře a nahlédl do předsíně. Pan Holz zmizel.
4228
4229
4230	XXXIII.
4231
4232	Seděla na kavalci jako ztuhlá, s koleny až pod bradou, změtené vlasy proudem
4233	vrženy přes tvář a ruce stočeny kolem šíje jako v křeči. Hroze se toho, co
4234	učinil, páčil jí hlavu nazad, líbal kolena, ruce, vlasy, smýkal se po zemi,
4235	drtil prosby a laskání; neviděla a neslyšela. Zdálo se mu, že se otřásá
4236	odporem při každém jeho doteku; vlasy se mu lepily k čelu potem úzkosti, i
4237	běžel k hydrantu a pustil si na hlavu proud studené vody.
4238	Potichu vyskočila a přiblížila se k zrcadlu. Šel k ní po špičkách chtěje ji
4239	překvapit; ale tu viděl v zrcadle, jak měří sebe samu s výrazem tak divoké,
4240	hrůzné, zoufalé ošklivosti, že ustrnul. Zahlédla ho za sebou a vrhla se k
4241	němu. „Nejsem ošklivá? Nehnusím se ti? Co jsem udělala, co jsem udělala!“
4242	Přilnula lící k jeho prsoum, jako by se chtěla ukrýt. „Jsem hloupá, viď? Já
4243	vím… já vím, že jsi zklamán. Ale nesmíš mnou pohrdat, víš?“ Zarývala se do
4244	něho tváří jako kající děvčátko. „Že, již neutečeš? Já udělám všechno, nauč
4245	mne všemu, co chceš, víš? jako bych byla tvá žena. Milý, milý, nenechávej mne
4246	teď myslet; budu zas protivná, když budu myslet, budu jako zkamenělá; nemáš
4247	ponětí, nač myslím. Ne, nenech mne teď –“ Zaryla rozechvělé prsty do jeho
4248	šíje; zvedl jí hlavu a líbal ji mumlaje nadšením vše možné. Zrůžověla nyní a
4249	zkrásněla. „Nejsem ošklivá?“ šeptala mezi polibky šťastná a omámená. „Chtěla
4250	bych být krásná jen pro tebe. Víš, proč jsem přišla? Čekala jsem, že mne
4251	zabiješ.“
4252	„A kdybys ty,“ šeptal Prokop kolébaje ji v náruči, „kdybys tušila to… to, co
4253	se stalo, byla bys přišla?“
4254	Princezna kývla hlavou. „Jsem hrozná, viď? Co si tak o mně myslíš! Ale já tě
4255	nenechám myslet.“ Prudce ji sevřel a zvedl. „Ne, ne,“ prosila a bránila se mu;
4256	ale pak spočívala s očima vlaze tonoucíma a sladkými prsty se probírala v
4257	čupřině jeho těžké lbi. „Milý, milý,“ dýchala mu vlhce do tváře, „jak jsi mne
4258	trápil ty poslední dny! Máš mne –?“ Slovo „rád“ neřekla. Horlivě přisvědčil:
4259	„A ty?“
4260	„Mám. Už bys to mohl vědět. Víš, jaký jsi? Jsi nejkrásnější nosatý a šeredný
4261	člověk. Máš krvavé oči jako bernardýn. To je od práce? Snad bys nebyl tak
4262	milý, kdybys byl kníže. Ach, pusť už!“
4263	Vyvinula se mu a šla se k zrcadlu česat. Dívala se tam zkoumavě a pak provedla
4264	před zrcadlem hlubokou dvorskou poklonu. „To je princezna,“ řekla ukazujíc na
4265	svůj obraz, „a tohle,“ dodala bezbarvě a obrátila prst k svým prsoum, „je jen
4266	tvá holka. Tak vidíš. Snad sis nemyslel, že máš princeznu?“
4267	Prokop sebou trhl jako udeřen. „Co to znamená?“ vyhrkl a uhodil pěstí do
4268	stolu, až zařinčelo rozbité sklo.
4269	„To si musíš vybrat, buď princeznu, nebo holku. Princeznu ty nemůžeš mít;
4270	můžeš ji zbožňovat zdálky, ale ruky jí nepolíbíš; a nebudeš se ptát jejích
4271	očí, má-li tě ráda. Princezna nesmí; má za sebou tisíc let čisté krve. Nevíš,
4272	že jsme bývali suverény? Ach, ty nevíš nic; ale musíš vědět aspoň to, že
4273	princezna je na skleněné hoře; tam se nedostaneš. Ale obyčejnou ženskou, tuhle
4274	ordinární hnědou holku můžeš mít; sáhni, je tvá, jako nějaká věc. Nu, tak si
4275	vyber, co z toho dvojího chceš.“
4276	Prokopa z ní zrovna mrazilo. „Princeznu,“ vypravil těžce ze sebe.
4277	Přistoupila k němu a vážně ho políbila na tvář. „Jsi můj, viď? Ty milý! Tak
4278	vidíš, máš princeznu. Tedy přece jsi pyšný na to, že to je princezna? Vidíš,
4279	jak strašnou věc musí princezna udělat, aby se někdo pár dní nadýmal! Pár dní,
4280	pár týdnů; princezna ani nemůže žádat, aby to bylo navždycky. Já vím, já to
4281	vím: od první chvíle, co jsi mne viděl, jsi chtěl princeznu; ze vzteku, z
4282	mužského velikášství nebo proč, viď? Proto jsi mne tak nenáviděl, že jsi mne
4283	chtěl; a já jsem ti naběhla. Myslíš, že mne to mrzí? Naopak, já jsem na to
4284	pyšná, že jsem to provedla. Je to veliký kousek, že? tak se horempádem
4285	zahodit; být princezna, být panna, a přijít… přijít sama…“
4286	Prokop se děsil jejích řečí. „Mlč,“ prosil a vzal ji do chvějících se rukou.
4287	„Nejsem-li vám… roven… rodem…“
4288	„Jak jsi to řekl? Roven? Copak si myslíš, kdybys byl kníže, že bych k tobě
4289	přišla? Oh, kdybys chtěl, abych s tebou jednala jako se sobě rovným, nemohla
4290	bych… být u tebe… takhle,“ vykřikla rozpínajíc nahé paže. „To je ten hrozný
4291	rozdíl, chápeš to?“
4292	Prokopovi klesly ruce. „Tohle jste neměla říkat,“ zaskřípěl couvaje.
4293	Vrhla se mu kolem krku. „Milý, milý, nenechávej mne mluvit! Copak ti něco
4294	vyčítám? Přišla jsem… sama… protožes chtěl utéci nebo se dát zabít, já nevím;
4295	to by přec každé děvče… Myslíš, že jsem to neměla udělat? Řekni! Udělala jsem
4296	špatně? – – Vidíš,“ zašeptala trnouc, „vidíš, ty to také nevíš!“
4297	„Počkej,“ křikl Prokop, vyvinul se jí a velkými kroky měřil pokoj; náhlá
4298	naděje ho zrovna oslňovala. „Věříš ve mne? Věříš, že něco dovedu? Umím
4299	strašlivě pracovat. Nikdy jsem nemyslel na slávu; ale kdybys chtěla… Pracoval
4300	bych ze všech sil! Víš, že… Darwina nesli k hrobu vévodové? Kdybys chtěla,
4301	udělal bych… udělal bych ohromné věci. Umím pracovat – Mohu změnit povrch
4302	země. Nech mi deset let, a uvidíš, uvidíš –“
4303	Zdálo se, že ho ani neposlouchá. „Kdybys byl kníže, stačilo by ti, abych se na
4304	tebe podívala, abych ti ruku podala, a věděl bys, věřil bys, nemusel
4305	pochybovat – Nemuselo by se ti dokazovat… tak hrozně jako já, víš? Deset let!
4306	Dovedl bys mně věřit deset dní? Kdežpak deset dní! Za deset minut ti bude to
4307	všecko málo; za deset minut se budeš mračit, ty milý, a vztekat se, že
4308	princezna tě už nechce… protože to je princezna a ty nejsi kníže, viď? A tož
4309	dokazuj, ty ztřeštěná, ubohá, přesvědči ho, můžeš-li; žádný tvůj důkaz není
4310	dost veliký, žádné ponížení dost nelidské – Běhej za ním, nabízej se, dělej
4311	víc než každá jiná holka, já nevím co, já nevím už co! Co si mám s tebou
4312	počít?“ Přistoupila k němu a nabídla mu rty. „Tak co, budeš mi věřit deset
4313	let?“
4314	Popadl ji drsně vzlykaje. „Už je to tak,“ šeptala a hladila mu vlasy. „Také
4315	sebou trháš na řetěze, viď? A přece bych neměnila… neměnila s tím, jaká jsem
4316	byla. Milý, milý, já vím, že ty mne opustíš.“ Zlomila se mu v rukou; zvedl ji
4317	a rozrýval násilnými polibky její semknutá ústa.
4318	Odpočívala s očima zavřenýma, sotva dýchajíc; a Prokop, nakloněn nad ní, se
4319	srdcem stísněným zkoumal nevyzpytatelný mír té palčivé, napjaté tváře. Vytrhla
4320	se mu jako ze sna. „Co tu všechno máš v těch lahvích? Je to jedovaté?“
4321	Prohlížela jeho regály a nástroje. „Dej mi nějaký jed.“
4322	„Proč?“
4323	„Kdyby mne odtud chtěli odvézt.“
4324	Znepokojil se její vážnou lící, a aby ji podvedl, odměřoval do malé dózičky
4325	plavenou křídu; než vtom již padla sama na krystalinický arzenik. „Neber to,“
4326	křikl, ale už s tím byla v kabelce.
4327	„Tak ty můžeš být slavný,“ vydechla. „Vidíš, na to jsem ani nemyslela.
4328	Povídáš, že Darwina nesli vévodové? Kteří to byli?“
4329	„Nu, na tom snad nezáleží.“
4330	Políbila ho na tvář. „Ty jsi milý! Jakpak by na tom nezáleželo?“
4331	„Tak tedy… vévoda z Argyllu a… a vévoda z Devonshiru,“ bručel.
4332	„Skutečně!“ Přemýšlela o tom, až vraštila čelo. „To bych nikdy neřekla, že
4333	učenci jsou tak… A tys mi to řekl jen tak vedle, jdi!“ Sáhla mu na prsa a
4334	ramena, jako by byl novou věcí. „A ty, ty bys také mohl –? Jistě?“
4335	„Nu, počkej na můj pohřeb.“
4336	„Ach, kdyby to bylo hodně brzo,“ děla roztržitě a s naivní krutostí. „Ty bys
4337	byl hrozně krásný, kdybys byl slavný. Víš, co se mi na tobě nejvíc líbí?“
4338	„Nevím.“
4339	„Já také ne,“ řekla zamyšleně a vracela se k němu s polibkem. „Teď už to
4340	nevím. Teď, kdybys byl kdo chtěl a jaký chtěl –“ Udělala bezmocný pohyb
4341	rameny. „To je prostě provždycky, víš?“
4342	Prokop žasl nad touto monogamní přísností. Stála před ním, až po oči zahalená
4343	v modré lišce, a dívala se na něho třpytivýma, měkkýma očima v hodince
4344	soumraku. „Oh,“ vzdychla náhle a svezla se na kraj židle, „třesou se mi nohy.“
4345	Hladila a třela je s naivní nestoudností. „Jak budu potom jezdit? Přijď, milý,
4346	přijď se mi dnes ukázat. Mon oncle Charles tu dnes není, a i kdyby – Mně už je
4347	to jedno.“ Vstala a políbila ho. „Sbohem.“
4348	Ve dveřích stanula, zaváhala a vrátila se k němu. „Zab mne, prosím tě,“ děla s
4349	rukama svislýma, „zab mne!“
4350	Přitáhl ji dlaněmi: „Proč?“
4351	„Abych nemusela odtud… a abych už nikdy, nikdy už nemusela sem.“
4352	Zašeptal jí do ucha: „… Zítra?“
4353	Pohlédla na něho, a sklonila trpně hlavu; bylo to… přece jen přitakání.
4354	Vyšel až dlouho po ní do vlčího soumraku. Někdo se sto kroků dále zvedl se
4355	země a čistil si rukávem šaty. Mlčelivý pan Holz.
4356
4357
4358	XXXIV.
4359
4360	Když přišel po večeři, nevěřící už a celý ve střehu, stěží ji poznal, jak byla
4361	krásná. Cítila jeho užaslý a žárlivý pohled, pohled, který ji obléval od hlavy
4362	k patě; i zazářila a oddávala se mu očima tak bez ohledu k ostatním, že trnul.
4363	Byl tam nějaký nový host, ďHémon se jmenoval, diplomat či co: člověk
4364	mongolského typu s fialovými pysky a krátkými černými vousy kolem. Tenhle pán
4365	tedy byl patrně znalý fyzikální chemie; Becquerel, Planck, Niels Bohr,
4366	Millikan a taková jména mu jen lítala od huby; znal Prokopa z literatury a
4367	ohromně se interesoval o jeho práci. Prokop se dal strhnout, rozpovídal se,
4368	zapomněl na okamžik dívat se na princeznu; za to utržil pod stolem takové
4369	kopnutí do bérce, že sykl a byl by jí to málem vrátil; nádavkem dostal
4370	planoucí pohled žárlivosti. V té chvíli musel zodpovědět hloupou otázku prince
4371	Suwalského, co je to vlastně ta energie, o které tu pořád povídají; i popadl
4372	cukřenku, vrhl na princeznu pohled tak rozhořčený, jako by jí to chtěl hodit
4373	na hlavu, a vysvětloval, kdyby se podařilo naráz vyvinout a vybít všecku
4374	energii obsaženou v tomhle, že by to vyhodilo do povětří Montblank i s
4375	Chamonix; ale to že se nepodaří.
4376	„Vy to uděláte,“ prohlásil ďHémon určitě a vážně.
4377	Princezna se celým tělem naklonila přes stůl: „Co jste to řekl?“
4378	„Že on to udělá,“ opakoval pan ďHémon s naprostou jistotou.
4379	„Tak vidíš,“ řekla princezna docela nahlas, a vítězně si sedla. Prokop zrudl a
4380	netroufal si na ni pohlédnout.
4381	„A když to udělá,“ ptala se dychtivě, „bude hrozně slavný? Jako Darwin?“
4382	„Když to udělá,“ děl pan ďHémon bez váhání, „budou si králové pokládat za čest
4383	nést cíp jeho pohřební pokrývky. Budou-li ještě nějací králové.“
4384	„Nesmysl,“ bručel Prokop, ale princezna zaplála nevýslovným štěstím. Za nic na
4385	světě by na ni nepohlédl; brumlal celý rudý a v rozpacích drtil mezi prsty
4386	kostky cukru. Konečně se odvážil zvednout oči; dívala se na něj přímo a plně,
4387	se strašlivou láskou. „Máš?“ hodila mu polohlasně přes stůl. Rozuměl předobře:
4388	máš mne rád? – ale dělal, jako by neslyšel, a začal se honem dívat na ubrus.
4389	Proboha, to děvče šílí, nebo chce naschvál –“Máš?“ doletělo přes stůl
4390	hlasitěji a naléhavěji. Kývl rychle a podíval se na ni očima opilýma radostí.
4391	Naštěstí v obecném hovoru to všichni přeslechli; jenom pan ďHémon měl výraz
4392	příliš diskrétní a nepřítomný.
4393	Hovor se stočil sem tam, a najednou pan ďHémon, člověk patrně znalý všeho,
4394	vykládal von Graunovi jeho rodokmen do třináctého století. Princezna se do
4395	toho vmísila s nesmírným zájmem; a tu nový host vypočítával její předky, jako
4396	když bičem mrská. „Dost,“ zvolala princezna, když došel k roku 1007, kdy prvý
4397	Hagen založil pečorský baronát v Estonsku, kohosi tam zavraždiv; neboť dále se
4398	genealogové ovšem nedostali. Ale pan ďHémon pokračoval: tento Hagen čili Agn
4399	Jednoruký byl dokázatelně tatarský kníže, zajatý při nájezdu na Kamskou
4400	oblast; perská historie ví o chánu Aganovi, který byl syn Giw-khana, krále
4401	Turkmenů, Uzbeků, Sartů a Kirgizů, který byl syn Weiwuše, který byl syn Litaj-
4402	khana Dobyvatele. Tento „císař“ Li-Taj je dokázán v čínských pramenech jako
4403	vládce Turkmenska, Dzungarska, Altaje a západního Tibetu až po Kašgar, jejž
4404	spálil povraždiv na padesát tisíc lidí, mezi nimi čínského vladaře, kterému
4405	dal utahovat namočený provaz kolem hlavy tak dlouho, až praskla jako ořech. O
4406	dalších předcích Litajových není nic známo, pokud snad nebudou přístupny
4407	archívy ve Lhase. Jeho syn Weiwuš, i na mongolské pojmy trochu divoký, byl v
4408	Kara Butaku umlácen stanovými tyčemi. Jeho syn Giw-khan vyplenil Chivu a řádil
4409	až po Itil čili Astrachan, kde se proslavil tím, že dal dvěma tisícům lidí
4410	vyloupat oči, uvázal je na provaz a vyhnal do kubánských stepí. Agan-khan
4411	pokračoval v jeho stopách čině nájezdy až po Bolgar neboli dnešní Simbirsk,
4412	kde někde byl zajat, uťata mu pravá ruka a držán jako rukojmí až do té doby,
4413	kdy se mu povedlo utéci k Baltu mezi tamní čudské Livy. Tam byl pokřtěn od
4414	německého biskupa Gotilly nebo Gutilly a nejspíš z náboženského roznícení
4415	zapíchl ve Verro na hřbitově šestnáctiletého dědice pečorského, načež si vzal
4416	jeho sestru za ženu; dokázanou bigamií pak zaokrouhlil své panství až po
4417	jezero Pejpus. Viz o tom letopisy Nikiforovy, kde již je nazýván „knjaz Agen“,
4418	kdežto öselský zápis jej tituluje „rex Aagen“. Jeho potomci, dokončil pan
4419	ďHémon tiše, byli vypuzeni, ale nikoliv sesazeni; načež vstal, uklonil se a
4420	zůstal stát.
4421	Nemůžete si představit, jakou tohle udělalo senzaci. Princezna přímo pila
4422	každé slovo ďHémonovo, jako by ta řada tatarských hrdlořezů byla tím
4423	nejohromnějším zjevením světa; Prokop na ni hleděl s úžasem: ani nemrkla při
4424	dvou tisících párech vyloupaných očí; mimovolně hledal na její tváři tatarské
4425	rysy. Byla překrásná, vytáhla se jaksi a skoro veličensky se uzavřela v sebe;
4426	najednou byla taková distance mezi ní a všemi ostatními, že všichni se
4427	narovnali jako na dvorním dîner a již se ani nepohnuli s očima upřenýma k ní.
4428	Prokop měl tisíc chutí praštit do stolu, říci něco hrubého, porušit tu
4429	strnulou a jaksi bezradnou scénu. Seděla s očima sklopenýma, jako by na něco
4430	čekala, a na jejím hladkém čele kmitlo cosi jako netrpělivost: nu tak, bude
4431	to? Pánové pohlédli tázavě na sebe, na vztyčeného pana ďHémona, a počali jeden
4432	po druhém vstávat. Prokop se zvedl také, nechápaje, oč jde. U všech všudy, co
4433	to znamená? všichni stojí jako svíce s rukama na švech kalhot a hledí k
4434	princezně; teprve teď zvedá princezna oči a kyne hlavou jako ten, kdo děkuje
4435	na pozdrav nebo dává svolení usednout. Skutečně všichni usedají; a teprve když
4436	zase seděl, pochopil Prokop s úžasem: tohle byl hold panovnicí osobě. Naráz se
4437	zapotil trapným vztekem. Kriste, a tu komedii jsem dělal s sebou! Což je to
4438	vůbec možno, což se nedají do smíchu povedené legraci, což je myslitelno, aby
4439	někdo bral vážně takové tatrmanství?
4440	Už nabíral do plic homérický smích, aby spustil hned s prvními (proboha, je to
4441	přec jenom pro švandu?), když se princezna zvedla. Všichni rázem vstali, i
4442	Prokop, pevně přesvědčený, že teď to praskne. Rozhlédla se a utkvěla očima na
4443	tlustém cousinovi; pokročil dva tři kroky k ní, ruce svisle dolů, trochu
4444	nakloněn vpřed, děsně směšný; bohudík, je to tedy přece jen švanda. Princezna
4445	s ním chvíli hovoří a kyne hlavou; tlustý cousin se klaní a pozpátku couvá.
4446	Princezna pohlédne na Suwalského; princ se blíží, odpovídá, poví nějaký uctivý
4447	vtip; princezna se zasměje a kyne hlavou. Což je to tedy vážné? Nyní utkvívá
4448	princezna očima lehce na Prokopovi; ale Prokop se nehnul. Pánové se staví na
4449	špičky a hledí napjatě k němu. Princezna mu dává očima znamení; nehnul se.
4450	Princezna míří k starému, jednorukému majoru od artilerie, který je pokryt
4451	medailemi jako Kybelé cecíky. Major se už narovnává, až to na něm řinčí, ale
4452	tu malým půlobratem stojí princezna těsně u Prokopa.
4453	„Milý, milý,“ povídá tiše a jasně, „máš –? Už se zas mračíš. Já bych tě chtěla
4454	políbit.“
4455	„Princezno,“ bručel Prokop, „co znamená tahle fraška?“
4456	„Nekřič tak. To je vážnější, než si můžeš představit. Víš, že mne teď budou
4457	chtít vdát?“ Zachvěla se hrůzou. „Milý, ztrať se teď odtud. Jdi z chodby do
4458	třetího pokoje a počkej tam na mne. Musím tě vidět.“
4459	„Poslyšte,“ chtěl Prokop něco říci, ale tu již kynula hlavou a mířila plavně k
4460	starému majorovi.
4461	Prokop nevěřil svým očím. Dějí se takovéhle věci, není to smluvená produkce
4462	pro smích, berou ti lidé vážně své role? Tlustý cousin jej vzal pod paží a
4463	táhl diskrétně stranou. „Víte, co to znamená?“ šeptal rozčilen. „Starého
4464	Hagena raní mrtvice, až se to dozví. Panovnický rod! Viděl jste tady ondyno
4465	toho následníka? Měla být svatba a rozešlo se to. Ten člověk, ten je sem jistě
4466	poslán – Jezus, taková linie!“
4467	Prokop se mu vymknul. „Odpusťte,“ mumlal, vysoukal se co možná nejneobratněji
4468	na chodbu a vešel do třetího pokoje. Bylo to jakési čajové zákoutí se
4469	zastřenými světly, samy lak, červený porcelán, kakemona a podobné hlouposti.
4470	Prokop pobíhal s rukama na zádech a bručel v miniaturním pokojíku jako moucha
4471	masařka narážející hlavou na okenní tabule. Sakra, něco se změnilo; pro pár
4472	všivých tatarských rasů, za které by se slušný člověk styděl… Pěkný původ,
4473	děkuju nechci! A pro pár takových Hunů ti idioti zrovna trnou, padají na
4474	břicho, a ona, ona sama – Moucha masařka se bezdeše zarazila. Teď přijde…
4475	tatarská kněžna a řekne: Milý, milý, je mezi námi konec; považ přece, že
4476	pravnučka Litaj-chána se nemůže milovat se synem ševcovým. Klep, klep, slyšel
4477	v hlavě tatínkovo kladívko, a zdálo se mu, že čichá těžký, tříslový pach kůže
4478	a trapné čpění ševcovského mazu; a maminka v modré zástěře stojí, chudák, celá
4479	rudá nad plotýnkou –
4480	Moucha masařka divoce zabzučela. To se ví, kněžna! Kam, kam jsi dal hlavu,
4481	člověče! Teď klekneš, přijde-li, uhodíš čelem o zem a řekneš: Smilování,
4482	tatarská kněžno; já už se víckrát neukážu.
4483	Čajový pokojík slabě voní kdoulemi a září matně a měkce; zoufalá moucha naráží
4484	hlavou o skla a úpí hlasem téměř lidským. Kam jsi dal hlavu, ty hlupče?
4485	Princezna rychle, tiše vklouzla do pokoje. U dveří sáhla po vypínači a zhasla;
4486	a potmě cítil Prokop ruku, jež se lehýnce dotýká jeho tváře a klade se mu
4487	kolem krku. Sevřel princeznu v dlaních; je tak útlá a skoro netělesná, že se
4488	jí dotýká s bázní jako něčeho křehoučkého a pavučinového. Dýchá mu do tváře
4489	vzdušné polibky a šeptá něco nesrozumitelně; nehmotné hlazení mrazí Prokopovy
4490	vlasy. Cosi zalomcuje křehoučkým tělem, ruka na jeho šíji se přimyká těsněji a
4491	vlahé rty se pohybují na jeho ústech, jako by bezhlase a naléhavě mluvily.
4492	Nekonečnou vlnou, celým přílivem záchvěvů zmocňuje se Prokopa silněji a
4493	silněji; táhne k sobě jeho hlavu, tiskne se k němu hrudí a koleny, ovíjí ho
4494	oběma pažema, vrhá se ústy do jeho úst; strašné, bolestné sevření drtící a
4495	němé, náraz zubů o sebe, sténání člověka, který se dusí; vrávorají v
4496	křečovitém, nepříčetném objetí, nepustit! zalknout se! srůst nebo zemřít!
4497	Vzlykla a zalomila se bezvládně; uvolnil děsné kleště svých rukou, vymkla se,
4498	zakolísala se jako opilá, vyňala ze záňadří šáteček a osušila na rtech sliny
4499	nebo krev; a aniž řekla slova, vešla do sousedního osvětleného pokoje.
4500	S hlavou praskající zůstal Prokop potmě. Toto poslední objetí mu připadlo jako
4501	rozloučení.
4502
4503
4504	XXXV.
4505
4506	Tlustý cousin měl pravdu: starého Hagena ranila z radosti mrtvice, ale
4507	nedorazila ho ještě; ležel bez vlády obklopen doktory a namáhal se otevřít
4508	levé oko. Narychlo byl přivolán oncle Rohn a jiné příbuzenstvo; starý kníže se
4509	stále pokoušel zvednout levé víčko, aby pohleděl na svou dceru a řekl jí cosi
4510	svým jediným živým okem.
4511	Vyběhla prostovlasá, jak byla u jeho lůžka, a utíkala k Prokopovi, jenž od
4512	rána hlídal v parku. Ani za mák nedbajíc Holze políbila ho rychle a zavěsila
4513	se do něho; jen tak mimochodem se zmínila o otci a oncle Charlesovi, zaujatá
4514	něčím, roztržitá a něžná. Tiskla mu paži a lísala se k němu, hned zase
4515	nepřítomná a zamyšlená. Začal rýpat a žertovat o tatarské dynastii… tak trochu
4516	nahroceně; šlehla po něm očima a zavedla řeč jinam, dejme tomu na včerejší
4517	odpoledne. „Do poslední chvíle jsem myslela, že k tobě nepřijdu. Víš, že mně
4518	je skoro třicet let? Když mně bylo patnáct, zamilovala jsem se do našeho
4519	kaplana, ale strašně. Šla jsem se mu zpovídat, abych ho viděla zblízka; a
4520	protože jsem se styděla říci, že jsem kradla nebo lhala, zpovídala jsem se mu,
4521	že jsem zesmilnila; nevěděla jsem, co to je, měl chudák mnoho práce vymluvit
4522	mně to. Teď už bych se mu nemohla zpovídat,“ dokončila tiše, a na rtech se jí
4523	škubla nějaká hořkost.
4524	Prokopa znepokojovala její stálá sebeanalýza, v níž tušil palčivou sebetrýzeň.
4525	Hleděl nalézt jakékoliv jiné téma, ale shledával s hrůzou, že nemluví-li o
4526	lásce, nemají vlastně o čem mluvit. Stáli na baště; princezně jaksi ulevovalo
4527	vracet se zpátky, vzpomínat, povídat o sobě malé a důvěrné věci. „Brzo po té
4528	zpovědi byl ti u nás učitel tance, a ten se miloval s mou guvernantkou,
4529	takovou tlustou ženskou. Já jsem na to přišla a… viděla jsem je, víš? Mně se
4530	to ošklivilo, oh! ale hlídala jsem je a… Já to nemohla pochopit. Ale pak
4531	jednou při tanci jsem to zničehonic pochopila, když mne k sobě přitlačil. Pak
4532	už na mne nesměl vůbec sáhnout; dokonce jsem… po něm… střelila z flobertky.
4533	Museli je dát oba pryč.
4534	V té době… v té době mě hrozně trápili matematikou. Mně vůbec nešla do hlavy,
4535	víš? Učil mě takový zlý profesor, slavný učenec; vy učenci jste všichni divní.
4536	Dal mi úkol a díval se na hodinky; za hodinu to muselo byt vypočítáno. A když
4537	už mně zbývalo jenom pět minut, čtyři minuty, tři minuty, a já neměla ještě
4538	nic, tu mi… zabouchalo srdce, a já měla… takový strašný pocit –“ Zaťala prsty
4539	do Prokopovy paže a zasykla. „Pak už jsem se na ty hodiny i těšila.
4540	V devatenácti mne zasnoubili; to ani nevíš, viď? A protože jsem už věděla
4541	všechno, musel mně můj ženich přísahat, že se mne nikdy nedotkne. Za dvě léta
4542	padl v Africe. Vyváděla jsem – z romantiky nebo proč – tak, že mne pak už
4543	nikdy nenutili vdát se. Myslela jsem, že tím mám všecko odbyto.
4544	A vidíš, tehdy jsem se do toho vlastně jen nutila, nutila jsem se věřit, že
4545	jsem mu zůstala něco dlužna a že mu i po smrti musím stát v slově; až se mi
4546	nakonec z toho všeho zdálo, že jsem ho milovala. Teď vidím, že jsem to všechno
4547	jen hrála sama před sebou; a že jsem necítila nic víc, nic víc než hloupé
4548	zklamání.
4549	Viď, je to divné, že ti musím o sobě říkat takové věci? Víš, to je tak
4550	příjemně nestydaté říci na sebe všechno; člověka přitom až mrazí, jako by něco
4551	svlékal.
4552	Když jsi sem přišel, napadlo mě na první pohled, že jsi jako ten profesor
4553	matematiky. Já se tě až bála, ty milý. Teď mi zas dá takový úkol, lekla jsem
4554	se, a už mi začalo bouchat srdce.
4555	Koně, koně, to mne zrovna opíjelo. Když mám koně, myslela jsem, že nepotřebuju
4556	lásku. A jezdila jsem jako divá.
4557	Vždycky se mi zdálo, že láska, víš, je něco sprostého a… hrozně ošklivého.
4558	Vidíš, teď se mi to už nezdá; a to mne právě tak děsí a pokořuje. A zas mne až
4559	těší, že jsem jako každá jiná. Když jsem byla malá, bála jsem se vody. Učili
4560	mne plavat na suchu, ale do rybníka jsem nešla; vymyslila jsem si, že tam jsou
4561	pavouci. A jednou to na mne přišlo, taková odvaha nebo zoufalství: zavřela
4562	jsem oči, udělala křížek a skočila. Neptej se, jak jsem byla potom pyšná; jako
4563	bych ve zkoušce obstála, jako bych všechno poznala, jako bych se celá změnila.
4564	Jako bych teprv teď vyspěla… Milý, milý, zapomněla jsem udělat křížek.“
4565	Kvečeru přišla do laboratoře, neklidná a zaražená. Když ji vzal do náruče,
4566	koktala s hrůzou: „Otevřel oko, otevřel oko, oh!“ Myslela tím starého Hagena;
4567	odpoledne (neboť Prokop číhal jako blázen) měla dlouhý hovor s oncle Rohnem,
4568	ale nechtěla o tom mluvit. Vůbec zdálo se, že dychtí něčemu uniknout; vrhala
4569	se do Prokopova objetí tak žíznivě a oddaně, jako by se chtěla za každou cenu
4570	omámit do bezvědomí. Konečně strnula s očima zavřenýma, chabá jako věchýtek;
4571	myslel, že spí, ale tu počala šeptat: „Milý, nejmilejší, já něco provedu, já
4572	provedu něco hrozného; ale pak, pak mne už nesmíš opustit. Přísahej, přísahej
4573	mi,“ drtila divoce a vyskočila, ale hned to zas přemohla. „Ach ne. Co bys mi
4574	mohl přísahat? V kartách mně vyšlo, že odejdeš. Chceš-li to udělat, udělej to,
4575	udělej to ještě teď, dokud není pozdě.“
4576	Prokop, to se rozumí, vyletěl jako raketa: že ona se ho chce zbavit, že jí
4577	stoupla do hlavy tatarská pýcha a kdesi cosi. Rozčilila se a křičela na něho,
4578	že je nízký a surový, že si to zapovídá, že… že…; ale jen to z ní vylítlo, už
4579	mu s výkřikem visela na krku zdrcená a kající: „Jsem zvíře, viď? Já to tak
4580	nemyslela. Vidíš, princezna nikdy nekřičí; zamračí se, odvrátí se, a dost,
4581	stačí to; ale na tebe křičím jako… jako bych byla tvá žena. Bij mne, prosím
4582	tě. Počkej, ukážu ti, že i já bych dovedla… Pustila ho a zničehonic, tak jak
4583	byla, jala se poklízet laboratoř; dokonce namočila pod hydrantem hadr a
4584	pustila se kolenačky do utírání celé podlahy. Mělo to být patrně pokání; ale
4585	nějak se jí to zalíbilo, rozjařila se, oháněla se hadrem po podlaze a bzučela
4586	si písničku, kterou pochytla někde od služek, „až půjdeš spat“ či něco
4587	podobného. Chtěl ji zvednout. „Ne, počkej,“ bránila se, „ještě tamhle.“ A již
4588	vlezla s hadrem pod stůl.
4589	„Prosím tě, pojď sem,“ ozvalo se za chvíli zpod stolu udiveně. Brumlaje
4590	jistými rozpaky vsoukal se za ní. Seděla v dřepu, objímajíc kolena rukama.
4591	„Ne, jen se podívej, jak vypadá stůl zespoda. Já to ještě nikdy neviděla. Nač
4592	to tak je?‘ Položila mu na tvář ruku prokřehlou od mokrého hadru. „Hu, studím,
4593	viď? Ty jsi celý tak hrubě udělaný jako stůl zespoda; to je na tobě to
4594	nejkrásnější. Jiní… jiné lidi jsem viděla jen tak, víš? po té hladké,
4595	ohoblované straně; ale ty, ty jsi na první pohled samý takovýhle trám a
4596	štěrbina a všecko to, víš, čím drží lidský tvor pohromadě. Když se po tobě
4597	jede prstem, zadře si člověk třísku; ale přitom je to tak krásně a poctivě
4598	uděláno – Člověk to začne vidět jinak a… vážněji než po té hladké straně. To
4599	jsi ty.“
4600	Schoulila se vedle něho jako starý kamarád. „Mysli si, člověče, že jsme třeba
4601	ve stanu, nebo v takovém srubu,“ šeptala vyjeveně. „Já jsem si nikdy nesměla
4602	hrát s kluky; ale někdy jsem… tajně… šla za zahradníkovými hochy, a lezla s
4603	nimi po stromech a přes ploty… Pak se doma divili, proč mám roztrhané kalhoty.
4604	A když jsem se tak ztratila a letěla za nimi, to mi tak krásně tlouklo srdce
4605	strachem – Když jdu za tebou, mám ti docela ten krásný strach jako tehdy.“
4606	„Teď jsem tak dobře schovaná,“ bzučela šťastně, ležíc mu hlavou na kolenou.
4607	„Sem za mnou nemůže nic. I já jsem po rubu, jako ten stůl; obyčejná ženská,
4608	která nemyslí na nic a jenom se kolébá – Proč je člověku tak dobře v úkrytu?
4609	Tak vidíš, teď vím, co je štěstí; to se musejí zavřít oči… a udělat se malý…
4610	docela maličký a k nenalezení…“
4611	Kolébal ji mírně a hladil jí rozpoutanou hřívu; ale jeho oči se vytřeštily
4612	přes její hlavu do prázdna.
4613	Prudce k němu obrátila tvář. „Nač jsi teď myslel?“
4614	Uhnul plaše očima. Nemohl jí přece říci, že viděl před sebou tatarskou
4615	princeznu v její slávě, tvora veličenského a ztuhlého pýchou, a to že je ta,
4616	kterou i teď… kterou v muce a touze…
4617	„Nic, nic,“ zabručel nad pokorným a šťastným uzlíčkem na svých kolenou, a
4618	pohladil snědé líčko. Zapálilo se milostnou vášnivostí.
4619
4620
4621	XXXVI.
4622
4623	Lépe by byl učinil, kdyby byl toho večera nepřišel; ale přihnal se právě
4624	proto, že mu to zakazovala. Oncle Charles byl k němu velmi, velmi přívětivý;
4625	naneštěstí viděl, jak si ti dva při docela nevhodné a okaté příležitosti
4626	tisknou ruce, vzal si na to dokonce monokl, aby to lépe viděl; pak teprve
4627	princezna utrhla ruku a začervenala se jako školačka. Oncle k ní přistoupil a
4628	něco jí pošeptal odváděje ji pryč. Pak se již nevrátila; jen Rohn přišel a
4629	tvářil se jakoby nic a mluvil s Prokopem, velmi diskrétně sonduje po citlivých
4630	místech. Prokop se držel neobyčejně hrdinně, nevyzradil nic, což milého
4631	strýčka uspokojilo, i když ne co do věci, tedy aspoň co do formy. „Ve
4632	společnosti je nutno být velice, velice obezřelý,“ řekl posléze, udíleje takto
4633	zároveň důtku i radu; a Prokopovi se velmi ulevilo, když ho hned potom opustil
4634	a nechal přemýšlet o dosahu posledních slov.
4635	Horší ještě bylo, že se podle všech známek něco vařilo pod pokličkou; zejména
4636	starší příbuzné zrovna pukaly důležitostí.
4637	Když pak ráno Prokop obíhal kolem zámku, přišla k němu komorná a udýchaně
4638	vyřizovala, že prý má pán jít do březového hájku. Pustil se tam a čekal
4639	předlouho. Konečně běží princezna dlouhými, krásnými skoky Diany. „Schovej
4640	se,“ šeptá rychle, „oncle jde za mnou.“ Uhánějí držíce se za ruce a zmizí v
4641	hustém lupení černého bezu; pan Holz, marně se ohlížeje po jiné houštině, se
4642	položí obětavě do kopřiv. A tu již je vidět světlý klobouk oncle Rohna; jde
4643	bystře a kouká napravo nalevo. Princezně jiskří oči radostí jako mladé faunce;
4644	v keři to voní vlhkostí a ztuchlinou, tajemný hmyzí život opřádá větvičky a
4645	kořání, jsou jako v džungli; a nečekajíc ani, až nebezpečí přejde, táhne k
4646	sobě princezna Prokopovu hlavu. Ochutnává mezi zuby polibky, jako by to byly
4647	bobulky jeřabin či dřínu, ovoce trpké a milé; je to vábení, hra, uhýbání,
4648	rozkoš tak nová a překvapující, že jim je, jako by se viděli poprvé.
4649	A toho dne k němu nepřišla; bez sebe všemožným podezřením pustil se k zámku;
4650	čekala na něho, vodíc se s Egonkem kolem krku. Sotva ho uviděla, nechala Egona
4651	stát a šla k němu, bledá, zaražená, přemáhající nějaké zoufalství. „Oncle už
4652	ví, že jsem byla u tebe,“ řekla. „Bože, co se stane! Myslím, že tě odtud
4653	odvezou. Nehýbej se teď, dívá se na nás z okna. Mluvil odpoledne s tím… s
4654	tím…“ Zachvěla se. „S ředitelem, víš? Hádali se… Oncle chtěl, aby tě prostě
4655	pustili, aby tě nechali utéci či co. Ředitel zuřil, nechce o tom slyšet. Prý
4656	tě odvezou někam jinam… Milý, buď tady v noci; přijdu ven, uteču, uteču –“
4657	Přišla skutečně; přiběhla bez dechu, vzlykajíc se suchýma a rozzelýma očima.
4658	„Zítra, zítra,“ chtěla ze sebe něco vypravit, ale tu se jí položila na rameno
4659	silná a laskavá ruka. Byl to oncle Rohn. „Jdi domů, Minko,“ kázal neodmluvně.
4660	„A vy tu počkáte,“ obrátil se k Prokopovi, a ovinuv jí ruku kolem ramen vedl
4661	ji mocí domů. Po chvíli vyšel a vzal Prokopa pod paží. „Můj milý,“ řekl bez
4662	hněvu, překusuje jakýsi smutek, „chápu až příliš dobře vás mladé lidi; a…
4663	cítím s vámi.“ Mávl nad tím beznadějně rukou. „Stalo se, co se stát nemělo.
4664	Nechci ovšem a… ani nemohu vás kárat. Naopak uznávám, že… samozřejmě…“
4665	Samozřejmě to byl špatný začátek, a le bon prince tápal po jiném. „Milý
4666	příteli, vážím si vás a… mám vás opravdu… velice rád. Jste člověk čestný… a
4667	geniální, což se zřídka najde spojeno. K málokomu jsem pojal takové sympatie –
4668	Vím, že to přivedete nesmírně daleko,“ vyhrkl s úlevou. „Věříte, že to s vámi
4669	dobře myslím?“
4670	„Naprosto ne,“ mínil Prokop mírně, střeha se sednout na nějakou vějičku.
4671	Le bon oncle se zmátl. „To je mi líto, neobyčejně líto,“ koktal. „K tomu, co
4672	jsem vám chtěl říci, by bylo třeba – ano – plné vzájemné důvěry –“
4673	„Mon prince,“ přerušil ho Prokop uctivě, „jak víte, nejsem tu v záviděníhodné
4674	situaci volného člověka. Myslím, že za těch okolností nemám důvodů tak příliš
4675	důvěřovat –“
4676	„Aáno,“ oddychl si oncle Rohn potěšen tímto obratem. „Máte zcela pravdu.
4677	Narážíte na své – eh, na trapný fakt, že jste tady střežen? Vidíte, právě o
4678	tom jsem chtěl s vámi mluvit. Milý příteli, co mne se týče… Prostě od začátku…
4679	a rozhořčeně… jsem odsuzoval tento způsob… vás držet v závodě. Je to
4680	nezákonné, brutální a… vzhledem k vašemu významu přímo neslýchané. Podnikl
4681	jsem řadu kroků… Rozumíte, už dříve,“ dodával rychle. „Intervenoval jsem
4682	dokonce na vyšších místech, ale… úřady jsou vzhledem k jistému mezinárodnímu
4683	napětí… v panice. Jste tu… konfinován pod inkulpací špionáže. Nedá se nic
4684	dělat, leda,“ a mon prince se naklonil k Prokopovu uchu, „leda že by se vám
4685	podařilo utéci. Svěřte se mi, já vám opatřím prostředky. Čestné slovo.“
4686	„Jaké prostředky?“ nadhodil Prokop nezávazně.
4687	„Prostě… udělám to sám. Vezmu vás na své auto a – mne tady nemohou zadržet,
4688	rozumíte? Ostatní později. Kdy chcete?“
4689	„Odpusťte, já vůbec nechci,“ odpověděl Prokop určitě.
4690	„Proč?“ vyhrkl oncle Charles.
4691	„Předně… nechci, abyste vy, mon prince, něco takového riskoval. Osobnost jako
4692	vy –“
4693	„A za druhé?“
4694	„Za druhé se mi tu začíná líbit.“
4695	„A dál, dál?“
4696	„Nic dál,“ usmál se Prokop, a snesl pátravý, vážný pohled princův.
4697	„Poslyšte,“ ozval se oncle Rohn po chvíli, „nechtěl jsem vám to říci. Jde o
4698	to, že za den, za dva dny máte být převezen jinam, do pevnosti. Stále pod
4699	obviněním ze špionáže. Nemůžete si představit – Milý příteli, uprchněte,
4700	uprchněte rychle, pokud je čas!“
4701	„Je to pravda?“
4702	„Čestné slovo.“
4703	„Pak… pak vám děkuju, že jste mne včas upozornil.“
4704	„Co uděláte?“
4705	„Nu, připravím se na to,“ prohlásil Prokop krvelačně. „Mon prince, mohl byste
4706	JE upozornit, že to… tak lehko… nepůjde.“
4707	„Co – co – jak to, prosím?“ koktal oncle Charles.
4708	Prokop zatočil rukou ve vzduchu, až to svištělo, a vrhl něco imaginárně před
4709	sebe. „Bum,“ udělal.
4710	Oncle Rohn ustrnul. „Vy se chcete bránit?“
4711	Prokop neřekl nic; stál s rukama v kapsách, mračil se hrozně a uvažoval.
4712	Oncle Charles, celý světloučký a vetchý v noční tmě, k němu přistoupil. „Vy…
4713	vy ji tak milujete?“ řekl skoro se zajíkaje dojetím nebo obdivem.
4714	Prokop neodpověděl. „Milujete ji,“ opakoval Rohn a objal ho. „Buďte silný.
4715	Opusťte ji, odjeďte! Nemůže to takhle zůstat, pochopte to, pochopte to přece!
4716	Kam by to vedlo? Prosím vás proboha, mějte s ní slitování; uchraňte ji
4717	skandálu; což si myslíte, že by mohla být vaší ženou? Snad vás miluje, ale –
4718	je příliš pyšná; kdyby se měla zříci titulu princezny… Oh, to je nemožno,
4719	nemožno! Nechci vědět, co mezi vámi bylo; ale odjeďte, máte-li ji rád! odjeďte
4720	rychle, odjeďte ještě této noci! Ve jménu lásky odjeď, příteli; zapřísahám tě,
4721	prosím tě na jejím místě; učinils ji ženou nejnešťastnější, – nemáš dost na
4722	tom? Chraň ji, nedovede-li už ona sebe chránit! Ty ji miluješ? Tedy se
4723	obětuj!“
4724	Prokop stál nehnutě, s čelem skloněným jako beran; ale bon prince cítil, jak
4725	se tenhle černý, hrubý špalek v nitru štípe a praská bolestí. Soucit mu škrtil
4726	srdce, ale ještě měl v záloze jednu zbraň; nedalo mu to, musel s ní vyrukovat.
4727	„Je pyšná, fantastická, šíleně ctižádostivá; od dětství byla taková. Nyní nám
4728	byly doručeny doklady nesmírné ceny; je kněžnou rovnorodou kterékoliv
4729	panovnické rodině. Ty nechápeš, co to pro ni je. Pro ni i pro nás. Snad to
4730	jsou předsudky, ale… my v nich žijeme. Prokope, princezna se provdá. Vezme si
4731	velkovévodu bez trůnu; je to hodný a pasívní člověk, ale ona, ona bude bojovat
4732	o korunu; neboť bojovat, to je její povaha, její poslání, její pýcha – Teď se
4733	před ní otvírá, o čem snila. Ještě ty se stavíš mezi ni a… její budoucnost;
4734	ale již se rozhodla, už jenom se trápí výčitkami –“
4735	„Ahaha,“ rozkřikl se Prokop, „tohle tedy? A – a ty si myslíš, že teď, teď
4736	ustoupím? Tak si jen počkej!“
4737	A nežli se oncle Rohn vzpamatoval, zmizel mu ve tmě uháněje k laboratoři. Pan
4738	Holz mlčky za ním.
4739
4740
4741	XXXVII.
4742
4743	Když doběhl k laboratoři, chtěl zavřít Holzovi dveře před nosem, aby se uvnitř
4744	opevnil; ale panu Holzovi se povedlo ještě včas zašeptat: „Princezna.“
4745	„Co je?“ obrátil se k němu Prokop chvatně.
4746	„Ráčila mně nařídit, abych byl s vámi.“
4747	Prokop nebyl s to potlačit radostné překvapení. „Podplatila tě?“
4748	Pan Holz zavrtěl hlavou a jeho pergamenová tvář se poprvé zasmála. „Podala mně
4749	ruku,“ řekl uctivě. „Slíbil jsem jí, že se vám nic nestane.“
4750	„Dobře. Máš bouchačku? Tedy budeš hlídat dveře. Nikdo ke mně nesmí, rozumíš?“
4751	Pan Holz kývl; a Prokop provedl důkladnou strategickou prohlídku celé
4752	laboratoře co do její nedobytnosti. Poněkud uspokojen nastavil na stůl různé
4753	plechovky, dóze a kovové krabičky, co kde mohl sehnat, a objevil s nemalou
4754	radostí celou spoustu hřebíků; nato se pustil do práce.
4755	Ráno se pan Carson jakoby nic coural k Prokopově laboratoři; už zdálky ho
4756	uviděl, jak se před barákem bez kabátu patrně pocvičuje ve vrhání kamenů. „Moc
4757	zdravý sport,“ křikl zdálky vesele.
4758	Prokop si honem oblékal kabát. „Zdravý a užitečný,“ odpovídal ochotně. „Tak co
4759	mi jdete říci?“
4760	Kapsy jeho kabátu ohromně odstávaly a harašilo to v nich. „Co to máte v
4761	kapsách?“ ptal se pan Carson ledabyle.
4762	„Takový chlorazid,“ povídal Prokop. „Třaskavý a dusivý chlor.“
4763	„Hm. Proč to nosíte po kapsách?“
4764	„Jen tak, pro špás. Chcete mi něco říci?“
4765	„Teď už nic. Zatím raději nic,“ řekl pan Carson znepokojen a drže se poměrně
4766	daleko. „A co ještě máte v těch – v těch škatulkách?“
4767	„Hřebíky. A tohle,“ ukazoval vytahuje z kapsy u kalhot krabičku od vazelíny,
4768	„je benzoltetraoxozonid, novinka dernier cri. He?“
4769	„Nemusel byste tím tak mávat,“ mínil pan Carson ustupuje ještě dál. „,Máte
4770	snad nějaké přání?“
4771	„Mé přání?“ řekl Prokop přívětivě. „Rád bych, abyste JIM něco vyřídil. Že
4772	odtud především nepůjdu.“
4773	„Dobře, rozumí se. A dál?“
4774	„A že kdyby někdo na mne neopatrně sáhnul… nebo mně chtěl jít zbytečně na
4775	tělo… Doufám, že mne nemíníte nechat zavraždit.“
4776	„Naprosto ne. Čestné slovo.“
4777	„Můžete jít blíž.“
4778	„Nevyletíte do povětří?“
4779	„Dám pozor. Chtěl jsem vám ještě říci, aby nikdo nevlezl tady do mé pevnosti,
4780	když tam nebudu. Na dveřích je třaskavá šňůra. Pozor, člověče; za vámi je
4781	past.“
4782	„Výbušná?“
4783	„Jenom s diazobenzolperchlorátem. Musíte dát lidem výstrahu. Tady nemá nikdo
4784	co hledat, že? Dále, mám jisté důvody… cítit se ohrožen. Rád bych, abyste
4785	nařídil tuhle Holzovi, že mne má osobně chránit… před každým zásahem. Se
4786	zbraní v ruce.“
4787	„To ne,“ bzučel Carson. „Holz bude přeložen.“
4788	„Kdepak,“ protestoval Prokop, „já se bojím být sám, víte? Poručte mu to
4789	laskavě.“ Přitom se blížil mnohoslibně ke Carsonovi, chrastě přitom, jako by
4790	byl celý z plechu a hřebíků.
4791	„Nu budiž,“ řekl honem Carson. „Holzi, budete střežit pana inženýra. Kdyby mu
4792	někdo chtěl ublížit – K sakru, dělejte si už, co chcete. Přál byste si ještě
4793	něco?“
4794	„Zatím nic. Kdybych něco chtěl, přijdu za vámi.“
4795	„Děkuju uctivě,“ zahučel pan Carson a honem se zachránil z nebezpečné oblasti.
4796	Ale jen doběhl do své kanceláře a telefonoval na všechny strany ty nejnutnější
4797	rozkazy, když to zachřestilo na chodbě a do dveří vrazil Prokop, naditý pumami
4798	z plechovek, že na něm praskaly švy.
4799	„Poslyšte,“ spustil Prokop bledý vztekem, „kdopak dal rozkaz nevpustit mne do
4800	parku? Buď ten rozkaz hned odvoláte, nebo –“
4801	„Zůstaňte kousek dál, ano?“ vyhrkl Carson drže se za psacím stolem. „Co mně je
4802	u čerta po vaší – – po vašem parku? Jděte si –“
4803	„Počkat,“ zarazil ho Prokop a nutil se vysvětlit mu to trpělivě: „Dejme tomu,
4804	jsou okolnosti, kdy… kdy je někomu docela jedno, co se stane,“ zařval náhle,
4805	„rozumíte?“ Haraše a chrastě vrhl se k nástěnnému kalendáři. „Úterý, dnes je
4806	úterý! A tuhle, tuhle mám –“ Hrabal se horečně v kapsách, až vylovil
4807	porcelánovou schránku na mýdlo dosti chatrně ovázanou provázkem. „Zatím pět
4808	deka. Víte, co to je?“
4809	„Krakatit? Vy nám jej nesete?“ vydechl pan Carson ozářen náhlou nadějí. „Pak –
4810	pak ovšem –“
4811	„Nic pak,“ šklebil se Prokop a stopil schránku do kapsy. „Ale dopálíte-li mne,
4812	pak… pak to mohu rozsypat, kde budu chtít, že? Tak co?“
4813	„Tak co?“ opakoval Carson mechanicky, úplně zdrcen.
4814	„Nu, zařiďte to, aby zmizel ten pacholek u vchodu. Já se rozhodně chci projít
4815	v parku.“
4816	Pan Carson přezkoumal rychle Prokopa, a pak si naplil pod nohy. „Fi,“
4817	prohlásil přesvědčeně, „to jsem to provedl pitomě!“
4818	„Provedl,“ souhlasil Prokop. „Ale mne taky dřív nenapadlo, že mám tuhle barvu
4819	v listě. Tak co?“
4820	Carson potrhl rameny. „Zatím… Božínku, to je maličkost! Já jsem hrozně rád, že
4821	vám to mohu udělat. Na mou čest, ohromně rád. A co vy? Dáte nám těch pět
4822	deka?“
4823	„Nedám. Zruším je sám; ale… dřív chci vidět, že platí naše stará smlouva.
4824	Volný pohyb a tak dále, co? Pamatujete se?“
4825	„Stará smlouva,“ bručel pan Carson. „Čert vem starou smlouvu. Tehdy jste ještě
4826	nebyl – tehdy jste ještě neměl poměr –“
4827	Prokop k němu skočil, až to zařinčelo. „Co jste to řekl? Cože jsem neměl?“
4828	„Nic, nic,“ pospíšil si pan Carson rychle mrkaje. „Já nic nevím. Mně nic není
4829	do vašich soukromých věcí. Chcete-li se procházet po parku, je to vaše věc, no
4830	ne? Jen spánembohem už jděte a –“
4831	„Poslyšte,“ řekl Prokop podezíravě, „ne aby vás napadlo přerušit elektrické
4832	vedení do mé laboratoře. Sic bych –“
4833	„Dobře, dobře,“ ujišťoval pan Carson. „Status quo, že? Mnoho štěstí. – Uf,
4834	zatracený člověk,“ doložil zdrceně, když už byl Prokop za dveřmi.
4835	Řinče železem pustil se Prokop do parku, těžký a masívní jako houfnice. Před
4836	zámkem stála skupina pánů; sotva ho zdálky zahlédli, dali se poněkud zmateně
4837	na ústup, patrně už informováni o brizantním a nabitém zuřivci; a jejich záda
4838	vyjadřovala nejsilnější pohoršení, že se „něco takového trpí“. Tamhle jde pan
4839	Krafft s Egonem, konaje peripatetické vyučování; jak vidí Prokopa, nechá Egona
4840	stát a běží k němu. „Můžete mi podat ruku?“ ptá se a zardívá se nad vlastním
4841	hrdinstvím. „Teď dostanu jistě výpověď,“ praví s hrdostí. Od Kraffta tedy
4842	zvěděl, že v zámku se rychlostí blesku rozneslo, že prý on, Prokop, je
4843	anarchista; a ježto zrovna dnes večer má sem zavítat jistý následník trůnu…
4844	Zkrátka chtějí Jeho Výsosti telegrafovat, aby svůj příjezd odložil; zrovna se
4845	o tom koná velká rodinná rada.
4846	Prokop se obrací na patě a jde do zámku. Dva komorníci na chodbě se před ním
4847	rozletí a s hrůzou se tisknou ke zdi, nechávajíce beze slova projít
4848	chřestícího, naditého útočníka. Ve velkém salóně zasedá porada; oncle Rohn
4849	ustaraně přechází, starší příbuzné se děsně rozčilují nad zvrhlostí
4850	anarchistů, tlustý cousin mlčí a jakýsi jiný pán rozhorleně navrhuje poslat na
4851	toho šíleného chlapa jednoduše vojáky: buď se vzdá, nebo bude zastřelen. V tu
4852	chvíli se otevřely dveře a chrastě valí se Prokop do salónu. Hledá očima
4853	princeznu; není tu, a zatímco všichni tuhnou strachem a vstávají v očekávání
4854	toho nejhoršího, povídá chraptivě k Rohnovi: „Jdu vám jenom říci, že se
4855	následníkovi nic nestane. Teď to víš.“ Pokynul hlavou a mocně se vzdálil jako
4856	socha komtura.
4857
4858
4859	XXXVIII.
4860
4861	Chodba byla prázdná. Kradl se, jak tiše to vůbec šlo, k pokojům princezniným a
4862	čekal přede dveřmi, nepohnutý jako plechový rytíř tam dole ve vestibulu.
4863	Vyběhla komorná, vykřikla strašně, jako by viděla bubáka, a zmizela ve
4864	dveřích. Po chvíli je otevřela, docela vytřeštěná, a couvajíc mu ukázala beze
4865	slova dovnitř, načež se co nejrychleji ztratila. Princezna se mu vlekla
4866	vstříc; halila se v dlouhý plášť, patrně jen tak vyskočila z postele, a vlasy
4867	nad čelem měla slepené a zmáčené, jako by právě odhodila chladivý obklad, a
4868	byla šedivě bledá a nehezká. Pověsila se mu na krk a zvedla k němu rty
4869	rozpukané horkostí. „To jsi hodný,“ šeptala mátožně. „Mně hlava třeští
4870	migrénou, oh bože! Prý máš samé pumy po kapsách? Já se tě nebojím. Jdi teď,
4871	nejsem hezká. Přijdu k tobě v poledne, nepůjdu jíst, řeknu, že mi není dobře.
4872	Jdi.“ Dotkla se jeho úst obolenými, loupajícími se rty a zakryla si tváře, aby
4873	ji ani neviděl.
4874	Provázen panem Holzem vracel se do laboratoře; každý před ním stanul, uhnul,
4875	uskočil raději až za příkop. Pustil se znovu do práce jako posedlý; mísil
4876	látky, jež by nikoho nenapadlo mísit, slepě a bezpečně jist, že tohle je
4877	třaskavina; plnil tím lahvičky, škatulky od sirek, plechové konzervy, všecko,
4878	co mu padlo do rukou; měl toho plný stůl, okenní rámy i podlahu, překračoval
4879	to, neměl se už kde postavit. Po poledni vklouzla k němu princezna zastřená
4880	závojem a zahalená v plášti až po nos. Běžel k ní a chtěl ji obejmout,
4881	odstrčila ho. „Ne, ne, nejsem dnes hezká. Prosím tě, pracuj; budu se na tebe
4882	dívat.“
4883	Usedla na krajíček židle zrovna uprostřed strašného arzenálu oxozonidových
4884	třaskavin. Prokop rychle, se sevřenými rty něco vážil a mísil, zasyčelo to,
4885	kysele začpělo, načež to s neskonalou pozorností filtroval. Dívala se na jeho
4886	ruce nehnutýma, palčivýma očima. Oba mysleli na to, že dnes přijede následník.
4887	Prokop hledal něco očima na regálu s lučebninami. Vstala, pozvedla závoj,
4888	vzala ho kolem krku a přimkla se pevně k jeho ústům sevřenými suchými rty.
4889	Potáceli se mezi lahvemi s vratkým oxozobenzolem a děsnými fulmináty, dvojice
4890	němá a křečovitá; ale opět ho odstrčila a usedla zastírajíc si obličej. Ještě
4891	rychleji, sledován jejíma očima, dal se Prokop do práce jako pekař mísící
4892	chléb; a toto bude látka z nejďábelštějších, jaké kdy člověk vyrobil;
4893	nedůtklivá hmota, vzteklý a hrůzně citlivý olej, prchlost a náruživost sama. A
4894	toto, průhledné jako voda, těkavé jako éter, to tedy je ono: děsná věc trhavá
4895	a nevypočítatelná, divost nejvýbušnější. Ohlížel se, kam postavit láhev
4896	naplněnou tímto nepojmenovaným. Usmála se, vzala mu ji z ruky a chovala ji na
4897	klíně mezi sepnutýma rukama.
4898	Venku pan Holz křikl na někoho: „Stůj!“ Prokop vyběhl ven. Byl to oncle Rohn
4899	stojící povážlivě blízko třaskavé pasti.
4900	Prokop šel až k němu. „Co tu hledáte?“
4901	„Minku,“ řekl oncle Charles krotce, „není jí dobře, a proto –“
4902	Prokopovi to škublo ústy. „Pojďte si pro ni,“ řekl a dovedl – ho dovnitř.
4903	„Ach, oncle Charles,“ vítala ho princezna přívětivě. „Pojď se dívat, je to
4904	hrozně zajímavé.“
4905	Oncle Rohn se podíval pátravě po ní a po světnici, a ulevilo se mu. „To bys
4906	neměla, Minko,“ pronesl káravě.
4907	„Proč ne?“ namítla nevinně.
4908	Bezradně pohlédl na Prokopa. „Protože… protože máš horečku.“
4909	„Tady mi je líp,“ děla klidně.
4910	„Vůbec bys neměla…,“ vzdychl le bon prince vážně se kaboně.
4911	„Mon oncle, víš, že vždycky dělám, co chci,“ ukončila neodvolatelně rodinný
4912	výstup, zatímco Prokop odklízel ze židle krabičky s fudroajantní
4913	diazosloučeninou. „Posaďte se,“ zval Rohna zdvořile.
4914	Oncle Charles nezdál se nadšen celou situací. „Nezdržujeme vás… nezdržujeme tě
4915	v práci?“ ptal se Prokopa bezcílně.
4916	„Naprosto ne,“ řekl Prokop drtě mezi prsty infuzorní hlinku.
4917	„Co to děláš?“
4918	„Třaskaviny. Prosím, tu láhev,“ obrátil se k princezně.
4919	Podala mu ji a „Tumáš,“ řekla provokativně a naplno. Oncle Rohn sebou trhl,
4920	jako by ho píchl; ale tu již ho upoutala rychlá sice, ale nekonečně opatrná
4921	pečlivost, s níž Prokop odkapával čirou tekutinu na hromádku hlinky.
4922	Odkašlal a ptal se: „Čím se to může zanítit?“
4923	„Otřesem,“ odpověděl Prokop dále odpočítávaje kapky.
4924	Oncle Charles se otočil po princezně. „Bojíš-li se, oncle,“ řekla suše,
4925	„nemusíš na mne čekat.“
4926	Usadil se rezignovaně a zaklepal holí na plechovou krabici od kalifornských
4927	broskví. „Co je v tomhle?“
4928	„To je ruční granát,“ vysvětloval Prokop. „Hexanitrofenylmetylnitramin a
4929	šroubové matičky. Potěžkej to.“
4930	Oncle Rohn upadl v rozpaky. „Nebylo by snad… na místě… trochu víc opatrnosti?“
4931	ptal se toče mezi prsty krabičkou od sirek, kterou sebral na pultě.
4932	„Zajisté,“ souhlasil Prokop a vzal mu krabičku z rukou. „To je chlorargonát. S
4933	tím si nehraj.“
4934	Oncle Charles se zamračil. „Mám z toho všeho… trochu nepříjemný dojem
4935	zastrašování,“ podotkl ostře.
4936	Prokop hodil krabičku na stůl: „Tak? A já zas měl dojem zastrašování, když
4937	jste mi hrozili pevností.“
4938	„… Mohu říci,“ pravil Rohn spolknuv tu námitku, „že na mne to celé počínání…
4939	zůstává bez vlivu.“
4940	„Ale na mne má ohromný vliv,“ prohlásila princezna.
4941	„Bojíš se, že něco provede?“ obrátil se k ní le bon prince.
4942	„Já doufám, že něco provede,“ řekla nadějně. „Myslíš, že by to nedovedl?“
4943	„O tom nepochybuji,“ vyhrkl Rohn. „Půjdeme už?“
4944	„Ne. Já bych mu chtěla pomáhat.“
4945	Zatím Prokop přelamoval v prstech kovovou lžičku. „K čemu je to?“ ptala se
4946	zvědavě.
4947	„Došly mně hřebíky,“ bručel. „Nemám čím plnit bomby.“ Rozhlížel se hledaje
4948	něco kovového. Tu princezna vstala, zarděla se, strhla si chvatně rukavičku a
4949	smekla s prstu zlatý prsten. „Vezmi si to,“ děla tiše, zalita ruměncem a s
4950	očima sklopenýma. Přijal jej trna; bylo to téměř slavnostní… jako zasnoubení.
4951	Váhal potěžkávaje prsten v dlani; zvedla k němu oči v naléhavé a horoucí
4952	otázce; i pokývl vážně a položil prsten na dno plechové krabičky.
4953	Oncle Rohn starostlivě, přesmutně mrkal ptačíma očima poety.
4954	„Teď můžeme jít,“ zašeptala princezna.
4955	Kvečeru přijel dotyčný následník bývalého trůnu. U vchodu čestná rota,
4956	hlášení, špalír služebnictva a takové ty okolky; park i zámek slavnostně
4957	osvětleny. Prokop seděl na návršíčku před laboratoří a díval se mračnýma očima
4958	k zámku. Nikdo tudy nešel; bylo ticho a temno, jen zámek zářil prudkými snopy
4959	paprsků.
4960	Prokop vzdychl ode dna a vstal. „Do zámku?“ ptal se pan Holz a přendal
4961	revolver z kapsy u kalhot do kapsy svého věčného gumáku.
4962	Jdou parkem už zhaslým; dvakrát nebo třikrát ustoupí před nimi nějaká postava
4963	do houští, asi padesát kroků za nimi je pořád slyšet něčí chůzi ve spadaném
4964	listí, ale jinak je tu pusto, syrově pusto. Jen v zámku plane celé křídlo
4965	velkými zlatými okny.
4966	Je podzim, je už podzim. Zda ještě v Týnici stříbrně odkapává studna? Ani vítr
4967	nevane, a přece to zebavě šustí, na zemi nebo ve stromech? Na nebi rudou
4968	proužkou padá hvězda.
4969	Několik pánů ve fracích, hle, jak jsou skvělí a šťastní, vycházejí na plošinu
4970	zámeckých schodů, žvaní, pokuřují, smějí se a už se zas vracejí. Prokop
4971	nehnutě sedí na lavičce, otáčeje v roztřískaných prstech plechovou krabičkou.
4972	Někdy si zachrastí jako dítě svým chřestítkem. Je tam rozlámaná lžička, prsten
4973	a bezejmenná látka.
4974	Pan Holz se ostýchavě přiblížil. „Dnes nemůže přijít,“ povídá šetrně.
4975	„Já vím.“
4976	V hostinském křídle se rozžíhají okna. Tato řada, to jsou „knížecí pokoje“.
4977	Nyní svítí celý zámek, vzdušný a prolamovaný jako sen. Všechno tam je:
4978	bohatství neslýchané, krása, ctižádost a sláva a hodnosti, plíšky na prsou,
4979	požitky, umění žít, jemnost a duchaplnost a sebevědomí; jako by to byli jiní
4980	lidé – jiní lidé než my –
4981	Jako umíněné dítě řinčí Prokop svým chřestítkem. Ponenáhlu okna zhasínají;
4982	ještě svítí tamto, jež je Rohnovo, a toto červené, kde je ložnice princeznina.
4983	Oncle Rohn otvírá okenice a vdechuje noční chlad; a potom přechází ode dveří k
4984	oknu, ode dveří k oknu, pořád a pořád. Za zastřeným oknem princezniným se
4985	nehýbe ani stín.
4986	I oncle Rohn už zhasil; nyní svítí jediné zardělé okno. Zda najde lidská
4987	myšlenka cestu, zda si prorazí a mocí provrtá dráhu těmi sto či kolika metry
4988	němého prostoru, aby zasáhla bdící mozek druhého člověka? Co ti mám vzkázat,
4989	tatarská kněžno? Spi, je už podzim; a je-li nějaký Bůh, ať ti hladí palčivé
4990	čelo.
4991	Červené okno zhaslo.
4992
4993
4994	XXXIX.
4995
4996	Ráno se rozhodl nejít do parku; měl právem za to, že by tam překážel. Umístil
4997	se v poměrně úzké a polopusté končině, kde byla přímá cesta od zámku k
4998	laboratořím, proražená skrze starý zarostlý val. Vydrápal se na val, odkud,
4999	jakžtakž skryt, mohl vidět roh zámku a malou část parku. Místo se mu zalíbilo;
5000	zahrabal si tam několik svých ručních granátů a pozoroval střídavě park,
5001	chvátajícího střevlíka a vrabce na rozhoupaných větvičkách. Jednou tam slétla
5002	dokonce červenka, a Prokop bez dechu pozoroval její brunátné hrdélko; tíkla
5003	něco, mžikla ocasem a frr, pryč.
5004	Dole v parku jde princezna provázena dlouhým, mladým člověkem; v uctivé
5005	vzdálenosti za nimi skupina pánů. Princezna se dívá stranou a hází rukou, jako
5006	by v ní měla prut a švihala jím do písku. Víc není vidět.
5007	O hodně později se ukáže oncle Rohn s tlustým cousinem. Pak zase nic. Stojí-li
5008	pak za to tady sedět?
5009	Je skoro poledne. Najednou za rohem zámku se vynoří princezna a míří rovnou
5010	sem. „Jsi tady?“ volá polohlasně. „Pojď dolů a vlevo.“
5011	Svezl se po svahu a prodíral se houštinou vlevo. Bylo tam při zdi smetiště
5012	všeho možného: rezavých obručí, děravých plecháčů, rozbitých cylindrů, všivých
5013	a ohavných trosek; bůhví kde se takových věcí vůbec nabere v knížecím zámku. A
5014	před tou bídnou hromadou stojí princezna svěží a pěkná a kouše se dětsky do
5015	prstu. „Sem jsem se chodila zlobit, když jsem byla malá,“ povídá. „Nikdo to
5016	místo nezná. Líbí se ti tu?“
5017	Viděl, že by ji mrzelo, kdyby to tu nepochválil. „Líbí,“ řekl honem.
5018	Zazářila a vzala ho kolem krku. „Ty milý! Dávala jsem si tu na hlavu nějaký
5019	plecháč, víš, jako korunu, a hrála jsem si sama pro sebe na panující kněžnu.
5020	,Jasnost nejmilostivější kněžna ráčí poroučet?‘ ,Zapřáhni šestispřeží, pojedu
5021	do Zahur.‘ Víš, Zahur, to bylo mé vymyšlené místo. Zahur, Zahur! Milý, je něco
5022	takového na světě? Pojď, ujedeme do Zahur! Najdi mi to, ty tolik znáš –“
5023	Nikdy nebyla tak svěží a oživená jako dnes; až na to zažárlil, až v něm
5024	zakvasilo vášnivé podezření; popadl ji a chtěl ji sevřít. „Ne,“ bránila se,
5025	„nech; buď rozumný. Ty jsi Prospero, princ zahurský; a jen jsi se převlékl za
5026	kouzelníka, abys mne unesl nebo vyzkoušel, já nevím. Ale za mnou přijede princ
5027	Rhizopod z říše Alicuri-Filicuri-Tintili-Rhododendron, takový protivný,
5028	protivný člověk, co má místo nosu kostelní svíci a studené ruce, hu! A už mne
5029	má dostat za ženu, když ty vstoupíš a řekneš: ,Já jsem kouzelník Prospero,
5030	dědičný princ zahurský.‘ A mon oncle Metastasio ti padne kolem krku, a začnou
5031	zvonit, troubit a střílet –“
5032	Prokop příliš dobře pochopil, že její líbezné tlachání povídá něco velmi,
5033	velmi vážného; střežil se ji vyrušit. Držela ho kolem krku a třela se vonným
5034	líčkem i rty o jeho drsnou tvář. „Nebo počkej; já jsem princezna zahurská a ty
5035	jsi Velký Prokopokopak, král duchů. Ale já jsem zakletá, řekli nade mnou ,ore
5036	ore baléne, magot malista manigoléne‘, a proto mne má dostat ryba, ryba s
5037	rybíma očima a rybíma rukama a celým rybím tělem, a má mne odvést na rybí
5038	hrad. Ale tu přiletí Velký Prokopokopak na svém větrném plášti a unese mne –
5039	Sbohem,“ skončila znenadání a políbila ho na ústa. Ještě se usmála, jasná a
5040	růžová jako nikdy, a nechala ho zamračeného nad rzivými troskami Zahuru. U
5041	všech všudy, co tohle znamená? Žádá, abych jí pomohl, toť jasno; podléhá
5042	nátlaku a čeká ode mne, že… že snad ji nějak zachráním! Bože, co učinit?
5043	Hluboce zamyšlen se loudal Prokop k laboratoři. Patrně… už nezbývá než Veliký
5044	Útok; ale kde jej zahájit? Už byl u dveří a sahal do kapsy po klíči; vtom
5045	ustrnul a strašlivě zaklel. Zevní vrata jeho baráku byla zatarasena příčnými
5046	železnými tyčemi na způsob závor. Zalomcoval jimi zběsile; vůbec se to
5047	nehnulo.
5048	Na dveřích byl list papíru a na něm vyklepáno: „Na rozkaz civilních úřadů se
5049	tento objekt uzavírá pro nepřípustné nahromadění třaskavých látek bez
5050	zákonných bezpečnostních opatření, §§ 216 a 217d, lit. F tr. z. a nař. 63 507,
5051	M 1889.“ Podpis nečitelný. Pod tím napsáno perem: „Panu ing. Prokopovi se až
5052	na další přikazuje k pobytu pokoj u hlídače Gerstensena, strážní barák III.“
5053	Pan Holz odborně zkoumal závory, ale nakonec jen hvízdl a strčil ruce do
5054	kapes; nedalo se naprosto nic dělat. Prokop, rozpálený vztekem do běla, oběhl
5055	celý barák; explozívní pasti byly zákopnicky odstraněny, na všech oknech od
5056	dřívějška mříže. Honem spočítal své válečné prostředky: pět slabších pumiček
5057	po kapsách, čtyři větší granáty zahrabány na zahurském valu; je to málo na
5058	slušnou akci. Bez sebe hněvem uháněl ke kanceláři zlořečeného Carsona; počkej,
5059	všiváku, s tebou si to vyřídím! Ale jen tam doběhl, hlásil mu sluha: pan
5060	ředitel tu není a nepřijde. Prokop ho odstrčil a vnikl do kanceláře. Carson
5061	tam nebyl. Prošel rychle všemi kancelářemi, uváděje v úděs veškero úřednictvo
5062	závodu až po poslední slečinku u telefonu. Carson nikde.
5063	Prokop tryskem běžel k zahurskému valu, aby zachránil aspoň svou munici. A
5064	tumáš: celý val i s křovinatou džunglí a zahurským smetištěm je dokola obtočen
5065	kozami s ostnatým drátem: hotový zásek válečného řádu. Pokusil se rozmotat
5066	dráty; ruce mu krvácely, ale nepořídil zhola nic. Vzlykaje vztekem a nedbaje
5067	už ničeho, propletl se zásekem dovnitř; našel, že jeho čtyři velké granáty
5068	jsou vyhrabány a pryč. Skoro plakal bezmocí. Ke všemu počalo slizce mžít.
5069	Prodral se zpět, potrhán na cáry a krváceje z rukou i tváří, a hnal se do
5070	zámku, snad aby tam našel princeznu, Rohna, následníka nebo koho. Ve vestibulu
5071	se mu postavil do cesty onen plavý obr, odhodlán nechat se třeba i na kusy
5072	roztrhat. Prokop vyňal jednu ze svých třaskavých plechovek a výstražně
5073	zachrastil. Obr zamrkal, ale neustoupil; najednou se vrhl vpřed a sevřel
5074	Prokopa kolem ramen. Holz ho vší silou praštil revolverem do prstů; obr zařval
5075	a pustil, tři lidé, kteří se hrnuli na Prokopa, jako by ze země vyvstali,
5076	zaváhali maličko, a tu se ti dva honem přitočili zády ke zdi, Prokop s
5077	krabičkou ve zdvižené ruce, aby ji hodil pod nohy prvnímu, kdo se hne, a Holz
5078	(nyní už neodvolatelně zrevolucionovaný) s nastraženým ústím revolveru; a
5079	proti nim čtyři bledí muži, trochu nachýlení vpřed, tři s revolvery v ruce; to
5080	bude mela. Prokop nalíčil strategickou diverzi ke schodům; čtyři muži se
5081	začali přetáčet v tu stranu, někdo vzadu se dal na útěk, bylo hrozně ticho.
5082	„Nestřílet,“ zašeptal kdosi ostře. Prokop slyší tikat své hodinky. Nahoře v
5083	patře hlaholí veselé hlasy, nikdo tam o ničem neví; a protože nyní je východ
5084	volný, točí se Prokop pozpátku ke dveřím, kryt Holzem. Čtyři muži u schodů se
5085	nehýbají, jako by byli vyřezáni ze dřeva. A Prokop vyrazil ven.
5086	Mží chladně a protivně; co nyní? Rychle přezkoumal situaci; napadlo ho zařídit
5087	si vodní pevnost v plovárně na rybníce; ale odtamtud není vidět na zámek.
5088	Náhle rozhodnut pádil Prokop k domku vrátného; Holz za ním. Vrazili dovnitř,
5089	když děda vrátný zrovna obědval; naprosto nemohl pochopit, že ho „násilím a
5090	pod vyhrůžkami smrtí“ odtud vyhánějí; vrtěl nad tím hlavou a šel to žalovat na
5091	zámek. Prokop byl svrchovaně spokojen dobytou pozicí; důkladně zamknul mřížová
5092	vrata z parku ven a dojedl s notnou chutí staříkův oběd; pak snesl všechno, co
5093	se v domečku podobalo chemikálii, jako uhlí, sůl, cukr, klih, zaschlou
5094	olejovou barvu a jiné takové poklady, a uvažoval, co se z toho dá udělat.
5095	Zatím Holz chvílemi hlídal, chvílemi přeměňoval okna ve střílny, což vzhledem
5096	k jeho čtyřem ostrým šestimilimetrovým patronám bylo trochu přepjaté. Prokop
5097	na kuchyňských kamínkách zařídil svou laboratoř; páchlo to hrozně, a přece z
5098	toho nakonec byla trochu těžkopádná třaskavina.
5099	Nepřátelská strana nepodnikla žádný útok; patrně nechtěla, aby došlo k
5100	skandálu za přítomnosti vznešeného hosta. Prokop si lámal hlavu, jak by mohl
5101	zámek vyhladovět; přeřízl sice telefonní vedení, ale zbývala ještě trojí
5102	vrátka, nepočítajíc cestu zahurským valem k závodům. Vzdal se tedy – byť nerad
5103	– plánu oblehnout zámek ze všech stran.
5104	Pršelo ustavičně. Princeznino okno se otevřelo, a světlá postavička psala
5105	rukou do vzduchu veliká písmena. Prokop nebyl s to je rozluštit, přesto však
5106	se postavil před domek a psal rovněž do vzduchu povzbuzující vzkazy, máchaje
5107	rukama jako větrník. Kvečeru přeběhl k povstalcům dr. Krafft; ve svém
5108	ušlechtilém zápalu zapomněl s sebou přinést jakoukoliv zbraň, takže tato
5109	posila byla spíše jen mravní. Večer se přišoural pan Paul a nesl v koši
5110	nádhernou studenou večeři a množství rudého a šampaňského vína; tvrdil, že ho
5111	nikdo s tím neposlal. Nicméně Prokop po něm naléhavě – neříkaje komu –
5112	vzkázal, „že děkuje a že se nevzdá“. Při bohatýrské večeři se dr. Krafft
5113	poprvé odhodlal pít víno, snad aby dokázal svou mužnost; následek toho byla na
5114	jeho místě blažená lunatická němota, zatímco Prokop a pan Holz se pustili do
5115	zpěvu válečných písní. Každý sice zpíval jiným jazykem a docela jinou
5116	písničku, ale zdálky, zejména potmě za šelestění drobného deště, to splývalo v
5117	souzvuk dosti strašlivý a chmurný. Někdo v zámku dokonce otevřel okno, aby
5118	poslouchal; pak se pokusil je zdálky doprovázet na klavíru, ale zvrhlo se to v
5119	Eroiku a potom v nesmyslné bouchání do kláves. Když zámek pohasl, zatarasil
5120	Holz dvéře nesmírnou barikádou, a tři bohatýři pokojně usnuli. Probudil je
5121	teprve důtklivým boucháním pan Paul, když jim ráno nesl tři kávy pečlivě je
5122	rozlévaje po táce.
5123
5124
5125	XL.
5126
5127	Pršelo. S bílým šátkem parlamentáře přišel tlustý cousin navrhnout Prokopovi,
5128	aby toho nechal; že zase dostane svou laboratoř a kdesi cosi. Prokop
5129	prohlásil, že odtud nepůjde, ledaže by ho vyhodili do povětří; ale dřív že on
5130	něco udělá, to budete koukat! S touto temnou hrozbou se cousin vracel; v zámku
5131	patrně nesli velmi těžce, že vlastní vjezd do zámku je blokován, ale nechtěli
5132	s věcí dělat žádný hluk.
5133	Dr. Krafft, pacifista, přetékal bojovnými a divokými návrhy: přerušit
5134	elektrické vedení do zámku; zastavit jim vodovod; vyrobit nějaký dusivý plyn a
5135	pustit jej na zámek. Holz našel staré noviny; ze svých tajemných kapes vylovil
5136	skřipec a četl po celý den, nesmírně podoben univerzitnímu docentovi. Prokop
5137	se nezkrotně nudil; hořel touhou po nějakém velikém činu, ale nevěděl, jak do
5138	toho. Konečně nechal Holze hlídat domek a pustil se s Krafftem do parku.
5139	V parku nebylo vidět nikoho; nepřátelské síly byly asi soustředěny v zámku.
5140	Obešel zámek až na tu stranu, kde byly kůlny a stáje. „Kde je Whirlwind?“ ptal
5141	se najednou. Krafft mu ukázal okénko ve výši asi tří metrů. „Opřete se,“
5142	šeptal Prokop, vylezl mu na záda a postavil se mu na ramena, aby se podíval
5143	dovnitř. Krafft div nepadl pod jeho tíhou; a teď mu ještě ke všemu jaksi
5144	tancuje po ramenou – co to tam dělá? Nějaký těžký rám letí na zem, ze stěny se
5145	drolí písek; a náhle se břemeno vyhouplo, užaslý Krafft zvedl hlavu a div
5146	nevykřikl: nahoře se třepají dvě dlouhé nohy a mizí v okénku.
5147	Princezna zrovna podávala Whirlwindovi krajíc chleba a dívala se zamyšleně na
5148	jeho krásné temné oko, když slyšela šramot v okně; a v pološeru teplé konírny
5149	vidí známou potlučenou ruku, jak vyndává drátěnou mřížku v okénku stáje.
5150	Přitiskla ruce k ústům, aby nevykřikla.
5151	Rukama a hlavou napřed sváží se Prokop do Whirlwindovy žebřiny; již seskakuje
5152	a tady je, odřený sice, ale celý; a udýchán se pokouší o úsměv. „Tiše,“ děsí
5153	se princezna, neboť štolba je za dveřmi; a už mu visí na krku: „Prokopokopak!“
5154	Ukázal na okénko: tudy, a rychle ven! „Kam?“ šeptá princezna a mazlivě ho
5155	celuje.
5156	„K vrátnému.“
5157	„Ty hloupý! Kolik vás tam je?“
5158	„Tři.“
5159	„Tak vidíš, to přece nejde!“ Hladí ho po tváři. „Nic si z toho nedělej.“
5160	Prokop rychle uvažuje, jak tedy jinak ji unést; ale je tu šero, a koňský
5161	zápach je jaksi vzrušující; zasvítily jim oči a vpili se do sebe žádostivým
5162	polibkem. Zlomila se ve vteřině; ucouvla rychle dýchajíc: „Jdi pryč! Jdi!“
5163	Stáli proti sobě třesouce se; cítili, že vášeň, která je popadá, je nečistá.
5164	Odvrátil se a ukroutil příčku v žebřině; teprve tím se jakžtakž ovládl. Otočil
5165	se k ní; viděl, že rozkousala a roztrhala na cáry svůj kapesník; přitiskla jej
5166	prudce ke rtům a beze slova mu jej podala odměnou nebo na památku. Za to on
5167	políbil pažení na místě, kde právě spočívala její rozčilená ruka. Nikdy se
5168	neměli tak divoce rádi jako v tuto chvíli, kdy nemohli ani promluvit a báli se
5169	sebe dotknout. Na dvoře skřípaly v písku něčí kroky; princezna mu kynula,
5170	Prokop se vyšvihl na žebřinu, chytil se jakýchsi háků u stropu a nohama napřed
5171	se vysmekl z okénka. Když dopadl na zem, objal ho dr. Krafft radostí. „Vy jste
5172	přeřezal koním šlachy, že?“ šeptal krvežíznivě; nejspíš to považoval za
5173	oprávněné válečné opatření.
5174	Prokop mlčky uháněl k vrátnici, bodán starostí o Holze. Už zdálky viděl
5175	hroznou skutečnost: dva chlapi stáli ve fortně, zahradník zahrabával v
5176	rozrytém písku stopy zápasu, mřížová vrata byla pootevřena a Holz pryč; a
5177	jeden z chlapů měl ruku ovázanou šátkem, protože ho Holz patrně pokousal.
5178	Prokop se stáhl do parku zachmuřený a němý. Dr. Krafft si myslel, že jeho
5179	velitel kuje nový válečný plán, a nerušil ho; a Prokop s těžkým vzdechem usedl
5180	na pařez a ponořil se do pozorování jakýchsi rozškubaných krajkových hadříků.
5181	Na cestičce se vynořil dělník strkající trakař se smeteným listím. Krafft,
5182	popaden podezřením, se do něho pustil a namlátil mu strašně; při tom ztratil
5183	skřipec a nemohl jej bez skřipce nalézt; vzal tedy trakař jakožto kořist
5184	zůstavenou na bojišti a spěchal s ním k náčelníkovi. „Utekl,“ hlásil, a
5185	krátkozraké oči mu vítězně plály. Prokop jen zabručel a probíral se dál v tom
5186	měkkém běloučkém, co mu vlálo v prstech. Krafft se zaměstnával trakařem,
5187	nevěda, k čemu je tahle trofej dobrá; konečně ho napadlo obrátit jej dnem
5188	vzhůru, a zazářil: „Dá se na tom sedět!“
5189	Prokop se zvedl a zamířil k rybníku; dr. Krafft za ním i s trakařem, snad pro
5190	transport příštích raněných. Obsadili plovárnu vestavěnou na kůlech ve vodě.
5191	Prokop obešel kabiny; ta největší byla princeznina, zůstalo tam ještě zrcadlo
5192	a hřeben s několika vytrhanými vlasy, pár vlásniček a huňatý koupací plášť a
5193	sandálky, věcičky důvěrné a opuštěné; zamezil sem Krafftovi přístup a obsadil
5194	s ním pánskou kabinu na druhé straně. Krafft zářil: nyní měli dokonce loďstvo
5195	skládající se ze dvou maňásků, kanoe a bachratého člunu, který představoval
5196	jaksi jejich naddreadnought. Prokop dlouho mlčky přecházel po palubě plovárny
5197	nad šedivým rybníkem; potom se ztratil v kabině princeznině, usedl na její
5198	lehátko, vzal do náručí její huňatý plášť a zaryl se do něho tváří. Dr.
5199	Krafft, který přes svou neuvěřitelnou pozorovací neschopnost měl nějaké tušení
5200	o jeho tajemství, šetřil jeho citů; točil se po špičkách po koupelně, vyléval
5201	hrncem vodu z baňaté bitevní lodi a sháněl příslušná vesla. Objevil v sobě
5202	velký bojový talent; odvážil se na břeh a nanesl do plovárny kamení všeho
5203	kalibru, až po desetikilové balvany vytržené z hráze; pak se jal odbourávati
5204	prkno po prknu můstek, jenž vedl z pevniny do koupaliště; posléze byli spojeni
5205	se souší jen dvěma holými trámy. Z vytrhaných prken získal materiál pro
5206	zabednění vchodu a krom toho drahocenné rezavé hřebíky, jež natloukl do lopat
5207	vesel hroty ven. Tím vznikla zbraň strašná a vskutku vražedná. Pořídiv to vše
5208	a shledavaje, že dobré jest, byl by se rád tím pochlubil náčelníkovi; ten však
5209	byl zamčen v kabině princeznině a snad ani nedýchal, jak tam bylo ticho. Tu
5210	stanul dr. Krafft nad šedivou plochou rybníka, jenž chladně a tichounce
5211	šplounal; někdy to zažbluňklo, jak se vymrštila ryba, někdy zašelestilo
5212	rákosí; a dr. Krafftovi začalo být úzko z té samoty.
5213	Pokašlával před vůdcovou kabinou a chvílemi něco polohlasně povídal, aby
5214	upoutal jeho pozornost. Konečně Prokop vyšel se rty sevřenými a divnýma očima.
5215	Krafft ho provedl po nové pevnosti, ukazoval mu všecko, předváděl dokonce, jak
5216	daleko dohodí kamenem po nepříteli; přitom by byl málem sletěl do vody. Prokop
5217	neřekl nic, ale vzal ho kolem krku a políbil na tvář; a dr. Krafft, celý rudý
5218	radostí, by udělal s chutí desetkrát tolik co dosud.
5219	Sedli si na lavičce u vody, kde se slunívala hnědá princezna. Na západě se
5220	zvedly mraky a ukázala se nesmírně daleká, churavě nazlátlá nebesa; celý
5221	rybník se rozžehl, roztřpytil, rozněžnil bledým a tklivým jasem. Dr. Krafft
5222	rozvíjel zbrusu novou teorii o věčné válce, o nadpráví síly, o spáse světa
5223	skrze hrdinství; bylo to v ukrutném rozporu s mučivou melancholií tohoto
5224	podzimního soumraku, ale naštěstí dr. Krafft byl krátkozraký a mimoto
5225	idealista, a následkem toho naprosto nezávislý na nahodilém okolí. Nehledíc ke
5226	kosmické kráse této. chvíle cítili oba zimu a hlad.
5227	A tamhle na souši krátkými, spěchavými krůčky jde pan Paul s košem na lokti,
5228	rozhlíží se vpravo vlevo a chvílemi volá stařeckým hláskem:“Kuku! Kuku!“
5229	Prokop jel k němu na bitevní lodi; mermomocí chtěl vědět, kdo ho s tím posílá.
5230	„Prosím, nikdo,“ tvrdil stařík; „ale má dcera, jako Alžběta, je klíčnice.“ Byl
5231	by se málem rozmluvil o své dceři Alžbětě; ale Prokop ho pohladil po bílých
5232	vláscích a vzkázal někomu nejmenovanému, že je zdráv a při síle.
5233	Dnes pil dr. Krafft skoro sám, žvanil, filozofoval a opět kašlal na všechnu
5234	filozofii: čin prý, čin je všecko. Prokop se chvěl na princeznině lavičce a
5235	díval se pořád na jednu hvězdu, bůhví proč si vybral zrovna tu, byla to
5236	oranžová Betelgeuse ve hlavách Oriona. Nebyla to pravda, že je zdráv; píchalo
5237	ho divně v těch místech, kde to v něm harašilo a šelestilo kdysi v Týnici,
5238	motala se mu hlava a třásl se láman zimnicí. Když pak chtěl něco říci, mátl se
5239	mu jazyk a jektal tak, že dr. Krafft vystřízlivěl a tuze se znepokojil. Honem
5240	uložil Prokopa na lehátko v kabině a přikryl ho vším možným, i řasnatým
5241	pláštěm princezniným, a vyměňoval mu na čele namočený ubrousek. Prokop tvrdil,
5242	že je to rýma; k půlnoci usnul a blábolil, pronásledován děsnými sny.
5243
5244
5245	XLI.
5246
5247	Ráno se Krafft probudil teprve Paulovým kukáním; chtěl vyskočit, ale byl úplně
5248	zdřevěnělý, neboť celou noc mrzl a spal stočen jako pes. Když se konečně
5249	jakžtakž sebral, shledal, že je Prokop pryč; a jedna lodička z jejich flotily
5250	se kolébala u břehu. Měl velikou úzkost o svého vůdce, byl by ho šel hledat,
5251	ale bál se opustit pevnost tak dobře vybudovanou. I zlepšoval na ní, co ještě
5252	mohl, a vyhlížel krátkozrakýma očima Prokopa.
5253	Zatím Prokop, který se probudil jako rozlámaný a s blátivou chutí v ústech,
5254	zimomřivý a trochu omámený, byl už dávno v parku vysoko v koruně starého
5255	dubiska, odkud bylo vidět celou frontu zámku. Točila se mu hlava, držel se
5256	pevně větve, nesměl se podívat rovně dolů, nebo by se svalil závratí.
5257	Tato strana parku už zřejmě platila za bezpečnou; i staré příbuzné se
5258	odvažovaly aspoň na zámecké schody, páni se procházeli po dvou nebo po třech,
5259	kavalkáda kavalírů se proháněla po hlavní cestě; u vrat zas se točí děda
5260	vrátný. Po desáté hodině vyšla sama princezna provázena následníkem trůnu a
5261	zamířila někam k japonskému pavilónu. V Prokopovi hrklo, zdálo se mu, že letí
5262	hlavou dolů; křečovitě se chytil větve a třásl se jako list. Nikdo nešel za
5263	nimi; naopak všichni honem vyklidili park a zdržovali se na prostranství před
5264	zámkem. Asi rozhodující rozmluva nebo co. Prokop se kousal do rtů, aby
5265	nevykřikl. Trvalo to nesmírně dlouho, snad hodinu nebo pět hodin. A teď běží
5266	odtamtud následník sám, je rudý a zatíná pěstě. Panstvo před zámkem se
5267	rozprsklo a počalo ustupovat, jako by mu dělalo místo. Následník nehledě
5268	napravo ani nalevo běží po schodech; tam mu jde vstříc prostovlasý oncle Rohn,
5269	chvilku spolu hovoří, le bon prince si přejede dlaní čelo a oba zajdou.
5270	Panstvo před zámkem se přeskupuje, strká k sobě hlavy a kouskovitě se vytrácí.
5271	Před zámek předjíždí pět automobilů.
5272	Prokop chytaje se větví svezl se z koruny dubiska, až se zaryl do země; chtěl
5273	tryskem běžet k japonskému altánu, ale bylo mu až směšné, jak nevládl nohama;
5274	motal se, jako by šel mlhovým těstem, a nemohl jaksi nalézti ten altán, neboť
5275	věci se mu před očima mátly a prostupovaly. Konečně to našel: tady sedí
5276	princezna, šeptá něco před sebe přísnými rty a švihá do vzduchu proutkem.
5277	Sebral všechny své síly, aby k ní junácky došel. Vstala a pokročila mu vstříc:
5278	„Čekala jsem na tebe.“ Šel k ní a málem by do ní vrazil, neboť viděl ji pořád
5279	jaksi daleko. Položil jí ruku na rameno, divně a násilně napřímen a trochu se
5280	komihaje, a hýbal rtoma; myslel si, že mluví. Také ona něco povídá, ale není
5281	jí rozumět; všechno se odehrává jako pod vodou. Tu zazněly sirény a houkačky
5282	vyjíždějících aut.
5283	Princezna sebou trhla, jako by jí kolena poklesla. Prokop vidí smazaný bledý
5284	obličej, v němž plavou dva temné otvory. „To je konec,“ slyší jasně a zblízka,
5285	„je konec. Milý, milý, já ho poslala pryč!“ Kdyby byl mocen smyslů, viděl by,
5286	že je jako vyřezána ze sloni, ztuhlá a mučednicky krásná ve svrchovanosti své
5287	oběti; ale jen mžikal přemáhaje mdlobný třas víček, a zdálo se mu, že se
5288	podlaha pod ním zvedá, aby se překlopila. Princezna si přitiskla ruce k čelu a
5289	zakolísala; právě se mu chtěla složit do loktů, aby ji nesl, aby ji podepřel
5290	vyčerpanou skutkem příliš velikým; ale předešel ji a složil se bez hlesu u
5291	jejích nohou; zhroutil se beztvaře, jako by byl jen z hader a provazů.
5292	Neztratil vědomí; bloudil očima, naprosto nechápaje, kde vlastně je a co se s
5293	ním děje. Zdálo se mu, že ho někdo zvedá jíkaje úděsem; chtěl sám napomoci,
5294	ale nešlo to. „To je jen… entropie,“ řekl; zdálo se mu, že tím vystihuje
5295	situaci, a opakoval to několikrát. Pak se mu něco rozlilo v hlavě s hukotem
5296	jako jez; jeho hlava těžce vyklouzla z třesoucích se prstů princezniných a
5297	bouchla o zem. Princezna vyskočila jako šílená a běžela pro pomoc.
5298	Věděl nejasně o všem, co se děje; cítil, že ho zvedají tři lidé a vlekou ho
5299	pomalu, jako by byl z olova; slyšel jejich těžké šoupavé kroky a rychlý dech,
5300	a divil se, že ho nemohou unést jen tak v prstech jako onučku. Někdo ho po tu
5301	celou dobu držel za ruku; obrátil se a poznal princeznu. „To jste hodný,
5302	Paul,“ řekl jí vděčně. Pak nastala nějaká zmatená, udýchaná strkanice; to ho
5303	nesli po schodech, ale Prokopovi se zdálo, že s ním padají kroužíce do
5304	propasti. „Netlačte se tak,“ bručel, a hlava se mu zatočila tak, že přestal
5305	vnímat.
5306	Když otevřel oči, viděl, že leží zase v kavalírském pokoji a že ho Paul svléká
5307	rozčilenýma rukama. U hlav stojí princezna s takhle velkýma očima, jako kola.
5308	Prokop si všechno spletl. „Já jsem spadl s koně, že?“ breptal namáhavě. „Vy –
5309	vy jste – vy jste byla při tom, že? Bum, vy-výbuch. Litrogly – nitrogry –
5310	mikro – Cé há dvě o en o dvě. Kom-pli-kovaná fraktura. Kovaná, jako kůň.“
5311	Umlkl, když pocítil na čele studenou úzkou ruku. Pak zahlédl toho řezníka
5312	doktora a zaťal nehty do něčích chladných prstů. „Já nechci,“ úpěl, neboť se
5313	bál, že to začne bolet; ale řezník jen položil hlavu na jeho prsa a dusil,
5314	dusil jako cent. V úzkostech našel nad sebou temné a rozzelé oči, jež ho
5315	fascinovaly. Řezník se zvedl a povídal někomu vzadu: „Chřipková pneumonie.
5316	Odveďte Její Jasnost, to je nakažlivé.“ Někdo mluví pod vodou, a doktor
5317	odpovídá: „Dojde-li k zpěnění plic, pak – pak –“ Prokop pochopil, že je
5318	ztracen a že umře; ale bylo mu to svrchovaně lhostejno: tak jednoduché si to
5319	nikdy nepředstavoval. „Čtyřicet celých sedm,“ povídá doktor. Prokop má jediné
5320	přání: aby ho nechali vyspat, dokud neumře; ale místo toho ho balili do něčeho
5321	studeného, ohoh! Konečně si tam šeptají; a Prokop zavřel oči a nevěděl dál o
5322	ničem.
5323	Když se probudil, stáli nad ním dva staří černí páni. Bylo mu neobyčejně
5324	lehko. „Dobrý den,“ řekl a chtěl se pozvednout. „Nesmíte se hýbat,“ povídá
5325	jeden pán a mírně ho tlačí do podušek. Prokop tedy poslušně leží. „Ale je mi
5326	už lépe, že?“ ptá se spokojen. „To se rozumí,“ bručí druhý pán pochybovačně,
5327	„ale nesmíte se vrtět. Klid, rozumíte?“
5328	„Kde je Holz?“ napadlo Prokopa najednou.
5329	„Zde,“ ozvalo se z kouta, a u nohou postele stojí pan Holz s hrozným
5330	škrábancem a modřinou na tváři, ale jinak suchý a kožnatý jako vždy. A za ním,
5331	propána, to je Krafft, Krafft zapomenutý v plovárně; má oči zpuchlé a rudé,
5332	jako by tři dny brečel. Co se mu stalo? Prokop se na něho usmál, aby ho
5333	potěšil. Také pan Paul jde po špičkách k posteli a drží si ubrousek na ústech.
5334	Prokop má radost, že tu jsou všichni; bloudí očima po pokoji, a za zády obou
5335	černých pánů objeví princeznu. Je na smrt bledá a hledí na Prokopa ostrýma,
5336	zachmuřenýma očima, jež ho nepochopitelně děsí. „Mně už nic není,“ šeptá, jako
5337	by se omlouval. Optala se očima jednoho z pánů, který rezignovaně pokývl.
5338	Přistoupila tedy k posteli. „Je ti lépe?“ ptá se tiše. „Milý, milý, je ti
5339	skutečně lépe?“
5340	„Ano,“ řekl nejistě, trochu tísněn zaraženým chováním všech. „Skoro docela
5341	dobře, jen – jen –“ Její upřené oči ho plnily zmatkem a téměř úzkostí; bylo mu
5342	nevolno a svěravě.
5343	„Přál by sis něco?“ ptala se naklánějíc se nad ním.
5344	Pocítil divou hrůzu z jejího pohledu. „Spát,“ zašeptal, aby mu unikl.
5345	Pohlédla tázavě na oba pány. Jeden maličko pokývl a podíval se na ni tak – tak
5346	divně vážně. Pochopila a zesinala ještě víc. „Spi tedy,“ vypravila ze sebe
5347	seškrceně a obrátila se ke zdi. Prokop se s podivením rozhlédl. Pan Paul měl
5348	ubrousek nacpaný v ústech, Holz stál jako voják mrkaje očima a Krafft
5349	jednoduše brečel opřen čelem o skříň a hlučně posmrkával jako uřvané dítě.
5350	„Ale copak –,“ vyhrkl Prokop a chtěl se zvednout; ale jeden pán mu položil na
5351	čelo ruku, jež byla tak měkká a dobrá, tak ujišťující a zrovna svatá na hmat,
5352	že se rázem uklidnil a blaženě vzdychl. Usnul téměř okamžitě.
5353	Probudil se teninkou nitkou polovědomí. Svítí jen lampička na nočním stolku, a
5354	vedle postele sedí princezna v černých šatech a dívá se na něj lesklýma,
5355	uhrančivýma očima. Rychle zavřel víčka, aby je už neviděl; tak úzko mu z nich
5356	bylo.
5357	„Drahý, jak je ti?“
5358	„Kolik je hodin?“ zeptal se mátožně.
5359	„Dvě.“
5360	„Poledne?“
5361	„V noci“
5362	„Už,“ podivil se sám nevěda proč a snoval dál matnou nit spánku. Chvílemi
5363	pootevřel štěrbinkou oči a vyhlédl po princezně, aby zas usnul. Proč se tak
5364	pořád dívá? Někdy mu svlažila rty lžičkou vína; spolkl to a zamumlal něco.
5365	Posléze zapadl do tupého a nevědomého spánku.
5366	Procitl teprve tím, že jeden z černých pánů opatrně poslouchal na jeho prsou.
5367	Pět jiných stálo kolem.
5368	„Neuvěřitelno,“ bručel černý pán. „To je zrovna kovové srdce.“
5369	„Musím zemřít?“ zeptal se Prokop znenadání. Černý pán málem vyskočil
5370	překvapením.
5371	„Uvidíme,“ řekl. „Když jste přečkal tuhle noc – Jak dlouho jste s tím chodil?“
5372	„S čím?“ divil se Prokop.
5373	Černý pán mávl rukou. „Klid,“ řekl, „jenom klid.“ Prokop, třeba mu bylo
5374	nekonečně bídně, se ušklíbl; když si doktoři nevědí rady, vždycky předpisují
5375	klid. Ale ten s dobrýma rukama mu povídal: „Musíte věřit, že se uzdravíte.
5376	Víra dělá zázraky.“
5377
5378
5379	XLII.
5380
5381	Vytřeštil se ze spánku zalit a promočen hrozným potem. Kde – kde to je? Strop
5382	nad ním se kymácí a hourá; nenene, padá, šroubuje se dolů, sváží se pomalu
5383	jako ohromný hydraulický lis. Prokop chtěl zařvat, ale nemohl; a strop už je
5384	tak nízko, že na něm rozeznává sedící průsvitnou mušku, zrnéčko písku v
5385	omítce, každou nepravidelnost nátěru; a pořád to klesá níž, a Prokop se na to
5386	dívá s bezdechou hrůzou a jen sípe, nemoha ze sebe dostati hlasu. Světlo
5387	zhaslo, je černá tma; teď ho to rozmačká. Prokop už cítí, jak se strop dotýká
5388	jeho zježených vlasů, a bezhlase piští. Ahaha, teď nahmatal dveře, vyrazil je
5389	a vrhl se ven; i tam je taková tma, ale není to tma, je to mlha, vlčí mlha,
5390	mlha tak hustá, že nemohl dýchat a dusil se škytaje děsem. Teď mne to udusí,
5391	zhrozil se a dal se na útěk, šlapaje popopo po nějakých ži-živých tělech, jež
5392	se ještě kroutí. Sklonil se tedy a sáhl, a cítil pod rukou mladé široké ňadro.
5393	To – to – to je Anči, lekl se, a hmatal jí po hlavě; ale místo hlavy to mělo
5394	mísu, por-ce-lánovou mísu s něčím slizkým a houbovitým jako hovězí plíce. Bylo
5395	mu k zvracení děsno a chtěl od toho odtrhnout ruce; ale ono to k nim lne,
5396	třese se to, přisává se to a plazí se mu to po pažích nahoru. A ona je to
5397	krakatice, mokrá a rosolovitá sépie s lesklýma očima princezny, jež se na něho
5398	upírají náruživě a zamilovaně; sune se mu po holém těle a hledá, kam usadí
5399	svou ohavnou, prýštící řiť. Prokop nemůže vydechnout, rve se s ní, zarývá
5400	prsty do povolné klihovité hmoty; a procitl.
5401	Byl nad ním nakloněn pan Paul a dával mu na prsa studený obkladek.
5402	„Kde – kde – kde je Anči,“ zamumlal Prokop s úlevou a zavřel oči. Buch buch
5403	buch běží uřícen přes oranice; neví, kam má tak naspěch, ale pádí, až mu srdce
5404	taktaktak třeští, a chtěl by vyrazit jek úzkosti, že dorazí pozdě. A tady je
5405	ten dům, jenže nemá dveří ani oken, jen nahoře hodiny a na nich za pět minut
5406	čtyři. A Prokop rázem ví, že až bude rafije na dvanáctce, vyletí celá Praha do
5407	povětří. „Kdo mně vzal Krakatit,“ ryčí Prokop; pokouší se vylézt po stěně, aby
5408	zastavil ručičku hodin v poslední minutě; vyskakuje a zarývá nehty do omítky,
5409	ale klouže dolů nechávaje ve zdi dlouhé škrábance. Vyje hrůzou a letí někam
5410	pro pomoc. Vrazil do konírny; tam stojí princezna s Carsonem a milují se
5411	trhanými, mechanickými pohyby jako panáčci na kamnech pohánění teplým
5412	vzduchem. Když ho spatřili, vzali se za ruce a poskakovali rychle, rychle,
5413	pořád rychleji.
5414	Prokop vzhlédl a viděl nad sebou schýlenou princeznu se sevřenými rty a
5415	palčivýma očima. „Zvíře,“ zamručel s chmurnou nenávistí a zavřel rychle oči.
5416	Srdce mu tlouklo tak šíleně rychle, jako ti dva křepčili. V očích ho štípal
5417	pot a v ústech cítil jeho slanost; jazyk měl připečený k patru a hrdlo slepené
5418	suchou žízní. „Chceš něco?“ ptá se princezna zblizoučka. Zavrtěl hlavou.
5419	Myslela si, že opět spí; ale ozval se po chvíli chraptivě: „Kde je ta obálka?“
5420	Měla za to, že jen blábolí; neodpověděla. „Kde je ta obálka?“ opakoval vraště
5421	panovačně čelo. „Tady je, tady,“ řekla honem a vsunula mu mezi prsty první
5422	kousek papíru, který měla po ruce. Smačkal jej prudce a zahodil. „To není ona.
5423	Já – já chci svou obálku. Já – já – já chci svou obálku.“
5424	Opakoval to ustavičně, začal zuřit, i zavolala Paula. Paul se rozpomněl na
5425	jakousi silnou, usmolenou a převázanou obálku; kde honem je? Našel ji v nočním
5426	stolku: tady je, nu vida! Prokop ji sevřel v obou rukou a přitiskl k prsoum;
5427	utišil se a usnul jako zabitý. Po třech hodinách se zarosil novým vydatným
5428	potem; byl tak zesláblý, že sotva dýchal. Princezna zalarmovala lékařské
5429	konzilium. Teplota povážlivě poklesla, tep sto sedm, puls nitkovitý; chtěli mu
5430	dát ihned kafrovou injekci, ale místní venkovský doktor, zeselštělý a
5431	ostýchavý mezi takovými kapacitami, mínil, že on nikdy pacienta nebudí. „Aspoň
5432	zaspí svůj exitus, že?“ bručel slavný odborník. „Máte dobře.“
5433	Princezna, úplně vysílená, si šla na hodinku lehnout, když ji ujistili, že
5434	bezprostředně a tak dále; a u pacienta zůstal dr. Krafft, slíbiv, že za hodinu
5435	jí vzkáže, jak a co je. Nevzkázal nic, a znepokojená princezna se šla podívat.
5436	Našla Kraffta, jak stojí uprostřed pokoje, máchá rukou a z plných plic káže o
5437	telepatii dovolávaje se Richeta, Jamese a kdekoho; a Prokop ho s jasnýma očima
5438	poslouchá a sem tam ho popichuje námitkami vědeckého a omezeného nevěrce, „Já
5439	ho vzkřísil, princezno,“ křičel Krafft zapomínaje na vše, „já jsem upnul svou
5440	vůli na to, aby se uzdravil; já… já jsem nad ním dělal takhle rukama, víte?
5441	Vyzařování ódu. Ale to člověka vyčerpá, uf! Jsem jako moucha,“ prohlásil a
5442	vypil naráz plnou sklenici benzínu na koupání pravazek, pokládaje to nejspíš
5443	za víno; tak byl rozčilen svým úspěchem. „Řekněte,“ křičel, „uzdravil jsem vás
5444	nebo ne?“
5445	„Uzdravil,“ řekl Prokop s přívětivou ironií.
5446	Dr. Krafft se zhroutil do lenošky. „To jsem si sám nemyslel, že mám tak silnou
5447	auru,“ oddychl si spokojeně. „Mám na vás ještě vzkládat ruce?“
5448	Princezna pohlížela užasle z jednoho na druhého, zruměnila celá, zasmála se,
5449	najednou se jí zamžily oči, pohladila Kraffta po zrzavé lbi a utekla.
5450	„Ženská nic nevydrží,“ konstatoval Krafft pyšně. „Vidíte, já jsem docela
5451	klidný. Cítil jsem, jak mně to fluidum vyvěrá z prstů. Jistě by se to dalo
5452	fotografovat, víte? jako ultrazáření.“
5453	Přišly kapacity, vyhodily především Kraffta přes jeho protesty a znovu měřily
5454	teplotu, puls a všechno možné. Teplota vyšší, puls devadesát šest, pacient
5455	jeví chuť k jídlu; nu, to už je slušný obrat. Načež se kapacity odebraly do
5456	druhého křídla zámku, kde jich bylo také třeba; neboť princezna hořela skoro
5457	čtyřiceti stupni horečky, nadobro sesutá po šedesáti hodinách bdění; mimoto
5458	silná anémie a celá řada jiných nemocí až po zanedbané tuberkulózní ložisko.
5459	Den nato už Prokop v posteli seděl a slavně přijímal návštěvy. Veškeré panstvo
5460	se sice rozjelo, jen tlustý cousin tu ještě otálel nudě se a vzdychaje.
5461	Přihnal se Carson trochu rozpačitý, ale dopadlo do dobře; Prokop se o ničem
5462	minulém nezmínil, a konečně Carson vyhrkl, že ty hrozné třaskaviny, které
5463	Prokop vyráběl v posledních dnech, se při zkoušce ukázaly asi tak výbušné jako
5464	piliny; zkrátka – zkrátka musel mít Prokop už pořádnou horečku, když je dělal.
5465	I to přijal pacient klidně, a dal se teprve po chvíli do smíchu. „No víte,“
5466	řekl dobromyslně, „ale přesto jsem vám nahnal pořádně strachu.“
5467	„Nahnal,“ přiznával se Carson ochotně. „Jakživ jsem se tolik nebál o sebe a o
5468	fabriku.“
5469	Krafft se přivlekl zsinalý a zkroušený. Oslavoval v noci své zázračné fluidum
5470	velkými úlitbami vína, a nyní mu bylo prábídně. Bědoval, že navždycky utopil
5471	svou ódickou sílu, a umiňoval si od nynějška indickou askezi podle jógy.
5472	Přišel i oncle Charles, byl trčs aimable a jemně zdrženlivý; Prokop mu byl
5473	vděčen, že le bon prince našel pěkný tón jako před měsícem, znovu mu vykaje a
5474	zábavně povídaje o svých zkušenostech. Jen když se hovor vzdáleně dotkl
5475	princezny, padala na ně jistá rozpačitost.
5476	Zatím princezna v druhém křídle suše, bolestně pokašlávala a přijímala každé
5477	půl hodiny Paula, který musel povídat, co dělá Prokop, co jedl, kdo je u něho.
5478	Ještě se mu vracely horečky s děsnými sny. Viděl temnou kůlnu a nekonečné řady
5479	sudů s Krakatitem; před kůlnou chodí vojáček se zbraní sem a tam, sem a tam;
5480	nic víc, ale bylo to hrůzné. Zdálo se mu, že je zase ve válce; před ním
5481	nesmírné pole s mrtvými, všichni jsou mrtvi, i on je mrtvý a přimrzlý ledem k
5482	zemi; jen pan Carson klopýtá přes mrtvoly, sakruje mezi zuby a dívá se
5483	netrpělivě na hodinky. Z druhé strany se škubavými, posunčivými pohyby blíží
5484	chromý Hagen; jde kupodivu rychle, skáče jako polní kobylka a vrže při každém
5485	křečovitém pohybu. Carson nedbale pozdraví a něco mu povídá; Prokop marně
5486	napíná uši, neslyší ani slova, snad to odnáší vítr; Hagen ukazuje předlouhou
5487	vychrtlou rukou k obzoru; co si to povídají? Hagen se odvrátí, sáhne si k
5488	ústům a vyjme odtamtud žlutý koňský chrup i s čelistmi; místo úst má nyní
5489	propadlou černou díru, jež se bezhlase chechtá. Druhou rukou si vydloubne z
5490	očnice ohromnou bulvu oka a drže ji mezi prsty nastavuje ji zblízka k tváři
5491	padlým; a žlutý chrup v jeho druhé ruce skřehotavě počítá: „Sedmnáct tisíc sto
5492	dvacet jedna, sto dvacet dvě, sto dvacet tři.“ Prokop se nemůže odvrátit,
5493	neboť je mrtev; děsná krvavá bulva utkví nad jeho lící, a koňský chrup
5494	zaskřehotá „sedmnáct tisíc sto dvacet devět“ a cvakne. Nyní se již Hagen
5495	ztrácí v dálce, pořád počítaje; a přes mrtvoly skáče princezna se sukněmi
5496	nestoudně vyhrnutými vysoko nad kraj kalhot, blíží se k Prokopovi a mává v
5497	ruce tatarským bunčukem, jako by to byl bičík. Stane nad Prokopem, zalechtá ho
5498	bunčukem pod nosem a šťouchá ho špičkou nohy do hlavy, jako by zkoušela, je-li
5499	mrtev. Tryskla mu krev do tváří, ač byl skutečně mrtev, tak mrtev, že cítil v
5500	sobě srdce zmrzlé na kost; avšak nemohl snést pohled na její ztepilé nohy.
5501	„Milý, milý,“ zašeptala a pomalým pohybem spustila sukně, klekla mu u hlav a
5502	sahala dlaní lehýnce po jeho prsou. Najednou mu vytrhla z kapsy tu silnou
5503	převázanou obálku a vyskočila, roztrhala ji zuřivě na kousky a hodila do
5504	větru. Pak se s rukama rozpřaženýma roztočila a vířila, vířila šlapajíc po
5505	mrtvých, až zmizela v noční tmě.
5506
5507
5508	XLIII.
5509
5510	Neviděl princeznu od té doby, co ulehla; jen mu psala několikrát denně
5511	kratičké a horoucí dopisy, jež víc tajily než povídaly. Od Paula slyšel, že
5512	polehává a opět přechází po pokojích; nemohl pochopit, že k němu nepřijde, sám
5513	již vstával z postele a čekal, že ho aspoň na minutku zavolá. Nevěděl, že ona
5514	zatím plivá krev z tuberkulózní kaverny, která se v ní akutně otevřela;
5515	nenapsala mu to, patrně se děsila, že by se mu jaksi ošklivěla, že by ho
5516	pálily na rtech stopy jejích někdejších polibků nebo co; a hlavně, hlavně se
5517	hrozila toho, že by se nezdržela a i nyní ho pocelovala horečnými rty. Neměl
5518	tušení, že v jeho vlastních chrchlech našli doktoři stopy infekce, což uvádělo
5519	princeznu v zoufalství sebeobviňování a úzkosti; nevěděl prostě nic, vztekal
5520	se, že s ním dělají takové okolky, když už se cítí skoro zdráv, a trnul
5521	studeným děsem, když opět uplynul den, aniž princezna projevila přání vidět
5522	ho. Omrzel jsem se jí, napadlo ho; nikdy jsem pro ni nebyl víc než chvilkový
5523	rozmar. Podezříval ji ze všeho možného; nechtěl se ponížit k tomu, aby sám
5524	naléhal na schůzku, nepsal jí skorem a jen čekal v lenošce s rukama a nohama
5525	ledovějícíma, že ona přijde, že vzkáže, že se něco vůbec stane.
5526	Za slunečných dnů smí už ven do podzimního parku, smí posedět na výsluní
5527	obalen plédy; chtěl by je shodit a potloukat se někde u rybníka se svými
5528	černými myšlenkami, ale vždycky je tu Krafft, Paul nebo Holz nebo i sám Rohn,
5529	vlídný a zamyšlený poeta Charles, který má pořád něco na jazyku, ale nikdy to
5530	neřekne; místo toho rozjímá o vědě, osobní zdatnosti, úspěchu a hrdinství a já
5531	nevím o čem ještě. Prokop poslouchá jedním uchem; má dojem, že le bon prince
5532	se neobyčejně namáhá zainteresovat jej bůhvíproč na vysoké ctižádosti.
5533	Zničehonic dostal od princezny zmatenou bumagu, aby se držel a nebyl
5534	ostýchavý; a hned nato k němu Rohn přivedl úsečného starého pána, na kterém
5535	vše prozrazovalo oficíra převlečeného do civilu. Úsečný pán se vyptával
5536	Prokopa, co hodlá podnikat v budoucnosti. Prokop, trochu dopálen jeho tónem,
5537	odpovídal bryskně a velkopansky, že hodlá vytěžit své vynálezy.
5538	„Vojenské vynálezy?“
5539	„Nejsem voják.“
5540	„Váš věk?“
5541	„Třicet osm.“
5542	„Služba?“
5543	„Žádná. A vaše?“
5544	Úsečný pán se trochu zmátl. „Míníte své vynálezy prodat?“
5545	„Ne.“ Cítil, že je vyslýchán a potěžkáván vysoce oficiálně; nudilo ho to,
5546	odrýval stručné odpovědi a jen tu a tam ráčil utrousit špetku své učenosti
5547	nebo hrst balistických čísel, vida, že tím dělá Rohnovi zvláštní radost.
5548	Skutečně, le bon prince zářil a pořád pokukoval na úsečného pána, jako by se
5549	ho ptal: Nu tak, co říkáte tomu zázraku? Úsečný pán však neřekl nic a konečně
5550	se vlídně poroučel.
5551	Den nato přiletěl Carson hned ráno, mnul si nadšeně ruce a vypadal nesmírně
5552	důležitě. Tlachal páté přes deváté a pořád sondoval; nadhazoval neurčitá
5553	slovíčka, jako „budoucnost“ a „kariéra“ a „báječný úspěch“; víc nechtěl říci,
5554	zatímco Prokop se nechtěl vůbec ptát. A pak přišlo psaní od princezny, bylo
5555	velmi vážné a divné: „Prokope, dnes bude na Tobě učinit rozhodnutí. Já je
5556	učinila a nelituji toho. Prokope, v této poslední chvíli Ti pravím, že Tě
5557	miluji a budu na Tebe čekat, jak dlouho bude třeba. I kdybychom se museli
5558	načas odloučit – a musí to být, neboť Tvá žena nemůže být Tvou milenkou –,
5559	kdyby nás na léta rozloučili, budu Ti pokornou nevěstou; už to, už to mi je
5560	takovým štěstím, že Ti to nemohu říci; chodím po pokoji omámená a koktám Tvé
5561	jméno; milý, milý, nedovedeš si představit, jak jsem byla nešťastna od té
5562	chvíle, co se to s námi stalo. A nyní učiň, abych se mohla opravdu jmenovati
5563	Tvou W.“
5564	Prokop tomu dobře nerozuměl; četl to bezpočtukrát a nemohl prostě uvěřit, že
5565	princezna míní zkrátka a dobře… Chtěl se k ní rozběhnout, ale nevěděl kudy kam
5566	ukrutnými rozpaky. Snad je to jen nějaký ženský nebo citový výbuch, který se
5567	nesmí brát doslova a kterému vůbec nerozumím; což se v ní vyznáš? Zatímco
5568	takto rozjímal, přišel k němu oncle Charles provázený Carsonem. Oba vypadali
5569	tak… oficiálně a slavnostně, že v Prokopovi hrklo: Jdou mně říci, že teď mne
5570	odvezou na pevnost; princezna něco zavařila, a je zle. Hledal očima nějakou
5571	zbraň, kdyby snad došlo k násilí; vybral si mramorové těžítko a usedl
5572	přemáhaje tlučení srdce.
5573	Oncle Rohn se podíval na Carsona a Carson na Rohna s němou otázkou, kdo má
5574	začít. Začal tedy oncle Rohn: „To, co vám jdeme říci, je… do jisté míry…
5575	nepochybně…“ Bylo to známé Rohnovo plavání; ale náhle se sebral a dal se do
5576	toho odvážněji: „Můj milý, co ti jdeme říci, je věc velmi vážná a… diskrétní.
5577	Není to jenom v tvém zájmu, abys učinil… nýbrž naopak… Zkrátka byla to nejprve
5578	její myšlenka a… co mne se týče, tu po zralé úvaze… Ostatně jí nelze klást
5579	mezí; je umíněná… a vášnivá. Mimoto vskutku, jak se zdá, si vzala do hlavy…
5580	Zkrátka je na všechny strany lépe najít slušné východisko,“ vyhrkl s úlevou.
5581	„Pan ředitel ti to vysvětlí.“
5582	Carson, čili pan ředitel, si nasadil pomalu a důstojně brejle; vypadal až
5583	znepokojivě vážně, docela jinak než kdy dosud. „Je mi ctí,“ začal, „tlumočit
5584	vám přání… našich nejvyšších vojenských kruhů, abyste vstoupil do svazku naší
5585	armády. Totiž samozřejmě jen do vyšší technické služby, která leží ve směru
5586	vaší práce, a to hned v hodnosti abych tak řekl… Chci říci, že není sice
5587	naprosto zvykem vojensky aktivovati – krom případu války – civilní odborníky,
5588	ale v našem případě – vzhledem k tomu, že přítomná situace si nezadá mnoho s
5589	válkou – se zvláštním zřením k vašemu vskutku mimořádnému, přítomnými poměry
5590	ještě více pointovanému významu, a… se zcela ojedinělým ohledem k vašemu
5591	výjimečnému postavení, nebo přesněji řečeno k vašim… v nejvyšší míře soukromým
5592	závazkům –“
5593	„K jakým závazkům?“ přerušil ho Prokop chraptivě.
5594	„Nu,“ zabreptal Carson trochu zmaten, „myslím… váš zájem, váš poměr…“
5595	„Já jsem se vám z žádného zájmu nezpovídal,“ odbyl ho Prokop příkře.
5596	„Haha,“ spustil pan Carson jaksi osvěžen touto hrubostí, „to se ví že ne;
5597	nebylo taky třeby. Holenku, s tím jsme se taky tam nahoře neoháněli, co? To se
5598	rozumí že ne. Prostě osobní ohledy a tečka. Vlivná intervence, víte? Ke všemu
5599	jste dokonce cizozemec – Ostatně i to je vyřízeno,“ dodal honem. „Stačí, když
5600	podáte žádost o udělení našeho státního občanství.“
5601	„Aha.“
5602	„Chtěl jste říci?“
5603	„Nic, jen aha.“
5604	„Aha. Tak to je všecko, ne? Stačí tedy podat formální žádost a… mimoto… Nu,
5605	chápete přece, že… že je třeba jisté záruky, ne? Prostě si něčím vysloužíte
5606	hodnost, která se vám udělí… za mimořádné zásluhy, že ano? Předpokládá se, že…
5607	že vydáte armádní správě… rozumíte, že vydáte…“
5608	Bylo hrozné ticho. Le bon prince se díval z okna, Carsonovy oči zmizely za
5609	blýskavými skly; a Prokopovi se svíralo srdce úzkostí.
5610	„… že totiž vydáte… prostě vydáte…,“ koktal Carson stěží dýchaje napětím.
5611	„Co?“
5612	Carson napsal prstem do vzduchu veliké K. „Nic víc,“ vydechl odlehčen. „Den
5613	nato dostanete dekret… jmenován extra statum setníkem-inženýrem sapérů…
5614	přidělen do Balttinu. Hotovo. Tak.“
5615	„Totiž jen prozatím setníkem,“ ozval se oncle Charles. „Víc jsme nedocílili.
5616	Ale dostalo se nám záruky, že jakmile dojde neočekávaně k válce –“
5617	„Tedy do roka,“ vyhrkl Carson, „nanejvýš do roka.“
5618	„– jakmile dojde k válce – ať je to kdy chce a s kým chce –, budeš jmenován
5619	generál-inženýrem zákopnictví… v hodnosti generála jízdy, a změní-li se snad –
5620	po výsledku války – vládní forma, bude s tím spojen titul Excelence a… zkrátka
5621	nejprve baronie. I v tom směru… se nám dostalo… nejvyššího ujištění,“ dokončil
5622	Rohn nehlasně.
5623	„A kdo vám řekl, že bych to chtěl?“ ozval se Prokop ledově.
5624	„Ale můj bože,“ vysypal Carson, „kdo by to nechtěl? Mně slíbili titul rytíře;
5625	já na to sic kašlu, ale není to pro mne, je to pro svět. Ostatně pro vás by to
5626	mělo docela zvláštní význam.“
5627	„Tak vy tedy myslíte,“ děl Prokop pomalu, „že vám přece jen vydám Krakatit?“
5628	Pan Carson chtěl vyletět, ale oncle Charles jej zadržel. „Máme za to,“ začal
5629	vážně, „že učiníš vše nebo že… případně… přineseš každou oběť, abys zachránil
5630	princeznu Hagenovou z jejího nelegálního a… nesnesitelného postavení. Za
5631	zvláštních okolností… může princezna podat ruku vojákovi. Jakmile budeš
5632	setníkem, upraví se váš poměr… přísně tajným zasnoubením; princezna ovšem
5633	odjede a vrátí se, až… až bude moci požádati člena panujícího domu, aby byl
5634	jejím svědkem při svatbě. Do té doby… do té doby je na tobě, aby sis vysloužil
5635	manželství, jakého jsi hoden a jakého je hodna princezna. Podej mi ruku.
5636	Nemusíš se ještě rozhodovat; rozvaž dobře, co činíš, co je tvá povinnost a co
5637	máš za ni dát. Mohl bych se dovolávat tvé ctižádosti; ale mluvím jen k tvému
5638	srdci. Prokope, ona trpí nad své síly a přinesla lásce větší oběť než kdy
5639	která žena. I ty jsi trpěl; Prokope, ty trpíš ve svém svědomí; ale nedělám na
5640	tebe nátlak, protože ti věřím. Važ dobře, a potom mně povíš…“
5641	Pan Carson pokyvoval hlavou skutečně a hluboce dojat. „Je to tak,“ řekl. „Jsem
5642	sic sprostá kůže, taková stará hovězí juchta, ale musím říci, že… že… Já vám
5643	to říkal, ta ženská má rasu. Kristepane, to člověk teprve vidí…“ Uhodil se
5644	pěstí do srdeční krajiny a pohnutě mrkal. „Člověče, já bych vás zaškrtil,
5645	kdybyste… kdybyste nebyl hoden…“
5646	Prokop už neposlouchal; vyskočil a pobíhal po pokoji s tváří svraštělou a
5647	rozlícenou. „Já… já tedy musím, že?“ drtil chraptivě. „Tak tedy já musím?
5648	Dobře, když musím… Vy jste mne zaskočili! Já přece nechtěl –“
5649	Oncle Rohn vstal a položil mu mírně ruku na rameno. „Prokope,“ řekl,
5650	„rozhodneš se sám. Nepospícháme na tebe; poraď se s tím nejlepším, co v tobě
5651	je; dotaž se Boha, lásky nebo svědomí nebo cti nebo já nevím čeho. Jen
5652	pamatuj, že nejde jen o tebe, ale i o tu, která tě miluje tak, že je s to…
5653	učinit…“ Mávl bezmocně rukou. „Pojďme!“
5654
5655
5656	XLIV.
5657
5658	Ten den byl podmračný a sychravý. Princezna pokašlávala, mrazilo ji a opět
5659	hořela, ale nevydržela v posteli: čekala odpověď Prokopovu. Vyhlížela oknem,
5660	nevyjde-li ven, a zase zavolala Paula. Stále totéž: pan inženýr přechází po
5661	pokoji. A neříká nic? Ne, nic neříká. Vlekla se od stěny ke stěně, jako by ho
5662	chtěla provázet; a zas usedla a kolébala se celým tělem, aby opila svůj
5663	zimničný nepokoj. Oh, ani to už nelze snést! Zničehonic mu začala psát dlouhý
5664	dopis; zapřísahala ho, aby si ji vzal za ženu; že nemusí vydat nic, žádné své
5665	tajemství, žádny Krakatit; že ona za ním půjde do jeho života a bude mu
5666	sloužit, děj se co děj. „Miluji Tě tak,“ psala, „že mně už žádná oběť nestačí,
5667	abych Ti ji přinesla. Podrob mne zkoušce, zůstaň chudý a neznámý; půjdu s
5668	Tebou jako Tvá žena, a nikdy již se nebudu moci vrátit do světa, který
5669	opustím. Vím, že mne miluješ málo a jen roztržitým koutkem srdce; ale zvykneš
5670	si na mne. Byla jsem pyšná, zlá a vášnivá; změnila jsem se, chodím mezi
5671	starými věcmi jako cizí, přestala jsem být –“ Přečtla to a roztrhala to na
5672	kousky tiše sténajíc. Byl večer, a od Prokopa zpráva nepřicházela.
5673	Snad se ohlásí sám, napadlo ji, a v netrpělivém chvatu se dala oblékat do
5674	večerních šatů. Rozčilena stála před velikým zrcadlem a zkoumala se palčivýma
5675	očima, děsně nespokojena s účesem, se šaty, se vším možným; pokrývala
5676	rozpálené líce novými a novými vrstvami pudru, mrazilo ji na nahých pažích,
5677	ověšovala se šperky; připadala si ošklivá, nemožná a nemotorná. „Nepřišel
5678	Paul?“ ptala se každou chvíli. Konečně přišel: nic nového, pan Prokop sedí
5679	potmě a nedovolí rozsvítit.
5680	Je už pozdě; princezna nesmírně unavena sedí před zrcadlem, pudr jí odprýskává
5681	s rozžhavených lící, je zrovna šedivá a ruce má ztuhlé. „Odstroj mne,“ káže
5682	chabě komorné. Svěží, telátkovité děvče snímá s ní šperk za šperkem, rozpíná
5683	šaty a navléká jí průsvitný peignoir; a právě když se chystá pročesat její
5684	rozpoutanou hřívu, vrazí do dveří Prokop neohlášen.
5685	Princezna strnula a zbledla ještě víc. „Jdi, Marieke,“ vydechla a sevřela na
5686	hubených prsou peignoir. „Proč… jsi… přišel?“
5687	Prokop se opíral o skříň, velmi bledý a s očima načisto krvavýma. „Tak tedy,“
5688	vyrazil zaškrceně, „to byl váš plán, že? To jste na mne dobře nastrojili!“
5689	Vstala jako udeřena: „Co – co – co to mluvíš?“
5690	Prokop zaskřípal zuby. „Já vím, co mluvím. Tedy o to tady šlo: abych… abych
5691	vám vydal Krakatit, že? Oni chystají válku, a vy, vy,“ zařval tlumeně, „vy
5692	jste jejich nástroj! Vy i s vaší láskou! Vy i s vaším manželstvím, vy špiónko!
5693	A já, já měl být chycen na lep, abyste zabíjeli, abyste se mstili –“
5694	Svezla se na kraj židle s očima úděsně vytřeštěnýma; celým tělem jí zalomcoval
5695	strašný suchý vzlyk; chtěl se k ní vrhnout, ale zadržela ho posuňkem ztuhlé
5696	ruky.
5697	„Kdo vůbec jste?“ drtil Prokop. „Jste princezna? Kdo vás zjednal? Považ,
5698	ničemná, žes chtěla povraždit tisíce tisíců; žes pomáhala tomu, aby byla
5699	rozmetena města a aby náš svět, náš, a ne váš, svět nás lidí byl rozbit!
5700	Rozbit, roztříštěn, zavražděn! Proč jsi to učinila?“ křičel a svezl se na
5701	kolena plaze se k ní. „Co jsi to chtěla učinit?“
5702	Zvedla se s tváří plnou hrůzy a odporu a couvla před ním. Položil tvář na
5703	místo, kde seděla, a rozplakal se těžkým, hrubým chlapským vzlykáním. Užuž by
5704	klekla vedle něho; ale přemohla se a ustoupila ještě dál, tisknouc k prsoum
5705	ruce zkřivené křečí. „Tedy tohle,“ šeptala, „tohle ty myslíš!“
5706	Prokop se dusil lítou bolestí. „Víš ty,“ křičel, „co je to válka? Víš, co je
5707	Krakatit? Nikdy tě nenapadlo, že já jsem člověk? A – a – já vás nenávidím!
5708	Proto tedy jsem vám byl dobrý! A kdybych byl Krakatit vydal, bylo by najednou
5709	po všem; princezna by ujela a já, já –“ Vyskočil tluka se pěstmi do hlavy. „A
5710	já to už chtěl udělat! Milión životů za – za – za – Co, ještě málo? Dva
5711	milióny mrtvých! Deset miliónů mrtvých! to – to – to už je partie i pro
5712	princeznu, že? To už stojí za to se trochu zahodit! Já blázen! Aaá,“ zavyl,
5713	„fuj! Já se vás děsím!“
5714	Byl hrozný a netvorný s pěnou kolem úst, tváří naběhlou a očima jako šílenec,
5715	těkajícíma v nystagmu nepříčetnosti. Tiskla se ke zdi zsinalá a vytřeštěná, se
5716	rty zkřivenými děsem. „Jdi,“ zaúpěla, „jdi odtud!“
5717	„Neboj se,“ chraptěl, „já tě nezabiju. Vždycky jsem se tě děsil; a i když – i
5718	když jsi byla má, hrozil jsem se a nevěřil jsem ti – ani po vteřinu. A přece,
5719	přece jsem tě – Já tě nezabiju. Já – já vím dobře, co dělám. Já – já –“ Hledal
5720	něco, popadl láhev s kolínskou vodou, nalil si celou záplavu na ruce a myl si
5721	čelo. „Ahah,“ vydechl, „ahaha. Ne-boj se! Ne – ne –“
5722	Uklidnil se jaksi, klesl na židli a položil hlavu do dlaní. „Tedy,“ začal
5723	chraptivě, „tedy – tedy si můžeme pohovořit, že? Vidíte, jsem klidný. Ani… ani
5724	prsty se mi netřesou…“ Vztáhl ruku, aby to ukázal; třásla se, až hrozno se
5725	podívat. „Můžeme… nerušeně, že? Jsem už docela klidný. Můžete se ustrojit.
5726	Tedy… váš strýček mi řekl, že… že jsem povinen… že je věc cti, abych vám
5727	umožnil… napravit… napravit poklesek, a tedy že musím… prostě musím… si
5728	vysloužit titul… prodat se, a tím zaplatit… oběť, kterou jste –“
5729	Vzchopila se smrtelně bledá, aby něco řekla. „Počkejte,“ zarazil ji. „Ještě
5730	jsem ne – Vy všichni jste mysleli… a máte své pojmy o cti. Tedy jste se
5731	strašně mýlili. Já nejsem kavalír. Já jsem… syn ševce. Na tom nezáleží, ale…
5732	já jsem pária, rozumíte? Nízký a ničemný chlap. Já nemám žádnou čest. Můžete
5733	mne vyhnat jako zloděje, nebo mne odvézt na pevnost. Já to neudělám. Nedám
5734	Krakatit. Můžete si myslet… že jsem třeba tak podlý. Mohl bych vám povídat… co
5735	si myslím o válce. Já byl ve válce… a viděl jsem dusivé plyny… a vím, co lidé
5736	dovedou. Já nedám Krakatit. Nač bych vám to vykládal? Tomu vy nerozumíte; jste
5737	prostě tatarská princezna, a příliš nahoře… Chci vám jenom říci, že to
5738	neudělám, a že poníženě děkuju za čest – Ostatně jsem i zasnouben; neznám jí
5739	sice, ale zasnoubil jsem se jí – To je má další ničemnost. Lituji, že jsem…
5740	vůbec nebyl hoden vaší oběti.“
5741	Stála jako zkamenělá, zarývajíc nehty do zdi. Bylo kruté ticho, jen škrabání
5742	jejích nehtů skřípělo v nesnesitelném mlčení.
5743	Zvedl se těžce a pomalu: „Chcete něco říci?“
5744	„Ne,“ vydechla a její ohromné oči úporně tkvěly v prázdnu. Byla chlapecky útlá
5745	v rozevřeném peignoiru; byl by se svezl na zem, aby políbil její drkotající
5746	kolena.
5747	Přiblížil se k ní spínaje ruce. „Princezno,“ řekl sevřeně, „teď mne odvezou…
5748	pod titulem špióna nebo jak. Nebudu se už bránit. Děj se co děj; jsem
5749	připraven. Vím, že vás už neuvidím. Neřeknete mně nic na cestu?“
5750	Rty se jí chvěly, ale nepromluvila; ó bože, nač se to dívá tam do prázdna?
5751	Přistoupil až k ní. „Miloval jsem vás,“ vypravil ze sebe, „miloval jsem vás
5752	víc, než jsem dovedl říci. Jsem nízký a hrubý člověk; ale teď vám mohu říci,
5753	že… že jsem vás miloval jinak… a víc. Bral jsem vás… svíral jsem vás z
5754	úzkosti, že nejste má, že mi uniknete; chtěl jsem se ujistit… Nikdy jsem tomu
5755	nemohl věřit; a proto jsem –“ Nevěda, co činí, položil jí ruku na rameno;
5756	zachvěla se pod teninkou látkou peignoiru. „Miloval jsem vás… jako zoufalec…“
5757	Obrátila k němu oči. „Milý,“ zašeptala, a bledou lící jí prokmitla matná vlna
5758	krve. Sklonil se rychle a políbil její prýskající rty; nebránila se.
5759	„Jak to, jak to,“ zaskřípěl zuby, „že tě i teď miluju?“ Divými tlapami ji
5760	odtrhl od stěny a sevřel; zazmítala sebou tak zběsile, že kdyby povolil,
5761	skácela by se na zem; i zachytil ji pevněji sám kolísaje jejím zdivočelým
5762	odporem. Svíjela se se zuby zaťatými a rukama křečovitě vzepřenýma o jeho
5763	prsa; vlasy jí padly přes tvář, hryzala se do nich, aby potlačila křik,
5764	odstrkovala ho od sebe zlomena v pase a převalujíc se jako v padoucnici. Bylo
5765	to nesmyslné a ohavné; měl jediné vědomí, že ji nesmí pustit na zem a že nesmí
5766	porazit židli; a že… že… co by si počal, kdyby se mu vymkla? – že by se pak
5767	hanbou musel propadnout. Strhl ji k sobě a zaryl se rty do její rozpoutané
5768	kštice; našel rozpálené čelo; odvracela odporem hlavu a zoufale se snažila
5769	uvolnit svěrák jeho paží.
5770	„Dám, dám Krakatit,“ slyšel trna svůj vlastní hlas. „Dddám, slyšíš? Všecko
5771	dám! Válku, novou válku, nové milióny mrtvých. Mně – mně – mně je vše jedno.
5772	Chceš? Řekni jen slovo – Říkám ti přece, že dám Krakatit! Přísahám, já – já ti
5773	pří-sss – Miluju tě, slyšíš? Ať – ať – ať už se děje co chce! A – a – kdyby
5774	měl zajít celý svět – Já tě miluju!“
5775	„Pusť,“ zakvílela lomcujíc sebou.
5776	„Nemohu,“ sténal ponořen tváří v její vlasy. „Jsem nejbídnější člověk. Zra-
5777	zradil jsem celý svět, celý lidský svět. Naplij mně do tváře, ale ne-vy-háněj
5778	mne! Proč tě nemohu pustit? Dám Krakatit, slyšíš? přísahal jsem to; ale teď,
5779	teď mne nech zapomenout! Kde – kde – kde máš ústa? Jsem podlec, ale lllíbej
5780	mne! Jsem ztra-ztra–“
5781	Zakolísal, jako by měl padnout; nyní se mu mohla vymknout, tápal rukama do
5782	prázdna; tu zvrátila hlavu, přehodila vlasy nazad a nastavila mu rty. Vzal ji
5783	do rukou, ztuhlou a pasívní; líbal její sevřená ústa, palčivé líce, krk, oči;
5784	vzlykal chraptivě, nebránila se, nechala se přímo nést. Zděsil se její nehybné
5785	trpnosti a pustil ji couvaje. Zapotácela se, přejela si dlaní čelo, usmála se
5786	uboze – byl to strašlivě žalný pokus o úsměv – a vzala ho kolem krku.
5787
5788
5789	XLV.
5790
5791	Bděli přimknuti k sobě a s očima vytřeštěnýma do polotmy. Cítil její srdce
5792	horečně bíti; nepromluvila slova za ty hodiny, líbala ho nenasytně a opět se
5793	odtrhla, kladla šáteček mezi své a jeho rty, jako by se bála na něho dechnout;
5794	i nyní odvrací tvář a zírá horečně do tmy –
5795	Posadil se objímaje si kolena. Ano, ztracen; chycen na vějičku, spoután, upadl
5796	v ruce Filištínů. A nyní se děj, co se díti musí. Vydáš zbraň v ruce těch, kdo
5797	jí užijí. Tisíce tisíců zahynou. Tak tedy pohleď, není-li to před tebou
5798	nesmírné pole trosek? Toto byl kostel a toto dům; toto byl člověk. Strašná je
5799	síla a všechno zlé je z ní. Buď zlořečena síla, duše zlá a nevykoupená. Jako
5800	Krakatit, jako já, jako já sám.
5801	Tvořivá, pilná slabosti lidská, z tebe je všechno dobré a poctivé dílo; tvá
5802	práce je vázat a spojovat, slučovat části a udržovat, co je spojeno. Ať je
5803	prokleta ruka, která rozpoutá sílu! Ať je zlořečen, kdo poruší svazky živlů!
5804	Všecko lidské je jenom lodička na oceánu sil; a ty, ty rozpoutáš bouři, jaké
5805	dosud nebylo –
5806	Ano, já rozpoutám bouři, jaké dosud nebylo; vydám Krakatit, živel rozvázaný, a
5807	roztříští se lodička lidstva. Tisíce tisíců zahynou. Budou vyhlazeny národy a
5808	smetena města; nebude mezí tomu, kdo má v ruce zbraň a zkázu v srdci. Ty jsi
5809	to učinil. Strašná je vášeň, Krakatit lidských srdcí; a všechno zlé je z ní.
5810	Pohlédl na princeznu – bez nenávisti, rván neklidnou láskou a soucitem. Nač
5811	nyní myslí, ztuhlá a vyjevená? Sklonil se a políbil ji na rameno. Za tohle
5812	tedy vydám Krakatit; vydám jej a odejdu odtud, abych už neviděl hrůzu a hanbu
5813	své porážky. Zaplatím strašlivou cenu za svou lásku, a odejdu –
5814	Bezmocně sebou trhl: Cožpak mě nechají odejít? Co by jim byl platen Krakatit,
5815	pokud jej mohu vyzradit jiným? Aá, proto mne chtějí navěky svázat! Aá, proto
5816	jim musím vydat duši i tělo! Tady, tady zůstaneš, spoután vášní, a věčně se
5817	budeš hroziti této ženy; budeš sebou zmítat v zlořečené lásce, a vymýšlet
5818	budeš pekelné zbraně… a sloužit jim budeš…
5819	Obrátila se k němu bezdechým pohledem. Seděl bez hnutí a po hrubé, těžkotvaré
5820	líci mu stékaly slzy. Zvedla se na lokty a pohlížela na něho utkvělýma,
5821	bolestně zkoumavýma očima; nevěděl o tom, přivíral oči a trnul v tuposti
5822	porážky. Tu vstala tichounce, rozsvítila u toaletního stolku a počala se
5823	strojit.
5824	Vytrhl se teprve cvaknutím odloženého hřebene. Pohlížel na ni s údivem, jak
5825	oběma rukama zvedá a stáčí rozhozenou kštici. „Zítra… zítra to odevzdám,“
5826	šeptal. Neodpověděla, měla vlásničky mezi rty a rychle svíjela vlasy v tuhou
5827	přilbu. Sledoval každé její hnutí; spěchala zimničně, opět se zarážela a
5828	hleděla k zemi, pak zase přikývla hlavou a strojila se tím rychleji. Nyní se
5829	zvedá, pohlíží na sebe zblízka, pozorně do zrcadla, přejede tvář pudrem: jako
5830	by tu nikdo nebyl. Odchází do vedlejšího pokoje a vrací se oblékajíc si přes
5831	hlavu sukni. Opět usedá a přemýšlí komihajíc trupem; pak přikývne hlavou a
5832	zajde do vedlejší garderoby.
5833	Vstal a šel potichu k jejímu toaletnímu stolku. Bože, co je tu věcí divných a
5834	něžných! Flakónky, tyčinky, pouzdra, krémy, hračiček bezpočtu; to tedy je
5835	řemeslo žen; oči, úsměv, vůně, vůně ostrá a lichotná – Pahýly jeho prstů se
5836	třásly na těch křehkých a tajemných věcičkách, podrážděny, jako by se dotýkaly
5837	něčeho zakázaného.
5838	Vstoupila do dveří v koženém kabátci a kožené přilbě na hlavě a oblékala
5839	veliké rukavice. „Připrav se,“ řekla bezbarvě, „pojedeme.“
5840	„Kam?“
5841	„Kam chceš. Připrav si, co potřebuješ, ale pospěš, pospěš!“
5842	„Co to znamená?“
5843	„Neptej se dlouho. Tady už zůstat nemůžeš, víš? Oni tě jen tak nepustí.
5844	Pojedeš?“
5845	„Na… na jak dlouho?“
5846	„Navždycky.“
5847	Srdce mu zabouchalo. „Ne – ne – já nepojedu!“
5848	Přistoupila k němu a políbila ho na tvář. „Musíš,“ řekla tiše. „Já ti to
5849	povím, až budeme venku. Přijď před zámek, ale brzo, dokud je tma. Jdi, jdi
5850	teď!“
5851	Jako ve snách šel do svého pokoje; shrábl své papíry, své drahocenné a
5852	nedokončené zápisy, a rychle se rozhlédl: Je to všecko? Ne, nepojedu, blesklo
5853	mu hlavou, i nechal papíry ležet a běžel ven. Stálo tam veliké, nerozsvícené,
5854	tlumeně hrčící auto; princezna už seděla u volantu. „Rychle, rychle,“ šeptala.
5855	„Jsou vrata otevřena?“
5856	„Jsou,“ bručel rozespalý šofér zavíraje kapot vozu.
5857	Nějaký stín obcházel zpovzdálí automobil a stanul ve tmě.
5858	Prokop přistoupil k otevřeným dvířkám vozu. „Princezno,“ mručel, „já… jsem se
5859	rozhodl, že… vydám vše… a… zůstanu.“
5860	Neposlouchala ho; nakloněna kupředu zírala upřeně na místo, kde onen stín
5861	splynul s tmou. „Rychle,“ vydechla najednou, chopila Prokopa za ruku a vtáhla
5862	ho do vozu vedle sebe; a již se jediným pohybem páky auto rozjelo. V tu chvíli
5863	se rozsvítilo v zámku nějaké okno, a onen stín se vyřítil ze tmy. „Stát,“
5864	křikl a vrhl se před vůz; byl to Holz.
5865	„Z cesty,“ vykřikla princezna, zavřela oči a zapnula na plnou rychlost. Prokop
5866	zvedl ruce zděšením; tu již zařičel nelidský řev, kolo se přehouplo přes něco
5867	měkkého, Prokop chtěl vyskočit, ale vtom sebou auto smýklo stranou v ohybu
5868	vrat, až se dvířka sama zabouchla, a šíleně letělo do tmy. S hrůzou se otočil
5869	k princezně; stěží ji rozeznal v kožené přilbě, skloněnou tváří až nad volant.
5870	„Co jste to udělala?“ vyrazil.
5871	„Buď tiše,“ sykla ostře a stále se tak nakláněla vpřed. Rozeznal v dálce tři
5872	postavy na bledé silnici; zpomalila a zastavila těsně u nich. Byla to vojenská
5873	hlídka. „Proč nemáte rozsvíceno?“ huboval jeden voják. „Kdo je?“
5874	„Princezna.“
5875	Vojáci zvedli ruce k čepicím a ustoupili. „Heslo?“
5876	„Krakatit.“
5877	„Račte rozsvítit. Koho račte mít s sebou? Prosím, povolení.“
5878	„Hned,“ řekla princezna klidně a zasunula na prvou. Auto vyrazilo přímo
5879	skokem; vojáci stěží uskočili. „Nestřílet,“ křikl jeden, a vůz letěl do tmy.
5880	Na zatáčce rychle zahnula a jela skoro zpátečním směrem. Zastavila hladce před
5881	šraňky zavírajícími silnici. Dva vojáci se blížili k vozu.
5882	„Kdo má službu?“ ptala se suše.
5883	„Poručík Rohlauf,“ hlásil voják.
5884	„Zavolat!“
5885	Poručík Rohlauf vyběhl ze strážnice zapínaje se.
5886	„Dobrý večer, Rohlaufe,“ řekla přívětivě. „Jak se máte? Prosím, nechte mi
5887	otevřít.“
5888	Stál tu uctivě, ale nedůvěřivě měřil Prokopa: „Velmi rád, ale… má pán
5889	povolení?“
5890	Princezna se zasmála. „To je jen sázka, Rohlaufe. Za pětatřicet minut na
5891	Brogel a zpátky. Nevěříte? Přece mi nezkazíte sázku.“ Podala mu z vozu ruku,
5892	strhnuvši rychle rukavici. „Na shledanou, ano? Ukažte se zas někdy.“ Srazil
5893	paty a políbil jí ruku hluboce se klaně; vojáci otvírali šraňky a vůz se
5894	rozjel. „Na shledanou!“ volala nazpět.
5895	Řítili se nekonečnou alejí silnice. Tu a tam mihlo se lidské světélko, ve vsi
5896	zaplakalo dítě, pes za plotem běsnil za temným letícím vozem. „Co jste
5897	učinila,“ křičel Prokop. „Víte, že Holz má pět dětí a sestru mrzáčka? Jeho
5898	život… je desetkrát víc než můj i váš! Co jsi učinila?“
5899	Neodpovídala; se svraštělým čelem a zuby zaťatými dávala pozor na cestu,
5900	pozvedajíc se chvílemi, aby lépe viděla. “Kam chceš?“ zeptala se najednou na
5901	rozcestí vysoko nad spícím krajem.
5902	„Do pekla,“ zaskřípěl.
5903	Zastavila vůz a obrátila se k němu vážně: „Neříkej to! Copak myslíš, že jsem
5904	neměla už stokrát chuť nás oba rozbít na nějaké zdi? Nemysli si, šli bychom
5905	oba do pekla. Já teď vím dobře, že je peklo. Kam chceš jet?“
5906	„Chci… být s tebou.“
5907	Zavrtěla hlavou. „To nejde. Nevíš už, co jsi říkal? Jsi zasnouben a… chceš
5908	zachránit svět před něčím hrozným. Tak to udělej. Ty musíš mít čisto sám v
5909	sobě; jinak… jinak jsi zlý. A já už nemohu…“ Hladila rukou volant. „Kam chceš
5910	jet? Kde vůbec jsi doma?“
5911	Sevřel ji vší silou v zápěstí. „Za-zabilas Holze! Copak nevíš –“
5912	„Vím,“ řekla tiše. „Myslíš, že jsem to necítila? To ve mně tak zachrustěly
5913	kosti; a pořád ho vidím před sebou, a já pořád, pořád vozem do něho, a zas mně
5914	běží do cesty –“ Zachvěla se. „Tak kudy? Vpravo nebo vlevo?“
5915	„Tedy je konec?“ ptal se tiše.
5916	Pokývla hlavou. „Tedy je konec.“
5917	Otevřel dvířka, vyskočil z vozu a postavil se před kola. „Jeď,“ řekl
5918	chraptivě. „Pojedeš přese mne.“
5919	Ujela s vozem dva kroky zpět. „Pojď, musíme dál. Dovezu tě aspoň blíž k
5920	hranicím. Kam chceš?“
5921	„Zpátky,“ skřípěl zuby, „zpátky s tebou.“
5922	„Se mnou není… ani dopředu, ani zpátky. Copak mi nerozumíš? Musím to udělat,
5923	abys viděl, aby bylo jisto, že jsem tě měla ráda. Myslíš, že bych mohla ještě
5924	jednou slyšet, cos mi řekl? Zpátky nemůžeš; buď bys musel vydat to… co nechceš
5925	a nesmíš, nebo by tě odvezli, a já –“ Spustila ruce do klína. „Vidíš, i na to
5926	jsem myslela, že bych šla s tebou… dopředu. Dovedla bych to, dovedla bych to
5927	jistě; ale – Ty jsi tam někde zasnouben; jdi k ní. Hleď, nikdy mě nenapadlo
5928	ptát se tě na to. Když je člověk princezna, myslí si, že je na světě sám. Máš
5929	ji rád?“
5930	Pohlédl na ni utrýzněnýma očima; přece jen nedovedl zapřít –
5931	„Tak vidíš,“ vydechla. „Ty neumíš ani lhát, ty milý! Ale pochop, když jsem si
5932	to pak srovnala v hlavě – Co jsem ti byla? Co jsem to dělala? Myslel jsi na
5933	ni, když jsi mne miloval? Jak ses mne musel hrozit! Ne, neříkej nic; neber mi
5934	sílu říci ti to poslední.“
5935	Zalomila rukama. „Já tě milovala! Já jsem tě milovala, člověče, že – že jsem
5936	mohla cokoliv – a ještě víc – Ale ty, tys o tom pochyboval tak děsně, žes
5937	nakonec zlomil i mou víru. Miluju tě? Já nevím. Mohla bych si rýt nožem v
5938	prsou, když tě tu vidím, a zemřít bych chtěla a já nevím co, ale miluju tě? Já
5939	– já už nevím. A když jsi mne… naposledy… vzal do rukou, cítila jsem… něco
5940	nedobrého v sobě… i v tobě. Setři mé polibky; byly… byly… nečisté,“ vydechla
5941	bezhlase. „Musíme se rozejít.“
5942	Nedívala se na něho, neslyšela, co odpovídá; a hle, nyní se jí chvějí víčka,
5943	pod nimi se dělá slza, vyhrkne, kane rychle, zastaví se, a pak ji dohoní
5944	druhá. Plakala beze zvuku, s rukama na volantu; a když se chtěl přiblížit,
5945	popojela kousek zpět.
5946	„Už nejsi Prokopokopak,“ šeptala, „jsi nešťastný, nešťastný člověk. Viď, trháš
5947	sebou na řetěze… jako já. Bylo to… nedobré pouto, co nás svázalo; a přece,
5948	když to člověk přetrhává, je mu… je mu, jako by celé nitro šlo s sebou, i
5949	srdce, i duše… Bude v člověku čisto, když zůstane tak prázdný a pustý?“ Slzy
5950	jí vyhrkly prudčeji. „Milovala jsem tě, a teď už tě neuvidím. Jdi, jdi mi z
5951	cesty, já otočím.“
5952	Nehnul se, jako zkamenělý. Pojela těsně k němu. „Sbohem, Prokope,“ řekla tiše,
5953	a počala pozpátku sjíždět po silnici. Rozběhl se za ní; tu sjížděla couvajíc
5954	vozem rychleji, rychleji, stále rychleji; bylo to, jako by se propadala.
5955
5956
5957	XLVI.
5958
5959	Stanul a naslouchal trna hrůzou, zda nezaslechne praskot vozu roztříštěného
5960	někde v zákrutu silnice. Není to výbušné hučení motoru z dálky? Není to děsné
5961	a smrtelné ticho konce? Bez sebe uháněl Prokop po silnici za ní. Seběhl
5962	serpentinou dolů, k patě svahu; ani památky po voze. Utíkal opět nahoru,
5963	pátral po úbočích, slézal drásaje si ruce, kde rozeznával něco temného nebo
5964	světlého; bylo to hloží nebo kamení, a tu opět klopýtal a drápal se na silnici
5965	a zarýval se očima do tmy, zda… zda není někde hromada trosek, a pod ní…
5966	Byl opět nahoře u rozcestí; právě tady se začala propadat do tmy. Usedl na
5967	milník. Ticho, nesmírné ticho. Studené hvězdy popůlnoční, letí teď někde temný
5968	meteor vozu? Což se nic neozve, nezavolá pták, neštěkne ve vsi pes, nedá nic
5969	znamení života? Vše ustrnulo slavnostním mlčením smrti. A toto je tedy konec,
5970	tichý a mrazivý a temný konec všeho; prázdnota vykroužená tmou a tichem;
5971	prázdnota stojatá a ledová. Do kterého kouta se mám skrýt, abych jej vyplnil
5972	svou bolestí? Kéž byste se zamžily, kéž by byl konec světa! Rozštípne se země,
5973	a v rachotu síly promluví Pán: Beru tě zpět, tvore bolestný a slabý; nebylo
5974	čisto v tobě, a nedobré síly jsi rozpoutal. Milý, milý, ustelu ti lůžko z
5975	nicoty.
5976	Prokop se počal třásti pod trnovou korunou vesmíru. A tedy ničím není utrpení
5977	člověka a nemá ceny; je maličké a schoulené, třesoucí se bublinka na dně
5978	prázdnoty. Dobře, dobře, pravíš, že svět je nesmírný; ale já kéž zemru!
5979	Na východě pobledla nebesa, chladně prosvitá silnice a bílé kameny; hleď,
5980	stopy kol, stopy v mrtvém prachu. Prokop se zvedá ztuhlý a omámený, a dává se
5981	na pochod. Tam dolů, směrem k Balttinu.
5982	Putoval bez zastávky. Tady je vesnice, alej jeřabin, můstek přes tichou a
5983	temnou řeku; zvedá se mlha a zastře slunce; a opět je šedý a chladný den,
5984	červené střechy, červená stáda krav. Jak může být daleko do Balttinu? Šedesát
5985	sedmdesát kilometrů. Suché listí, samé suché listí.
5986	Po poledni usedl na hromádku štěrku; nemohl již dále. Jede tudy selský vozík;
5987	sedlák zastavil a koukal na zhrouceného člověka. „Nechcete se svézt?“ Prokop
5988	vděčně přikývl a beze slova usedl k němu. A pak vozík zastavil v městečku.
5989	„Tak, tady jsme,“ řekl sedlák. „Kam vlastně jdete?“ Prokop slezl a putoval
5990	dál. Jak může být do Balttinu daleko?
5991	Začíná pršet; ale Prokop již nemůže dál a usedá na pažení mostu; dole se
5992	vzteká a pění studený potok. Z protější strany letí auto, zpomalí na mostě a
5993	zastaví; z něho vyskočí pán v kozím kožiše a míří k Prokopovi. „Kde se tu
5994	berete?“ Je to pan ďHémon, na tatarských očích má automobilové brýle, vypadá
5995	jako obrovský huňatý brouk. „Jedu z Balttinu, hledají vás.“
5996	„Jak je daleko do Balttinu?“ šeptá Prokop.
5997	„Čtyřicet kilometrů. Co tam chcete? Vydali na vás zatykač. Pojďte, odvezu
5998	vás.“
5999	Prokop zavrtěl hlavou.
6000	„Princezna odjela,“ povídá pan ďHémon tiše. „Dnes ráno, s oncle Rohnem.
6001	Především, aby se zapomněla… jistá… nepříjemná věc s přejetým člověkem –“
6002	„Je mrtev?“ vydechl Prokop.
6003	„Dosud ne. A za druhé je princezna, jak snad víte, vážně tuberkulózní.
6004	Odvážejí ji někam do Itálie.“
6005	„Kam?“
6006	„To nevím. Nikdo to neví.“
6007	Prokop vstal a zavrávoral. „Tak tedy – tak tedy –“
6008	„Pojedete se mnou?“
6009	„Ne-nevím. Kam?“
6010	„Kam chcete.“
6011	„Já – já bych chtěl – do Itálie.“
6012	„Pojďte.“ Pan ďHémon pomohl Prokopovi do vozu, hodil na něho kožišinu a
6013	zabouchl dvířka. Vůz se rozjel.
6014	A zas se rozvíjí krajina, ale divně, jakoby ve snu a pozpátku: městečko,
6015	topolová alej, štěrk, můstek, korálové jeřabiny, vesnice. Vůz supaje stoupá
6016	serpentinami do svahu, a zde je rozcestí, kde se rozloučili. Prokop se zvedá a
6017	chce vyskočit z vozu; ale pan ďHémon jej strhl zpět, přišlápl pedál a zasunul
6018	na čtvrtou. Prokop zavřel oči; nyní již nejedou po cestě, ale vznesli se do
6019	vzduchu a letí; vítr ho pere do tváří, cítí mokré, hadrovité údery mračen,
6020	výbuchy motoru splývají v táhlý a hluboký řev, dole se asi prohýbá země, ale
6021	Prokop se bojí otevřít oči, aby zas neviděl letící aleje. Rychleji! zalknout
6022	se! ještě rychleji! Obruč hrůzy a závrati mu stahuje prsa, nedýchá už a jektá
6023	rozkoší šíleného řícení prostorem. Vůz klouže nahoru a dolů, někde pod nohama
6024	se ozve křik lidí a zavytí psa, někdy se točí ležíce skoro na boku, jako by
6025	jimi zakroužila smršť; a zas, zase rovný let, čirá rychlost, strašné a lomozné
6026	tetelení drnčící tětivy dálek.
6027	Otevřel oči. Je mlhavý soumrak, řady světel se protlačují šerem, tryskají
6028	tovární světla. Pan ďHémon províjí vůz klubkem ulic, klouže předměstím
6029	podobným zřícenině a opět vyrazí do polí. Vůz smýká před sebou dlouhá tykadla
6030	světla, ohmatává trus, bláto, kameny, svistí v ohybech, vybuchuje bubnovou
6031	palbou a vrhá se na dlouhý pás silnice, jako by jej navíjel. Vpravo a vlevo se
6032	klikatí úzké údolí mezi horami, vůz se do něho zavrtává, zapadá v lesích,
6033	šroubuje se s rachotem nahoru a střemhlav se spouští do nového údolí. Vesnice
6034	vydechuje kotouče světla do husté mlhy, vůz proletí řiče a vrhaje za sebe
6035	chuchvalce jisker, naklání se, klouže, krouží ve spirále nahoru, nahoru,
6036	nahoru, přeskakuje něco a padá. Stop! zastavili v černé tmě; ne, je tu domek,
6037	pan ďHémon bruče vystupuje, tluče na dvéře a hovoří s lidmi; po chvíli se
6038	vrací s konví vody a nalévá ji do syčícího chladiče; v prudkém světle
6039	reflektorů vypadá ve svém kožiše jako čert z dětské pohádky. Nyní obchází vůz,
6040	ohmatává pneumatiky, zvedá kapot a něco povídá; a Prokop zdřímnul nesmírnou
6041	únavou. Pak opět ho chopilo nekonečné rytmické otřásání; spal v koutě vozu a
6042	nevěděl o ničem, po celé hodiny o ničem než o zmítavém kolébání; a procitl
6043	teprve, když vůz zastavil před zářícím hotelem v ostrém horském vzduchu mezi
6044	plochami sněhu.
6045	Vzchopil se, zcela zdřevěnělý a rozlámaný. „To… to není Itálie,“ koktal
6046	udiven.
6047	„Ještě ne,“ řekl pan d,Hémon. „Ale teď se pojďte najíst.“ Vedl Prokopa
6048	oslepeného tolika světly do oddělené jídelničky; bělostný ubrus, stříbro,
6049	teplo, sklepník podobný velvyslanci. Pan ďHémon ani neusedl; přecházel po
6050	jídelně a díval se na špičky prstů. Prokop tupě a rozespale se svezl na židli;
6051	bylo mu k smrti jedno jíst nebo nejíst. Nicméně vypil horký bujón, porýpal se
6052	v nějakých jídlech stěží vládna vidličkou, točil mezi prsty sklenkou vína a
6053	spálil si útroby horoucí hořkostí kávy. Pan ďHémon vůbec neusedl; stále
6054	přecházel po pokoji a v chůzi požil několik soust; a když byl Prokop hotov,
6055	podal mu doutník a zapálil. „Tak,“ řekl, „a nyní k věci.“
6056	„Od této chvíle,“ začal přecházeje, „budu pro vás prostě… kamarád Daimon.
6057	Uvedu vás mezi naše lidi, není to daleko odtud. Nesmíte je brát příliš vážně;
6058	jsou to zčásti desperados, štvanci a běženci smetení ze všech koutů světa,
6059	zčásti fantasti, tlučhubové, diletanti spasitelství a doktrináři. Na jejich
6060	program se nemusíte ptát; jsou jenom materiál, který nasadíme do naší hry.
6061	Hlavní je, že vám můžeme dát k dispozici rozvětvenou a doposud tajnou
6062	mezinárodní organizaci, která má všude své buňky. Jediný program je přímá
6063	akce; na tu dostaneme všechny bez výjimky, beztoho po ní křičí jako po nové
6064	hračce. Ostatně ,nová akční linie‘ a ,destrukce v hlavách‘ bude mít pro ně
6065	neodolatelné kouzlo; po prvních úspěších půjdou za vámi jako ovce, zejména
6066	odstraníte-li z vedení ty, které vám označím.“
6067	Mluvil hladce jako zkušený řečník, totiž mysle přitom na něco jiného, a se
6068	samozřejmou jistotou, jež vylučuje odpor a pochybnosti; Prokopovi se zdálo, že
6069	už ho někdy slyšel.
6070	„Vaše situace je jedinečná,“ pokračoval pořád chodě po pokoji. „Odmítl jste
6071	nabídku jisté vlády; jednal jste jako rozumný člověk. Co vám mohou dát proti
6072	tomu, co si můžete vzít sám? Byl byste blázen, abyste svou věc pustil z rukou.
6073	Máte v hrsti prostředek, kterým můžete rozmetat všechny mocnosti světa. Já vám
6074	poskytnu neomezený úvěr. Chcete padesát nebo sto miliónů liber? Můžete je mít
6075	do týdne. Mně stačí, že jste dosud jediným majitelem Krakatitu. Devět a půl
6076	deka je zatím v držení našich lidí, donesl jim to saský kamarád z Balttinu;
6077	ale ti pitomci nemají ani ponětí o vaší chemii. Chovají to jako svátost v
6078	porcelánové piksle a třikráte týdně se div neseperou o to, kterou vládní
6079	budovu světa tím mají vyhodit do povětří. Ostatně je uslyšíte. Z té strany vám
6080	tedy nehrozí nic. V Balttinu není ani špetky Krakatitu. Pan Tomeš je patrně v
6081	koncích se svými pokusy –“
6082	„Kde je Jirka – Jirka Tomeš?“ vypravil ze sebe Prokop.
6083	„Prachárny Grottup. Už ho tam mají dost s jeho věčnými sliby. A kdyby se mu to
6084	náhodou přece jen podařilo sestrojit, nebude mít z toho dlouho radost. Za to
6085	vám stojím já. Zkrátka vy jediný máte Krakatit v moci a nevydáte jej nikomu.
6086	Budete mít k dispozici lidský materiál a všechny naše organizační nitky. Já
6087	vám dám tisk, který si platím. A konečně k vašim službám bude to, čemu se v
6088	novinách říká ,tajemná rádiová stanice‘, totiž naše ilegální bezdrátové
6089	spojení, které takřečenými antivlnami nebo extinkčními jiskrami přivádí váš
6090	Krakatit k rozpadu do dálky dvou až tří tisíc kilometrů. To jsou vaše trumfy.
6091	Dáte se do hry?“
6092	„Co – co – co tím myslíte?“ ozval se Prokop. „Co s tím mám dělat?“
6093	Kamarád Daimon stanul a hleděl upřeně na Prokopa. „Budete dělat, co chcete.
6094	Budete dělat veliké věci. Kdo vám ještě může poroučet?“
6095
6096
6097	XLVII.
6098
6099	Daimon přitáhl židli k Prokopovi a usedl.
6100	„Ano,“ začal zamyšleně, „je to až nemožno chápat. Prostě v dějinách není
6101	analogie moci, kterou vy máte v rukou. Budete dobývat světa s hrstkou lidí,
6102	jako Cortez dobýval Mexika. Ne, ani to není pravý obraz. S Krakatitem a
6103	stanicí držíte v šachu celý svět. Je to podivné, ale je to tak. Stačí hrst
6104	bílého prášku, a v určenou vteřinu vyletí do povětří, co poručíte. Kdo tomu
6105	může zabránit? Fakticky jste neobmezeným pánem světa. Budete udílet rozkazy,
6106	aniž vás kdo viděl. Je to směšné: můžete odtud ostřelovat pro mne a za mne
6107	Portugalsko nebo Švédsko; za tři za čtyři dny budou prosit o mír, a vy budete
6108	diktovat kontribuce, zákony, hranice, co vás napadne. V tuto chvíli je jediná
6109	velmoc; tou jste vy sám.
6110	Myslíte, že přeháním? Mám tu velmi obratné chlapíky schopné všeho. Vyhlaste
6111	pro švandu válku Francii. Někdy o půlnoci vyletí ministerstva, Banque de
6112	France, pošta, elektrárna, nádraží a několik kasáren. Příští noci letiště,
6113	arzenály, železniční mosty, muniční továrny, přístavy, majáky a silnice. Mám
6114	zatím jen sedm letadel; můžete trousit Krakatit, kde vám libo; pak se zapne
6115	stanice, a je to. Tak co, zkusíte to?“
6116	Prokopovi bylo jako ve snu. „Ne! Proč bych to dělal?“
6117	Daimon pokrčil rameny: „Protože můžete. Síla… se musí vybít. Má to za vás
6118	udělat nějaký stát, když to můžete vykonat sám? Já nevím, co všechno můžete
6119	provést; musí se začít, aby se to zkusilo; ručím vám za to, že tomu přijdete
6120	na chuť. Chcete být samovládcem světa? Dobrá. Chcete svět vyhladit? Budiž.
6121	Chcete jej obšťastnit tím, že mu vnutíte věčný mír, Boha, nový řád, revoluci
6122	či co? Proč ne? Jen začněte, na programu nezáleží; nakonec budete dělat jen
6123	to, co vám vnutí skutečnosti vámi vytvořené. Můžete rozbít banky, krále,
6124	industrialism, vojska, věčné bezpráví nebo co je vám libo; však se pak ukáže,
6125	co s tím bude dál. Začněte s čímkoliv; pak už to poběží samo. Jen nehledejte
6126	analogie v dějinách, neptejte se, co smíte; vaše postavení je bezpříkladné;
6127	žádný Čingischán nebo Napoleon vám nepovědí, co máte dělat a kde jsou vaše
6128	meze. Nikdo vám nemůže poradit; nikdo se nemůže vžít do bezuzdnosti vaší moci.
6129	Musíte být sám, chcete-li dojít až na kraj. Nikoho k sobě nepouštějte, kdo by
6130	vám chtěl klást hranice nebo směr.“
6131	„Ani vás, Daimone?“ ozval se Prokop ostře.
6132	„Ani mne ne. Já stojím na straně síly. Jsem starý, zkušený a bohatý;
6133	nepotřebuju nic, než aby se něco dělo a řítilo směrem, který určuje člověk. Mé
6134	staré srdce se bude těšit tím, co budete provádět. Vymyslete si to
6135	nejkrásnější, nejsmělejší a nejrajštější a uložte to světu právem své moci: ta
6136	podívaná mne odmění za to, že vám sloužím.“
6137	„Podejte mi ruku, Daimone,“ děl Prokop pln podezření.
6138	„Ne, spálil bych vás,“ usmál se Daimon. „Mám starou, prastarou horečku. Co
6139	jsem chtěl říci? Ano, jediná možnost síly je násilí. Síla je schopnost vnutit
6140	věcem pohyb; neujdete nakonec tomu, aby se všechno netočilo kolem vás.
6141	Zvykejte si na to předem; oceňujte lidi jen jako své nástroje nebo jako
6142	nástroje myšlenky, kterou si vezmete do hlavy. Vy chcete nemožné dobro;
6143	následkem toho budete asi velmi krutý. Nezastavujte se před ničím, chcete-li
6144	prosadit veliké ideály. Ostatně i to přijde samo sebou. Zdá se vám nyní, že je
6145	nad vaše síly, abyste – já nevím v jaké formě – vladařil na zemi. Budiž, ale
6146	není to nad sílu vašich nástrojů; vaše moc dosahuje dále než každá střízlivá
6147	rozvaha.
6148	Zařídíte si své věci tak, abyste byl nezávislý na komkoliv. Ještě dnes vás dám
6149	zvolit za předsedu zpravodajské komise; tím budete mít prakticky v rukou
6150	extinkční stanici; ostatně je zařízena v objektu, jenž je mým soukromým
6151	majetkem. Za chvíli uvidíte naše směšné kamarády; nepoplašte je žádnými
6152	velkými plány. Jsou na vás připraveni a přijmou vás s nadšením. Promluvíte k
6153	nim několik frází o blahu lidstva nebo co chcete; beztoho to zanikne v chaosu
6154	názorů, kterému se říká politické přesvědčení.
6155	Rozhodnete se sám, povedete-li první rány směrem politickým nebo hospodářským:
6156	tedy budete-li nejdřív bombardovat vojanské objekty nebo továrny a trati.
6157	První je efektnější, druhé zasahuje hlouběji. Můžete zahájit generální,
6158	kruhový útok nebo si vyberete radiální sektor; zvolíte anonymní rozvrat nebo
6159	veřejné a napohled šílené vyhlášení boje. Neznám vašeho vkusu; ostatně na
6160	formě nezáleží, jen když projevíte svou moc. Jste nejvyšším soudcem světa;
6161	odsuďte kohokoliv, naši lidé provedou váš rozsudek. Nepočítejte životů;
6162	pracujete ve velkém, a celý svět má miliardy životů.
6163	Hleďte, jsem průmyslník, novinář, bankéř, politik, vše, co chcete; zkrátka
6164	jsem zvyklý počítat, ohlížet se na okolnosti a kramařit s omezenými šancemi.
6165	Právě proto vám musím říci, a je to jediná rada, kterou vám dávám, než se
6166	chopíte vlády: nepočítejte a neohlížejte se. Jakmile se jednou ohlédnete,
6167	změníte se v plačící sloup jako žena Lotova. Já jsem rozum a číslo; hledím-li
6168	vzhůru, chtěl bych se rozplynout v šílenství a v nespočetnosti. Vše, co je,
6169	nevyhnutelně klesá z chaosu neomezenosti přes číslo k nicotě; každá velká síla
6170	se staví proti tomuto sestupnému pádu; každá velikost chce se stát
6171	nesmírností. Zahozena je síla, která se nepřelije přes staré hranice. Vám je
6172	dána do rukou moc vykonat nesmírné věci; jste jí hoden či chcete s ní žabařit?
6173	Já, starý praktik, vám pravím: myslete na šílené a bezměrné skutky, na rozměry
6174	bezpříkladné, na nesmyslné rekordy lidské moci; skutečnost vám uškubne padesát
6175	i osmdesát procent z každého velikého plánu; ale to, co zůstane, musí ještě
6176	být nesmírné. Pokoušejte se o nemožné, abyste uskutečnil aspoň nějakou
6177	neznámou možnost. Vy víte, jak velká věc je experiment; dobrá, všichni vladaři
6178	světa se nejvíc děsí toho, že by to měli zkusit jinak, neslýchaně a obráceně;
6179	nic není konzervativnější než lidské vládnutí. Vy jste první člověk na světě,
6180	který může pokládat celý svět za svou laboratoř. Toto jest svrchované pokušení
6181	na temeni hory: nedám ti vše, co je pod tebou, k požitku a rozkoši moci; ale
6182	je ti to dáno, abys toho dobýval, abys to předělal a zkusil něco lepšího, než
6183	je tento bídný a ukrutný svět. Světu je znovu a znovu třeba tvůrce; ale
6184	tvůrce, který není svrchovaným pánem a vládcem, je jenom blázen. Vaše myšlenky
6185	budou rozkazy; vaše sny budou dějinné převraty; a kdybyste nepostavil nic víc
6186	než svůj pomník, stojí to za to. Přijměte, co je vaše.
6187	A nyní půjdeme; čekají na nás.“
6188
6189
6190	XLVIII.
6191
6192	Daimon spustil motor a skočil do vozu. „Hned tam budeme.“ Auto se sváželo s
6193	Hory Pokušení do širokého údolí, letělo němou nocí, přesmyklo se přes pokojné
6194	sedlo a stanulo před rozlehlým dřevěným domem mezi olšemi; vypadalo to jako
6195	starý mlýn. Daimon vyskočil z vozu a vedl Prokopa k dřevěným schodům; ale tam
6196	se jim postavil do cesty člověk s vyhrnutým límcem. „Heslo?“ ptal se. „I kuš,“
6197	zahučel Daimon a strhl si automobilové brýle; člověk ustoupil a Daimon se hnal
6198	nahoru. Vešli do veliké nízké jizby, jež byla jako školní světnice: dvě řady
6199	lavic, pódium a katedra a tabule; jenomže tam bylo plno dýmu a výparů a křiku.
6200	Lavice byly přeplněny lidmi s klobouky na hlavách; všichni se hádali, na pódiu
6201	křičel rudovousý kolohnát, za katedrou stál suchý, pedantický stařík a zuřivě
6202	zvonil.
6203	Daimon šel rovnou k pódiu a skočil nahoru. „Kamarádi,“ křičel, a jeho hlas
6204	zněl nelidsky jako hlas racka. „Přivedl jsem vám někoho. Kamarád Krakatit.“
6205	Udělalo se ticho, Prokop se cítil uchopen a nešetrně omakáván padesáti páry
6206	očí; jako ve snu vystoupil na pódium a rozhlédl se nevidomě po zamžené jizbě.
6207	„Krakatit, Krakatit,“ hučelo to dole, a hukot stoupal ve křik: „Krakatit!
6208	Krakatit! Krakatit!“ Před Prokopem stojí krásné rozcuchané děvče a podává mu
6209	ruku: „Nazdar, kamaráde!“ Krátký horký stisk, vše slibující žeh očí, a už je
6210	tu dvacet jiných rukou: hrubých, pevných i vysušených žárem, vlhce studených i
6211	zduchovnělých; a Prokop se cítí zapnut v celý řetěz rukou, které si jej
6212	podávají a přisvojují. „Krakatit, Krakatit!“
6213	Pedantický stařík zvonil jako šílenec. Když to nic nepomohlo, vrhl se k
6214	Prokopovi a potřásl mu rukou; měl ručičku vyschlou a kožnatou, jako z
6215	pergamenu, a za ševcovskými brejličkami mu zářila ohromná radost. Dav zařval
6216	nadšením a utišil se. „Kamarádi,“ promluvil stařík, „přivítali jste kamaráda
6217	Krakatita… se spontánní radostí… se spontánní a živou radostí, která… které
6218	dávám výraz také z předsednického místa. Vítám tě v našem středu, kamaráde
6219	Krakatite. Vítáme také předsedu Daimona… a děkujeme mu. Žádám kamaráda
6220	Krakatita, aby usedl… jako host… na předsednickém pódiu. Delegáti ať se
6221	vysloví, mám-li dále říditi schůzi já… nebo předseda Daimon.“
6222	„Daimon!“
6223	„Mazaud!“
6224	„Daimon!“
6225	„Mazaud! Mazaud!“
6226	„K čertu s vašimi formalitami, Mazaude,“ zahučel Daimon. „Předsedejte a dost.“
6227	„Schůze pokračuje,“ křičel stařík. „Slovo má delegát Peters.“
6228	Rudovousý člověk se ujal opět slova; jak se zdálo, útočil na anglickou Labour
6229	Party, ale nikdo ho neposlouchal. Všechny oči se až hmotně opírají o Prokopa;
6230	tamhle v koutě veliké, blouznivé oči souchotináře; vyvalený, modrý pohled
6231	nějakého velkého vousatého chlapečka; kulaté a lesklé brýle examinujícího
6232	profesora; ježčí zarostlá očička mrkající z ohromného chundele šedivých
6233	chlupů; oči pátravé, nepřátelské, zapadlé, dětinské, svaté i podlé. Prokop
6234	těkal pohledem po natřískaných lavicích a ucukl, jako by se spálil: potkal se
6235	s pohledem rozcuchané dívky; prohnula se, jako by klesala do peřin, gestem
6236	vlnivým a jednoznačným. Utkvěl na divné holé hlavě, pod níž visel úzký
6237	kabátek; čertví je-li tomu tvoru dvacet let nebo padesát; ale než to rozřešil,
6238	svraskla se celá hlava širokým, nadšeným a poctěným úsměvem. Jeden pohled ho
6239	dráždil neodbytně; hledal jej mezi všemi, ale nenacházel ho.
6240	Delegát Peters skončil koktaje a zmizel v lavici celý rudý. Všechny oči
6241	dolehly na Prokopa napjatým a nutkavým očekáváním; stařík Mazaud něco formálně
6242	odbreptal a naklonil se k Daimonovi. Bylo bezdeché ticho; a Prokop se zvedl
6243	nevěda, co činí. „Slovo má kamarád Krakatit,“ ohlásil Mazaud mna si suché
6244	ručičky.
6245	Prokop se rozhlédl omámenýma očima: Cože mám dělat? Mluvit? Proč? Kdo jsou ti
6246	lidé? – Zachytil laní oči souchotináře, přísný a zkoumavý lesk brýlí, mrkající
6247	očka, oči zvědavé a cizí, lesklý a jihnoucí pohled krásné dívky; otevřela
6248	hříšná, horká ústa samou pozorností; v první lavici holý a svraštělý človíček
6249	visí na jeho rtech uchvácenýma očima. Usmál se na něj potěšen.
6250	„Lidé,“ začal tiše a jako ve snách, „v noci včerejší… jsem zaplatil nesmírnou
6251	cenu. Prožil jsem… a ztratil…“ Vší mocí se sebral. „Někdy zažiješ… bolest
6252	takovou, že… že už není jen tvá. I otevřeš oči a vidíš. Zatměl se vesmír a
6253	země tají dech útrapou. Svět musí být vykoupen. Neunesl bys své bolesti,
6254	kdybys trpěl jen ty sám. Vy všichni jste prošli peklem, vy všichni –“
6255	Rozhlédl se po světnici; vše mu splývalo v jakousi mdle zářící podmořskou
6256	vegetaci. „Kde máte Krakatit?“ zeptal se najednou podrážděně. „Kam jste jej
6257	dali?‘
6258	Stařík Mazaud zvedl opatrně porcelánovou svátost a vložil mu ji do rukou. Byla
6259	to táž krabice, kterou kdysi nechal ve svém laboratorním baráku u Hybšmonky.
6260	Otevřel víko a hrábl prsty do zrnitého prášku, mnul jej, rozmílal, čichal k
6261	němu, vložil si špetku na jazyk; poznal jeho svěravou, silnou hořkost a
6262	okoušel ji s rozkoší. „To je dobře,“ vydechl a tiskl tu drahocennou věc v obou
6263	dlaních, jako by si o ni ohříval zkřehlé ruce.
6264	„Ty jsi to,“ bručel polohlasně; „já tě znám; ty jsi výbušný živel. Přijde tvůj
6265	okamžik, a vydáš vše; tak je to dobře.“ Vzhlédl nejistě z podobočí: „Co byste
6266	chtěli vědět? Já rozumím jenom dvěma věcem: hvězdám a chemii. Krásné jsou…
6267	nesmírné rozlohy času, věčný pořádek a stálost, a božské počtářství vesmíru;
6268	říkám vám, že… nic není krásnějšího. Ale co mně jsou platny zákony věčnosti?
6269	Přijde tvůj okamžik, a vybuchneš; vydáš lásku, bolest, myšlenku, já nevím co;
6270	tvé největší a nejsilnější je jenom okamžik. Ty, ty nejsi vřazen do
6271	nekonečného řádu ani započítán do miliónů světelných let; a tedy… tedy ať to
6272	tvé nic stojí za to! Vybuchni plamenem nejvyšším. Cítíš se sevřen? Tak tedy
6273	roztrhni svůj crusher a rozmetej skálu. Udělej místo pro svůj jediný okamžik.
6274	Tak je to dobře.“
6275	Nechápal sám jasně, co mluví; ale unášelo ho temné puzení vyslovit něco, co mu
6276	hned zase unikalo. „Já… dělám jen chemii. Znám hmotu a… rozumím si s ní; to je
6277	všecko. Hmota se drobí vzduchem a vodou; štěpí se, kvasí, hnije, hoří, přijímá
6278	kyslík nebo se rozpadá; ale nikdy, slyšíte, nikdy při tom nevydá vše, co v ní
6279	je. A kdyby prošla celým koloběhem; kdyby se některý prášek země vtělil v
6280	rostlinu a v živé maso a stal se myslící buničkou mozku Newtonova, a umřel s
6281	ním a znovu se rozpadl, nevydal by všecko. Ale přinuťte jej… násilím, aby se
6282	roztříštil a rozpoutal; hle, vybuchl v tisícině vteřiny; nyní, nyní teprve
6283	vynaložil všechnu svou schopnost. A snad ani nespal; byl jenom spoután a dusil
6284	se, zápasil potmě a čekal, až přijde jeho okamžik. Vydat vše! Je to jeho
6285	právo. Já, já také musím vydat vše. Mám jenom zvětrávat a čekat… kvasit
6286	nečistě… a drobit se, aniž bych kdy… rázem… vydal celého člověka? Raději… to
6287	už raději v jediné vrcholné chvíli… a přese vše… Neboť já věřím, že je dobře
6288	vydat všecko. Ať je to dobré nebo špatné. Všecko je ve mně srostlé: dobré a
6289	zlé a nejvyšší. Kdo žije, dělá zlé i dobré, jako by se drobil. Dělal jsem to i
6290	to; ale nyní… musím vydat to nejvyšší. To je vykoupení člověka. Není to v
6291	ničem, co jsem udělal; je to zarostlé ve mně… jako v kameni. I musím se
6292	roztrhnout… mocí… jako se roztrhne náboj; a nebudu se ptát, co přitom
6293	roztříštím; ale bylo třeba… bylo mně třeba vydat to nejvyšší.“
6294	Zápasil se slovy, namáhal se obsáhnout něco nevýslovného; ztrácel to každým
6295	slovem, vraštil čelo a hledal v tváři naslouchajících, zda snad nepochytili
6296	smysl toho, co nebyl s to jinak vyslovit. Našel zářivou sympatii v čistých
6297	očích souchotináře a soustředěné úsilí ve vyjevených modrých očkách vousatého
6298	obra tam vzadu; svrasklý človíček pil jeho slova s bezmeznou oddaností
6299	věřícího a krásná dívka je přijímala, polo ležíc, milostnými záchvěvy těla.
6300	Zato ostatní tváře na něho civěly cize, zvědavě nebo s rostoucí lhostejností.
6301	Proč vlastně mluvím?
6302	„Prožil jsem,“ pokračoval tápavě a poněkud již rozdrážděn, „prožil jsem tolik…
6303	co člověk může prožít. Proč vám to říkám? Protože nemám dost na tom; protože…
6304	doposud nejsem vykoupen; nebylo v tom to nejvyšší. Je to… zapadlé v člověku
6305	jako ve hmotě síla. Hmotu musíš porušit, aby vydala svou sílu. Člověk se musí
6306	rozpoutat, a porušit, a roztříštit, aby vydal svůj nejvyšší plamen. Aá, to by…
6307	to by už bylo příliš, aby ani pak nenašel, že… že dosáhl… že… že…“
6308	Zakoktal se, zamračil se, hodil krabici s Krakatitem na katedru a usedl.
6309
6310
6311	XLIX.
6312
6313	Bylo chvíli rozpačité ticho.
6314	„A to je všechno?“ ozval se ze středu lavic výsměšný hlas.
6315	„To je všechno,“ zabručel Prokop znechucen.
6316	„Není.“ To řekl Daimon a vstal. „Kamarád Krakatit předpokládal, že delegáti
6317	mají dobrou vůli rozumět –“
6318	„Oho!“ zahlučelo to ve středu.
6319	„Ano. Delegát Mezierski už musí mít trpělivost, až domluvím. Kamarád Krakatit
6320	nám obrazně řekl, že je třeba,“ a tu Daimonův hlas zněl opět skřekem ptačím,
6321	„že je třeba zahájit revoluci bez ohledu na teorii etap; revoluci ničivou a
6322	výbušnou, ve které vydá lidstvo to nejvyšší, co v něm je utajeno. Člověk se
6323	musí roztříštit, aby vydal vše. Společnost se musí roztříštit, aby v sobě
6324	našla nejvyšší dobro. Vy se tady léta hádáte o nejvyšší dobro lidstva. Kamarád
6325	Krakatit nás poučil, že stačí uvést lidstvo v explozi, aby vyšlehlo daleko
6326	výše, než jak by mu chtěly předpisovat vaše debaty; a neohlížet se na to, co
6327	se přitom rozbije. Pravím, že kamarád Krakatit má pravdu.“
6328	„Má, má, má!“ Najednou se strhl křik a potlesk. „Krakatit! Krakatit!“
6329	„Ticho,“ překřikl je Daimon. „A jeho slova mají tím větší váhu, že jsou
6330	podložena faktickou mocí tento výbuch provést. Kamarád Krakatit není muž slov,
6331	nýbrž činu. Přišel, aby nám uložil přímou akci. A já vám říkám, že bude
6332	strašlivější, než se kdo odvážil snít. A vypukne dnes, zítra, do týdne –“
6333	Jeho slova zanikla v nepopsatelné vřavě. Vlna lidí se smýkla z lavic na pódium
6334	a obklopila Prokopa. Objímali ho, tahali ho za ruce a křičeli „Krakatit!
6335	Krakatit!“ Krásná dívka s vlasy rozpoutanými divě zápasila, aby se k němu
6336	prodrala klubkem lidí; vržena jich tlakem přilnula k němu hrudí; chtěl ji
6337	odstrčit, objala ho a něco horečně sykala cizím jazykem. Zatím na kraji pódia
6338	muž s brýlemi pomalu a tiše vykládal do prázdných lavic, že teoreticky není
6339	přípustno vyvozovat sociologické závěry z neústrojné přírody. „Krakatit,
6340	Krakatit,“ hučel dav, nikdo neseděl, Mazaud třepal zvonkem jako popelář; a
6341	najednou se na katedru vyšvihl černý mladý muž a vysoko nade všemi mával ve
6342	vztyčené ruce krabicí s Krakatitem.
6343	„Ticho,“ zařval, „a dolů! nebo vám to hodím pod nohy!“
6344	Nastalo náhlé ticho; klubko se smeklo z pódia a couvalo. Nahoře zůstal jen
6345	Mazaud se zvonkem v ruce, zmatený a bezradný, Daimon opřený o tabuli a Prokop,
6346	na němž dosud visela ta temnovlasá menáda.
6347	„Rosso,“ ozvaly se hlasy. „Srazte ho! Rosso dolů!“
6348	Mladý muž na katedře divoce těkal žhoucíma očima. „Nikdo se nehni! Mezierski
6349	chce na mne střelit. Hodím,“ zaryčel a zatočil krabicí.
6350	Dav couval mruče jako rozlícená šelma. Dva tři lidé zvedli ruce, jiní
6351	následovali; byla chvilka dusného mlčení.
6352	„Jdi dolů,“ rozkřikl se stařík Mazaud. „Kdo ti dal slovo?“
6353	„Hodím,“ hrozil Rosso napjatý jako luk.
6354	„To je proti jednacímu řádu,“ rozčilil se Mazaud. „Já protestuju a… skládám
6355	předsednictví.“ Mrštil zvonkem na zem a sestoupil z pódia.
6356	„Bravo, Mazaud,“ ozval se ironický hlas.
6357	„Tys tomu pomohl.“
6358	„Ticho,“ křičel Rosso a shazoval si vlasy s čela. „Já mám slovo. Kamarád
6359	Krakatit nám řekl: Přijde tvůj okamžik, a vybuchneš; udělej místo pro svůj
6360	jediný okamžik. – Dobrá, já jsem si vzal jeho slova k srdci.“
6361	„To nebylo tak myšleno!“
6362	„Ať žije Krakatit!“
6363	Někdo začal hvízdat.
6364	Daimon chopil Prokopa za loket a táhl ho k jakýmsi dvířkám za tabulí.
6365	„Můžete hvízdat,“ pokračoval Rosso výsměšně. „Nikdo z vás nehvízdal, když se
6366	před vás postavil tady ten cizí pán a… dělal místo pro svůj okamžik. Proč by
6367	to nezkusil někdo jiný?“
6368	„To je pravda,“ ozval se pokojný hlas.
6369	Krásné děvče se postavilo před Prokopa, aby ho krylo svým tělem. Chtěl ji
6370	odstrčit.
6371	„Není to pravda,“ křičela s očima planoucíma. „On… on je…“
6372	„Buď tiše,“ sykl Daimon.
6373	„Poroučet dovede každý,“ mluvil Rosso zimničně. „Pokud mám tohle v ruce,
6374	poroučím já. Mně je jedno, pojdu-li. Nikdo nesmí ven odtud! Galeasso, hlídej
6375	dveře! Tak, teď si promluvíme.“
6376	„Ano, teď si promluvíme,“ ozval se Daimon ostře.
6377	Rosso se bleskem obrátil k němu; ale v tom okamžiku se vyřítil z lavic
6378	modrooký obr s hlavou skloněnou jako beran, a dříve než se Rosso otočil,
6379	popadl ho za nohy a podtrhl mu je; hlavou dolů letěl Rosso z katedry. V
6380	úděsném tichu bouchne a zapraská hlava na prknech, a z pódia se kutálí víčko
6381	porcelánové krabice dolů a pod škamna.
6382	Prokop se hnal k bezduchému tělu; na Rossových prsou, na tváři, po zemi, v
6383	kalužích krve byl rozsypán bílý prášek Krakatitu. Daimon jej zadržel; a tu již
6384	se rozpoutal křik a několik lidí běželo na pódium. „Nešlapat na Krakatit,
6385	vybuchne to,“ kázal nějaký roztřesklý hlas, ale už se vrhali na zem a sbírali
6386	bílý prášek do krabiček od sirek, rvali se, váleli se v klubku na zemi.
6387	„Zamkněte dveře,“ zaryčel kdosi. Světlo zhaslo. V tu chvíli rozkopl Daimon
6388	dvířka za tabulí a vytáhl Prokopa do tmy.
6389	Posvítil si kapesní baterkou. Byl to kumbálek bez oken, stoly nakladené na
6390	sobě, pivní tácky, nějaké zatuchlé šatstvo. Rychle táhl Prokopa dál: kyselá
6391	černá díra chodby, černé a úzké schody dolů. Na schodech je dohonila
6392	rozcuchaná dívka. „Jdu s vámi,“ šeptala a zaryla prsty do Prokopovy paže.
6393	Daimon vyrazil na dvůr kmitaje před sebou kruhem světla; byla propastná tma.
6394	Vytrhl vrátka a pádil na silnici; a než Prokop doběhl k vozu, pokoušeje se
6395	střásti dívku, hrčel motor a Daimon skočil k volantu. „Rychle!“ Prokop se vrhl
6396	do vozu a děvče za ním; vůz sebou trhl a letěl do tmy. Byla ledová zima; děvče
6397	se třáslo v tenkých šatech, i zabalil ji Prokop do kožišiny a sám se vtiskl do
6398	druhého kouta. Vůz uháněl špatnou měkkou cestou, zmítal se z boku na bok,
6399	vysazoval a opět rachotivě nabíral rychlosti. Prokop mrzl a uhýbal, kdykoliv
6400	jej náraz vozu hodil k schoulené dívce. Svezla se k němu. „Je ti zima, viď?“
6401	šeptala, rozevřela kožišinu a halila ho do ní táhnouc ho k sobě. „Ohřej se,“
6402	vydechla s šimravým smíchem a přimkla se k němu celým tělem; byla horká a
6403	kyprá, jako by nahá byla. Její rozpoutané vlasy vydechovaly pach hořký a
6404	divoký, dráždily ho na tvářích a oslepovaly mu oči. Mluvila k němu zblizoučka
6405	cizím jazykem, opakovala to ještě tišeji, ještě tišeji, brala jeho boltec mezi
6406	jemně jektající zuby; a náhle mu leží na prsou a vniká do jeho úst neřestným,
6407	zkušeným, vláhyplným polibkem. Hrubě ji odstrčil; vztyčila se žasnouc, uraženě
6408	odsedla a pohybem ramen smekla se sebe kožišinu; dulo mrazivě, i zvedl kožich
6409	a položil jí jej znovu na ramena. Hodila sebou vztekle, vzdorovitě strhla
6410	kožišinu a nechala ji válet na dně vozu. „Jak chcete,“ zabručel Prokop a
6411	odvrátil se.
6412	Vůz vyjel opět na tvrdou cestu a rozehnal se vyjící rychlostí. Z Daimona
6413	nebylo vidět než záda zježená kozími chlupy. Prokop se zalykal studeným
6414	větrem; ohlédl se po dívce, otočila si vlasy kolem krku a zajíkala se zimou ve
6415	svých lehkých šatečkách. Bylo mu jí líto; sebral kožich a hodil jej na ni;
6416	odstrkovala jej v rozlíceném vzdoru, a tu ji celou omotal kožišinou s hlavou a
6417	se vším všudy jako balík a sevřel ji pažema: „Ani se nehnout!“
6418	„Co, už zas vyvádí?“ hodil Daimon pokojně od volantu. „Nu tak ji…“
6419	Prokop dělal, jako by přeslechl jeho cynismus; ale spoutaný balík v jeho
6420	pažích se počal tiše chichtat.
6421	„Je to hodná holka,“ pokračoval Daimon lhostejně. „Tvůj tatík byl spisovatel,
6422	viď?“ Balík pokývl; a Daimon řekl Prokopovi jméno tak známé, tak osvícené a
6423	čisté, že Prokop ustrnul a mimoděk uvolnil své drsné sevření. Balík sebou
6424	zavrtěl a vyhoupl se mu na klín; zpod kožišiny vyčouhly krásné, hříšné nohy a
6425	dětsky se bimbaly ve vzduchu. Přetáhl přes ně kožich, aby nemrzla; považovala
6426	to nejspíš za hru, dusila se tichým smíchem a kopala vyhazujíc nohama. Sevřel
6427	ji co nejníže mohl; tu zas nahoře vyklouzla plná děví ruka a vjela mu do
6428	obličeje v divé a milostné hře, rvala ho za vlasy, dráždila na krku, dobývala
6429	se prsty do jeho sevřených úst. Nechal ji posléze činit; dotkla se jeho čela,
6430	našla je přísně svraštěné a utrhla, jako by se spálila; teď je to bojácná
6431	dětská pracička, která neví, co smí; kradmo se blíží k jeho tváři, dotkne se
6432	jí, ucukne, znovu se dotkne, pohladí a lehce, bázlivě se položí na hrubou líc.
6433	V kožichu to hluboce vzdychlo a znehybnělo.
6434	Auto se protáčí spícím městečkem a klesá do širého kraje. „Tak co,“ obrací se
6435	Daimon, „co říkáte kamarádům?“
6436	„Tiše,“ šeptá nehybný Prokop „usnula.“
6437
6438
6439	L.
6440
6441	Vůz zastavil v černém, lesnatém údolí. Prokop rozeznal potmě těžné věže a
6442	haldy. „Tak, tady jsme,“ zabručel Daimon. „To je můj rudný důl a hamr; nestojí
6443	to za nic. Nu, vystupte!“
6444	„Mám ji tady nechat?“ ptal se Prokop tiše.
6445	„Koho? Aha, vaši krasavici. Probuďte ji, zůstaneme tady.“
6446	Prokop opatrně vystoupil nesa ji v náručí. „Kam ji mám položit?“
6447	Daimon odemykal ponurý dům. „Co? Počkejte, já tu mám několik pokojů. Můžete ji
6448	položit… já vás tam dovedu.“
6449	Rozsvítil a vedl ho studenými kancelářskými chodbami; konečně vešel do jedněch
6450	dveří a otočil kontakt. Byl to ošklivý nevyvětraný pokoj se zválenou postelí a
6451	spuštěnou žaluzií. „Aha,“ bručel Daimon, „nocoval tu asi… jeden známý. Moc
6452	pěkné to tu není, že? Nu, jako u mládence. Položte ji sem na postel.“
6453	Prokop opatrně složil tiše oddychující balík. Daimon přecházel a mnul si ruce.
6454	„Půjdeme teď do naší stanice. Je nahoře, na kopci, deset minut odtud. Nebo
6455	chcete zůstat tady?“ Přistoupil k spící dívce, rozhodil cíp kožichu a odkryl
6456	její nohy až nad kolena. „Je krásná, viďte? Škoda že jsem tak starý.“
6457	Prokop se zamračil a zahalil jí nohy. „Ukažte mi vaši stanici,“ řekl suše.
6458	Ústy Daimonovými trhl úsměšek. „Pojďte.“
6459	Vedl ho dvorem. Ve strojovně se svítí, mašiny supají, po dvoře se potlouká
6460	topič s rukávy vyhrnutými a kouří dýmčičku. Nahoru do stráně vede lanová dráha
6461	na rudné vozíky a její konstrukce se rýsuje mrtvě jako ještěří žebra. „Musel
6462	jsem zavřít tři jámy,“ vykládá Daimon. „Nevyplácí se to. Už bych to dávno
6463	prodal, nebýt stanice. Pojďte tudy.“ Pustil se po příkré pěšině lesem a do
6464	kopce; Prokop jej sledoval jen po zvuku; byla černá tma a časem skanula ze
6465	smrků těžká krůpěj. Daimon se zastavil a s námahou oddechoval. „Jsem stár,“
6466	řekl, „už nemám dechu jako dřív. Musím víc a více spoléhat na lidi… Dnes nikdo
6467	na stanici není; kamarád telegrafista zůstal tam, s nimi… To je jedno;
6468	pojďte!“
6469	Temeno kopce bylo rozryté jako bojiště: opuštěné těžné věže, drátěná lana,
6470	ohromné pusté haldy; a na největší haldě nahoře dřevěný baráček s anténami.
6471	„To je… stanice,“ supěl udýchaný Daimon. „Stojí… na čtyřiceti tisících tunách
6472	magnetitu. Přirozený kondenzátor, rozumíte? Celý kopec… je ohromná síť drátů.
6473	Někdy vám to vyložím podrobně. Pomozte mi nahoru.“ Vydrápali se po sypké
6474	haldě; těžký štěrk se jim s rachotem svážel pod nohama; ale konečně tady, tady
6475	je stanice –
6476	Prokop ustrnul nevěře svým očím: vždyť je to jeho laboratorní barák, tam doma,
6477	v polích nad Hybšmonkou! tady ty nenatřené dvéře, pár světlejších prken od
6478	poslední správky, suky podobné očím – Jako vyjevený hmátl na veřeje: ovšem,
6479	tuhle je ten rezavý ohnutý hřebík, který sám kdysi zatloukl! „Kde se to tu
6480	vzalo?“ vyhrkl bezdeše.
6481	„Co?“
6482	„Ten barák.“
6483	„Ten už tu stojí léta,“ řekl Daimon lhostejně. „Co na něm máte?“
6484	„Nic.“ Prokop oběhl celý domek hmataje po stěnách a oknech. Ano, tady je ta
6485	štěrbina, prasklé dřevo, vyražená tabulka v okně; vypadlý suk, pravdaže, a z
6486	nitra zalepený papírem. Třesoucí se rukou přejížděl známé ubohé podrobnosti;
6487	všecko je, jak to bylo, všecko…
6488	„Nu tak,“ ozval se Daimon, „už jste si to prohlédl? Otevřte, vy máte klíč.“
6489	Prokop jel rukou do kapsy. Nu ovšem, měl s sebou klíč od své staré laboratoře…
6490	tam doma; vstrčil jej do visacího zámku, odemkl a vešel dovnitř; a – jako tam
6491	doma – hmátl mechanicky vlevo a otočil kontaktem, který měl místo knoflíku
6492	hřebík – jako tam doma. Daimon vešel za ním. Bože, tady je můj kavalec dosud
6493	neustlaný; mé umyvadlo, džbán s okrajem potlučeným, houba, ručník, vše –
6494	Otočil se do rohu; a to jsou ta stará železná kamínka s rourou spravovanou
6495	drátem, bednička s uhelným mourem, a tam je rozbitá lenoška s nohama
6496	pokleslýma, a čouhá z ní koudel a stočený drát; tady je ten cvoček v podlaze,
6497	a tu je to propálené prkno, a skříň, skříň na šaty – Otevřel ji; klátily se
6498	tam nějaké zvadlé kalhoty.
6499	„Skvělé to tu není,“ poznamenal Daimon. „Náš telegrafista je takový – nu,
6500	podivín. Co říkáte aparátům?“
6501	Prokop se obrátil ke stolu jako v snách. Ne, to tu nebylo, nenene, to sem
6502	nepatří: místo nářadí chemikova je na jednom konci pultu tuctová lodní
6503	radiostanice s položeným sluchátkem, přijímací aparát, kondenzátory,
6504	variometr, regulátor, pod stolem obyčejný transformační agregát; a na druhém
6505	konci –
6506	„Tamto je normální stanice,“ vysvětloval Daimon, „na obyčejné hovory. To druhé
6507	je naše extinkční stanice. Tou posíláme ty antivlny, protiproudy, umělé
6508	magnetické bouře nebo jak to chcete jmenovat. To je celé naše tajemství.
6509	Vyznáte se v tom?“
6510	„Ne.“ Prokop zběžně přehlédl aparáty zcela nepodobné všemu, co znal. Mělo to
6511	spoustu odporů, jakousi drátěnou mřížku, cosi podobného katodové trubici,
6512	nějaké izolované bubny či co a podivný koherer, relé a tastr s kontakty;
6513	nevěděl, co to vůbec je. Nechal aparátu a koukal na strop, je-li na něm také
6514	ta divná kresba dřeva, která mu tam doma vždycky připomínala hlavu starce.
6515	Ano, je je je tam. A tamhle je to zrcátko s uraženým rohem –
6516	„Co říkáte aparátu?“ ptal se Daimon.
6517	„Je – eh – to je první konstrukce, že? Je to ještě příliš složité.“ Padl očima
6518	na fotografii, jež byla opřena o jakousi indukční cívku. Vzal ji do rukou;
6519	byla to opojně krásná dívčí hlava. „Kdo je to?“ ptal se chraptivě.
6520	Daimon mu nahlédl přes rameno. „Copak ji nepoznáváte? To je ta vaše krasavice,
6521	co jste si ji sem přivezl v náručí. Skvostná holka, že?“
6522	„Jak se sem dostala?“
6523	Daimon se ušklíbl. „Nu, asi ji zbožňuje náš telegrafista. Nechtěl byste
6524	zapnout tamten veliký kontakt? Ten pákový. – Je to ten scvrklý človíček,
6525	nevšiml jste si ho? Seděl v první lavici.“
6526	Prokop hodil fotografii na stůl a zapnul kontakt. Po drátěné mřížce přeběhla
6527	modrá jiskra. Daimon si pohrál prsty na tastru; tu začal celý aparát
6528	světélkovat krátkými modrými zášlehy. „Tak,“ vydechl Daimon spokojeně a
6529	zadíval se bez hnutí do sršících jisker.
6530	Prokop popadl fotografii horečnýma rukama. Nu ovšem, rozumí se, to je to děvče
6531	dole; o tom nemůže býti pochyby. Ale kdyby… kdyby snad měla závoj, a
6532	kožišinku, zrosenou kožišinku až po ústa… a rukavičky – Prokop zaťal zuby. To
6533	není možno, že by jí byla tak podobna! Nachmuřil oči stíhaje unikající vidinu:
6534	zas viděl dívku v závoji, tiskne k prsoum zapečetěnou obálku a teď, teď k němu
6535	obrací čistý a zoufalý pohled –
6536	Bez sebe rozechvěním srovnával obrázek s uniklou podobou. Bože na nebi, jak
6537	vlastně vypadala? Vždyť já to nevím, lekl se; vím jen, že byla zastřená a
6538	krásná. Krásná byla a zastřená, a nic víc, nic víc jsem neviděl. A tohle, ten
6539	obrázek tady, veliké oči a ústa vážná a jemná, to že je ta – ta – ta spící
6540	dole? Ta má přec ústa rozevřená, hříšná a rozevřená ústa a vlasy rozpoutané, a
6541	nedívá se tak – nedívá se tak – Zrosený závoj mu zastřel oči. Ne, to je
6542	nesmysl; toto vůbec není to děvče dole, a není jí ani podobna. Toto je tvář té
6543	zastřené, jež přišla v hoři a úzkosti; její čelo je klidné a oči jsou
6544	zastíněny bolestí; a ke rtům se jí lepí závoj, hustý závoj s rosičkou dechu –
6545	Proč tehdy jej nezvedla, abych ji poznal!
6546	„Pojďte, něco vám ukážu,“ ozval se Daimon a táhl Prokopa ven. Stáli na vrcholu
6547	haldy; pod jejich nohama temná a spící země do nedozírna. „Dívejte se tamhle,“
6548	řekl Daimon a ukazoval rukou k obzoru. „Nevidíte nic?“
6549	„Nic. Ne, je tam světélko. Slabá záře.“
6550	„Víte, co to je?“
6551	Tu zahučelo slabě, jako by zaryl vítr v noční tišině. „Hotovo,“ děl Daimon
6552	slavnostně a smekl čepici. „Good night, kamarádi.“
6553	Prokop se k němu tázavě obrátil.
6554	„Nerozumíte?“ povídal Daimon. „Teď teprve k nám doletěl výbuch. Padesát
6555	kilometrů vzdušné čáry. Přesně dvě a půl minuty.“
6556	„Jaký výbuch?“
6557	„Krakatit. Ti pitomci si to cpali do sirkových škatulek. Myslím, že už budeme
6558	mít od nich pokoj. Svoláme nový sjezd – bude nový výbor –“
6559	„Vy – jste je –“
6560	Daimon přikývl. „S nimi se nedalo pracovat. Jistě že se hádali do poslední
6561	chvíle o taktiku. Nejspíš tam hoří.“
6562	Na obzoru bylo vidět jen slaboučkou červenou záři.
6563	„Zůstal tam i vynálezce naší stanice. Zůstali tam všichni. Teď tedy to vezmete
6564	do ruky sám – Hleďte, poslouchejte, jak je ticho. A přece odtud, tady z těch
6565	drátů, šlehá do prostoru němá a přesná kanonáda. Teď jsme zastavili všechny
6566	bezdrátové spoje, a telegrafistům to práská do uší, krach, krach! Ať se
6567	vztekají. Zatím se pan Tomeš někde v Grottup pachtí dodělat Krakatit – Nenajde
6568	to nikdy. A kdyby, kdyby! v tom okamžiku, jak by se mu to pod rukou sloučilo,
6569	byl by konec – Tak jen pracuj, staničko, jiskři potichu a bombarduj celý
6570	vesmír; nikdo, nikdo kromě vás nebude pánem Krakatitu. Teď jste jen vy, vy
6571	sám, vy jediný –“ Položil mu ruku na rameno a ukázal mlčky kolem dokola: celý
6572	svět. Byla tma bezhvězdná a pustá; jen na obzoru žířila nízká ohnivá záplava.
6573	„Ah, jsem unaven,“ zívl Daimon. „Byl to slušný den. Pojďme dolů.“
6574
6575
6576	LI.
6577
6578	Daimon spěchal, aby už byl doma. „Kde je vlastně Grottup?“ zeptal se Prokop
6579	zčistajasna, když už byli dole.
6580	„Pojďte,“ děl Daimon, „ukážu vám to.“ Dovedl ho do tovární kanceláře a k
6581	nástěnné mapě. „Tady,“ ukázal ohromným nehtem na mapě podškrtávaje malé
6582	kolečko. „Nechcete pít? To vás zahřeje.“ Naléval sobě i Prokopovi do skleniček
6583	něco černého jako smůla. „Na zdraví.“ Prokop do sebe obrátil kalíšek a zajíkl
6584	se; bylo to jako rozžhavené železo a hořké jako chinin; hlava se mu zatočila
6585	nesmírnou závratí. „Už nechcete?“ vycenil Daimon žluté zuby. „Škoda. Nechcete
6586	nechat čekat svou krasotinku, že?“ Pil sklenku po sklence; oči mu zeleně
6587	blýskaly, chtěl žvanit, ale jazyk mu tuhl. „Poslyšte, vy jste chlapík,“
6588	prohlašoval. „Zítra se do toho dejte. Starý Daimon vám udělá všechno, nač si
6589	vzpomenete.“ Zvedl se toporně a klaněl se mu až po pás. „Tak je to v pořádku.
6590	A teď – poč-počkejte –“ Počaly se mu plést všechny jazyky světa; pokud Prokop
6591	rozuměl, byly to nejhrubší oplzlosti; nakonec bručel nesmyslnou písničku,
6592	trhal sebou jako v padoucnici a ztrácel vědomí; na rtech mu vystoupila žlutá
6593	pěna.
6594	„Hej, co je vám?“ křičel Prokop a zatřásl jím.
6595	Otevřel těžce a blbě skelné oči. „Co… co je?“ blábolil, trochu se zvedl a
6596	otřásl se. „Aha, já – já jsem – To nic není.“ Promnul si čelo a křečovitě
6597	zíval. „A-ano, já vás dovedu do vašeho pokoje, že?“ Byl ošklivě zsinalý a celý
6598	jeho tatarský obličej váčkovitě splaskl; vrávoral nejistě, jako by mu ztuhly
6599	údy. „Tak pojďte.“
6600	Šel rovnou do pokoje, kde nechali spící dívku. „Aa,“ křikl ve dveřích,
6601	„krasavice se probudila. Račte dál.“
6602	Klečela u kamen; patrně právě zatopila, a dívala se do praskajícího plamene.
6603	„Vida, jak to tu poklidila,“ bručel Daimon uznale. Skutečně, bylo vyvětráno a
6604	trapný nelad pokoje kupodivu zmizel; bylo tu nenáročně a příjemně jako v
6605	pokojné domácnosti.
6606	„Hleďme, co dovedeš,“ divil se Daimon. „Holka, ty bys už měla zakotvit.“
6607	Vstala a neobyčejně se začervenala i zmátla. „Nu, jen se neplaš,“ cenil se
6608	Daimon. „Tedy ten kamarád se ti líbí, viď?“
6609	„Líbí,“ řekla prostě a šla zavřít okno a spustit žaluzii.
6610	Kamna teple zadýchala do světlého pokoje. „Děti, máte to tu pěkné,“ liboval si
6611	Daimon a nahříval si ruce u kamen. „Hned bych tu zůstal.“
6612	„Jen si jdi,“ vyhrkla rychle.
6613	„Sejčas, holubičko,“ zubil se Daimon. „Mně… mně je teskno bez lidí. Koukej,
6614	tvůj přítel je jako zařezaný. Počkej, já mu domluvím.“
6615	Rozzlobila se prudce. „Nic mu nedomluvíš! Ať je, jaký chce!“
6616	Zvedl chlupaté obočí přeháněje úžas. „Copak? copak? snad jsi se do něho ne-
6617	nezami –“
6618	„Co je ti po tom?“ přerušila ho blýskajíc očima. „Kdo tě tu potřebuje?“
6619	Řehtal se tiše opřen o kamna. „Kdybys věděla, jak ti to sluší! Holka, holka, i
6620	na tebe to jednou přišlo doopravdy? Ukaž se!“ Chtěl ji vzít za bradu;
6621	ustoupila blednouc hněvem a ukázala zuby.
6622	„Cože? I kousat chceš? S kýmpak jsi včera zas byla, že jsi tak – Aha, já už
6623	vím; Rosso, viď?“
6624	„To není pravda,“ křikla se slzami v hlase.
6625	„Nechte ji,“ ozval se Prokop příkře.
6626	„Nunu, vždyť o nic nejde,“ bručel Daimon. „Tak abych vám nepřekážel, že?
6627	Dobrou noc, děti.“ Couval a tlačil se ke zdi; a než Prokop vzhlédl, byl pryč.
6628	Prokop si přitáhl židli k hučícím kamnům a zadíval se do plamene; ani se po ní
6629	neohlédl. Slyšel ji, jak váhavě, po špičkách přechází po pokoji, zamyká a něco
6630	rovná; neví už co, stojí a mlčí – Divná je moc plamene a plynoucích vod;
6631	člověk se zahledí, omámí, zastaví; nemyslí už, neví a nevzpomíná, ale děje se
6632	v něm všechno, co kdy žil, co kdy žil, bez tvaru a bez času.
6633	Klapl jeden pohozený střevíček a druhý; asi se zouvá. Jdi spat, děvče; až
6634	usneš, podívám se, komu jsi podobna. Tichounce přešla a zastavila se; zas něco
6635	přerovnává, bůhví proč to tu chce mít tak pěkné a čisté. A najednou před ním
6636	klečí na kolenou a vztahuje sličné ruce k jeho noze. „Zuju ti boty, nechceš?“
6637	povídá tiše.
6638	Vzal její hlavu do dlaní a obrátil ji k sobě. Krásná, poddajná a podivně
6639	vážná. „Znala jsi Tomše?“ ptal se chraptivě.
6640	Přemýšlela a zavrtěla hlavou.
6641	„Nelži! Ty jsi – ty jsi – Máš vdanou sestru?“
6642	„Nemám.“ Vydrala se mu prudce z dlaní. „Proč bych ti lhala? Všechno ti řeknu
6643	naschvál abys věděl – na-schvál – Já já jsem zkažená holka.“ Zaryla se mu
6644	tváří do kolen. „Všichni mne všich-ni abys to věděl –“
6645	„I Daimon?“
6646	Neodpověděla, jenom se otřásla. „Mů-můžeš mne kopnout já jsem óó nnnenesahej
6647	na mne – já jsem kdy-bys věděl…“ Zrovna ztuhla.
6648	„Nech toho,“ křikl zmučen a násilím zvedl jí hlavu. Její oči široce zely
6649	úzkostí a zoufáním. Pustil ji a zaúpěl. Byla to taková podoba, že se zalykal
6650	úděsem. „Mlč, mlč aspoň,“ mručel s hrdlem sešněrovaným.
6651	Znovu se mu zaryla tváří do klína. „Nech mne já musím vvvšechno… Já já začala
6652	když mně bylo tři-třináct…“ Zacpal jí dlaní ústa; kousala ho do ruky a mumlala
6653	svou děsnou zpověď mezi jeho prsty. „Buď tiše,“ křičel, ale dralo se to z ní,
6654	jektala zuby a třásla se, mluvila, koktala – Jakžtakž ji umlčel. „Óó,“
6655	sténala, „kdybys… věděl… co… co lidé… co dě-lají! A každý, každý byl ke mně
6656	tak hrubý… Jako bych ani… ani zvíře, ani kámen nebyla!“
6657	„Přestaň,“ vydechl bez sebe a nevěda co činit hladil ji třesoucími se pahýly
6658	prstů po hlavě. Vzdychla uklidněně a znehybněla; cítil její palčivý dech a tep
6659	jejího hrdla.
6660	Začala se tiše chichtat. „Ty sis myslel, že spím… tam ve voze. Já jsem
6661	nespala, já já jsem tak jenom naschvál dělala… a čekala jsem, že začneš… jako
6662	jiní. Vždyťs věděl, co jsem a jaká jsem… A… ty ses jen mračil a držels mne,
6663	jako bych byla malá holčička, jako bych… nějaká… svátost byla…“ Uprostřed
6664	smíchu jí vytryskly slzy. „Já já byla najednou já nevím proč tak ráda jako
6665	nikdy jako nikdy – a pyšná – a styděla jsem se hrozně, ale… přitom mně bylo
6666	tak krásně –“ Štkajícími ústy mu líbala kolena. „Vy… vy jste mne ani
6667	neprobudil… a položil… jako svátost… a nohy zakryl, a nic neřekl –“ Rozplakala
6668	se nadobro. „Já já vám budu sloužit, nechte mne nechte mne… já vám zuju boty…
6669	Prosím vás, prosím vás nezlobte se, že jsem dělala, jako bych spala! Prosím
6670	vás –“
6671	Chtěl jí zvednout hlavu; líbala mu ruce. „Proboha, neplačte!“ vyhrkl.
6672	„Kdo?“ protáhla udivena a přestala plakat. „Proč mně vykáte?“ Obracel jí tvář
6673	nahoru; bránila se vší silou a zavrtávala se mu do kolen. „Ne, ne,“ drkotala s
6674	hrůzou a smíchem. „Já jsem uřvaná. Já já bych se vám… nelíbila,“ vydechla tiše
6675	a schovávala uplakanou tvář. „Když jste tak… dlouho… nešel! Já vám budu
6676	sloužit a psát dopisy… já já se naučím psát na stroji, já umím pět řečí –
6677	nevyženete mne? Když jste tak dlouho nešel, myslela jsem co co všechno bych
6678	udělala… a on mi to zkazil on mluvil jako bych… jako bych byla… A není to
6679	pravda… já já už jsem řekla všechno; já budu… já udělám co řeknete… já chci
6680	být hodná –“
6681	„Vstaňte, prosím vás!“
6682	Posadila se na paty, složila ruce v klín a hleděla na něho jako u vytržení.
6683	Nyní… nebyla už podobna oné v závoji; vzpomněl si na štkající Anči. „Už
6684	neplačte,“ zabručel měkce a nejistě.
6685	„Vy jste krásný,“ vydechla s obdivem. Začervenal se a mručel nevěda co.
6686	„Jděte… spat,“ zajíkal se a pohladil ji po palčivé líci.
6687	„Neošklivím se vám?“ šeptala zrůžovělá.
6688	„Ne, naprosto ne.“ Nehnula se a pohlížela na něho úzkostiplnýma očima; i
6689	sklonil se k ní a políbil ji; zarděla se a vrátila mu to zmateně a neobratně,
6690	jako by líbala poprvé. „Jdi spat, jdi,“ zamumlal rozpačitě, „já ještě… musím…
6691	něco rozvážit.“
6692	Vstala poslušně a počala se tiše svlékat. Usedl do kouta, aby jí nepřekážel.
6693	Odkládala šaty beze studu, ale také bez nejmenší frivolnosti, prostě a
6694	samozřejmě jako žena ve své rodině; nespěchajíc rozepíná knoflíčky a rozvazuje
6695	tkanice, tichounce skládá prádlo, smeká zvolna punčochy se silných a
6696	dokonalých nohou; zamyslí se, hledí k zemi a hraje si po dětsku dlouhými,
6697	bezúhonnými prsty chodidel; pohlédne na Prokopa, usměje se ruměnou radostí a
6698	šeptá: „Já jsem tiše.“ Prokop ve svém koutě trne sotva dýchaje: vždyť je to
6699	opět ona, dívka v závoji; toto silné, vyspělé a překrásné tělo je její; takto
6700	vážně a krásně odkládá šat po šatu, tak jí splývají vlasy po pokojných
6701	ramenou, tak, právě tak si hladí, zamyšlena a schoulena, plné a matné paže, a
6702	takto, takto – Zavřel oči s tlukoucím srdcem. Zda jsi ji kdysi nevídal,
6703	svíraje oči v nejpustší samotě, jak stojí pod tichou lampou rodiny, obrací k
6704	tobě tvář a něco praví, co jsi neslyšel? Zda jsi tehdy, mačkaje si ruce mezi
6705	koleny, nezahlédl pod víčky semknutými pohyb její ruky, pohyb prostý a sličný,
6706	v němž byla všechna mírná a mlčelivá radost domova? Jednou se ti zjevila,
6707	stála k tobě zády s hlavou nad něčím skloněnou; a jindy jsi ji viděl čtoucí
6708	pod večerní lampou. Je toto snad jen pokračování, a zmizelo by to, kdybych
6709	otevřel oči, a nezbylo by nic než samota?
6710	Otevřel oči. Dívka ležela v posteli, přikryta až po bradu, a upírala na něho
6711	oči v strašně pokorné lásce. Přistoupil k ní, sklonil se nad její tvář,
6712	studoval její rysy s prudkou a netrpělivou pozorností. Vzhlédla tázavě a
6713	dělala mu místo po svém boku. „Nene,“ zamručel a políbil ji lehce na čelo.
6714	„Jen spi.“ Zavřela poslušně oči a ani nedýchala.
6715	Vrátil se po špičkách do svého kouta. Ne, není jí podobna, ujišťoval se. Zdálo
6716	se mu, že na něho hledí zpod přivřených víček; mučilo ho to, nemohl ani
6717	myslet; mračil se, odvrátil hlavu, ale konečně vyskočil a po špičkách se šel
6718	na ni podívat. Měla oči zavřené, ani nedýchala; byla sličná a oddaná. „Spi,“
6719	zašeptal. Pokývla maličko hlavou. Zhasil a hmataje rukama se vrátil po
6720	špičkách do svého kouta u okna.
6721	Po předlouhé, přeteskné době se kradl ke dveřím jako zloděj. Neprobudí se?
6722	Váhal s rukou na klice, s bouchajícím srdcem otevřel a vykradl se na dvůr.
6723	Je dosud noc. Prokop se rozhlédl mezi haldami a přelezl plot. Dopadl na zem,
6724	očistil se a hledal silnici.
6725	Je stěží vidět na cestu. Prokop se rozhlíží a chvěje se chladem. Kam, kam
6726	vlastně? Do Balttinu?
6727	Šel několik kroků a zastavil se; stojí a kouká do země. Tedy do Balttinu?
6728	Škytl hrubým, bezslzným pláčem a obrátil se na patě.
6729	Do Grottup!
6730
6731
6732	LII.
6733
6734	Divně se točí dráhy světa. Kdybys sčetl všechny své kroky a cesty, jakou
6735	složitou podobu by to nakreslilo? Neboť svými kroky rýsuje každý svou mapu
6736	země.
6737	Byl večer, když stál Prokop před mřížovým plotem grottupských závodů. Je to
6738	rozsáhlé barákové pole, ozářené mlhovými koulemi obloukových lamp; ještě svítí
6739	jedno nebo dvě okna; Prokop tiskne hlavu mezi mřížové pruty a volá: Haló!
6740	Přiblížil se vrátný nebo hlídač. „Co chcete? Dovnitř se nesmí.“
6741	„Prosím vás, je u vás ještě pan inženýr Tomeš?“
6742	„Co s ním chcete?“
6743	„Musím s ním mluvit.“
6744	„… Pan Tomeš je ještě v laboratoři. Nemůžete s ním mluvit.“
6745	„Řekněte mu… řekněte mu, že na něj čeká jeho přítel Prokop… že mu má něco
6746	dát.“
6747	„Jděte dál od té mříže,“ bručel člověk a někoho zavolal.
6748	Po čtvrthodině běžel kdosi v dlouhém bílém plášti k mříži.
6749	„To jsi ty, Tomši?“ volal Prokop polohlasně.
6750	„Ne, já jsem laborant. Pan inženýr nemůže přijít. Pan inženýr má důležitou
6751	práci. Co si račte přát?“
6752	„Musím s ním nutně mluvit.“
6753	Laborant, otylý a čilý človíček, pokrčil rameny. „Prosím, to nepůjde. Pan
6754	Tomeš dnes nemůže ani na vteřinu –“
6755	„Děláte Krakatit?“
6756	Laborant nedůvěřivě zafrkal. „Co vám je po tom?“
6757	„Musím ho… před něčím varovat. Musím mu něco doručit.“
6758	„Máte to dát mně. Já mu to donesu.“
6759	„Ne, já… já to dám jenom jemu. Řekněte mu –“
6760	„Tak si to prý máte nechat.“ Člověk v bílém plášti se otočil a odcházel.
6761	„Počkejte,“ volal Prokop. „Dejte mu to. Vyřiďte mu… vyřiďte mu…“ Vylovil z
6762	kapsy onu pomačkanou silnou obálku a podával ji skrze mříž. Laborant ji vzal
6763	podezřivě mezi prsty, a Prokopovi bylo, jako by právě něco přetrhl. „Řekněte
6764	mu, že… že tu čekám, že ho prosím, aby… aby sem přišel!“
6765	„Já mu to dám,“ uryl laborant a odešel.
6766	Prokop se posadil na patník. Z druhé strany plotu stál mlčelivý stín a hlídal
6767	ho. Je syrová noc, holé větve se rozpínají do mlhy, je slizko a zebavě. Po
6768	čtvrthodině někdo přichází k plotu; je to bledý nevyspalý chlapec s tváří jako
6769	z tvarohu.
6770	„Pan inženýr vzkazuje, že mnohokrát děkuje a že nemůže přijít a že nemáte
6771	čekat,“ vyřizoval mechanicky.
6772	„Počkejte,“ drtil Prokop netrpělivě. „Řekněte mu, že s ním musím mluvit; že…
6773	že jde o jeho život. A že mu dám všechno, co chce, jen když… jen když mi pošle
6774	jméno a adresu té dámy, co jsem mu od ní donesl tu obálku. Rozumíte mi?“
6775	„Pan inženýr jenom vzkázal, že mnohokrát děkuje,“ opakoval chlapec ospale, „a
6776	že nemáte čekat –“
6777	„Ale tak u čerta,“ zaskřípal Prokop zuby, „vyřiďte mu, ať sem přijde, jinak že
6778	se odtud nehnu. A ať nechá práce, nebo… nebo mu to vyletí do povětří,
6779	rozumíte?“
6780	„Prosím,“ řekl chlapec tupě.
6781	„Ať… ať sem přijde! Ať mi dá tu adresu, jenom tu adresu, a… že mu pak nechám
6782	všechno, rozuměl jste?“
6783	„Prosím.“
6784	„Tak už jděte, jděte rychle, u všech –“
6785	Čekal v zimničné netrpělivosti. Není… není to lidský krok tam uvnitř? Zatanul
6786	mu Daimon, jak nasupen, křivě fialovou hubu se dívá do modrých jisker své
6787	stanice. A ten pitomec Tomeš nejde! Kutí tam něco, tam, co září to světlé
6788	okno, a neví, neví, že je bombardován, že chvatnýma rukama zapaluje podkop sám
6789	pod sebou a – Není to lidský krok? Nikdo nejde.
6790	Hrubý kašel otřásá Prokopem. Všechno ti vydám, šílenče, přijdeš-li mi jenom
6791	říci její jméno! Nechci už nic; nechci už nic než ji nalézt; všeho se vzdám,
6792	jen mi nech to jediné! Utkvěl očima v prázdnu: nyní tu stojí zahalena závojem,
6793	u nohou suché listí, bleďoučká a divně vážná v této zsinalé tmě; spíná na
6794	prsou ruce, nemá už obálku, a hledí na něho hlubokýma, upřenýma očima; studené
6795	mžení jí zrosilo závoj i kožišinku. „Byl jste ke mně nezapomenutelně laskav,“
6796	praví tiše a zastřeně. Zvedl k ní ruce, zlomil ho lítý kašel. Óó, což nikdo
6797	nepřijde? Vrhl se k mřížovému plotu, aby jej přelezl.
6798	„Zůstaňte tam, nebo střelím,“ křikl stín za plotem. „Co tu chcete?“
6799	Prokop pustil plot. „Prosím vás chraptěl zoufale, „– řekněte panu Tomšovi…
6800	řekněte mu…“
6801	„Řekněte si mu to sám,“ přerušil ho hlas nelogicky; „ale hleďte, ať už jste
6802	pryč.“
6803	Prokop usedl na patník. Snad Tomeš přijde, až mu to zase selže. Jistě, jistě
6804	nenajde, jak se dělá Krakatit; pak přijde sám a zavolá mne… Seděl nahrben jako
6805	prosebník. „Poslyšte,“ ozval se, „já vám dám… deset tisíc, když… když mne
6806	pustíte dovnitř.“
6807	„Já vás dám sebrat,“ zabručel hlas příkře a neodmluvně.
6808	„Já – já –,“ koktal Prokop, „já chci jen vědět tu adresu, víte? já chci jen…
6809	vědět… Já vám dám všechno, když mi to opatříte! Vy… vy jste ženat a máte děti,
6810	ale já… já jsem sám… a chci jenom nalézt…“
6811	„Ticho buďte,“ osopil se hlas. „Jste opilý.“
6812	Prokop umlknul a komihal trupem na patníku. Musím čekat, přemýšlel tupě. Proč
6813	nikdo nejde? Všechno mu dám, i Krakatit, i všechno ostatní, jen když… „Byl
6814	jste ke mně nezapomenutelně laskav.“ Ne, bůh chraň: já jsem člověk zlý; ale
6815	vy, vy jste ve mně vzbudila vášeň laskavosti; všechno na světě bych udělal,
6816	když jste na mne pohlédla; vidíte, proto jsem tady. To nejkrásnější na vás je,
6817	že máte nade mnou moc, abych vám sloužil; proto, slyšíte, proto vás musím
6818	milovat!
6819	„Co pořád máte?“ láteřil hlas za plotem. „Budete tiše nebo ne?“
6820	Prokop vstal: „Prosím vás, prosím vás, řekněte mu –“
6821	„Já na vás pošlu psa!“
6822	K plotu se loudavě blížila bílá postava s hořícím uhlíkem cigarety. „To jsi
6823	ty, Tomši?“ zavolal Prokop.
6824	„Ne. Vy jste tu ještě?“ Byl to laborant. „Člověče, vy jste blázen.“
6825	„Prosím vás, přijde sem Tomeš?“
6826	„Ani ho nenapadne,“ povídal laborant opovržlivě. „Nepotřebuje vás. Za čtvrt
6827	hodiny to máme hotovo, a pak, gloria victoria! pak se napiju.“
6828	„Prosím vás, řekněte mu, ať… ať mně dá jen tu adresu!“
6829	„To už vyřizoval kluk,“ vycedil laborant. „Pan inženýr řekl, abyste mu vlezl
6830	na záda. Bude se vytrhovat z práce, ne? Teď, když je v nejlepším. Už to
6831	vlastně máme, a teď jenom – a je to.“
6832	Prokop vykřikl úděsem: „Běžte mu říci – rychle – ať nezapíná vysokou
6833	frekvenci! Ať to zastaví! Nebo – nebo se stane – Běžte honem! On neví – on –
6834	on neví, že Daimon – Proboha, zarazte ho!“
6835	„Tja,“ vyprskl laborant v krátký smích. „Pan Tomeš ví, co má dělat; a vy –,“
6836	tu vyletěl mříží hořící oharek, „dobrou noc!“
6837	Prokop skočil k plotu.
6838	„Ruce vzhůru,“ zařval uvnitř hlas a vzápětí pronikavě hvízdla hlídačská
6839	píšťalka. Prokop se dal na útěk.
6840	Ubíhal po silnici, skočil přes příkop a běžel po měkké louce; klopýtal
6841	oranicí, upadl, sebral se a uháněl dál. Zastavil se s buchajícím srdcem. Kolem
6842	dokola mlha a pustá pole; teď už mne nechytí. Naslouchal; bylo ticho, slyšel
6843	jen svůj sípavý dech. Ale což – což když vyletí Grottup do povětří? Chytil se
6844	za hlavu a běžel dál; sklouzl do hlubokého úvozu, vydrápal se nahoru a kulhaje
6845	skákal přes zorané pole. Oživla bolest staré fraktury a v prsou ho palčivě
6846	bodalo; nemohl dále, usedl na studenou mez a díval se na Grottup mlhavě zářící
6847	svými obloukovými lampami. Vypadalo to jako světelný ostrov v nesmírných
6848	temnotách.
6849	Je trnoucí, zdušené ticho; a přece v okruhu tisíců a tisíců kilometrů se
6850	odehrává děsný a bezoddyšný útok; Daimon na své Magnetové hoře řídí příšerně
6851	tiché bubnové bombardement celého světa; mílovými kmity si razí letící vlny
6852	cestu rozlohami, aby zachytily a rozmetaly první prášek Krakatitu kdekoliv na
6853	zemi. A tady v hlubině noci, uprostřed té bledé záplavy světla, pracuje
6854	zarytý, šílený člověk, skloněný nad tajemným procesem přeměny – „Tomši,
6855	pozor,“ vykřikl Prokop; ale jeho hlas zapadl ve tmě jako kámen hozený do tůně
6856	dětskou rukou.
6857	Vyskočil třesa se hrůzou a zimou a prchal dál, jen dál od Grottupu. Zabředl do
6858	mokřiny a stanul; neozve se výbuch? Ne, ticho; a v novém poryvu hrůzy běžel
6859	Prokop do svahu, klopýtal, svezl se na kolena, vyskočil a uháněl; zapadl v
6860	houští, hmatal rukama, prodíral se naslepo, sklouzl a sjížděl dolů; zvedl se,
6861	utíral pot krvácejícíma rukama a utíkal dále.
6862	Uprostřed polí našel něco světlého; hmatal na to, byl to poražený kříž. Těžce
6863	sípaje usedl na prázdný podstavec. Mlžná záplava nad Grottupem je už daleko,
6864	docela daleko na obzoru; je to jen nízké záření nad zemí. Prokop zhluboka
6865	oddychoval; nic, ticho; tedy snad selhalo Tomšovi a nestane se to strašlivé.
6866	Úzkostně naslouchal do dálky; nic, jen studené odkapávání vody v nějaké
6867	podzemní stružce; nic, jenom tlukoucí srdce –
6868	Tu vyrazila nad Grottupem obrovská černá masa, vše zhaslo; jako by se tma
6869	roztrhla, vyšlehl vteřinu nato ohnivý sloup, strašlivě zaplál a rozhodil
6870	kyklopskou hradbu dýmu; a tu již zadul hučící náraz vzduchu, něco zapraskalo,
6871	stromy skřípavě zašuměly, a prásk! děsné švihnutí bičem, rachot, burácející
6872	úder a dunění; země se chvěje a ve vzduchu šíleně víří urvané listí. Lapaje po
6873	dechu, drže se oběma rukama podstavce kříže, aby ho to nesmetlo, poulí Prokop
6874	oči do sršící výhně. I rozštípne se země mocí ohňovou, a v rachotu hromu
6875	promluví Pán.
6876	Ráz na ráz se vyvalil druhý a třetí masiv, roztrhl se rudým šlehnutím a zaplál
6877	třetí, nejhroznější výbuch; patrně chytly sklady. Nějaká hořící masa letí do
6878	nebe, rozprskne se a snáší se deštěm explodujících jisker. Zadul nesmírný
6879	praštící rachot a mění se v bubnovou palbu; ve skladech explodují zápalné
6880	rakety a srší jako jiskry pod bušícím kladivem. Rozlil se brunátný oheň
6881	požáru, jenž puká tata rrrtata suchými ranami jako hnízdo mitrajéz. Vyrazil
6882	čtvrtý a pátý výbuch s třeskným zařváním houfnice; požár přeletěl na obě
6883	strany; hoří málem půl obzoru.
6884	Teprve nyní doletěl zoufalý praskot skoseného lesa grottupského; ale už se
6885	přes něj valila nárazová kanonáda hořících skladů. Šestý výbuch se roztrhl
6886	tvrdým ostrým třesknutím; patrně kresylit; vzápětí hlouběji, basově zahoukla
6887	exploze sudů s dynamonem. Bleskem vyletí ohromný planoucí projektil dopolou
6888	nebes; vyšlehne vysoký plamen, zhasne a vyskočí o kus dál, ale teprve po
6889	vteřinách zahlučí rána a zaburácí hromový otřes. Na chvíli ticho, že slyšíš
6890	praskot ohně, jako když se roští láme; nový rachotící a těžký náraz, a nad
6891	grottupskými závody rázem se slehne plamen, nechávaje jen nízké žíření;
6892	prudkým letícím plápolem hoří město Grottup.
6893	Ztuhlý úděsem zvedl se Prokop a klopýtal odtud.
6894
6895
6896	LIII.
6897
6898	Běžel po silnici těžce sípaje; přeběhl vršek kopce a utíkal do údolu; ohnivá
6899	záplava za ním mizela. Mizely věci a stíny zality plynoucí mlhou; bylo to,
6900	jako by vše nehmotně, mátožně odplývalo a bylo unášeno bezbřehou řekou, kde
6901	nezašplouná vlna a racek nezakřičí. Děsil ho vlastní dupot v tichém a
6902	nesmírném odtékání všeho; tu zpomalil, zdusil kroky a putoval nezvučně do
6903	mléčné tmy.
6904	Na silnici před ním se zatřpytilo světélko; chtěl se mu vyhnout, stanul a
6905	váhal. Lampa nad stolem, ohýnek v kamnech, lucerna cestu hledající; nějaká
6906	zmořená můrka v něm třásla křídly po blikajícím světélku. Blížil se loudavě,
6907	jako by si netroufal; postál, hřál se zdálky na vrtivém ohníčku, šel blíž a
6908	bál se, že ho zas vyženou. Zastavil se opodál; je to vůz s plachtovou
6909	střechou, na oji visí rozžatá lucerna a vrhá chvějivé hrstičky světla na
6910	bílého koně, bílé kameny a bílé pně břízek u cesty; a koník má na hubě režný
6911	pytlík a se skloněnou hlavou chroustá oves, má dlouhou stříbrnou hřívu a ocas
6912	nikdy nezastřižený; a u hlav mu stojí drobný stařík, má bílé vousy a stříbrné
6913	vlásky a je také tak režně světlý jako ta plachta na voze; přešlapuje,
6914	přemýšlí, něco si povídá a protahuje mezi prsty běloučkou hřívu koníkovu.
6915	Nyní se obrátil, dívá se nevidomě do tmy a ptá se vratkým hláskem: „To jsi ty,
6916	Prokope? Tak pojď, já už na tebe čekám.“
6917	Prokop se nepodivil, jen se mu bezmezně ulevilo. „Už jdu,“ vydechl, „vždyť
6918	jsem tak běžel!“
6919	Dědeček k němu přistoupil a sáhl mu na kabát. „Jsi celý mokrý,“ řekl káravě.
6920	„Ještě se nastydneš.“
6921	„Dědečku,“ vyhrkl Prokop, „víte, že vyletěl Grottup?“
6922	Stařeček potřásl lítostivě hlavou. „A co lidu to tenkrát zabilo! Uhnal jsi se,
6923	viď? Sedni si na kozlík, já tě dovezu.“ Cupal ke koníkovi a pomalu mu
6924	odvazoval pytlík s ovsem. „Hý, hý, tak už dost,“ šišlal. „Pojedeme, dostali
6925	jsme hosta.“
6926	„Co to vezete pod tou plachtou?“ ptal se Prokop.
6927	Dědeček se k němu obrátil a zasmál se. „Svět,“ řekl. „Tys ještě neviděl svět?“
6928	„Neviděl.“
6929	„Tak ti to ukážu, počkej.“ Uložil pytlík s ovsem do vozu a jal se po jedné
6930	straně odepínat plachtu naprosto nespěchaje. Odhrnul ji, a pod ní byla bedna
6931	se zaskleným kukátkem. „Počkej,“ opakoval a hledal něco na zemi; sebral
6932	větévku, sedl na bobek k svítilně a zapálil snítku, vše pomaličku a důkladně.
6933	„Tak hoř pěkně, hoř,“ domlouval větvičce a chráně ji dlaněmi cupital k bedně,
6934	zvedl víko a rozsvěcoval uvnitř nějakou lampičku. „Já to mám na olej,“
6935	vysvětloval. „Někteří už svítí karbidem, ale… on karbid tuze pálí do očí. A
6936	taky je to taková věc, vybuchne to, a máš to; ještě to může někomu ublížit. A
6937	olej, to je jako v kostele.“ Naklonil se k okénku a mrkal bledýma očkama
6938	dovnitř. „Dost je vidět. To ti je krásné,“ šeptal nadšeně. „Pojď se podívat.
6939	Ale musíš se ohnout, abys byl… maličký… jako děti. Tak.“
6940	Prokop se schýlil ke kukátku. „To je řecký chrám Páně v Girgenti,“ začal
6941	stařík vážně odříkavat, „na ostrově Sicílii; je zasvěcen Bohu čili Junoně
6942	Lacinii. Podívej se na ty sloupy. Ty jsou udělány z tak velkých kusů, že na
6943	každém kameni může jíst celá rodina. Považ si, jaká je to práce. Mám otočit
6944	dál? – Pohled z hory Penegal v Alpách, když zapadá slunce. To ti pak zahoří
6945	sníh takovým krásným a divným světlem, jak je tu uděláno. To je alpské světlo
6946	a ta hora se jmenuje Latemar. Dál? – To je svaté město Benares v Indii; ta
6947	řeka je posvátná a očišťuje hříchy. Tisíce lidí tu našly, co hledaly.“
6948	Byly to důtklivé, pečlivě narýsované obrázky ručně kolorované; barvy trochu
6949	vybledly, papír zažloutl, a přece jim zůstala milá, potěšující pestrost modří,
6950	zelení a žlutí a červené kabátce lidí a čistá blankytnost nebes; a každá
6951	travička byla vykreslena s láskou a pozorností.
6952	„Ta svatá řeka je Ganges,“ dodal starý s úctou a otočil klikou. „A to je
6953	Zahur, nejkrásnější zámek na světě.“
6954	Prokop se zrovna přisál k okénku. Viděl skvostný zámek s lehkými kupolemi,
6955	vysoké palmy a modrý vodotrysk; malinká postavička s pérem na turbanu, v
6956	nachovém kabátci, žlutých plundrách a s tatarskou šavlí zdraví až po zem dámu
6957	v bílých šatech, jež vede na uzdě tančícího koně. „Kde… kde je Zahur?“ šeptá
6958	Prokop.
6959	Dědeček pokrčil rameny. „Tam někde,“ řekl nejistě, „kde je nejkrásněji. Někdo
6960	to najde a někdo ne. Mám otočit?“
6961	„Ještě ne.“
6962	Starý se odklidil dál a hladil koně po kýtě. „Čekej, nonono čekej,“ vykládal
6963	tiše. „Musíme mu ukázat, víš? Ať má radost.“
6964	„Otočte, dědečku,“ prosil Prokop trna. Následoval hamburský přístav, Kreml,
6965	polární krajina se severní září, sopka Krakatau, Brooklynský most, Notre-Dame,
6966	vesnice domorodců z Bornea; Darwinův domek v Downu, bezdrátová stanice v
6967	Poldhu, ulice v Šanghaji, vodopády Viktoriiny, hrad Pernštýn, petrolejové věže
6968	v Baku. „A to je ten výbuch v Grottup,“ vysvětloval stařík; na obrázku se
6969	válely kotouče růžového dýmu vržené až do nadhlavníku sírově žlutým plamenem;
6970	v dýmu i plamenech nemožně visela roztrhaná lidská těla. „Zahynulo při něm
6971	přes pět tisíc lidí. Bylo to veliké neštěstí,“ vzdychl dědeček. „A to je
6972	poslední obrázek. Tak co, viděl jsi svět?“
6973	„Neviděl,“ bručel Prokop omámen.
6974	Starý pokýval zklamaně hlavou. „Ty chceš vidět příliš mnoho. Musíš být dlouho
6975	živ.“ Sfoukl lampičku v kukátku a brumlaje pomalu stahoval plachtu. „Sedni si
6976	na kozlík, pojedeme.“ Sejmul pytel, kterým byl přikryt koník, a položil jej
6977	Prokopovi na ramena. „Aby ti nebyla zima,“ povídal sedaje k němu, vzal do ruky
6978	opratě a tichounce hvízdl. Koník se dal v mírný klus. „Hý! Nono va-lášku,“
6979	zazpíval děda.
6980	Míjela alej bříz a jeřabin, chalupy přikryté duchnou mlhy, kraj spící a
6981	pokojný. „Dědečku,“ vydralo se z Prokopa, „proč se mi to vše stalo?“
6982	„Cože?“
6983	„Proč mne potkalo tolik věcí?“
6984	Starý přemýšlel. „To se jen zdá,“ povídal konečně. „Co člověka potkává,
6985	vychází z něho. To se jen tak z tebe odmotává jako z klubka.“
6986	„To není pravda,“ protestoval Prokop. „Proč jsem potkal princeznu? Dědečku,
6987	vy… vy mne možná znáte. Vždyť já jsem hledal… tu jinou, že? A přece to přišlo
6988	– proč? Tak řekněte!“
6989	Stařík přemítal žmoulaje měkkými rty. „To byla tvá pýcha,“ řekl pomalu. „To
6990	tak někdy na člověka přijde, ani neví jak, ale bylo to v něm. A začne kolem
6991	sebe máchat –“ Ukazoval to bičem, až se koník polekal a začal uhánět. „Prr,
6992	copak? copak?“ zavolal tenkým hláskem na koně. „Vidíš, zrovna tak to je, když
6993	sebou mladý člověk hází; všechno se s ním splaší. A ono není potřeba dělat
6994	velké kousky. Seď a dávej pozor na cestu; taky dojedeš.“
6995	„Dědečku,“ žaloval Prokop mhouře bolestí oči, „jednal jsem špatně?“
6996	„Špatně nešpatně,“ děl starý rozvážně. „Lidem jsi ublížil. S rozumem bys to
6997	nedělal, musí být rozum; a člověk musí myslet, k čemu je každá věc. Třeba…
6998	můžeš stovkou zapálit, nebo zaplatit, co jsi dlužen; když zapálíš, je to jako
6999	větší na pohled, ale… Stejně to máš se ženskými,“ dodal neočekávaně.
7000	„Jednal jsem špatně?“
7001	„Cože?“
7002	„Byl jsem zlý?“
7003	„… Nebylo v tobě čisto. Člověk… má víc myslet nežli cítit. A ty jsi se hrnul
7004	do všeho jako střelený.“
7005	„Dědečku, to dělal Krakatit.“
7006	„Cože?“
7007	„Já… jsem udělal vynález – a z toho –“
7008	„Kdyby to nebylo v tobě, nebylo by to v tvém vynálezu. Všecko dělá člověk sám
7009	ze sebe. Počkej, teď přemýšlej; teď mysli a vzpomeň si, z čeho je ten tvůj
7010	vynález a jak se dělá. Dobře si to rozvaž a pak teprve řekni, co víš. Hý,
7011	nonono pšš!“
7012	Vozík drkotal po chatrné silnici; bílý valášek horlivě pletl nohama natřásaným
7013	a starožitným klusem; světlo tančilo po zemi, po stromech, po kamení, dědeček
7014	poskakoval na kozlíku a tichounce si pozpěvoval. Prokop si tvrdě přemnul čelo.
7015	„Dědečku,“ zašeptal.
7016	„Nu?“
7017	„Já už to nevím!“
7018	„Copak?“
7019	„Já… já už nevím,… jak… se má… dělat… Krakatit!“
7020	„Tak vidíš,“ děl starý spokojeně. „Přece jen jsi něco našel.“
7021
7022
7023	LIV.
7024
7025	Prokopovi bylo, jako by jeli mírnou krajinou jeho dětství; ale bylo příliš
7026	mlhy, a světélko dosahovalo stěží po kraj cesty mžikavými kmity; po obou
7027	stranách silnice pak byl svět neznámý a zamlklý.
7028	„Hohohot,“ ozval se děda, a koník zajel ze silnice rovnou do toho zastřeného,
7029	němého světa. Kola se bořila do měkké trávy; Prokop rozeznával nízký úval, na
7030	obou stranách bezlisté háje a spanilá loučka mezi nimi. „Prrr,“ křikl starý a
7031	pomalu slézal z kozlíku. „Vstávej,“ povídal, „tak už jsme tady.“ Zvolna
7032	odepínal postraňky. „Víš, sem na nás nikdo nepřijde.“
7033	„Kdo?“
7034	„… Četníci. Pořádek být musí… ale oni vždycky chtějí já nevím jaké papíry… a
7035	povolení… a odkud, a kam… Já se v tom ani nevyznám.“ Vypřahal koně a domlouval
7036	mu tiše: „I mlč, dostaneš kousek chleba.“
7037	Prokop, zdřevěnělý jízdou, sestoupil z kozlíku. „Kde to jsme?“
7038	„Tady, co je ta bouda,“ děl starý neurčitě. „Vyspíš se z toho, a bude to.“
7039	Sejmul z oje lucernu a posvítil na prkennou boudičku, byl to seník či co, ale
7040	bylo to staroučké, chatrné a nakloněné. „A já udělám oheň,“ řekl zpěvavě, „a
7041	uvařím ti čaj, a až se vypotíš, bude ti zase dobře.“ Zabalil Prokopa do pytle
7042	a postavil před něj svítilnu. „Počkej, co donesu dříví. Sedni si tady.“ Užuž
7043	šel, ale něco ho napadlo; zajel rukou do kapsy a díval se tázavě na Prokopa.
7044	„Copak, dědečku?“
7045	„Já… nevím… ale kdybys chtěl… Já jsem taky planetář.“ Vylovil ruku z kapsy a
7046	ukázal: mezi prsty mu vykoukla bílá myška s rubínovýma očkama. „Já vím,“
7047	zažvatlal rychle, „ty tomu nevěříš, ale… ta myška je moc hezká – Chtěl bys?“
7048	„Chci.“
7049	„To je dobře,“ zaradoval se starý. „Š-š-š ma-lá, hop!“ Otevřel dlaň, a bílá
7050	myška mu hbitě vyběhla po rukávě na rameno, čichla mu jemně k chlupatému uchu
7051	a schovala se v jeho límci.
7052	„Ta je krásná,“ vydechl Prokop.
7053	Stařík zazářil. „Počkej, co umí,“ a už běžel k vozíku, hrabal v něm a vracel
7054	se s krabicí plnou narovnaných lístků. Zatřepal krabičkou a vyjevil
7055	rozsvětlená očka do prázdna. „Ukaž, myško, ukaž mu jeho lásku.“ Hvízdl mezi
7056	zuby jako netopýr. Myška vyskočila, sjela mu po rukávě a hopla na krabici;
7057	Prokop bez dechu sledoval její růžové tlapičky, jak hledají mezi lístky;
7058	uchopila jeden do zoubků a chtěla jej vytáhnout; jaksi nešel ven, i zatřepala
7059	hlavou a popadla hnedle sousední; povytáhla jej, sedla na bobek a hryzala si
7060	malinké drápky.
7061	„Tak to je tvá láska,“ šeptal starý nadšeně. „Vem si ji.“
7062	Prokop vyňal vysunutý lístek a sklonil se rychle k světlu. Byla to fotografie
7063	děvčete… toho s rozpoutanými vlasy; má obnažen překrásný prs, a tady ty
7064	náruživé, bezedné oči – Prokop ji poznal. „Dědečku,“ zasténal, „to není ona!“
7065	„Ukaž,“ podivil se starý a vzal mu obrázek z ruky. „A-a, to je škoda,“ broukal
7066	lítostivě. „Taková slečna! Lala, Lilitko, to není ona, nanana ks ks ma-lá!“
7067	Zastrčil obrázek a zas tak tichounce zapištěl. Myška se ohlédla rubínovou
7068	zorničkou, popadla zas tamten lístek do zubů a škubala hlavou; ne, nešlo to;
7069	vyňala sousední a začala se podrbávat.
7070	Prokop se chopil obrázku; byla to Anči, venkovský snímek; neví co s rukama, má
7071	nedělní šaty a tak tu pěkně a hloupě stojí – „To není ona,“ šeptal Prokop.
7072	Děda mu vzal obrázek, pohladil jej a jako by mu něco povídal; pohlédl
7073	nespokojeně, smutně na Prokopa a zas tak tenince pískl.
7074	„Zlobíte se?“ ptal se Prokop nesměle.
7075	Starý neřekl nic a zamyšleně hleděl na myšku. Znovu se pokoušela vyjmout ten
7076	zakleslý lístek; ne, není možno; otřepala se a vytáhla cíp sousedního. Byl to
7077	obrázek princezny. Prokop zaúpěl a pustil jej na zem.
7078	Starý se mlčky shýbl a zvedl obrázek.
7079	„Já sám, já sám,“ chraptěl Prokop a hnal se rukou ke krabici. Děda mu zadržel
7080	ruku: „To se nesmí!“
7081	„Ale tam… tam je ona,“ drtil Prokop, „tam je ta pravá!“
7082	„A-a, tam jsou všichni lidé,“ řekl starý a hladil svou krabici. „Teď dostaneš
7083	planetu.“ Zasykl tiše, myška mu vyklouzla z rukávu, vytáhla zelený lístek a
7084	zas byla ta tam, jako střela; patrně ji Prokop poplašil. „Tak si to přečti,“
7085	povídal stařík zavíraje pečlivě krabici. „Já zatím přinesu roští; a už se
7086	netrap.“ Pohladil koníka, uložil krabici na dně vozu a zamířil k háji. Jeho
7087	světlý režný kabát se mihal ve tmě; valášek ho sledoval pohledem, pohodil
7088	hlavou a pustil se za ním. „Ihaha,“ bylo slyšet zpívat dědečka, „ty chceš jít
7089	se mnou? A-a, vida ho! Hoty, hotyhot, ma-lý!“
7090	Zapadli v mlze, a Prokop si vzpomněl na zelený lístek. „Vaše planeta,“ četl u
7091	blikavého plamínku. „Jste člověk šlechetný, srdce dobrého a ve svém povolání
7092	nad jiné učený. Bude vám mnoho protivenství vytrpěti; ale budete-li se
7093	střežiti prudkosti a vysokomyslnosti, dosáhnete vážnosti u svých sousedů a
7094	vynikajícího postavení. Mnoho ztratíte, ale později odměněn budete. Vaše
7095	nešťastné dny jsou úterý a pátek. Saturn conj. b. b. Martis. DEO gratias.“
7096	Dědeček se vynořil ze tmy s náručí plnou větviček a za ním bílá hlava koně.
7097	„Tak co,“ šeptal napjatě a s jakýmsi autorským ostychem, „četl jsi? Je planeta
7098	dobrá?“
7099	„Je, dědečku.“
7100	„Tak vidíš,“ oddychl si stařík uspokojen. „Všechno dopadne dobře. Nu
7101	chválabohu, jen když je to tak.“ Složil hromadu roští a radostně brebentě
7102	rozžehl před boudou ohníček; zas něco kutil ve voze, přinesl kotlík a cupal
7103	pro vodu. „Hned, hned to bude,“ brumlal horlivě. „Vař se, vař, máme tu hosta.“
7104	Pobíhal jako vzrušená hospodyňka; hned tu byl s chlebem a čichaje rozkoší
7105	rozbaloval kousek selské slaniny. „A sůl, sůl,“ pleskl se do čela a zas běžel
7106	k vozu. Konečně se uvelebil u ohníčka, dal Prokopovi větší díl a sám pomalu
7107	žmoulal každé sousto. Prokopovi šel do očí kouř či co, slzel a jedl; a dědeček
7108	každé druhé sousto podával koníkovi, který nad ním skláněl svou ozářenou
7109	lysinu. A teď ho pojednou Prokop poznal závojem slz: vždyť je to ta stará,
7110	vrásčitá tvář, kterou vždycky vídal na dřevěném stropě své laboratoře! Co se
7111	na ni nadíval usínaje! a ráno, když procitl, už nebyla k poznání, a byly to
7112	jen suky a léta a vlhkost a prach –
7113	Dědeček se usmál. „Chutnalo ti? A-a, už zas se kaboní! Ale, ale!“ Naklonil se
7114	nad kotlík. „Už se to vaří.“ Zvedl se s námahou a belhal se k vozu; za chvilku
7115	tu byl s hrnéčky. „Na, podrž si to.“ Prokop si vzal hrnéček; byly na něm
7116	namalovány pomněnky věnčící zlaté jméno „Ludmila“. Četl to dvacetkrát, a
7117	vyhrkly mu slzy. „Dědečku,“ šeptal, „to… je… její jméno?“
7118	Stařík se na něho díval smutnýma, vlídnýma očima. „Abys to teda věděl,“ řekl
7119	tiše, „je.“
7120	„A… najdu ji někdy?“
7121	Dědeček neřekl nic, jen rychle zamžikal. „Ukaž,“ ozval se nejistě, „já ti
7122	naleju.“
7123	Třesoucí se rukou nastavil Prokop hrnéček; a starý mu naléval opatrně tmavého
7124	čaje. „Pij,“ řekl měkce, „pokud je to teplé.“
7125	„Dě-dě-děkuju,“ vzlykal Prokop a upíjel trpkého odvaru.
7126	Starý si zamyšleně hladil dlouhé vlásky. „Je to hořké,“ povídal pomalu, „tuze
7127	hořké, viď? Nechtěl bys kousek cukru?“
7128	Prokop zavrtěl hlavou, svíralo ho to v ústech hořkostí slz, ale v prsou se mu
7129	rozlévalo dobrodějné teplo.
7130	Stařík hlasitě srkal ze svého hrnéčku. „Tak se podívej,“ řekl, aby něco
7131	zamluvil, „co já tu mám namalováno.“ Podal mu svůj hrnéček; byla na něm kotva,
7132	srdce a kříž. „To je víra, láska a naděje. Tak už neplač.“ Stál nad ohněm s
7133	rukama sepjatýma. „Milý, milý,“ mluvil tiše, „už neuděláš to nejvyšší a
7134	nevydáš všechno. Chtěl jsi se roztrhnout samou silou; a zůstaneš celý, a
7135	nespasíš svět ani jej nerozbiješ. Mnoho v tobě zůstane zavřeno jako v kameni
7136	oheň; tak dobrá, je to obětováno. Chtěl jsi dělat příliš veliké věci, a budeš
7137	dělat věci malé. Tak je to dobře.“
7138	Prokop klečel před ohněm a netroufal si zvednouti oči; věděl nyní, že k němu
7139	mluví Bůh Otec.
7140	„Tak je to dobře,“ šeptal.
7141	„Tak je to dobře. Uděláš věci dobré lidem. Kdo myslí na nejvyšší, odvrátil oči
7142	od lidí. Za to jim budeš sloužit.“
7143	„Tak je to dobře,“ vydechl Prokop na kolenou.
7144	„Nu tak vidíš,“ řekl dědeček potěšen a usedl na bobek. „Koukej, načpak je ten
7145	tvůj – jak říkáš tomu vynálezu?“
7146	Prokop zvedl hlavu. „Já… jsem už zapomněl.“
7147	„To je jedno,“ těšil ho starý. „Přijdeš zas na jiné věci. Počkej, co jsem
7148	chtěl říci? Aha. Načpak takový velký výbuch? Ještě tím někomu ublížíš. Ale
7149	hledej a zkoumej; třeba najdeš… no třeba takové pf pf pf,“ ukazoval dědeček
7150	pšukaje měkkými tvářemi, „víš? aby to dělalo jenom puf puf… a pohánělo to
7151	nějakou věc, aby se lidem líp pracovalo. Rozumíš?“
7152	„Vy myslíte,“ mručel Prokop, „nějaký laciný pohon, ne?“
7153	„Laciný, laciný,“ souhlasil starý radostně. „Aby to dalo hodně užitku. A aby
7154	to taky svítilo, a hřálo, víš?“
7155	„Počkejte,“ přemýšlel Prokop, „já nevím – To by se muselo zkusit… z jiného
7156	konce.“
7157	„No právě. Zkusit to z jiného konce, a je to. Nu tak vidíš, hned máš co dělat.
7158	Ale teď toho nech, zítra je taky den. Já ti ustelu.“ Zvedl se a cupal k vozu.
7159	„Ható hot, ma-lý,“ zazpíval, „půjdeme spat.“ Vracel se s hubenou peřinkou pod
7160	hlavu. „Tak pojď,“ řekl, vzal lucernu a vlezl do prkenné kůlničky. „Nu, slámy
7161	je tu dost,“ broukal ustýlaje, „pro všechny tři. Chválabohu.“
7162	Prokop usedl na slámu. „Dědečku,“ vyhrkl vyjeven, „podívejte se!“
7163	„Copak?“
7164	„Tady, na prknech.“ Na každém prkně kůlny bylo napsáno křídou velké písmeno; a
7165	Prokop četl v blikajících kmitech lucerny: K..R..A…..K..A..T..
7166	„To nic, to nic,“ zabreptal dědeček konejšivě a honem stíral písmena čepicí.
7167	„Už je to pryč. Jen si lehni, já tě přikryju pytlem. Tak.“
7168	Postavil se ve dveřích: „Dadada ma-lý,“ zazpíval třesavě; a koník strčil do
7169	dveří své pěkné stříbrné čelo a otíral se hubou o stařečkův kabát. „Tak jdi,
7170	jdi dovnitř,“ kázal mu starý, „a lehni.“
7171	Valášek vešel, hrabal kopyty u druhé stěny a poklekl. „Já si pak lehnu mezi
7172	vás,“ řekl dědeček; „on ti tu koníček nadýchá, a bude ti teplo, tak.“
7173	Sedl si potichu ve dveřích; za ním ještě řeřavěl do tmy zhasínající ohýnek, a
7174	bylo vidět sladké, moudré oči koňovy, jak se po něm oddaně točí; a starý si
7175	něco šeptal, pobroukával a kýval hlavou.
7176	Prokopovi se svíraly oči mrazivou něžností. Vždyť je to… vždyť je to můj
7177	nebožtík tatínek, napadlo ho; bože, jak zestárl! má už takový tenký oškubaný
7178	krček –
7179	„Prokope, spíš?“ zašeptal starý.
7180	„Nespím,“ odpověděl Prokop chvěje se láskou.
7181	Tu počal dědeček měkce prozpěvovat divnou a tichou píseň: „Lalala hou, dadada
7182	pán, binkili bunkili hou ta ta…“
7183	Prokop konečně usnul pokojným a posilujícím spánkem beze snů.
7184	EOT;
7185	}
7186